>> Zobrazit v režimu ReadabilityNeumím žít, umím radit
Dočetl jsem Knihu o štěstí od bývalého molekulární biologa a současného buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, a musím říct, že mě velmi oslovila… a vzbudila ve mně otázku.
Ucelenou recenzi knihy asi nemá cenu psát, stačí říct, že je to ten nejlepší průvodce štěstím, kterého si můžete v knihovně půjčit. Autor zde skvěle propojuje východní moudrost se smýšlením západního světa a předkládá ucelený obraz o tom, co štěstí ve skutečnosti je, a jak jej dosáhnout. Ostatně on sám je živým důkazem, že štěstí dosáhnout lze.
Dnes ale nechci mluvit ani tak o štěstí, jako spíš o důvěryhodnosti a právu dávát rady druhým. Ano inspiroval mě k tomu Matthieu Ricard, protože jeho kniha je napsána tak, že mu věříte každé slovo od začátku do konce, a zároveň víte, že neděláte chybu. Stejně jako mnozí jiní buddhističtí učenci zkrátka žije tak, jak káže.
Otázka, na kterou mě přivedl zní: je moudré důvěřovat někomu, kdo sice něco hlásá, ale zároveň to nepraktikuje? Kdo nabízí metodu, která nás má činit šťastnými, ale zároveň sám šťastný není? Nechci teď narážet na nějaké význačné autory z řad filozofů, jako spíš vztáhnout tuto otázku například k sobě. Mohu zde vychvalovat například přítomné bytí, brzké vstávání, GTD a spoustu dalších věcí, když mnohé nedokážu dodržovat tak příkladně, abych výhody z nich plynoucí sám dlouhodobě pociťoval? Mohu o těchto všech věcech psát, když jejich konečným cílem by logicky mělo být přinést člověku štěstí?
Né, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.
Stejně tak si troufnu říct, že není dokonale šťastný David Allen, Leo Babauta, Stephen Covey či jakýkoliv jiný autor klasické literatury osobního rozvoje. Někteří z nich možná dokonale šťastní jsou, nevím, ale tvrdím, že naprostá většina autorů na tom bude podobně, jako kdejaký jiný člověk. Stále jsou upnuti na minulost, na budoucnost i na svoje ego. Stále se někam ženou, hledají falešná uspokojení a recept na skutečné štěstí zatím nenalezli. Když nedokáží poradit sami sobě, dokáží poradit svým čtenářům? Dokážu jim poradit já?
Otázku nechám otevřenou…
Jak by měli žít druzí, vám řekne každý, jak ale žít svůj vlastní život, ví jen málokdo.
- Autor neznámý
Dočetl jsem Knihu o štěstí od bývalého molekulární biologa a současného buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, a musím říct, že mě velmi oslovila… a vzbudila ve mně otázku.
Ucelenou recenzi knihy asi nemá cenu psát, stačí říct, že je to ten nejlepší průvodce štěstím, kterého si můžete v knihovně půjčit. Autor zde skvěle propojuje východní moudrost se smýšlením západního světa a předkládá ucelený obraz o tom, co štěstí ve skutečnosti je, a jak jej dosáhnout. Ostatně on sám je živým důkazem, že štěstí dosáhnout lze.
Dnes ale nechci mluvit ani tak o štěstí, jako spíš o důvěryhodnosti a právu dávát rady druhým. Ano inspiroval mě k tomu Matthieu Ricard, protože jeho kniha je napsána tak, že mu věříte každé slovo od začátku do konce, a zároveň víte, že neděláte chybu. Stejně jako mnozí jiní buddhističtí učenci zkrátka žije tak, jak káže.
Otázka, na kterou mě přivedl zní: je moudré důvěřovat někomu, kdo sice něco hlásá, ale zároveň to nepraktikuje? Kdo nabízí metodu, která nás má činit šťastnými, ale zároveň sám šťastný není? Nechci teď narážet na nějaké význačné autory z řad filozofů, jako spíš vztáhnout tuto otázku například k sobě. Mohu zde vychvalovat například přítomné bytí, brzké vstávání, GTD a spoustu dalších věcí, když mnohé nedokážu dodržovat tak příkladně, abych výhody z nich plynoucí sám dlouhodobě pociťoval? Mohu o těchto všech věcech psát, když jejich konečným cílem by logicky mělo být přinést člověku štěstí?
Ne, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.
Stejně tak si troufnu říct, že není dokonale šťastný David Allen, Leo Babauta, Stephen Covey či jakýkoliv jiný autor klasické literatury osobního rozvoje. Někteří z nich možná dokonale šťastní jsou, nevím, ale tvrdím, že naprostá většina autorů na tom bude podobně, jako kdejaký jiný člověk. Stále jsou upnuti na minulost, na budoucnost i na svoje ego. Stále se někam ženou, hledají falešná uspokojení a recept na skutečné štěstí zatím nenalezli. Když nedokáží poradit sami sobě, dokáží poradit svým čtenářům? Dokážu jim poradit já?
Otázku nechám otevřenou…
Jak by měli žít druzí, vám řekne každý, jak ale žít svůj vlastní život, ví jen málokdo.
- Autor neznámý
To je právě to. Když někdo vyzkouší nějaký nový SW, zkusí něco nového, přečte si o něčem, je nadšený, hned napíše článek a za chvíli zjistí, že je to blbost a už to tak nedělá…
Myslím, že nemá smysl hledat dokonalé štěstí. Žij tak jak chceš. Jaký si to uděláš, takový to máš, v životě jsou vždy problémy a vždy budou, a je to tak přirozené…
Zde vyvstává otázka, je lepší se za něčím stále hnát, něčeho chtít dosáhnout, zdokonalit se, nebo se s něčím smířit a být šťastný tak jak si..
Kdyby radili jen doopravdy spokojení lidé, tak by žádné knihy a weby o osobním rozvoji neexistovaly:) Naopak, je jasné že je kvalifikovanější radit někdo, kdo se sám s problémy pere, než někdo kdo je celý život šťastný jak jen to jde:)
Michal Škoula: No ohledně toho dokonalého štěstí, to by bylo asi na jiný článek… možné to sice myslím je, ale málokdo se asi odebere do ústraní, aby tam 20 let meditoval a pak byl možná dokonale šťastný… i když možná to dokonalé štěstí právě spočívá v tom, že to, že „v životě jsou vždy problémy a vždy budou, a je to tak přirozené“ přijmeš opravdu vnitřně za své… ono to smíření a zřeknutí se určitých věcí, právě k tomu štěstí evidentně vede, ale nesmí to být násilné, což je zas otázka, jak to tedy udělat …no, raději se do štěstí nebudu teď pouštět
Jinak s tím prvním odstavcem naprosto souhlasím.
Markéta: Právě v tom pak ale spočívá problém, že si on sám ani jeho čtenáři nemohou být jisti, zda se jedná o rady správné…
Abys potom hledáním štěstí nestrávil celý život a jaký starý mnich někde na horských hřebenech si pak neřekl „Kur*a, že já se tehdá radši neožral“
Knihu jsem sice nečetl a tak nevím, jak její autor definuje štěstí, ale připadá mi, že ty se ženeš za něčím, čeho nelze dosáhnout. „Dokonale šťastný člověk“ je blud, je to něco, co je mezi lidmi v západní společnosti hluboce zakořeněno jako ona pomyslná finální laťka, za kterou se všichni ženou. Ale je to blbost. Dokonale šťastný člověk neexistuje a neexistuje nic jako bod nasycení, po jehož dosažení už nebudeš cítit žádný diskomfort a budeš už naprosto, dokonale a navěky šťastný.
Troufám si dokonce říct, že nebýt šťastný vůbec není v nepořádku. A ne proto, že bych souhlasil s pseudopsychologickými výroky typu „Když je vám blbě, je to strašně super, protože je to nejlepší cesta ke změně!“.
„Ne, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.“ – ale no tak, to ještě vážně očekáváš, že někdy budeš? Nic jako recept na štěstí není. Život se dá zvládat tu hůř tu lépe, ale „blbý pocity“ budeš mít vždycky. Nemá smysl se hnát za něčím, co nelze chytit.
Osobně hledám v životě spíš klid a mír, než štěstí. To je podle mě smysluplné hledání, ale rozhodně hledání štěstí vede jen k tomu, že se cítíš stále víc nešťastný a frustrovaný z toho, že k tobě to štěstí pořád nějak nejde. Ostatně proč by taky mělo? Lidé nejsou stvořeni k tomu, aby byli primárně a permanentně šťastní a nelze nijak zařídit, aby tomu tak bylo. Myslet si opak znamená jen utrpení a zklamání, které nutně vede k deziluzi.
Nebýt webů lidí jako ty (pravda zrovna o tvém jsem se dozvěděla až nedávno na G+ ) tak jsem ještě zahrabaná někde v šílenym kruhu sebenenávisti a negativismu. Nikdy jsem těmhle webů a knihám nevěřila – všechno jsem to házela do pytle „blbečci radí a sami neumí žít), ale jednou jsem na tom byla tak špatně, že jsem tomu dala šanci, přečetla hromadu věcí a pokusila se podle nich fungovat – a jak jsem se po necelém týdnu divila, že i takový maličkosti mi pomáhají. Tak teď všechno co jsem se dozvěděla, přebrala si, vyzkoušela chci taky předávat dál – ač nejsem ani z daleka v pořádku:)
Mordemy: Teď tak úplně nevím, jak s tvým komentářem naložit (ostatně u tvých komentářů to nevím celkem často). V jedné větě mám pocit, že s tebou souhlasím, v druhé už zas tolik ne…
…nicméně pokud mluvím o dokonalém štěstí, možná bude lepší, označím-li ho právě za jakési absolutní smíření s tím, že věci jsou takové jaké jsou, a dokonalého štěstí nelze dosáhnout. Neznamená to, že se mi nikdy nemůže přihodit nic zlého, ale spíše to znamená kontinuální pocit naplnění, souznění s okolním světem, atd. A i když se mi něco zlého přihodí, budu s tím „dopředu smířený“ do takové míry, že mě to sice může trápit, ale budu to zkrátka akceptovat, třeba i proti tomu bojovat, ale nepřipraví mě to o můj vnitřní klid a mír, o mé dokonalé štěstí, v rámci kterého prožívám samozřejmě i mnohá neštěstí…
PS: Pokud budeš mít čas a chuť, doporučil bych ti knihu přečíst
Dokonale šťastný? Člověk, který může ráno vstát, jít si zaběhat, nebo se jen tak projít. Člověk, který si může přečíst knihu. Člověk, který slyší padající kapky deště, šum lesa. Myslím si, že takový člověk může mluvit o dokonalém štěstí, vše ostatní co nám život umožní je pouze bonus. Jde o to si tuto skutečnost ovědomit.
Cheš aby ti někdo radil v životě? Poradit může kdokoliv, věři-li, že to co hlásá ho činí šťastným, pak je to v pořádku. Jde o to jestli ty chceš žít „cizí“ štěstí.
Markéta: na tvůj blog jsem také už narazil na Google+, teď na něj narážím znovu a přidávám si jej do čtečky
Jinak asi s tebou souhlasím, že v určité fázi mohou podobné články člověku pomoci, aby se odrazil ode dna… otázka pak je, zda-li ho dokáží zvednout až na hladinu, nebo je v půli cesty na něm, aby dál již plaval sám, bez jejich pomoci. Jestli se mu po odražení ode dna nestanou opět pomyslným závažím, které mu nedovolí posunout se dál.
Jiří Bělák: S prvním odstavcem naprostý souhlas… v tom i podle mého spočívá dokonalé štěstí a jde o to si to uvědomit.
A s druhým odstavcem konec konců také souhlas
Na mě to působí, že neustále hledáš zkratky, kterými bys rád osral život (sám to dělám taky, ale do druhých lidí se snadněji rýpe a je to u nich zjevnější
. Být s něčím „dopředu smířený“ opět nelze. Je to jen touha po „definitivním řešení“, po „nezničitelnosti“ a „nezranitelnostI“. Když mluvíš o absolutním smíření, tak je to úplně to samé jako to tvoje absolutní štěstí. Jen jsi to teď jinak nazval.
Orwell sice říká „Happiness can exist only in acceptance.“, ale on to, řekl bych, myslel i tak, že je potřeba se smířit i s tím, že jsou věci, s nimiž se smířit nelze. Absolutní a konečná řešení neexistují. Živí tvorové a člověk zvláště, nedokáží být statičtí, ani kdyby ta statičnost měla znamenat „věčné štěstí“. Na něco takového nejsme stavění, žádný živý organismus není.
Snažit se dopředu vyvarovat ztráty vnitřního klidu je stejné jako snažit se zařídit si věčné štěstí. V tomhle vážně není rozdíl.
Mordemy: Celkem by mě zajímalo, jestli si jen nerozumíme nebo se zkrátka neshodneme – zajímalo by mě, jaká by byla tvá reakce po přečtení knihy… každopádně tvůj názor je zatím dle mého přehnaně negativní, ale respektuji jej. Kde je pravda (skutečně nějaká existuje?) ostatně nemůže z vlastní zkušenosti potvrdit ani jeden z nás…
Tady bych řekl, že se opravdu spíš neshodneme. Vidíš až příliš absolutně a nereálně (schizoidně, mám-li být přesný). A ano, co se týče štěstí a názorů na něj, tak za přehnaně negativistického bývám označován celkem běžně. Z mého pohledu jsi ty zase přehnaně pozitivistický.
Ten závěr, že z vlastní zkušenosti to nemůže potvrdit ani jeden z nás… tím říkáš, že dokud jednou nepřijdu a neřeknu „Koukej ty vole, tak jsem na to konečně přišel! Tohle je ono!“, tak nemám co mluvit o štěstí? Vzhledem k tomu, co tvrdím, tak se tohle nikdy nestane.
Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit hlavně to, že tohle, co propaguješ, nefunguje (zkoušel jsem). Můžeš namítnout, že se mi to zatím zkrátka jen nepodařilo realizovat, že jsem na to šel špatně nebo jsem tam někde dělal nějakou chybu. Já každopádně tvrdím, že tenhle přístup je fundamentálně chybný sám o sobě a je to jen past.
Knihu číst nebudu, s příručkami typu „Jak na život?“ jsem skončil; momentálně nemám problém v tom, že bych nevěděl „jak“. Jen k tomu potřebuju sebrat energii a udělat to. Až se mi to podaří, tak zase bude prostor hledat další řešení – protože teprve potom se otevřou další bílá místa, která má smysl zaplňovat knihami; momentálně mám dost.
milí čtenáři a autore! vše je v našich hlavách. Tahle věta je tak strohá a přesto hluboká. Funguje spousta věcí, o kterých jsem dříve nevěděla. Tedy i každý z vás je na určité fázi vývoje… tak jako já. Hodně štěstí a spokojeného života všem!