Leden, léta Páně 2112. Po celém světě probíhají masivní protesty a demonstrace. Vlády států spolu se zástupci výrobního průmyslu v utajení podepsali smlouvu REPTA, zakazující replikaci materiálů a věcí bez povolení původního výrobce. Světové elity se touto smlouvou pokouší zabránit šíření nového vynálezu – replikátoru – a udržet tak moc ve svých rukou.
Nedávno jsem shlédl film Černý jestřáb sestřelen, který, točen dle skutečné události, vypráví o zpackané operaci amerických jednotek, jež si vyžádala 2 sestřelené bojové vrtulníky, 19 životů a 73 zranění na straně Američanů a asi tisíc (!) mrtvých Somálců.
Jedni se obklopují symboly a o samotné podstatě nemají moc tušení. Druzí chápou podstatu a symboly je nezajímají.
Mluvil jsem o změně názoru, ale není to jen tato změna, které se většina z nás tolik bojí. Je to každá větší změna. Změna je něco, čemu se chceme vyhnout. Čemu se chceme vyhnout i přes to, že je to naprosto nemožné. A možná právě marná snaha vyhýbat se změnám, dělá život únavným a vyčerpávajícím.
Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street.
Michal Škoula mě svým komentářem přivedl na zajímavou otázku. Psal jsem o přirozené produktivitě a on se zeptal: “Je to tak skutečně nebo tě to víc baví, protože si namlouváš, že to tak je?” Nejprve jsem chtěl napsat něco jako “A sejde vůbec na tom?”, ale pak mě začaly napadat další otázky.
V nedávném článku O změně názoru jsem popsal dva přístupy, mezi kterými vidím rozpor podobný mnoha jiným otázkám. Měli bychom se soustředit na čas, jakožto minulost a budoucnost, a udržovat konzistentní názor? A nebo bychom se měli odevzdat přítomnosti a na svých předchozích názorech nikterak nelpět?
Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.
Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, mám v posledních týdnech dosti přemýšlivou náladu. A odrazí se to i v dnešním příspěvku. Chtěl bych říct něco o dualismu úspěchu a neúspěchu, radosti a smutku, dobra a zla. Příspěvek to bude krátký.
Dnešní článek bude jenom krátký. Posledně jsem mluvil o nesmyslnosti cílů, a chtěl bych se k tomu vrátit. Konkrétně bych chtěl rozvinout část, ve které jsem se věnoval dokonavým a nedokonavým slovesům a jejich návaznosti na cíle a smysl.
Prožívám vnitřní změnu. Nevím, jak jinak to nazvat. Někteří to nazvali vyhořením, já to doteď nazýval podzimním útlumem, který mi přichází v tuto dobu pravidelně. Ale ani jedno z označení neodráží skutečnost. Je v tom něco víc. Je v tom uvědomění.
Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.
Pod jedním z mých posledních článků Mordemy do diskuze napsal: „Na mě to působí, že neustále hledáš zkratky, kterými bys rád osral život…,“ a i když sem se s ním nedokázal úplně shodnout, myslím, že je na tom něco, o čem stojí napsat.
Dočetl jsem Knihu o štěstí od bývalého molekulární biologa a současného buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, a musím říct, že mě velmi oslovila… a vzbudila ve mně otázku.
Tzv. Appstory, ve kterých si může člověk pohodlně koupit aplikace, zaplatit za ně jedním kliknutím a nainstalovat rovnou do svého zařízení, se pomalu stávají běžnou součástí našich životů. A není divu, změna je to revoloční – otázkou je, jestli k lepšímu.
Jak je pravděpodobné, aby Američané po deseti letech hledání Usámu konečně vypátrali, při pokusu o zadržení jej omylem střelili přímo do hlavy, a pak jej bez větších cavyků hodili do moře na blíže neurčeném místě?!
Proč se nudím? Čeká tě něco, do čeho se ti nechce? To obvykle bývá důvod, proč se lidi nudí. Odkládají, místo aby se do toho pustili. Takže je něco, co bys teď měl udělat?
Peníze ve dvacátém století získaly obrovský význam a vnutily nám uniformovanou vizi úspěchu. Kdo dnes nemá velký dům, nejezdí drahým autem a nevydělává statisíce, není z hlediska společnosti úspěšný člověk. A jelikož lidé odjakživa po uznání a bohatství touží, ženou se za tímto povrchním cílem a nevnímají, že pravé bohatství není pouze o materiálních věcech.
Vlastníte iPhone či jiný chytrý telefon? A cítíte se díky němu produktivní? Po mé měsíční zkušenosti s hloupým mobilem s vámi musím polemizovat. Smartphone vás nenechá odpočinout, odvádí vaši pozornost a přináší do života stres. Dám vám radu… Zahoďte ho!