Selže jen ten, kdo se znovu nepokusí

Dnes jsem se pokusil zaběh­nout půl­mara­ton, a nesel­hal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal.

Jestliže čtete můj Twit­ter, tak víte, že moje snaha zúčast­nit se Ústeck­ého půl­mara­tonu, částečně kvůli mé blbosti, nevyšla. Jinými slovy, tak dlouho jsem váhal s reg­is­trací, až byla z kapac­it­ních důvodů předčasně uza­vřena a i když jsem se snažil dom­lu­vit se s pořa­dateli indi­viduálně, star­tovní číslo se mi již vydu­pat nepodařilo.

Smířil jsem se tedy s tím, a rozhodl se, že půl­mara­ton přesto poběžím. Ve ste­jný den, ve ste­jný čas, jen osamo­cen a na jiném místě. Byl jsem zvě­davý, jaké budou mé poc­ity z absence soutěžení a pozornosti přih­líže­jících, kterého se na rozdíl od ofi­ciál­ních běžců nedočkám.

Jenže aby toho nebylo málo, asi pět dnů před závo­dem - nebo raději před během, já přeci s nikým nezávodím — jsem nějak vypadl z formy. Nevím, zda to bylo zklamáním a urči­tou rezi­gnací z toho, že ofi­ciální závod nepoběžím, nebo tím, že se o mě pok­oušela nějaká nemoc (nejspíš obo­jím), ale mé síly byly ze dne na den pryč. Násle­du­jící trénink jsem zaběhl pouhých 5 kilo­metrů, byl jsem zes­láblý, a ačko­liv mi dech stačil a nic konkrét­ního mě nebolelo, cítil jsem, že víc zkrátka nedám. Takový byl poslední trénink před mým Velkým dnem. Zanechal ve mě mnohé pochyby a moji rezi­gnaci ještě více prohloubil.

Ve zbylých dvou dnech jsem se snažil dostatečně spát, správně jíst, hodně pít, a celkově se cho­vat tak, aby se situ­ace neopako­vala a já měl na půl­mara­ton dostatek energie.

Můj Velký den začal dnes ráno, vzbudil jsem se brzy, pořádně se nas­ní­dal, pro­táh­nul, připravil odpočítá­vací web pro ebook Stop prokrasti­naci!, podruhé se nas­ní­dal, dal si dvě hodinky pauzu, pro­táh­nul a vyběhl. Počasí bylo vydařené, nebylo příliš teplo ani zima, a ačko­liv mírně mrho­lilo, považo­val jsem to spíše za výhodu néž nevýhodu. První tři kilo­m­e­try běhu byly hrozné — měl jsem ste­jný prob­lém jako na posled­ním tréninku — cítil jsem nedostatek energie a narůs­ta­jící hlad, přemýšlel jsem, že poběžím domů, když v tom přišla spásná myšlenka: “Ty to dnes zaběh­neš. A jestli né, tak to aspoň dojdeš! Je to na tobě.”. V tu chvíli jsem věděl, že skončit nemá cenu, pohodlí by mi to ste­jně neza­jis­tilo, jít se mi nechtělo, takže jsem běžel dál. Je zají­mavé, jak dokáže jednoduchá myšlenka člověka zbavit fyz­ické sla­bosti, která se blížila hranici únosnosti.

Následně jsem bez prob­lémů běžel zhruba k desátému kilo­metru, když se najed­nou mrholení (které průběžně sílilo a já byl z něho již tak dost pro­močený) rozhodlo změnit v průtrž mračen. Nejdřív jsem chtěl vydržet, ale nakonec jsem usoudil, že situ­ace, kdy z bot můžete lít vodu, nemáte kam dát mobil, aby vám nezmoknul, nasáklé oblečení se vám lepí na tělo a začíná vám v něm být zima, je vhodná možná k uhnání chřipky, ale k zaběh­nutí půl­mara­tonu niko­liv. Ačko­liv jsem cítil, že to mám rozběh­nuté nad všechna má očekávání, pro dnešek jsem to vzdal.

A co z toho plyne?

1. Běhat za deště je super. Je to zvláštní, nikdy jsem to nedělal, kolemj­doucí s dešt­níky divně koukají a kle­pou si na čelo, ale to nevadí. Mrholení bylo opravdu pří­jemné do té doby, néž mi začalo téct do bot (doslovně), průtrž mračen již tak pří­jemná nebyla, a to proto, že mě běh nedokázal dostatečně zahřát a oblečení bylo mokré, jako bych vylezl z bazénu. Přesto když jsem doběhl domů, v horké sprše (a ještě i teď, když o tom píšu) se dostavil úžasný, takřka vítězný pocit. Možná budu v dešti běhat častěji.

2. Nejíst před během není (asi) nic pro mě. Poslední trénink před půl­mara­tonem i půl­mara­ton samotný měly společné dvě věci: Za prvé jsem se jako obvykle nena­jedl těsně před během (cca hod­inu), ale nechal jsem mezi jídlem a během delší odstup. Za druhé se při obou bězích dostavil po něko­lika prvních kilo­me­trech inten­zivní pocit sla­bosti a hladu. Poučení? Příště se najím víc a s menším odstu­pem. Tři hodiny nejíst a pak sporto­vat zře­jmě není rada pro mě.

3. Nejlepší moti­vací jste VY. Vždy, když mě napadla myšlenka, že bych to mohl zabalit, vzpom­něl jsem si na tento blog, na vás, jeho čtenáře, a běžel jsem dál. U ofi­ciál­ního závodu by byla tato moti­vace před­pok­ládám méně důležitá, když jsem však běžel sám, byla jed­nou z nejdůležitějších.

4. Přemýšlím, co ofi­ciální závod. Nevím, zda se může běžecký závod přerušit či odložit kvůli nepřízni počasí, nemám s tím zkušenost. Přemýšlím, zda bych půl­mara­ton doběhl, kdy­bych ofi­ciální závod běžel, a mys­lím, že ano. Atmos­féra a vědomí pouze jedné příleži­tosti by udělalo své a roz­mary počasí by na mě neměly takový vliv (navíc bych neměl u sebe mobil, který nesmí zmoknout).

5. Sel­hání jako součást úspěchu. Mám pocit, že jsem to pochopil zas o něco lépe. Ještě včera byl můj plán takový, že dnes zkusím půl­mara­ton (možná) zaběh­nout, a jestliže se mi to nepo­daří, znovu jej nepoběžím dřív, jak na jaře v rámci Pražského půl­mara­tonu. Díky dnešnímu pokusu, který mi sice překazilo počasí, vím, že to zkusím znovu ještě příští týden — je zají­mavé, jak se néúspěch může stát moti­vací k úspěchu. Selžu totiž teprve tehdy, rozhodnu-​li se znovu se o to nepok­oušet. A není to jen o běhu — ste­jně to platí se vším.

[reaction_​buttons]