O (ne)smyslnosti cílů

Prožívám vnitřní změnu. Nevím, jak jinak to naz­vat. Něk­teří to naz­vali vyhořením, já to doteď nazý­val podz­im­ním útlumem, který mi přichází v tuto dobu pravidelně. Ale ani jedno z označení neo­dráží skutečnost. Je v tom něco víc. Je v tom uvědomění.

Uvě­do­muji si chybu zakořeně­nou hluboko v sobě, v mnoha ostat­ních, ale také v celé společnosti. Uvě­do­muji si ji čím dál víc. Příčí se mi označení chyba, pro­tože si nejsem jist, zda chy­bou nutně musí být. Ostatně jde jen o můj pohled na svět. No ale pojďme k tomu, co chci říct.

Jak se dneska ozývá z mnoha koutů, již delší dobu cítím, že na dnešní společnosti je cosi nez­dravého a že chybu nelze jen tak vyřešit. Chyba není na povrchu, ale někde hluboko v sys­tému, kde zůstává skrytá zrakům většiny. Mnozí za tu chybu považují peníze, náš eko­nom­ický sys­tém, který klade zisk přede vše ostatní, který vytváří odlidštěný aparát vlád­noucí tomuto světu, který vytváří pravidla bez ohledu na spravedl­nost, bez ohledu na pravdu a lid­skost samot­nou. Je to para­dox, vzh­le­dem k tomu, že samotné slovo prav–idla svým půvo­dem na prav–du a s–prav–edl­nost odkazuje… ale o tom mlu­vit nechci. Chci říct, že eko­nom­ický sys­tém, vláda peněz a zisku není tím jádrem, kvůli kterému je sys­tém prohnilý. Vláda peněz a zisku je jen pouhým důsledkem.

Pravý důvod, pravou sys­té­movou chybu, spatřuji v odloučení cílů od smyslu. V dnešní době jsou cíle a smysl dvě odlišné, mno­hdy naprosto pro­tik­ladné věci. Mnoho lidí zná své cíle, ale nezná svůj smysl, celá společnost si klade cíle bez toho, aby hledala jejich smysl. Usilu­jeme o max­imální pro­duk­tiv­itu, usilu­jeme o stále vyšší HDP, usilu­jeme o pokrok, usilu­jeme, stále jen usilu­jeme… kdo však hledá smysl toho všeho?

Je to ste­jné na společen­ské i osobní úrovni. Smysl přestal být tím, co mod­erní člověk hledá, zatímco jej na jeho místě pomalu a plíživě nahradil cíl.

Upustím teď od celospolečen­ského, globál­ního pohledu a pře­nesu se čistě na rov­inu osobní. Jaký je tedy rozdíl mezi smyslem a cílem? Pojďme tyto dva pojmy porovnat.

Nes­myslnost cílů v čase

Cíl je věc či záměr, kterého chceme dosáh­nout. Cíl vychází z min­u­losti — okamžiku, kdy si jej stanovíme a učiníme tak závazek — a vztahuje se k budouc­nosti — době, kdy se nám cíl povede naplnit a budeme tak moci být šťastní (a soustředit se na další cíle).

Smysl oproti tomu není věc či záměr v budoucnu, ale čin­nost samotná. Smysl vychází z pří­tom­nosti — okamžiku, kdy se rozhod­neme jít dělat něco, co nás naplňuje — a vztahuje se opět k pří­tom­nosti — má to pro nás smysl teď hned, právě teď nás to naplňuje radostí a štěstím bez ohledu na nejis­tou budoucnost.

Vidíte ten para­dox? Ačko­liv se dnes skloňují cíle, jako prostředek ke spoko­jenosti, daleko častěji néž smysl, je u nich výsledek naprosto nejistý. Jejich stanovení pochází z min­u­losti — pročež neex­is­tuje žádná záruka, že budou v pří­tom­nosti stále aktuální — a vztahuje se k budouc­nosti — o které nelze s žád­nou jis­to­tou tvrdit, že opravdu nabude podoby, která nás učiní šťastnými.

Nes­myslnost cílů je nekonečná

Dalším důvo­dem, proč nás cíle nedělají šťast­nými, je para­dox jejich nekonečného opakování. Zatímco smysl se vztahuje vždy k pří­tom­nosti, k vešk­erému času na časové přímce, a je tím platný jed­nou pro vždy, cíle se vztahují pouze k jed­nomu jed­inému bodu na této přímce. Jed­inému bodu kdesi v budouc­nosti, který, i když uspě­jeme a podaří se nám jej dosáh­nout, se stane real­i­tou jed­noho krátkého okamžiku a potom, aby­chom se neoc­itli ve vzdu­choprázdnu, si stanovíme cíl nový. Samotné štěstí je pří­tomné jen v tom kratičkém okamžiku, kdy se z cíle jako bodu kdesi v budouc­nosti stane na malou chvíli přítomnost.

Cíle možná vedou k rych­le­jšímu růstu, k pokroku, k rozvoji tech­nologií či schop­ností (i když si tím jistý nejsem), ale k čemu to je, pokud neznáte důvod toho všeho, smysl. Je třeba si klást otázku: dává nekonečný růst a vývoj vlastně smysl? A pokud je skutečně nekonečný, musí být také neustálý? Proč musí být co nejrych­le­jší, když je nekonečný? Pokud vývoj nemá cíl a konec (což je v pořádku), není třeba spěchat, aby­chom ho dosáhli. Namísto toho je třeba hle­dat ale­spoň ten smysl.

Ale to jsem trochu odbočili. Když se vrátím na osobní rov­inu a tento bod uza­vřu: ze smyslu vychází dlouhodobé štěstí, z cílů nekonečný spěch, stres a očekávání.

Nes­myslnost cílů je dokonavá

No a pře­jděme ke slovům samot­ným, jelikož ty mnoho prozrazují. Jistě víte, že exis­tují slovesa dokon­avá (nap­sat, namalo­vat, navrhnout) a slovesa nedokon­avá (psát, mal­o­vat, navrho­vat). Tušíte už trošku, na co tu chci poukázat? Zatímco pro určení cílů obvykle využíváme sloves dokon­avých, v pří­padě, že chceme pop­sat, co nám dává smysl, mno­hem lépe se nám budou hodit slovesa nedokon­avá. Porovne­jte sami, jak mohou znít dva závazky:

Nap­sat o hledání smyslu živ­ota X Psát o hledání smyslu živ­ota
Namalo­vat obraz, který bude inspirovat lidi X Mal­o­vat obrazy, které budou inspirovat lidi
Navrhnout dům šetrný k přírodě X Navrho­vat domy šetrné k přírodě

Tuším vaši reakci. Řeknete, že se to nevy­lučuje, že s nedokon­avým slovesem jde zkrátka o vyšší per­spek­tivu, která značí něco víc. A přesně o tom to je. Úkol namalo­vat obraz si může zap­sat každý — jenže bude se mu to chtít dělat, bude ho to opravdu naplňo­vat, co se stane až jej namaluje? Najít smysl je oproti tomu mno­hem těžší — těžší, ale naprosto zásadní. Je velmi těžké obje­vit, že vaším smyslem je “Mal­o­vat obrazy, které budou inspirovat lidi”. Není to cíl, není to něco stat­ick­ého a musí to vycházet zevnitř. Pokud to zevnitř skutečně vychází, již si nepotře­bu­jete stanovat cíl “Namalo­vat obraz, který bude inspirovat lidi”. Mal­ování obrazů jste vy sami, je to váš život a vědomí, že malu­jete obrazy, provází celou vaši pří­tom­nost. Pokud si kladete cíl “Namalo­vat obraz”, tak ačko­liv byste jej možná namalo­vat chtěli, ještě to nez­na­mená, že v mal­ování spatřu­jete smysl. Možná to zna­mená pravý opak.

Čeka­jící nesmyslnost

Cíl samotný se téměř vždy pojí s očekáváním. A očekávání, to je v pro­tik­ladu s jakýmko­liv smyslem. Když něco děláme, děláme to buď pro smysl samotný, nebo pro naše očekávání.

Zůs­taňme tedy ještě chvíli u slovíčkaření a pojďme se podí­vat na to, co to vlastně očekávání je. O–čeká–vání. Samotná pod­stata očekávání se skrývá ve slovíčku čekat. Klademe-​li si před sebe cíle, obvykle čekáme až a zda vůbec se nám vyplní. Ať už se vyplní nebo né, a ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží, vždy budeme čekat. Potom, v lep­ším pří­padě, proži­jeme krátkou radost, ze splněného očekávání, nebo, v tom horším, roze­zlení z nes­plněného, a stanovíme si cíl nový. Co zna­mená? Nic víc a nic míň, néž že naše krátkodobá radost pomine a my budeme opět čekat, až se znovu dostaví společně se splněním našeho nového cíle. No a nakonec, co si takto uži­jeme pár radost­ných splněných a pár ner­a­dost­ných nes­plněných očekávání, po tom všem zemřeme. Zemřeme a budeme si moci říct, že většinu svého živ­ota jsem strávili… no, čekáním.

A co s tím, ptáte se. Vzde­jte se svých očekávání! Ano, je to těžké. Člověku, který se svými očekáváními žije celý život, se to může zdát doslova nemožné. Bojí se, že ztratí kon­trolu, kterou ste­jně nikdy neměl. Opravdu se má vzdát všeho, co si sám pro sebe i okolní svět napláno­val? Přesně tak. To, co ho skutečně dlouhodobě naplňuje, co mu přináší štěstí, bude dělat dál, i když to neb­ude mít v plánu — má to totiž pro něj smysl. To, co dělat neb­ude, smysl nemá, a je to jen nekonečný, stále se zrych­lu­jící běh s neustálým čekáním na neznámý cíl, jež se nakonec objeví v podobě smrti.

Máme-​li očekávání, čekáme. Čekáme až při­jde smrt a zak­lepe nám na dveře. A ona při­jde, tak jako tak. Chcete čekat, nebo prožít šťastný život, který dává smysl?

Dodatek autora

Vraťme se ještě krátce ke slovům, kterými jsem tento článek začal. Řekl jsem, že prožívám vnitřní změnu. A tak tomu evi­dentně je. Možná se vám bude zdát, že svým článek popírám mnoho z toho, co jsem dříve nap­sal… a je to docela dobře možné. Jako každý jiný člověk i já procházím určitým vývo­jem. Dlouho jsem byl na rozcestí mezi plánováním a spon­taneitou, mezi cíli a smyslem, mezi očekáváním a pří­tom­ností a v posled­ních dnech mi dochází, jakým směrem se chci (momen­tálně) vydat.

Ač se to tak mno­hým může zdát, mým záměrem není cíle zcela popřít. Dom­nívám se však, že velká část z nich je jen určitý druh sebeklamu. Lidem, kteří smysl vidí, mohou cíle fun­go­vat, mohou s nimi být spoko­jení — na druhou stranu takoví lidé budou spoko­jeni i bez nich.

Mým cílem není ani hrát si na duchovního mis­tra, který nahlédl pravdy a nyní ví, jak to na světě chodí. Momen­tálně mám pocit, že nevím vůbec nic a stále se hledám. Důvod, proč se nebo­jím podobný článek nap­sat a néřeším, zda jsem k tomu kom­pe­tentní, je jednoduchý. Momen­tálně mi to dává smysl.

Zapa­matuj si také tohle:
Učíš, co se musíš naučit.
Nemusíš být dokon­alý, abys mohl mlu­vit o dokon­alosti.
Nemusíš být mistr, abys mohl mlu­vit o mis­tro­vství.
Nemusíš být na nejvyšším vývo­jovém stupni, abys mohl mlu­vit o nejvyšším vývo­jovém stupni.
Snaž se být upřímný. Snaž se být oprav­dový.
…
Dělej, co můžeš, a o víc se nestarej.

~ Neal Don­ald Walsh, Hov­ory s Bohem III