Posts Tagged ‘Společnost’
Posledním tématem, které zmíním, než seriál o budoucnosti internetu uzavřu, je placený obsah. Nevím, kdy přijde, ani v jaké míře. Předpokládám však, že během několika let se stane běžnou součástí internetu. Rupert Murdoch je toho důkazem.
O tom, že se velké zpravodajské servery z reklamy těžko uživí, není pochyb. Proč tedy vydavatelé svůj obsah nezpoplatní? Jistě by to rádi udělali, ale jak zařídit, aby všichni čtenáři neodešli ke konkurenčnímu portálu, nabízejícímu obsah zdarma? Ideální by pro ně bylo, aby se stalo zpoplatnění běžným a zřídili ho všichni. K tomu je však nutné najít několik lídrů, kteří model úspěšně aplikují. Teprve poté je bude následovat celý trh.
Východiskem z bludného kruhu může být zpoplatnění unikátního obsahu, který konkurenční weby nenabízí a poté nenápadně zpoplatněnou zónu rozšiřovat. Kde ale má zpravodajský server exkluzivní obsah vzít? Způsob zpoplatnění v tomto článku nenastíním, jelikož ho neznám. Věřím však, že vydavatelé na to v následujících letech přijdou. Možná jim ukáže cestu Rupert Murdoch.
V naprosto odlišné situaci jsou odborné weby. Ty jsou mnohdy placené již dnes, a to kvůli tomu, že exklusivní obsah dokáží nabídnout. Zpoplatnění jim dovoluje psát vysoce kvalitní články, které by reklama uživila velice těžko a které si díky úzkému zaměření najdou své čtenáře.
Ať už bude zpoplatňování postupovat jakkoliv, jednoho dne s ním vydavatelé přijdou a změní tím celý internet. Již nebude vše volně dostupné, nebudeme moci bezstarostně surfovat a pročítat, co se nám zlíbí. Možná je trošku škoda, že budeme ochuzeni o spoustu zajímavých článků, za které platit zkrátka nechceme. Na druhou stranu jsme informacemi dnes přesyceni a otázkou je, zda všechny k životu potřebujeme.
A můj názor?
Lidé mohou říkat, co chtějí, mohou nadávat, protestovat. Nakonec však stejně o zpoplatnění rozhodne vydavatel, který má na to plné právo. Právem čtenáře je se rozhodnout, jestli zaplatí nebo odejde. Osobně, pokud bude obsah zajímavý a kvalitní, za něj zaplatím rád.
Obsah seriálu
„Žádná ochrana není natolik silná, aby se nedala prolomit,“ zaznívá často z úst skeptiků ohledně ochrany autorských práv. Nebylo by však dobré notorickým stahovačům situaci alespoň ztížit? Právě na to, jaké změny jsou nutné, se podíváme v tomto díle série článků o budoucnosti internetu.
Pro vyřešení složitého stavu kolem nelegálního obsahu, bude zcela jistě zapotřebí ochoty všech stran. Myslím, že není možné porušování autorských práv zamezit pouze restriktivními opatřeními, ale na druhou stranu ani tím, že producenti dokáží obsah lépe prodat. Pozitivní i negativní motivace musí jít ruku v ruce a neméně důležitá je i celková změna smýšlení ve společnosti.
Věcí, která je nutná, přestože ji většina internetových uživatelů nemá moc v lásce, jsou restriktivní opatření. Věřím, že pomocí nich lze z velké míry sdílení obsahu porušujícího autorská práva omezit. Stačí přitom jen několik jednoduchých zásahů, jako zákonné ošetření provozu warez fór či serverů na úschovu dat (rapidshare.com a spol.) a jejich přinucení evidovat totožnost uživatelů (viz předchozí článek Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu). Dalším krokem by měl být zákaz samotného stahování a uchovávání nelegálního obsahu. Současná situace, kdy můžete hudbu či filmy beztrestně stahovat a jediné omezení platí pro nelegální software, takovému chování jedině nahrává.
Jak by se to dělat nemělo: Dnes na idnes.cz vyšel článek říkající, že Česká protipirátská unie slaví největší úspěch za poslední čtyři roky. Člověk by si řekl, čeho tak zásadního dosáhli? Podařilo se jim zavřít warforum.cz? Nebo uložto.cz? Nikoliv. Dopadli šestnáctiletého chlapce, který využíval nejasně stanovených pravidel ohledně autorsky chráněného obsahu a možná si ani nebyl vědom, že dělá něco nelegálního. Chápu, že zavření jednoho chlapce může působit jako výstraha pro ostatní. Přesto se mi takový postup nelíbí. Je důležité pravidla nejprve jasně stanovit a teprve v momentě, kdy si lidé řeknou: „Aha, teď už stahovat nemůžeme,“ lze přijít s ráznými postihy.
Kromě restriktivních opatření, která jsou nutná, je také potřeba, aby se internetu přizpůsobili vlastníci autorských práv. Troufám si tvrdit, že více jak polovina lidí dnes stahuje pouze proto, že je to nejjednodušší cesta, jak se k obsahu dostat. Jednoduché zakoupení hudby přes internet je v ČR pouhou fantazií. Ano, existuje několik obchodů typu ilegalne.cz, ale dostanete v nich ke stažení cédéčko s neotagovanými WMV soubory, které vaši mpétrojku asi moc nepotěší. A pokud byste si chtěli stáhnout hudbu třeba z iTunes, musíte, na rozdíl od stažení z rapidshare, porušit zákon. O online nakupování filmů se snad raději nebudu ani zmiňovat.
Domnívám se přitom, že není příliš těžké poskytnout obsah ve vysoké kvalitě online. Věřím, že jakmile se k tomu nějaký vydavatel odhodlá, přinese mu to nečekané zisky a další jej budou následovat.
Jak by se to dělat nemělo 2: Druhou ukázkou, jak by se to dělat nemělo, je pro mě Česká pirátská strana a pirátské strany obecně. Právo na duševní vlastnictví považuji za jedno z lidských práv a stavím ho rozhodně výš, než právo mít zdarma dostupné cokoliv mě napadne. Vyjádření: „Autorské a patentové zákony se musí buď radikálně změnit, nebo úplně zrušit,“ je pro mě nepřijatelné a volební program České pirátské strany bych se nebál v některých pasážích („Místo monopolu – tvořit spolu“) přirovnat k programu komunistickému. Ke komunistům internetového věku, kteří místo reálného majetku znárodňují duševní vlastnictví a jeho ochranu vracejí hluboko pod úroveň dnešní Číny.
O tom, že tendence zamezení porušování autorských existuje, není pochyb. Příklady mohou být zákon HADOPI ve Francii, který však byl sestaven velmi nešťastně a následně zrušen ústavním soudem, nebo kauza okolo Pirate Bay. Celkově podobné nahodilé zásahy považuji za nevhodné řešení. Nejprve je třeba rozsáhlá veřejná diskuze o nových pravidlech a teprve až vstoupí v platnost, je možné podle nich soudit. Soudit podle současných, takřka neexistujících zákonů nemá smysl.
Obsah seriálu
Provozovatel nebo diskutující? Kdo odpovídá za obsah webu? Právě těmito otázkami se budu zabývat v prvním ze série článků o změnách internetu, které nás čekají v následujících letech.
O tomto, díky kauze Prolux vs. Internet Info či zpřísňování diskuzí na zpravodajských serverech, žhavém tématu bylo napsáno již mnoho. Nebudu se proto zabývat úvahami, zda jsou v právu příznivci nebo odpůrci anonymní diskuze. Namísto toho zkusím předložit řešení.
Jádrem celého problému je absence pravidel pro určení zodpovědnosti za webový obsah. Provozovatelé se domnívají, že ručí pouze za vlastní obsah. Běžní uživatelé zase žijí v domnění, že mohou beztrestně psát cokoliv a svoji zodpovědnost si díky anonymitě neuvědomují vůbec. Ideálním řešením by proto podle mě bylo dát provozovatelům na výběr, zda odpovědnost za své uživatele přijmou nebo omezí jejich anonymitu a přesunou tak zodpovědnost na ně.
V případě omezení anonymity se pro identifikaci přispívajících nabízí ověření pomocí poštovní adresy. To ale skýtá několik komplikací. Doba ověření je příliš dlouhá a na provozovatele serveru klade postup příliš velké nároky. Ověření jako takové by proto měl zajistit stát a stejně jako zavádí datové schránky, přidělil by každému člověku ověřovací emailovou adresu, pevně spojenou s jeho jménem. Ta by mohla být vydávána třeba společně s občanským průkazem. Kdo by měl o ni zájem ihned, mohl by si na úřad dojít a zřídit si ji. Emailová adresa by pak sloužila k jednoduchému ověření totožnosti na jakémkoliv webu.
Ověření totožnosti by však neznamenalo, že autor příspěvků bude bezpodmínečně kýmkoliv identifikovatelný. Uživatelé by nadále navenek vystupovali anonymně s tím, že jejich identitu by znal provozovatel webu, který by byl povinen poskytnout ji v případě potřeby příslušným úřadům.
Pokud by se provozovatel rozhodl pro druhou možnost a svým uživatelům umožnit plnou anonymitu, byl by za obsah odpovědný on. Musel by jej kontrolovat a evidentně závadný (urážky, rasismus, warez, atp.) odstraňovat.
Koncept má zcela jistě své nedostatky a nemyslím si, že jsem ho promyslel dokonale. V žádném případě se však nejedná o omezování lidských práv, jak často zastánci anonymního internetu tvrdí. Anonymita základním lidským právem není a nikdy nebyla. A svoboda slova? Ta zůstává. Pouze k ní přibývá také odpovědnost, stejně jako ve skutečném světě.
Ať už se k problému stavíte, jak chcete, určitá změna v této oblasti je nutná a dříve či později k ní dojde.
Obsah seriálu
V současné době umožňuje internet takřka cokoliv, včetně věcí, které by snad umožňovat raději neměl. Bylo by však naivní myslet si, že se jedná o trvalý stav. Pojďme se podívat, jakých změn v chápání internetu se v následujících letech pravděpodobně dočkáme a jak se internet změní.
Dnešní internetový uživatel lze přirovnat k pračlověku s kyjem, který kráčí po lese, tu uloví mamuta, tam ukopne prašivku. Dělá zkrátka, co se mu zachce. Neexistuje nikdo, kdo by mu řekl, co dělat může a co ne. A když už přeci jen poruší jedno z mála pravidel, která pralidi mají, stačí nenápadně zmizet. Jeho identitu nikdo nezná, tak o co jde?!
Tato situace je způsobena především rozvojem internetu, který byl tak rychlý, že společnost zastihl nepřipravenou. Lidé pořádně nevědí, jak s internetem naložit, neuvědomují si jeho rizika a ani legislativa s ním příliš nepočítá. Logické však je, že to takto zůstat nemůže. Je jen otázkou času, kdy si internet společnost přizpůsobí, vštípí mu svá pravidla a on se promění.
Odhaduji, že do 10 let se dočkáme internetu, ve kterém budeme plně zodpovědní za své jednání a stejně jako ve skutečném světě budeme nuceni ctít zákonné i mravní zvyklosti.
Právě o mé vizi, jakými změnami bude internet procházet v následujících několika letech, se zmíním v sérii článků, které publikuji v příštích dnech. Mimo jiné se zamyslím nad internetovou anonymitou, odpovědností za obsah webu, porušováním autorských práv nebo nad zpoplatněním přístupu k informacím.
Věřím, že vás série článků zaujme a vyvolá zajímavou diskusi o těchto tématech.
Obsah seriálu
K tomuto článku mě inspiroval článek „Hnilobný lid, hnilobná politika“, který zveřejnil Elensar na svém blogu. Rovněž si myslím, že nedostatek lidské slušnosti na dnešní politické scéně je hlavní příčinnou její dlouhodobé krize a nezájmu voličů. Na rozdíl od Elensara však nebudu nestranný a podpořím člověka, o kterém jsem přesvědčen, že morálkou a lidskou slušností oplývá.
Druhy slušnosti, které lze v politice uplatňovat jsou víceméně dva. Tím prvním je, jak píše Elensar, formální slušnost, kdy svého oponenta politik nazve pan Paroubek, pan Topolánek, pan Schwarzenberg, neuráží ho na osobní rovině, nedělá proti němu podlé výpady a drží slovo. Pokud se politik řídí alespoň těmito základními pravidly slušnosti, daleko snáze dosáhne kompromisu či dohody se svými oponenty. Do jednání méně zasahují emoce, sympatie, antipatie a výsledkem je čistší politika. Také občan je spokojenější a více se o ni zajímá.
Druhým stupněm slušnosti v politice je jakási lidská slušnost, dodržování morálních zásad, snaha věci zlepšit, dělat politiku kvůli politice a ne kvůli penězům. Lidí, kterří takto politiku dělají je velmi málo. Naším úkolem by mělo být je rozeznat a dát jim svůj hlas. Jeden takový člověk samozřejmě politiku nespasí, k tomu by jich muselo být podstatně víc. Přesto si myslím, že politik, který se drží morálních zásad a je si vědom odpovědnosti, kterou mu občané jeho zvolením svěřili, může změnit hodně. Pro mě je takovým člověkem Karel Schwarzenberg.
Z úst odpůrců Karla Schwarzenberga často zaznívají slova jako „Vždyť je to Němec.“ „Chce si tu akorát restituovat majetek.“ a podobné nepodložené bláboly. Tito lidé však o něm ani o rodu Schwarzenbergů zpravidla nic nevědí. Rozhodl jsem se proto, ať už patříte mezi jeho příznivce nebo odpůrce, situaci trochu přiblížit.
Rod Schwarzenbergů je starý, původem franský šlechtický rod (nikoliv německý), který byl v novodobé historii rozdělen na dvě větve, starší a bohatší hlubocko-krumlovskou a mladší a chudší orlickou (jmenují se podle českých zámků, slyšíte?). Karel Schwarzenberg pochází s orlické větve, narodil se v Praze a se svými rodiči (jeho otec byl silný český vlastenec) vyrůstal v Jižních Čechách na zámku Orlík. Spokojené Karlovo dětství však netrvalo dlouho. Za druhé světové války byla na Schwarzenberské panství uvalena německá nucená správa a po válce jim veškerý majetek zkonfiskovali komunisté. V roce 1948 je již jako nemajetné přinutili emigrovat do Rakouska. Jak Karel Schwarzenberg vzpomíná v dokumentárním filmu „Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!“, pro jeho otce, který Orlík a orlické, tenkrát ještě nezatopené, údolí miloval, tím skočila hlavní část jeho života. Domů se již nikdy nevrátil.
Samotný Karel studoval, co by nemajetný student, po dokončení gymnázia ve Vídni, právnickou a lesnickou školu. V roce 1962 byl adoptován svým bezdětným strýcem z hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů a ze dne na den se tak stal opět movitým člověkem. Po dobu pobytu v zahraničí spravoval rodový majetek, působil v organizacích zabývajících se lidskými právy a podporoval český disent. Po pádu režimu v roce 1989 se vrátil zpět do Čech, bez větších problémů restituoval majetek svého otce a stal se kancléřem Václava Havla. Nárok na vrácení majetku hlubocko-krumlovské větve mu nebyl přiznán, z důvodů nemožnosti uznání adopce proběhnuvší podle rakouských zákonů. O jeho navrácení Karel Schwarzenberg dále neusiloval.
Tolik stručné shrnutí životopisu Karla Schwarzenberga, z něhož vyplývá, že není o nic větším cizincem než jakýkoliv jiný český emigrant. Stejně tak bychom mohli říct, že jsou cizinci Arnošt Lustig, Waldemar Matuška nebo Jaroslav Hutka. Jde tedy spíše o typické čecháčkovství a odpor ke komukoliv, kdo má širší pole působnosti než Českou republiku. Otázka proč tomu tak je, když takoví lidé jsou obvykle úspěšní, moudří a zkušení, by asi vydala na delší článek a zabývat se jí nyní nebudu.
Tento týden jsem měl tu čest se s Karlem Schwarzenbergem setkat osobně a musím říct, že ve mně pouze utvrdil obraz člověka, který je morálně na výši, dělá politiku pro politiku a myslí to s ní vážně.
Poznámka: Více se o Karlu Schwarzenbergovi se může dozvědět například v dokumentárním filmu „Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!“ v knihách „Knížecí život“ od Karla Hvížďaly nebo „Karel Schwarzenberg - životopis“ od Barbary Thótové.
Posted in BadGuy & IT | Comments (5)