O tom, že se velké zpravodajské servery z reklamy těžko uživí, není pochyb. Proč tedy vydavatelé svůj obsah nezpoplatní? Jistě by to rádi udělali, ale jak zařídit, aby všichni čtenáři neodešli ke konkurenčnímu portálu, nabízejícímu obsah zdarma? Ideální by pro ně bylo, aby se stalo zpoplatnění běžným a zřídili ho všichni. K tomu je však nutné najít několik lídrů, kteří model úspěšně aplikují. Teprve poté je bude následovat celý trh.

Východiskem z bludného kruhu může být zpoplatnění unikátního obsahu, který konkurenční weby nenabízí a poté nenápadně zpoplatněnou zónu rozšiřovat. Kde ale má zpravodajský server exkluzivní obsah vzít? Způsob zpoplatnění v tomto článku nenastíním, jelikož ho neznám. Věřím však, že vydavatelé na to v následujících letech přijdou. Možná jim ukáže cestu Rupert Murdoch.

V naprosto odlišné situaci jsou odborné weby. Ty jsou mnohdy placené již dnes, a to kvůli tomu, že exklusivní obsah dokáží nabídnout. Zpoplatnění jim dovoluje psát vysoce kvalitní články, které by reklama uživila velice těžko a které si díky úzkému zaměření najdou své čtenáře.

Ať už bude zpoplatňování postupovat jakkoliv, jednoho dne s ním vydavatelé přijdou a změní tím celý internet. Již nebude vše volně dostupné, nebudeme moci bezstarostně surfovat a pročítat, co se nám zlíbí. Možná je trošku škoda, že budeme ochuzeni o spoustu zajímavých článků, za které platit zkrátka nechceme. Na druhou stranu jsme informacemi dnes přesyceni a otázkou je, zda všechny k životu potřebujeme.

A můj názor?

Lidé mohou říkat, co chtějí, mohou nadávat, protestovat. Nakonec však stejně o zpoplatnění rozhodne vydavatel, který má na to plné právo. Právem čtenáře je se rozhodnout, jestli zaplatí nebo odejde. Osobně, pokud bude obsah zajímavý a kvalitní, za něj zaplatím rád.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Pro vyřešení složitého stavu kolem nelegálního obsahu, bude zcela jistě zapotřebí ochoty všech stran. Myslím, že není možné porušování autorských práv zamezit pouze restriktivními opatřeními, ale na druhou stranu ani tím, že producenti dokáží obsah lépe prodat. Pozitivní i negativní motivace musí jít ruku v ruce a neméně důležitá je i celková změna smýšlení ve společnosti.

Věcí, která je nutná, přestože ji většina internetových uživatelů nemá moc v lásce, jsou restriktivní opatření. Věřím, že pomocí nich lze z velké míry sdílení obsahu porušujícího autorská práva omezit. Stačí přitom jen několik jednoduchých zásahů, jako zákonné ošetření provozu warez fór či serverů na úschovu dat (rapidshare.com a spol.) a jejich přinucení evidovat totožnost uživatelů (viz předchozí článek Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu). Dalším krokem by měl být zákaz samotného stahování a uchovávání nelegálního obsahu. Současná situace, kdy můžete hudbu či filmy beztrestně stahovat a jediné omezení platí pro nelegální software, takovému chování jedině nahrává.

Jak by se to dělat nemělo: Dnes na idnes.cz vyšel článek říkající, že Česká protipirátská unie slaví největší úspěch za poslední čtyři roky. Člověk by si řekl, čeho tak zásadního dosáhli? Podařilo se jim zavřít warforum.cz? Nebo uložto.cz? Nikoliv. Dopadli šestnáctiletého chlapce, který využíval nejasně stanovených pravidel ohledně autorsky chráněného obsahu a možná si ani nebyl vědom, že dělá něco nelegálního. Chápu, že zavření jednoho chlapce může působit jako výstraha pro ostatní. Přesto se mi takový postup nelíbí. Je důležité pravidla nejprve jasně stanovit a teprve v momentě, kdy si lidé řeknou: „Aha, teď už stahovat nemůžeme,“ lze přijít s ráznými postihy.

Kromě restriktivních opatření, která jsou nutná, je také potřeba, aby se internetu přizpůsobili vlastníci autorských práv. Troufám si tvrdit, že více jak polovina lidí dnes stahuje pouze proto, že je to nejjednodušší cesta, jak se k obsahu dostat. Jednoduché zakoupení hudby přes internet je v ČR pouhou fantazií. Ano, existuje několik obchodů typu ilegalne.cz, ale dostanete v nich ke stažení cédéčko s neotagovanými WMV soubory, které vaši mpétrojku asi moc nepotěší. A pokud byste si chtěli stáhnout hudbu třeba z iTunes, musíte, na rozdíl od stažení z rapidshare, porušit zákon. O online nakupování filmů se snad raději nebudu ani zmiňovat.

Domnívám se přitom, že není příliš těžké poskytnout obsah ve vysoké kvalitě online. Věřím, že jakmile se k tomu nějaký vydavatel odhodlá, přinese mu to nečekané zisky a další jej budou následovat.

Jak by se to dělat nemělo 2: Druhou ukázkou, jak by se to dělat nemělo, je pro mě Česká pirátská strana a pirátské strany obecně. Právo na duševní vlastnictví považuji za jedno z lidských práv a stavím ho rozhodně výš, než právo mít zdarma dostupné cokoliv mě napadne. Vyjádření: „Autorské a patentové zákony se musí buď radikálně změnit, nebo úplně zrušit,“ je pro mě nepřijatelné a volební program České pirátské strany bych se nebál v některých pasážích („Místo monopolu – tvořit spolu“) přirovnat k programu komunistickému. Ke komunistům internetového věku, kteří místo reálného majetku znárodňují duševní vlastnictví a jeho ochranu vracejí hluboko pod úroveň dnešní Číny.

O tom, že tendence zamezení porušování autorských existuje, není pochyb. Příklady mohou být zákon HADOPI ve Francii, který však byl sestaven velmi nešťastně a následně zrušen ústavním soudem, nebo kauza okolo Pirate Bay. Celkově podobné nahodilé zásahy považuji za nevhodné řešení. Nejprve je třeba rozsáhlá veřejná diskuze o nových pravidlech a teprve až vstoupí v platnost, je možné podle nich soudit. Soudit podle současných, takřka neexistujících zákonů nemá smysl.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

O tomto, díky kauze Prolux vs. Internet Info či zpřísňování diskuzí na zpravodajských serverech, žhavém tématu bylo napsáno již mnoho. Nebudu se proto zabývat úvahami, zda jsou v právu příznivci nebo odpůrci anonymní diskuze. Namísto toho zkusím předložit řešení.

Jádrem celého problému je absence pravidel pro určení zodpovědnosti za webový obsah. Provozovatelé se domnívají, že ručí pouze za vlastní obsah. Běžní uživatelé zase žijí v domnění, že mohou beztrestně psát cokoliv a svoji zodpovědnost si díky anonymitě neuvědomují vůbec. Ideálním řešením by proto podle mě bylo dát provozovatelům na výběr, zda odpovědnost za své uživatele přijmou nebo omezí jejich anonymitu a přesunou tak zodpovědnost na ně.

V případě omezení anonymity se pro identifikaci přispívajících nabízí ověření pomocí poštovní adresy. To ale skýtá několik komplikací. Doba ověření je příliš dlouhá a na provozovatele serveru klade postup příliš velké nároky. Ověření jako takové by proto měl zajistit stát a stejně jako zavádí datové schránky, přidělil by každému člověku ověřovací emailovou adresu, pevně spojenou s jeho jménem. Ta by mohla být vydávána třeba společně s občanským průkazem. Kdo by měl o ni zájem ihned, mohl by si na úřad dojít a zřídit si ji. Emailová adresa by pak sloužila k  jednoduchému ověření totožnosti na jakémkoliv webu.

Ověření totožnosti by však neznamenalo, že autor příspěvků bude bezpodmínečně kýmkoliv identifikovatelný. Uživatelé by nadále navenek vystupovali anonymně s tím, že jejich identitu by znal provozovatel webu, který by byl povinen poskytnout ji v případě potřeby příslušným úřadům.

Pokud by se provozovatel rozhodl pro druhou možnost a svým uživatelům umožnit plnou anonymitu, byl by za obsah odpovědný on. Musel by jej kontrolovat a evidentně závadný (urážky, rasismus, warez, atp.) odstraňovat.

Koncept má zcela jistě své nedostatky a nemyslím si, že jsem ho promyslel dokonale. V žádném případě se však nejedná o omezování lidských práv, jak často zastánci anonymního internetu tvrdí. Anonymita základním lidským právem není a nikdy nebyla. A svoboda slova? Ta zůstává. Pouze k ní přibývá také odpovědnost, stejně jako ve skutečném světě.

Ať už se k problému stavíte, jak chcete, určitá změna v této oblasti je nutná a dříve či později k ní dojde.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Dnešní internetový uživatel lze přirovnat k pračlověku s kyjem, který kráčí po lese, tu uloví mamuta, tam ukopne prašivku. Dělá zkrátka, co se mu zachce. Neexistuje nikdo, kdo by mu řekl, co dělat může a co ne. A když už přeci jen poruší jedno z mála pravidel, která pralidi mají, stačí nenápadně zmizet. Jeho identitu nikdo nezná, tak o co jde?!

Tato situace je způsobena především rozvojem internetu, který byl tak rychlý, že společnost zastihl nepřipravenou. Lidé pořádně nevědí, jak s internetem naložit, neuvědomují si jeho rizika a ani legislativa s ním příliš nepočítá. Logické však je, že to takto zůstat nemůže. Je jen otázkou času, kdy si internet společnost přizpůsobí, vštípí mu svá pravidla a on se promění.

Odhaduji, že do 10 let se dočkáme internetu, ve kterém budeme plně zodpovědní za své jednání a stejně jako ve skutečném světě budeme nuceni ctít zákonné i mravní zvyklosti.

Právě o mé vizi, jakými změnami bude internet procházet v následujících několika letech, se zmíním v sérii článků, které publikuji v příštích dnech. Mimo jiné se zamyslím nad internetovou anonymitou, odpovědností za obsah webu, porušováním autorských práv nebo nad zpoplatněním přístupu k informacím.

Věřím, že vás série článků zaujme a vyvolá zajímavou diskusi o těchto tématech.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Druhy slušnosti, které lze v politice uplatňovat jsou víceméně dva. Tím prvním je, jak píše Elensar, formální slušnost, kdy svého oponenta politik nazve pan Paroubek, pan Topolánek, pan Schwarzenberg, neuráží ho na osobní rovině, nedělá proti němu podlé výpady a drží slovo. Pokud se politik řídí alespoň těmito základními pravidly slušnosti, daleko snáze dosáhne kompromisu či dohody se svými oponenty. Do jednání méně zasahují emoce, sympatie, antipatie a výsledkem je čistší politika. Také občan je spokojenější a více se o ni zajímá.

Druhým stupněm slušnosti v politice je jakási lidská slušnost, dodržování morálních zásad, snaha věci zlepšit, dělat politiku kvůli politice a ne kvůli penězům. Lidí, kterří takto politiku dělají je velmi málo. Naším úkolem by mělo být je rozeznat a dát jim svůj hlas. Jeden takový člověk samozřejmě politiku nespasí, k tomu by jich muselo být podstatně víc. Přesto si myslím, že politik, který se drží morálních zásad a je si vědom odpovědnosti, kterou mu občané jeho zvolením svěřili, může změnit hodně. Pro mě je takovým člověkem Karel Schwarzenberg.

Z úst odpůrců Karla Schwarzenberga často zaznívají slova jako „Vždyť je to Němec.“ „Chce si tu akorát restituovat majetek.“ a podobné nepodložené bláboly. Tito lidé však o něm ani o rodu Schwarzenbergů zpravidla nic nevědí. Rozhodl jsem se proto, ať už patříte mezi jeho příznivce nebo odpůrce, situaci trochu přiblížit.

Rod Schwarzenbergů je starý, původem franský šlechtický rod (nikoliv německý), který byl v novodobé historii rozdělen na dvě větve, starší a bohatší hlubocko-krumlovskou a mladší a chudší orlickou (jmenují se podle českých zámků, slyšíte?). Karel Schwarzenberg pochází s orlické větve, narodil se v Praze a se svými rodiči (jeho otec byl silný český vlastenec) vyrůstal v Jižních Čechách na zámku Orlík. Spokojené Karlovo dětství však netrvalo dlouho. Za druhé světové války byla na Schwarzenberské panství uvalena německá nucená správa a po válce jim veškerý majetek zkonfiskovali komunisté. V roce 1948 je již jako nemajetné přinutili emigrovat do Rakouska. Jak Karel Schwarzenberg vzpomíná v dokumentárním filmu „Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!“, pro jeho otce, který Orlík a orlické, tenkrát ještě nezatopené, údolí miloval, tím skočila hlavní část jeho života. Domů se již nikdy nevrátil.

Samotný Karel studoval, co by nemajetný student, po dokončení gymnázia ve Vídni, právnickou a lesnickou školu. V roce 1962 byl adoptován svým bezdětným strýcem z hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů a ze dne na den se tak stal opět movitým člověkem. Po dobu pobytu v zahraničí spravoval rodový majetek, působil v organizacích zabývajících se lidskými právy a podporoval český disent. Po pádu režimu v roce 1989 se vrátil zpět do Čech, bez větších problémů restituoval majetek svého otce a stal se kancléřem Václava Havla. Nárok na vrácení majetku hlubocko-krumlovské větve mu nebyl přiznán, z důvodů nemožnosti uznání adopce proběhnuvší podle rakouských zákonů. O jeho navrácení Karel Schwarzenberg dále neusiloval.

Tolik stručné shrnutí životopisu Karla Schwarzenberga, z něhož vyplývá, že není o nic větším cizincem než jakýkoliv jiný český emigrant. Stejně tak bychom mohli říct, že jsou cizinci Arnošt Lustig, Waldemar Matuška nebo Jaroslav Hutka. Jde tedy spíše o typické čecháčkovství a odpor ke komukoliv, kdo má širší pole působnosti než Českou republiku. Otázka proč tomu tak je, když takoví lidé jsou obvykle úspěšní, moudří a zkušení, by asi vydala na delší článek a zabývat se jí nyní nebudu.

Tento týden jsem měl tu čest se s Karlem Schwarzenbergem setkat osobně a musím říct, že ve mně pouze utvrdil obraz člověka, který je morálně na výši, dělá politiku pro politiku a myslí to s ní vážně.

Poznámka: Více se o Karlu Schwarzenbergovi se může dozvědět například v dokumentárním filmu „Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!“ v knihách „Knížecí život“ od Karla Hvížďaly nebo „Karel Schwarzenberg  - životopis“ od Barbary Thótové.

Přestože se jedná o pouhý sen a realita je úplně jinde, základní zůstává. Kdo se nezajímá o politiku a dělá mrtvého brouka, nemůže odvrátit Velký krach, světový hladomor ani vysoké daně. O politiku se zajímám i přesto, že ostatní od ní odklánějí zrak a označují ji za prohnilou. Bez aktivní snahy o změnu totiž zůstane prohnilá navždy. V tomto článku bych proto chtěl nastínit, jak je možné se na změně politiky aktivně podílet.

Krok 1 – Nebýt vůl a volit

Vždy existuje lepší možnost než nevolit. Pokud považujete současnou politickou reprezentaci za hnůj, nechcete volit prase bradavičnaté ani falešný a prázdný topol, proč nejdete volit menší, třeba i neparlamentní stranu? Váš hlas sice bude mít nižší hodnotu a možná i propadne, ale aspoň se snažíte něco změnit. Navíc vám to dává důležité právo – právo nadávat na politiku. Pokud nevolíte, nezbude vám nežli držet hubu.

Krok 2 – Založit vlastní stranu

Neexistuje žádná politická strana, kterou byste byli ochotni volit? Založte si vlastní. Podmínky pro založení politické strany nejsou v České republice přísné a svými názory tak opět přispějete k tolik potřebné změně.

Poznámka: Společně s Elensarem již nějakou dobu založení politické strany zvažujeme. Naše aktuální plány jsou založit stranu v takovém termínu, abychom stihli kandidovat za dva roky v krajských volbách. Stranu nebudeme zakládat za účelem volby vyhrát, ale proto, abychom získali potřebné zkušenosti, zjistili, jak věci chodí a v budoucnu mohli opravdu něco změnit.

Krok 3 – Říct o sobě světu

Abyste byli zvoleni a mohli věci skutečně měnit, je třeba dát lidem vědět, že existujete. Zde už je zapotřebí poměrně velké úsilí. Napadají mě pouze dvě cesty. Tou častější je být úspěšnou, veřejně známou osobností, tou méně častou mít geniální volební program a dobrou (neznamená nutně drahou) předvolební kampaň.

Krok 4 – Stát se hlasem lidu

Být zvolen je vlastně úspěšným vyústěním předchozího kroku. Lidé vám uvěřili, vsadili na vás a očekávají změnu. Nejdůležitější nyní je nezklamat očekávání. Pokud nechcete být zvolen poprvé a zároveň naposledy, nesmíte ustoupit ze svých zásad, nenechat se zlákat ke korupci ani populismu. Je třeba se nadále držet svých názorů. Pokud vás díky nim lidé zvolili, nejspíš o ně mají zájem.

Krok 5 – Získat moc

Možná to zní negativně, ale bez dostatečné moci a vlivu to opravdu nejde. Pravděpodobně bude trvat poměrně dlouho, než se stanete hejtmanem, předsedou vlády nebo prezidentem Evropské Unie. Jakmile toho dosáhnete, můžete začít měnit svět.

Poznámka 2: Pokud mluvím o změně, tak tím mám na mysli změnu v souladu s demokratickými principy. Demokracie by rozhodně neměla být potlačena na základě „vyššího dobra“ či čehokoliv jiného. Btw. Doufám, že tak článek nevyznívá.

Krok 6 – Změnit svět

Nyní jste to vy, kdo hýbe věcmi. Vy rozhodujete co dělat, aby byl výsledek nejlepší. Vy navrhujete, jak řešit konflikty. Vy vymýšlíte, jak se vypořádat s globálními problémy. Vy měníte svět k lepšímu.

Krok 7 – Řídit vesmír aneb zpátky do říše snů

Jste ředitelem vesmíru. O budoucnosti kosmu vedete jednání s Bohem. Je pouze na vás a vašich schopnostech kolik bude mít den hodin, jakým směrem se má otáčet Země či zda dokážete odvrátit Velký krach. Lidé k vám vzhlíží a upínají veškerou naději. Vy jste pro ně všechno a oni jsou vše pro vás. Nesmíte je zklamat.

Závěrem

Osobně jsem se zatím do politiky aktivně nepustil (ano, volím). Nevím přesně, jak to chodí, ani co vše budu muset pro založení strany udělat. Jelikož jsem ale inteligentní člověk s jasnými cíly, vím, že pokud se tomu začnu věnovat, získám potřebné zkušenosti a doberu se úspěchu. Stejně jako jinde i zde platí, že pokud něco opravdu chcete, dokážete to.

Varování: Článek je psán do jisté míry s nadsázkou. Opravdu nechci rozhodovat, kolik bude mít den hodin ani jakým směrem se má otáčet Země. Pokud jste to nepochopili, může vám článek přivodit pocity méněcennosti.

Článek „Logo za 21000 aneb srážka s blbcem“, ve kterém jsem se dostal do sporu s jistým exotem a pobavil tak značnou část IT komunity, mi potvrdil známou pravdu, že o kontroverzní článek je vždy největší zájem. Jeho uvedením jsem dvojnásobně překonal rekord návštěvnosti blogu, četnost komentářů i veškerá má očekávání. Přesto jsem večer po jeho uvedení neměl dobrý pocit. Nešlo o to, že bych se domníval, že jsem někomu ukřivdil, nebo že bych s názory uváděnými v článku nebyl ztotožněn. Bál jsem se stopy, kterou po sobě na internetu zanechávám.

Článek ve mně vyvolal otázku, zda mohu na svém blogu, který je naprosto jasně spojen s mou osobou, svobodně publikovat názory bez ohledu na to, jaký budou mít důsledek na mé podnikání. Přemýšlel jsem o dopadu článku, pokud by jej četli moji klienti či obchodní partneři. Co když budou s tím exotem soucítit a mě budou mít za agresivního, namyšleného bloggera?

Podle mého chápání je blogování jedinečný způsob sdílení informací, který nemá obdoby. Díky tomu, že mezi pisatelem a příjemcem sdělení neexistuje prostředník, zůstává informace naprosto nezkreslena. Blogování považuji za absolutní možnou svobodu a právě v tom, že mohu svůj ničím nezkreslený názor sdělit veřejnosti, je jeho síla. Otázkou však zůstává, zda mi využití této síly přinese více škody nebo užitku. Pokusím se nad tím v několika následujících řádcích zamyslet.

Pokud bych se ohlížel, zda můj blog bude číst potenciální klient, rozhodující se na základě mých článků o navázání spolupráce, nemohl bych napsat vůbec nic. Už tím, že na můj Twitter napíšu „Ti co volí Paroubka, se patrně domnívají, že slovo vůl je od slova volit.“, bych mohl teoreticky přijít o 28% zákazníků, kteří si status přečtou. Nejdůležitější otázkou tedy je, zda mám vůbec zájem o klienta, který s mými názory zásadně nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že se výrazně liší náš osobní pohled na svět, je velice nepravděpodobné, že v pracovních záležitostech bychom se shodli. Totéž co pro klienty platí i pro obchodní partnery. Beru to zkrátka tak, že člověk, který si přečte můj blog a usoudí, že jsem debil, není hoden spolupráce se mnou. O takovém člověku bych nejspíš také usoudil, že je debil a s debily já nespolupracuji.

Po uvědomění si tohoto závěru, vnímám svůj poslední článek opět v dobrém světle a i nadále jsem připraven psát cokoliv, co mě napadne a co si myslím. Nepřemýšlet o tom, co na článek řeknou lidi, by podle mě měla být zásada každého dobrého bloggera. Takové přemýšlení je totiž cenzura jako každá jiná a připravuje bloggera o onu obrovskou dávku svobody, kterou mu blog nabízí.

A co vy? Spojujete blog se svým jménem? Přemýšlíte, jaké důsledky pro vás mohou v budoucnu vaše články mít?

Jsem freelancer a nestydím se za to

Důvod, proč nechci budovat firmu, je jednoduchý. Být úspěšný freelancer je pohodlnější a praktičtější než mít úspěšnou firmu. O svém životě si rozhoduji sám, nejsem k ničemu vázaný, za nikoho zodpovědný, jsem dostatečně zajištěný, cestuji a užívám si života.

Vybudování úspěšné firmy oproti tomu přináší zodpovědnost za její zaměstnance, neustálé dohlížení, zda vše funguje a tvrdou práci 12-15 hodin denně. Těžce vydělané peníze je nutné cpát zpět do firmy a stále hrozí, že se plány sesypou a skončím v dluzích. To vše kvůli vizi, že jednou firmu prodám za spoustu peněz.

Na budování firem nejsou podmínky

Dnešní podmínky navíc vybudovat IT firmu takřka nedovolují. Když porovnáme internetovou realitu nyní a v devadesátých letech, zjistíme, že současný internet má úspěšných firem dost. Zavedené firmy mají dostatečný kapitál a nováčky mezi sebou vidí jen velmi nerady. Tenkrát před deseti lety bych vybudování firmy možná také zvažoval.

Složení současné IT generace

Dalším důvodem, proč současná generace nebuduje firmy, je její složení.

Studenti

Díky dnešní dostupnosti internetu je z velké části tvořena studenty, kteří si chtějí jen přivydělat a o svém budoucím směřování nemají žádné potuchy.

Flákači a lamy

Dále ji tvoří flákači a lamy, kteří se snaží vydělávat na affiliate programech, MFAčkách, SEO šamanství, atd. Právě o těch je myslím článek. Nicméně zaměňuje tyto flákače s celou generací, která se podnikání v IT seriózně věnuje.

Nezávislí profesionálové

Poslední část současné IT generace tvoří lidé jako já, freelanceři, kteří mají svou stálou klientelu, dostatečné příjmy, pohodlný život a vůbec žádný důvod zakládat větší firmu. Ne, že by nechtěli nic dokázat, ale stačí jim to dokázat pod svým jménem.

Nikoliv zkurvený, ale lepší přístup k životu

Rozdíl mezi současnou a předchozí generací je tedy hlavně v jejich myšlení a přístupu k životu. Zatímco předchozí generace se roky dřela, aby vybudovala velkou úspěšnou firmu, současná generace podniká sama za sebe. Není přece třeba živit desítky zaměstnanců, stačí živit sebe, mít méně starostí, více volného času a svobodu.

Obyčejný den Čestmíra Pivoňky

Čestmír Pivoňka je syn svých rodičů. Žije v paneláku, ve třetím patře naproti výtahu, je mu 51 a je zaměstnanec. Má rád odpolední pořady na TV Nova, fotbal, sex v misionářské poloze a miluje pivo. Čestmírův typický den vypadá takto:

6:00 Čestmírovi zvoní budík. Zaklapne ho a spí dál.

6:15 Čestmírovi zvoní druhý budík. Večer si ho nastavil, jelikož věděl, že ten první zaklapne a bude spát dál.

6:30 Čestmír Pivoňka s nechutí vstává a přemýšlí o tom, že ho čeká další příšerně nudný den strávený v práci. Za pět minut mu to jede, takže nasnídat už se nestihne.

6:40 Čestmír jede sockou do práce, prohlíží si svůj odraz v okýnku a leští si pleš.

7:05 Čestmír přišel o pět minut pozdě. Jeho šéf, PhDr. Zbyněk Bukvice, se na něj zlobí. Čestmír ho chtěl požádat, jestli by si nemohl vzít zítra odpoledne volno, za těchto okolností to ale nepřipadá v úvahu.

7:05 – 12:00 Čestmír Pivoňka a jeho kolega Radmil Holinka, koukají na zadky mladším kolegyním, probírají včerejší fotbal, čtou Blesk, sledují porno na internetu, když jde kolem PhDr. Zbyněk Bukvice, dělají, že pracují.

12:00 Čestmír a Radmil mají polední přestávku. Jdou si ven zapálit, pak se jdou najíst do závodní jídelny. K obědu se podává, stejně jako včera, Univerzální hnědá omáčka™, knedlík a něco, co vzdáleně připomíná maso.

13:05 Čestmír s Radmilem opět přišli pozdě a PhDr. Zbyněk Bukvice jim opět vynadal. Tím jejich pracovní morálka klesá k minimum a Čestmír se rozhoduje, že dnes už nic dělat nebude.

13:05 – 16:00 Čestmír Pivoňka dostává svému rozhodnutí a vůbec nic nedělá. Brouzdá na internetu, čte časopis Moderní žena, když jde kolem PhDr. Zbyněk Bukvice, dělá, že pracuje.

16:05 Čestmír jede sockou z práce, prohlíží si svůj odraz v okýnku a leští si pleš.

16:25 Čestmír jde sídlištěm ze zastávky domů. Nějaký panelákový pičus mu hodil pod nohy dělobuch a Čestmír se lekl.

16:26 Pičus utíká, Čestmír láteří.

16:30 Čestmír konečně usedá k oblíbeným odpoledním pořadům na TV Nova a otvírá pivo, které miluje.

16:35 Čestmírova stará, Margarita Pivoňková, vyruší Čestmíra od televize otázkou, jak bylo v práci. Čestmír jí vynadá, protože je z práce unavený a chce mít klid.

17:00 V televizi mluví o úspěších jakéhosi podnikatele. Čestmír nadává, že ti lidé „nahoře“ kradou, podvádí a šidí, ale na ty poctivé, jako je on, se nikdy nedostane.

18:36 Načíná si osmé pivo a přepíná na fotbal.

22:00 Sparta prohrála se Slávií. To není možné! Čestmír Pivoňka je naprosto přesvědčen, že rozhodčí byl podplacený a mají v tom prsty ti „nahoře“. Možná i ten podnikatel, co byl dnes v televizi.

22:15 Čestmír dopíjí jedenácté pivo a jde do postele.

22:30 Čestmír Pivoňka si dělá dobře. Jeho manželka šla někam s „kamarádkami“ a dosud se nevrátila.

6:00 Čestmírovi zvoní budík. Zaklapne ho a spí dál.

Tak co, poznáváte se?

*Čestmír Pivoňka i všechny ostatní postavy jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se žijícím člověkem je pouze náhodná.

Kdo jsem?

Jsem profesionál, který se věnuje tvorbě webových stránek, internetovému marketingu a podnikání na internetu obecně.  S podnikáním jsem začal zhruba před čtyřmi lety a velmi rychle jsem se dočkal úspěchu. V současnosti si především užívám života.

Proč číst můj blog?

Protože se tu dočtete o mých názorech, zkušenostech, zajímavých věcech z oblasti IT i aktuálního denní.

Jak často bude blog aktualizovaný?

Články plánuji přidávat tak 1–2x týdně, takže vy inteligentnější se určitě máte na co těšit. A konec konců, ti méně inteligentní se můžou těšit taky. Budou mít nový objekt k vylévání svého vzteku a frustrace. Ať si klidně zanadávají. Já to unesu:-)

Můj pohled na svět

Život

• Život je tu od toho, abychom si ho užívali. Sedět od rána do večera v kanceláři je nesmysl.

Práce

• Práce je část života, která mě maximálně baví a naplňuje. Práci, která by mě nenaplňovala, bych nikdy 6 hodin denně nevěnoval.
• Práci sežene i moje chromá babička. Kdo říká, že ji nemůže najít, to buď nezkoušel, nebo kecá.
• Bez práce nejsou koláče. Kdo nepracuje, ať nejí.

Peníze

• Vydělávat peníze je jednoduché, stačí být inteligentní a chtít.
• Některé věci si za ně nekoupíte, ale většinu ano.

Čas

• Čas jsou peníze. Tohle Češi ještě nepochopili a asi nikdy nepochopí…
• Kdo si čas neumí uspořádat nebo se o to nikdy nepokusil, je blbec a přichází o svůj potenciál.

IT

• Budoucnost je Google a online aplikace. Microsoft, Apple i Linux jsou dinosauři před vymřením.
• Uživatelům s IE6 bych naprosto znemožnil přístup na stránky s upozorněním, že jsou 100 let za opicemi.
• Takzvaní „SEO specialisté“ jsou v mnoha případech něco jako šamani. Výjimkou jsou Chuck Norris a Marek Prokop.

Jestli vás můj blog zaujal, sledujte mé názory také na Twitteru.

// EDIT o 382 dní později… Opravdu jsem tohle někdy považoval za publikovatelný článek?!