>> Zobrazit v režimu ReadabilityPřirozeně produktivní
Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, probíhá ve mě jakási změna. Snažím se žít přítomně, bez cílů a očekávání a dělat to, co právě dělat chci. Stále si nejsem jistý, zda takový přístup může dlouhodobě fungovat, právě to jsem se však rozhodl vyzkoušet.
První poznatek, ke kterému jsem dospěl ve svém 30 denním experimentu života bez cílů je stav, který bych označil přirozenou produktivitou. Jak už jsem psal, snažím se se do ničeho nenutit a pokud se mi něco dělat nechce, tak to nedělám. Několik prvních dní proto vypadalo tak, že jsem neudělal mnoho. Skutečně jsem potřeboval na chvíli se zastavit a odpočinout si od předchozího zběsilého tempa.
Po pár dnech nepřetržitého nicnedělání se to ovšem změnilo a já opět začínám dělat, né protože musím, ale protože chci. Nejvíce se to odrazilo v psaní, na kterém chci přirozenou produktivitu demonstrovat.
Dřív, když jsem se rozhodl napsat článek, automaticky jsem předpokládal, že jej budu publikovat — snažil jsem se jej udělat dokonalý, cítil jsem závazek jej dokončit, přemýšlel jsem o tom, jak budou na článek čtenáři reagovat a výsledkem bylo, že mnoho článků nevznikalo. Pokud se mi podařilo napsat jeden článek za den, byl to pro mě úspěch. Dva články za den jsem snad nikdy nenapsal a pokud ano, vyžadovalo to obrovské úsilí.
To se však od doby, kdy jsem se vzdal cílů a očekávání, radikálně změnilo. Už neexistují omezení typu: “Co na to čtenáři řeknou?”, “Chci to co píšu říkat veřejně?” “Jak článek napsat tak, aby získal hodně čtenářů?” — to všechno je pryč. Zbyla jen chuť psát. A kdykoliv mě napadne zajímavá myšlenka, tak jelikož nemám žádné povinnosti, jelikož s napsaným textem nemám předem daný záměr (jako jej například publikovat), sednu si k počítači a jenom tak ťukám do klávesnice. Z psaní se stala naprosto čistá spontánní radost, osvobozená od jakýchkoliv očekávání. Ano, radost z psaní jsem cítil už dříve, ale bylo to něco jiného. Samotný záměr toho, proč je třeba článek napsat, ji skryl často tak, že byla jenom těžko viditelná. Místo radosti převládal strach.
Výsledkem toho všeho, co jsem napsal výše, je, že teď píšu článek skoro každý den, píšu jej z čiré radosti, bez přemýšlení zda jej někdy publikuji. Píšu jej s naprostou lehkostí a doba, kterou mi psaní článku zabere, je o hodně kratší néž kdykoliv dříve. Nemusím přemýšlet, slova jako by se skrze klávesnici sami přelévali do notebooku. Rovnám si vlastní myšlenky, prožívám absolutní flow a je to skvělý pocit. Předevčírem jsem tímto způsobem napsal články rovnou tři — lehkou rukou, v rychlosti a bez vyčerpání.
Tomu říkám přirozená produktivita.
Píšeš, protože chceš publikovat, nebo píšeš, protože chceš?
@mik3sh
Kdybych si napsání tří článků plánoval, jen horko těžko bych to zvládnul — a hlavně, bych se do toho musel nutit, chyběla by mi inspirace, hotové dílo by nebylo tak zdařilé, neodráželo by moje aktuální pocity.
Další, ještě důležitější věc je, že i kdybych napsal plánované články lépe néž ty spontánní, tak by mě to nebavilo. Měl bych pocit, že mám povinnosti. A přitom den, kdy jsem své tři články napsal, byl naprosto pohodový. Četl jsem si, odpočíval, nikam nespěchal a když mě něco napadlo, tak jsem napsal článek. Přirozeně. Bez cílů. Přesto to byl produktivní den.
Pokud se podívám, kolik článků jsem napsal za minulý týden (né všechny jsem zatím publikoval), je jich víc néž za dva měsíce s plánováním. Přitom právě tvorba je to nejdůležitější.
Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, probíhá ve mě jakási změna. Snažím se žít přítomně, bez cílů a očekávání a dělat to, co právě dělat chci. Stále si nejsem jistý, zda takový přístup může dlouhodobě fungovat, právě to jsem se však rozhodl vyzkoušet.
První poznatek, ke kterému jsem dospěl ve svém 30 denním experimentu života bez cílů je stav, který bych označil přirozenou produktivitou. Jak už jsem psal, snažím se se do ničeho nenutit a pokud se mi něco dělat nechce, tak to nedělám. Několik prvních dní proto vypadalo tak, že jsem neudělal mnoho. Skutečně jsem potřeboval na chvíli se zastavit a odpočinout si od předchozího zběsilého tempa.
Po pár dnech nepřetržitého nicnedělání se to ovšem změnilo a já opět začínám dělat, ne protože musím, ale protože chci. Nejvíce se to odrazilo v psaní, na kterém chci přirozenou produktivitu demonstrovat.
Dřív, když jsem se rozhodl napsat článek, automaticky jsem předpokládal, že jej budu publikovat — snažil jsem se jej udělat dokonalý, cítil jsem závazek jej dokončit, přemýšlel jsem o tom, jak budou na článek čtenáři reagovat a výsledkem bylo, že mnoho článků nevznikalo. Pokud se mi podařilo napsat jeden článek za den, byl to pro mě úspěch. Dva články za den jsem snad nikdy nenapsal a pokud ano, vyžadovalo to obrovské úsilí.
To se však od doby, kdy jsem se vzdal cílů a očekávání, radikálně změnilo. Už neexistují omezení typu: „Co na to čtenáři řeknou?“, „Chci to co píšu říkat veřejně?“ „Jak článek napsat tak, aby získal hodně čtenářů?“ — to všechno je pryč. Zbyla jen chuť psát. A kdykoliv mě napadne zajímavá myšlenka, tak jelikož nemám žádné povinnosti, jelikož s napsaným textem nemám předem daný záměr (jako jej například publikovat), sednu si k počítači a jenom tak ťukám do klávesnice. Z psaní se stala naprosto čistá spontánní radost, osvobozená od jakýchkoliv očekávání. Ano, radost z psaní jsem cítil už dříve, ale bylo to něco jiného. Samotný záměr toho, proč je třeba článek napsat, ji skryl často tak, že byla jenom těžko viditelná. Místo radosti převládal strach.
Výsledkem toho všeho, co jsem napsal výše, je, že teď píšu článek skoro každý den, píšu jej z čiré radosti, bez přemýšlení zda jej někdy publikuji. Píšu jej s naprostou lehkostí a doba, kterou mi psaní článku zabere, je o hodně kratší než kdykoliv dříve. Nemusím přemýšlet, slova jako by se skrze klávesnici sami přelévali do notebooku. Rovnám si vlastní myšlenky, prožívám absolutní flow a je to skvělý pocit. Předevčírem jsem tímto způsobem napsal články rovnou tři – lehkou rukou, v rychlosti a bez vyčerpání.
Tomu říkám přirozená produktivita.
Píšeš, protože chceš publikovat, nebo píšeš, protože chceš?
@mik3sh
Kdybych si napsání tří článků plánoval, jen horko těžko bych to zvládnul — a hlavně, bych se do toho musel nutit, chyběla by mi inspirace, hotové dílo by nebylo tak zdařilé, neodráželo by moje aktuální pocity.
Další, ještě důležitější věc je, že i kdybych napsal plánované články lépe než ty spontánní, tak by mě to nebavilo. Měl bych pocit, že mám povinnosti. A přitom den, kdy jsem své tři články napsal, byl naprosto pohodový. Četl jsem si, odpočíval, nikam nespěchal a když mě něco napadlo, tak jsem napsal článek. Přirozeně. Bez cílů. Přesto to byl produktivní den.
Pokud se podívám, kolik článků jsem napsal za minulý týden (ne všechny jsem zatím publikoval), je jich víc než za dva měsíce s plánováním. Přitom právě tvorba je to nejdůležitější.
A je to skutečně tak nebo si to jen namlouváš? Co když tě to prostě jen začalo více bavit protože si myslíš že ti ten čas bez cílů pomohl, nebo si spíš namlouváš, že ti pomohl.
Jestli je to tak skutečně? Těžko říct… Otázkou je, co je to skutečnost. Je tráva skutečně zelená nebo máme jen pocit, že je zelená, protože si to namlouváme? Je technologie skutečně člověku prospěšná, nebo si to myslíme jen proto, že je cílem dnešní společnosti? A co dnešní „demokracie“ a tržní ekonomika, jde o ideální společenské uspořádání, namlouváme si to my sami nebo nám to namlouvají média?
Jaký je rozdíl mezi realitou a tím, co si namlouváme, o čem jsme přesvědčeni? Existuje realita?
No dobře, trošku jsem tu (ne)skutečnost rozvedl a vznikl z toho krátký článek „Skutečně? Nebo si jen něco namlouváme?„