Když jsem dnes stál v centru Ústí, prohlížel si výlohy a zamyslel se nad tím, kdo tam vlastně nabízí své služby, uvědomil jsem si jednu věc — většina z nich nejsou české firmy, ale nadnárodní korporace.

Lidé si dnes často stěžují, jak je situace neúnosná, jak politici kradou, jak je obírají o peníze, že jejich podnikání zahubila konkurence, ale neuvědomují si jednu věc: vše, co politici mají, je pouze moc, kterou jim svěřili sami lidé. Společenská situace, ať už se týče politiky, korupce, rasové nesnášenlivosti či čehokoliv jiného, vychází jen a pouze z lidu. No a z lidu vychází i to, o čem se chci dneska bavit — ekonomicko-politická nadvláda korporací.

Vezměme si jako příklad drobného živnostníka, pana Nováka, který provozuje v centru města obchod s dětským oblečením. Zaměstnává jednu prodavačku, sám v obchodě pracuje, uživí tak svojí rodinu, podnikání se mu celkem daří…

A to až do doby, kdy se přímo v jeho sousedství otevře nové nablýskané obchodní centrum plné nadnárodních řetězců a modních značek (Kdo jiný by si také mohl dovolit takový nájem?). Spokojení zákaznici, kteří dříve u pana Nováka pravidelně nakupovali, jako by na něj najednou zapomněli. Tržby každým měsícem klesají, pan Novák propustí prodavačku a ještě nějaký čas se snaží táhnout celou živnost sám. Jenže po roce je situace neúnosná a svůj krámek zavře.

Jednoho dne si pan Novák povídá se sousedem, majitelem obchodu s elektronikou, který si stěžuje, že hned přes ulici otevřelo pobočku nové elektro, které má třikrát větší prostory, pětkrát větší sortiment a dumpingové ceny. Obává se, že svůj vlastní obchod bude muset prodat.

Druhý den po cestě do nového zaměstnání (nastoupil jako prodavač u konkurence, která ho zruinovala) si pan Novák vzpomene, že potřebuje baterky do ovládače… a místo aby zašel k svému sousedovi, jak to dělal vždycky, zajde do toho nového, nablýskaného elektra, které otevřelo přes ulici. Mají přece širší výběr a dokonce lepší ceny.

Kážem vodu, pijem víno

Co jsem tím chtěl říct? Když nadnárodní korporace ničí naše podnikání, když politici tunelují státní majetek, když lidé zneužívají systém či sociální dávky, je to všechno jenom proto, že to sami dovolíme. Ano, můžeme si za to sami. Vystupujeme proti tomu, někdo veřejně, jiný v křesle před televizí, ale dokud jenom nadáváme a zároveň sami přispíváme k problému, nic se nevyřeší.

Je až absurdní, že člověk, jehož podnikání zruinovala nadnárodní konkurence (a že jich je dost), jde, a své těžce vydělané peníze utrácí v nablýskaných nákupních centrech, zadupávajíc tak další drobné živnostníky do země. Je až absurdní, že člověk, který nadává na zkorumpované politiky, nabídne úplatek policistovi, když ho přistihne při jízdě na červenou. Je až absurdní, že člověk brojící proti zneužívání sociálních dávek, sám pobírá příspěvky, které mu jsou přiděleny neprávem.

Lidé si neuvědomují, že společnost se musí změnit odspodu. To, jací jsou politici a další tváře, které známe z médií, je jen zrcadlem společnosti. Protože pouze společnost, skrze své jednotlivé členy, určuje, jakým způsobem se bude vyvíjet, kterým lidem svěří moc i komu svěří své peníze.

Nechme své peníze doma

Ačkoliv jsem odpůrce nacionalismu z pohledu etnického, jako sympatický se mi jeví, lze-li to tak nazvat, „nacionalismus ekonomický“. Dnešní krizi ekonomiky a vůbec celého systému západní „demokracie“ spatřuji v tom, že v ekonomice globální úrovně získali nadnárodní korporace větší moc než jednotlivé státy. Původní demokratické uspořádání, kdy stát podporoval svůj lid a jeho podnikání, se obrátil v diktát, kdy nadnárodní korporace uplácejí stát, aby jim pomohl okrádat lid. Tato změna přišla v momentě, kdy význam a moc korporací přerostl význam a moc jednotlivých států. A samozřejmě v momentě, kdy to lid posvětil tím, že začal korporacím dávat peníze.

Problém je, že dneska neexistuje způsob, jak vrátit systém do původního stavu, aniž bychom se dopustili vyvlastňování či jiných neetických praktik. Vlastně ano, jedno řešení tu je. Lidé musí své rozhodnutí změnit. Musí si uvědomit, komu dávají své peníze a jaké to má důsledky. Musí si uvědomit, jak strašně velký je rozdíl mezi tím, když dají své peníze místnímu živnostníkovi a tím, když je dají nadnárodní korporaci. Musí začít upřednostňovat místní výrobky před zahraničními.

Věřím, že pouze to, že si lidé toto v dostatečné míře uvědomí, nás může z područí nadnárodních korporací vysvobodit. Po malých krůčcích si můžeme budovat svojí, do určité míry nezávislou ekonomiku — ekonomický koloběh bohatství a prosperity.

Roztočme koloběh bohatství

Zvyk odmítat to české a toužit po tom cizím, jako by byl naší společnosti pevně daný. Možná je to pozůstatek z dob socialismu, kdy všichni toužili po západním zboží a české zboží bylo zbožím druhořadým. Možná je dnes české zboží na nás příliš drahé a raději si nakoupíme u Vietnamců.

Ať už je to jak chce, myslím že bychom to měli překonat a pokud je to jen trošku možné, upřednostnit české věci. Nic za to nedáme a může nás hřát dobrý pocit, že pomáháme roztáčet koloběh bohatství, který zahrnuje nás všechny.

Zjednodušeně: svými potřebami přispějeme na živobytí lidem ze svého okolí, a ti budou mít díky nám na to, aby přispěli na živobytí zase nám. A nejen, že to takto půjde stále dokola, objem peněz v koloběhu se bude nabalovat jako sněhová koule. Pokud nepustíme naše finance pryč, všechny peníze, které k lidem v koloběhu přijdou, se stanou součástí toho neustále rostoucího systému.

Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street. Utěsněme proto díry v koloběhu a neposílejme peníze dál, než je nezbytně nutné.

Je to na každém z nás

Jak jsem zmínil výše a ještě jednou zopakuji, změnit se to musí zdola. Musí si to uvědomit každý z nás a jediný správný způsob je začít sám u sebe. Prosím vás tedy, abyste se nad tím zamysleli. Přemýšlejte nad tím, které věci kupujete a komu tím v důsledku posíláte peníze. Je třeba si uvědomit, že platbou cesta vašich peněz nekončí. Naopak, to, komu své peníze předáte je nesmírně důležité. Každý člověk, který začne kupovat místní výrobky, pomáhá podnikatelům ze svého okolí, aby ve své snaze vytrvali, aby nemuseli propouštět, aby zaměstnali další lidi, aby si vydělali na slušné živobytí a mohli víc peněz předávat dalším — třeba právě vám.

Přemýšlejte o tom a šiřte tu myšlenku dál. Myslím, že to stojí za to.

“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut. A má pravdu. Úsměv, i v případě, že vám není zrovna do smíchu, dokáže hotové zázraky. A je proto skvělou zbraní proti podzimnímu splínu.

Vůbec, domnívám se, že to, jakou máme náladu, při troše cviku dokážeme sami určit. Problém je jen v tom, že jednoduché mechanismy, kterými lze nálada měnit, si dost často neuvědomujeme. Kdo by řekl, že stačí trošku zvednout koutky a naše nálada se rapidně zlepší? A není to jistě jediný způsob, jak si vyčarovat náladu na přání. Je jich mnohem víc. Osobně mi pro zlepšení nálady zabírá již zmíněný úsměv, ale také energická hudba, uklízení, manuální práce, pohyb, soustředění se na přítomnost, meditace, uvědomění, že nemusím mít výčitky, pokud se mi zrovna do ničeho nechce,…

A pak je tu ještě druhý problém, který nám v úsměvu brání. Ač si to jen stěží připouštíme, často se své špatné nálady nemíníme vzdát. Vyžíváme se v ní a aktivně bojujeme za její udržení. Pouštíme si melancholickou hudbu, prokrastinujeme, provádíme činnosti, které nás ve skutečnosti nudí, sklesle se procházíme po bytě a demonstrujeme ostatním i sami sobě, že se necítíme zrovna nejlíp. Nemusíme si to uvědomovat, ale podvědomě se zkrátka z nějakého podivného důvodu snažíme zůstat v depresi. Chceme snad potrápit sami sebe? Že by zvláštní forma masochismu?

Ať už je to tak či onak, právě uvědomění si této skutečnosti nám pomůže tento problém překonat. Jestliže si uvědomíte, že jste otrávení jenom proto, jakým způsobem se chováte, je nejvyšší čas sebrat sílu a své chování aspoň na pár vteřin změnit. Jenom jedním krátkým úsměvem. Druhý už bude snazší. Třetí možná od srdce…

Takže, usmějte se! Ještě jednou! A ještě!

Skákejte, tančete, pusťte si motivační hudbu, zvedněte se, ukliďte kolem sebe a běžte něco dělat. Hned teď!

Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.

S problémem, který sebou přináší změna názoru, se musí poprat každý z nás. Někomu to jde lépe, někomu hůř. Osobně si myslím, že nové názory přijímám celkem (možná až moc) snadno – vždy se pro něco zapálím až do doby, kdy si odnesu podstatné myšlenky a zaujme mě zase něco jiného. Jiní lidé zase u svých názorů setrvávají a přimět se ke změně je pro ně zatraceně těžké.

Jaký z těchto dvou přístupů je lepší? A je častá změna názorů dobrou nebo špatnou vlastností? To jsou otázky, které mi vrtají hlavou.

Jak jsem již na začátku napsal, je v nás něco, jakási kontinuita spojující naše minulé a budoucí já, která nám říká, abychom se svých názorů pevně drželi. Když změníme názor, jako bychom změnili sami sebe. Popřeli to, za čím jsme si ještě včera pevně stáli. Znehodnotili sami sebe v očích svých i očích společnosti. Moderní společnost vnímá svět veskrze dějinně a proto i my máme tendenci si stát za svým názorem. Máme svůj názor a ačkoliv víme, že jistě není dokonalý, budeme se ho držet, budeme se rvát a názor bránit. A proč vlastně? Protože je pravdivý? Nikoliv. Protože je náš. Protože se s ním ztotožňujeme a kdo napadá náš názor, jakoby napadal nás samé.

Na změnu názorů ovšem ovšem lze mít také jiný pohled – můžeme ji vnímat jako vývoj, proměnu, plynulý proud myšlenek vztažených ne k naší osobě v čase, ale pouze k přítomnosti. Proč lpět na názorech, které jsme beztak pouze přejali? Není pravdou, že moudrosti nejlépe dosáhneme tak, že si na vlastní kůži vyzkoušíme každý z názorů? Že se na věc podíváme z obou protipólů namísto toho, abychom celý život zarputile bránili jen jeden z nich? Je něco špatného na tom, když názor po čase opustíme? Je špatné to, když změníme názor každý den? Jaký smysl vlastně má držet si myšlenku déle než okamžik, pro který je bezprostředně platná? Dává smysl posuzovat přítomnost skrze názor z minulosti?

Je názor něco, čeho bychom se měli držet, nebo je stálý názor pouze skrytým strachem ze změny?

Pavel Králíček mi svým článkem O psaní, konkrétně o tom, jak těžké je pro něj dát někomu přečíst svoji poezii, přivodil myšlenku, na kterou bych rád poukázal.

Publikovat článek, který myslíte vážně, který není vykonstruovaný, ale vychází z vašeho nitra, bývá velmi těžké. Je to těžké i po letech psaní, po tom, co jsem ten pocit, jako bych byl nahý, nesčetněkrát překonal. Píšu-li se záměrem napsat článek nebo píšu-li zkrátka jen proto, abych popsal, o čem zrovna přemýšlím, v tom je obrovský rozdíl.

Je těžké dát všem na odiv své soukromé myšlenky, které často znáte jen vy sami. Je těžké psát otevřeně a zároveň nevidět, jaké budou reakce. A čtenářů, vašich potenciálních kritiků, je přitom přesila. Vychází-li článek skutečně z vás, je reakce ostatních něco, na čem vám opravdu záleží. Odsoudí-li někdo vaši myšlenku, můžete mít pocit, jakoby odsoudil vás samého. Odsoudí-li vaši myšlenku většina, určitě nebudete mít dobrý pocit. Možná začnete pochybovat.

Začnete pochybovat nad tím, zda-li vaše myšlenky skutečně jsou tak skvělé, zda vy sami jste tak dokonalí. Zda-li vám psaní pomáhá, nebo vás naopak ubíjí. A možná začnete přemýšlet o tom, že byste psát neměli, že vám to za to zkrátka nestojí.

I když se to obvykle nestává a proti vaším myšlenkám se vyhradí pár pochybných existencí, zatímco zbytek vašich čtenářů je bude uznávat (jinak by nebyli vašimi čtenáři), ten strach z odmítnutí, to vědomí, že je to přeci jen možné, to tu zůstává.

A kvůli tomu strachu spousta úžasných článků světlo světa nikdy nespatří. Spousta skvělých článků na celém světě je napsána jen proto, aby se nakonec jejich autor rozhodl, že je nevydá. Spousta skvělých článků autor kvůli strachu psát ani nezačne. A paradoxem je, že právě tyto články, které zůstanou navždy skryty očím čtenářů, jsou jistě ty nejzajímavější. Jsou to články, u kterých sám autor cítí, že jsou něčím odlišné, že přicházejí s něčím novým, šokujícím, zajímavým, trefným,… s něčím, o čem kdekdo jen tak nemluví. S něčím, co vychází zevnitř. A právě proto má strach.

Ten strach mívám pokaždé. Ten strach mám, i když píšu tyto řádky. Ten strach jsem prožíval mnohokrát a vždycky byl zbytečný. Pojďme jej společně překonat. Právě on je totiž důvodem, proč někteří autoři publikují jenom velmi zřídka. Právě on je důvodem, proč mnohým skvělým myšlenkám není dovoleno měnit svět.

S kamarádem Václavem vedeme často nad pivem všelijaké diskuze a tak se začátkem minulého týdne dostalo na to, zda nemám pocit, že GTD a vůbec celý timemanagement z člověka dělají tak trochu robota. Vím, je to častá otázka, proti které se dá celkem dobře argumentovat. To jsem také chvíli zkoušel, když jsem se na to rozhodl podívat i z té druhé strany. Opravdu nám to pomáhá dělat to, co skutečně chceme? Nebo může být efekt i opačný? Uvědomil jsem si, že problém v plánování větších i menších úkolů – a věřím, že nejen problém můj – je v tom, že svůj seznam úkolů bereme příliš vážně. Snažíme se dělat to, co je v něm napsáno a když se nám to nedaří, máme špatný pocit.

Naše aktuální činnost mnohdy neodráží aktuální chuť, a i když by nás v jinou dobu bavila, právě teď a tady není víc než povinností. Zamyslete se, kolikrát jste nedělali to, co jste chtěli právě dělat, protože jste měli naplánované něco, čemu jste se zrovna věnovat nechtěli. Často to končí tím, že nakonec neděláme nic, protože do plánované činnosti se nám nechce a nic jiného si dělat nedovolíme, protože bychom nedělali to, co dělat máme. A i když se už do plánované činnosti pustíme, nepůjde nám od ruky tak, jako ta, kterou bychom chtěli dělat právě teď.

Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k názoru, že seznamy úkolů a plánování času jsou možná skvělými pomocníky, ale špatnými pány. V žádném případě bychom neměli dovolit, aby úkoly na našem seznamu byly důležitější než my sami. Nezapomínejte, že váš úkolovník či diář je jen pouhým nástrojem – a nástroje, ty vám mají sloužit, nikoliv vládnout.

Příště až uvidíte, že něco máte udělat, zamyslete se nejprve nad tím, zda to dělat chcete a zda to chcete dělat právě teď. Pokud ne, zachovejte klidné svědomí a bez výčitek se pusťte do něčeho, co je vám momentálně bližší, ač to třeba není v plánu.

Růst, stagnace, růst

Stalo se tak s příchodem pochmurných podzimních dnů, že mi došla moje energie a chuť do práce, jakou jsem pociťoval posledních pár měsíců. Vždy když mám tuto mánii, zdá se, že se všechno daří, vím kam směřuji a všechno je v nejlepším pořádku, mám pocit, že tomu tak bude navždy. Jenže jak tomu tak bývá, nic, ani má nálada, neroste věčně a po lepších dnech přichází útlum. A je to tak správně. Uvědomil jsem si, že má produktivní a energií nabitá období jsou silně vázána na počasí a jednotlivá období v daném roce a rok od roku se zde se opakuje stejný vzorec: vždy na jaře s prvními slunečnými dny přichází růst, který v horkých letních měsících střídá stagnace jen proto, aby ji na konci léta, kdy je sluníčko již nízko, ale svůj boj ještě nevzdává, vystřídal opět růst. A to až do té doby, kdy se dostaví první podzimní plískanice a má energie ochabne a přijde opět útlum. Chápu, že tyto období, jejich čas i intenzita se člověk od člověka liší. Jedno je však myslím stejné – většina z nás se cítí v různou dobu různě a cílem by podle mě mělo být, dokázat si vychutnat i období útlumu.

To je další věc, o které v posledních dnech přemýšlím a které se snažím naučit. Uvědomit si, že čas, kdy jsem rozjížděl jednu věc za druhou, měl pocit nekonečného potenciálu a růstu, pomalu odeznívá a místo toho, abych se snažil udržet tempo za každou cenu, to zkrátka přijmout a bez výčitek zpomalit. Zpomalit do té doby, dokud nebudu mít opět energie na rozdávání.

Domnívám se, že přijmout tento přirozený rytmus je mnohem lepší, než proti němu bojovat. A to zejména pro sebe samotného – není nic špatného na tom nic nedělat, pokud jste smíření s tím, že nic dělat nebudete, nebo je to dokonce vaším cílem. Pak si můžete nicnedělání maximálně užívat.

Bez cílů a očekávání

Hlavou mi to vrtalo už od ManagerExpo, kde jsem se intenzivně setkal jak s myšlenkou přesného plánování a plnění cílů, tak s myšlenkou užívat si cestu a cíl na vědomé úrovni příliš neřešit. Přemýšlel jsem nad rozpory těchto dvou přístupů a nad tím, který z nich je mi osobně bližší. Podvědomě cítím, že je to ten druhý, a ač v tom může mít prsty i období útlumu, chci se jím momentálně řídit víc než doposud.

Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo se svých cílů vzdát, neusilovat o ně, vlastně neusilovat vůbec o nic… jen dělat to, co právě dělat chci. Znamenalo by to válení a nicnedělání? Paradoxně si myslím, že nikoliv – že za válením a prokrastinací stojí právě život s cíli, náš strach dělat to, co právě dělat chceme, protože bychom nedělali to, co jsme si prostřednictvím našich cílů naplánovali. Strach využít momentální inspiraci či příležitost. Strach dělat něco jiného než bylo v plánu. To je ovšem celé špatně. Proč mít strach ležet, když bych měl běžet, a proč mít strach běžet, když mám zrovna ležet? Proč se svazovat úkoly a cíli, které v důsledku neodrážejí budoucnost, aktuální přítomnost, ale jen a pouze představu již minulou?

Tak jako umělci a géniové, kteří nikdy neměli pro svůj život plán, ani my jej nepotřebujeme. Myslíte, že Newton měl mezi cíli napsáno objevit gravitaci? Možná, že kdyby svědomitě sjížděl svůj todo list a plnil jeden úkol za druhým, neměl by čas ležet pod jabloní a nikdy by ji neobjevil. Myslíte, že největší malíři a hudebníci plánovali stát se největšími malíři a hudebníky? Nikoliv, jen dělali, co je baví. Žili přítomností a nedovolili sobě ani svému okolí, aby jim nasadilo ohlávku zvanou Cíle a Úkoly. Velcí umělci byly mnohdy také blázny – alespoň z hlediska většinové společnosti. Velcí umělci nechodí včas, nepřijdou vůbec, vykašlou se na vás, jsou nespolehliví a nemožní, ale jsou pohlceni tím, co zrovna chtějí dělat a dělají to skvěle. Nerespektují autority ani plány, nepřemýšlejí o svém jednání. Zkrátka jednají. Žijí přítomností, plují s proudem, prožívají jedno velké flow, tvoří a nenechají se rušit přízemnosti jako jsou povinnosti, závazky, úkoly či cíle.

O všech těchto věcech jsem přemýšlel, když předevčírem vyšel Babautův nový ebook The Effortless Life. Přišlo mi to, jako kdyby autor věděl o čem v posledních dnech přemýšlím – věnoval se úplně stejnému tématu. Je to průvodce životem bez cílů a očekávání, průvodce nepřetržitým flow a radostí z každého okamžiku. The Effortless Life byl poslední kapkou, která mě ubezpečila, že tento přístup je pro mě v tuto chvíli něco, co bych si chtěl vyzkoušet. Netvrdím, že je bezchybný, vím, že je zatraceně těžké nemít žádná očekávání, vím, že ne vždy je to v reálném světě tak úplně možné. Přesto mi to dává skvělý pocit, když si uvědomím, že není v podstatě nic, co bych dělat musel. Že můj systém cílů a úkolů nepředstavuje seznam povinností, a pokud se mi jej zrovna nechce využívat, vlastně na něm vůbec nezáleží. Rozhodl jsem se dalších 30 dnů věnovat eliminaci svých cílů a očekávání z dlouhodobé i krátkodobé perspektivy, přestat sledovat obzor a víc se rozhlížet kolem sebe.

30 dnů bez cílů

Nebude to o tom, že bych všeho nechal a začal se flákat, nebude to ani o tom, že bych na své cíle úplně rezignoval. Bude to o uvědomění si, že mé cíle a úkoly nejsou víc než jen mé cíle a úkoly – že neexistuje žádná vnější moc, která by mi říkala teď musíš dělat tohle, že bude-li se mi chtít, mohu bez výčitek a navzdory svým plánům dělat něco jiného, že nebude-li se mi chtít, nemusím dělat vůbec nic, že rozjetý projekt neznamená, že ho musím dokončit, a že příliš mnoho práce neznamená, že nesmím začít s něčím novým. Žít tak, jak se mi chce žít právě teď, nekoukat na budoucnost, jako na něco lepšího, užívat si přítomnost ať už dělám cokoliv.

Říkáte si, že jsem se blázen? No možná trošku. Nejsem si jistý, jak moc mi to půjde – uvědomit si, že některé věci skutečně dělat nemusím, že je v pořádku, když se mi nechce zrovna dělat nic, že je v pořádku, ať už dělám či nedělám cokoliv, je občas trošku obtížné. Nemyslím si, že bych se stal během měsíce buddhistickým mnichem a ani si nejsem jist, zda se tomu budu měsíc věnovat. Hrozně rád bych po těch 30 dnů psal pravidelné zápisky o tom, jaké je to žít bez cílů. Jenže je tu jeden problém – byl by to závazek, byl by to úkol, cíl, těm já se vyhýbám a proto vám to neslíbím, i když občas možná něco napíšu. Ostatně i těch 30 dnů je závazek a proto není důležité jestli vytrvám. Když ne, vem to čert. Žít bez cílů přeci není můj cíl. Nemám cíl.

No a myšlenka na závěr

Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.

Znáte to? Něco, co máte dlouhou dobu v plánu, ale realizace stále nějak pokulhává. V mém případě to bylo poznávání nových lidí. Je tomu něco přes půl roku, co jsem si uvědomil, že bych chtěl většinu lidí, které znám z blogu, Twitteru, zkrátka z internetu, poznat také naživo. Můj plán byl věnovat tomu letní prázdniny. Jenže jsem odjel do Chorvatska a žádné poznávání se nekonalo. Když jsem se vrátil, dále jsem to odkládal…

V Ústí není skoro nikdo, s kým bych se znal z internetu (dobře, pár lidí, které bych chtěl poznat, tu je, ale opravdu jen pár) a vyrážet někam dál znělo jako příliš velký závazek — až do doby, dokud jsem se nevypravil na ManagerExpo. Ač to pro mě bylo 7 hodin cesty a 4 dny mimo domov, rozhodně se nejednalo o ztracený čas. Za prvé jsem si připomněl, že cestování je to, co mě baví, za druhé jsem poznal spoustu skvělých lidí (no dobře, spíš opačně — za prvé jsem poznal spoustu skvělých lidí, za druhé jsem si připomněl, že cestovat mě baví). Dokonce jsem si uvědomil, že bych tam nejspíš jel, i kdybych měl poznat jen jednoho z nich… a konečně se ve mě něco zlomilo. Rozhodl jsem se v rámci možností poznávat zajímavé lidi bez ohledu na vzdálenost. Přehodnotil jsem názor, kdy mi přišlo příliš složité jet kvůli setkání do Prahy, dokázal jsem vystoupit ze zaběhnutých pořádků a rozhoupal se k účasti na mnoha zajímavých akcích.

Právě teď, kdy toto píšu, sedím ve vlaku a jedu ze setkáním s Pavlem Králíčkem. Mám skutečnou radost, že jsem ho mohl poznat osobně (Díky, Pavle!) a dnešní odpoledne považuji za odpoledne, které jsem jen těžko mohl využít lépe.

A rozhodně to není má poslední cesta. V příštím měsíci mám akcí, na které mám v plánu vyrazit, hned několik — ať už jde o #srazplzen, Svoboda naživo nebo TEDx Brno, budu rád, když vás tam potkám — protože skutečný člověk je vždycky mnohem zajímavější než anonymní avatar.

Závěr? Poznávat vás — lidi, které znám z internetu — osobně je skvělý pocit. Všichni mě ohromě inspirujete a jsem za to vděčný!

Vám, kteří zatím žijete jen ve světě avatarů, bych chtěl říct toto: nebojte se opustit online svět a vydejte se poznat také ten skutečný, stojí to za to!

PS: Pokud mě na některé ze zmíněných akcí uvidíte, nebojte se ozvat. Rád poznám každého čtenáře svého blogu

Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.

Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.

Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.

První, tradiční pohled, je ten, v kterém většina z nás byla vychována, ten, který nám společnost od malička vtlouká do hlavy, ten, který z nás udělá jedno z mnoha koleček v promazaném soustrojí. Nabídne nám průměrné vzdělání, průměrné zaměstnání, průměrné smýšlení, průměrné bydlení, průměrné auto, průměrný plat, průměrnou životní úroveň, průměrný život. Staneme se někým, o kom lidé řeknou: ‘Prostě takový normální člověk.’

Abyste mi rozuměli, být průměrným není zas tak špatné — máte-li to štěstí a žijete ve vyspělém světě, je to vlastně téměř ideální… máte svoji pohodičku, váš život je nenáročný, a i když máte starosti, obvykle nejde o život. Možná je to trošku nuda, možná cítíte, že je někde něco špatně, ale beztak nevíte, co s tím. Procházíte se den za dnem na procházce průměrnosti, až do doby, kdy zjistíte, že už to dál nejde. Už jste příliš unaveni, ba dokonce vyčerpáni. Možná máte deprese, možná jste vyhořeli, určitě nastal ve vašem životě zvrat. Uvědomíte si, že váš pohled na svět, jež vám okolí celý život vštěpovalo, zkrátka selhal. Něco je špatně. Tohle přece není, jak jste chtěli žít.

Pochybujete. Pozorujete. Pátráte a přemýšlíte, zda tu přeci jenom není jiná cesta. Poznáváte zajímavé myšlenky, začínáte si uvědomovat, že vše není takové, jak jste o tom dosud smýšleli. Ač vám začíná být leccos jasné, celou skládačku jste zatím nesložili. Začínáte hodně číst, obklopujete se zajímavými lidmi a postupně vám to začíná docházet. Vše není jen chaos. Je tu něco víc… Síla… a čím víc ji vnímáte, čím víc jste si její přítomnosti vědomi, tím víc tvůrčí energie do vašeho života vnáší.

Cítíte, že po dlouhém hledání přichází změna. Cítíte to a vaše víra v to, že jen vy jste architektem svého života, neustále roste. Začínáte vnímat vlastní mysl, překonávat Strach se stane zábavou. Opouštíte své předchozí názory. S každým dalším úspěchem cítíte Sílu stále blíž. Překonávat Strach se stane životním principem. Získáte pocit svobody, dáte volný průchod svému pravému Já. Své nejlepší myšlenky vyšlete do světa bez jakýchkoliv nároků… a oni se vrátí. Vrátí a přinesou vše, co budete chtít!

S každou myšlenkou, která se vám takto vrátí, jste si tím vším stále jistější. Jako architekt rýsujete čáry do Projektu Život a Síla je to, co vás vede tam, kam chcete jít.

Nikdo jiný vás nemůže zastavit. Pouze vy sami.

—

Dodatek: Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak vyjádřit, co jsem si odnesl z ManagerExpo. Trvalo několik dní než jsem to dokázal aspoň z části popsat slovy (a stále to není ono). Každá přednáška sama o sobě byla výborná, ale teprve všechny přednášky dohromady společně s lidmi, které jsem měl tu čest poznat, mi umožnili spatřit něco jedinečného. Spatřit Sílu, která prostřednictvím nás může měnit svět. Spatřit jasné hranice mezi Starým a Novým myšlením a plně si je uvědomit. Díky ManagerExpo jsem zbytky Starého myšlení u sebe rozpoznal a začal pracovat na jejich odstranění. Uvědomil jsem si svůj Strach i to, že on je to jediné, co omezuje mé možnosti… a vynasnažím se dovolovat mu to co nejméně.

Poděkování: Na tomto místě bych chtěl také poděkovat všem skvělým a inspirativním lidem, které jsem mohl poznat osobně. Jmenovitě děkuji Pavlu Miksovi a jeho ženě, Lukáši Gregorovi a jeho ženě, Martinu Jandovi, Dominiku Formánkovi, Petru Márovi a všem ostatním, s kterými jsem mohl mluvit. Speciální dík pak patří Petru Bírešovi za skvělou organizaci. Ještě jednou díky všem, nesmírně si toho vážím!

Vznik tohoto dílu byl velice rychlý a spontánní, psal jsem o prokrastinaci na Twitter, kde jsem se samozřejmě nevešel ani do několika tweetů, a tak jsem začal přemýšlet o napsání článku. A nakonec, díky mé lenosti psát, vzniklo video.

Pokud vám bude připadat, že skáču mezi tématy a obsah nemám předem připraven, pak je váš dojem správný. Natočil jsem 20 minut toho, co mě k prokrastinaci v daný moment napadlo – a konečně mám pocit, že tvorba videocastu nezabere zase tolik času

Pokud chcete vědět o prokrastinaci víc, stahujte ebook Stop prokrastinaci!, a já vám slibuji, že příště se pokusím na natáčení lépe připravit (a snad i opět zapojit grafickou prezentaci).

Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal. 

Jestliže čtete můj Twitter, tak víte, že moje snaha zúčastnit se Ústeckého půlmaratonu, částečně kvůli mé blbosti, nevyšla. Jinými slovy, tak dlouho jsem váhal s registrací, až byla z kapacitních důvodů předčasně uzavřena a i když jsem se snažil domluvit se s pořadateli individuálně, startovní číslo se mi již vydupat nepodařilo.

Smířil jsem se tedy s tím, a rozhodl se, že půlmaraton přesto poběžím. Ve stejný den, ve stejný čas, jen osamocen a na jiném místě. Byl jsem zvědavý, jaké budou mé pocity z absence soutěžení a pozornosti přihlížejících, kterého se na rozdíl od oficiálních běžců nedočkám.

Jenže aby toho nebylo málo, asi pět dnů před závodem - nebo raději před během, já přeci s nikým nezávodím – jsem nějak vypadl z formy. Nevím, zda to bylo zklamáním a určitou rezignací z toho, že oficiální závod nepoběžím, nebo tím, že se o mě pokoušela nějaká nemoc (nejspíš obojím), ale mé síly byly ze dne na den pryč. Následující trénink jsem zaběhl pouhých 5 kilometrů, byl jsem zesláblý, a ačkoliv mi dech stačil a nic konkrétního mě nebolelo, cítil jsem, že víc zkrátka nedám. Takový byl poslední trénink před mým Velkým dnem. Zanechal ve mě mnohé pochyby a moji rezignaci ještě více prohloubil.

Ve zbylých dvou dnech jsem se snažil dostatečně spát, správně jíst, hodně pít, a celkově se chovat tak, aby se situace neopakovala a já měl na půlmaraton dostatek energie.

Můj Velký den začal dnes ráno, vzbudil jsem se brzy, pořádně se nasnídal, protáhnul, připravil odpočítávací web pro ebook Stop prokrastinaci!, podruhé se nasnídal, dal si dvě hodinky pauzu, protáhnul a vyběhl. Počasí bylo vydařené, nebylo příliš teplo ani zima, a ačkoliv mírně mrholilo, považoval jsem to spíše za výhodu než nevýhodu. První tři kilometry běhu byly hrozné – měl jsem stejný problém jako na posledním tréninku – cítil jsem nedostatek energie a narůstající hlad, přemýšlel jsem, že poběžím domů, když v tom přišla spásná myšlenka: "Ty to dnes zaběhneš. A jestli ne, tak to aspoň dojdeš! Je to na tobě.". V tu chvíli jsem věděl, že skončit nemá cenu, pohodlí by mi to stejně nezajistilo, jít se mi nechtělo, takže jsem běžel dál. Je zajímavé, jak dokáže jednoduchá myšlenka člověka zbavit fyzické slabosti, která se blížila hranici únosnosti.

Následně jsem bez problémů běžel zhruba k desátému kilometru, když se najednou mrholení (které průběžně sílilo a já byl z něho již tak dost promočený) rozhodlo změnit v průtrž mračen. Nejdřív jsem chtěl vydržet, ale nakonec jsem usoudil, že situace, kdy z bot můžete lít vodu, nemáte kam dát mobil, aby vám nezmoknul, nasáklé oblečení se vám lepí na tělo a začíná vám v něm být zima, je vhodná možná k uhnání chřipky, ale k zaběhnutí půlmaratonu nikoliv.  Ačkoliv jsem cítil, že to mám rozběhnuté nad všechna má očekávání, pro dnešek jsem to vzdal.

A co z toho plyne?

1. Běhat za deště je super. Je to zvláštní, nikdy jsem to nedělal, kolemjdoucí s deštníky divně koukají a klepou si na čelo, ale to nevadí. Mrholení bylo opravdu příjemné do té doby, než mi začalo téct do bot (doslovně), průtrž mračen již tak příjemná nebyla, a to proto, že mě běh nedokázal dostatečně zahřát a oblečení bylo mokré, jako bych vylezl z bazénu. Přesto když jsem doběhl domů, v horké sprše (a ještě i teď, když o tom píšu) se dostavil úžasný, takřka vítězný pocit. Možná budu v dešti běhat častěji.

2. Nejíst před během není (asi) nic pro mě. Poslední trénink před půlmaratonem i půlmaraton samotný měly společné dvě věci: Za prvé jsem se jako obvykle nenajedl těsně před během (cca hodinu), ale nechal jsem mezi jídlem a během delší odstup. Za druhé se při obou bězích dostavil po několika prvních kilometrech intenzivní pocit slabosti a hladu. Poučení? Příště se najím víc a s menším odstupem. Tři hodiny nejíst a pak sportovat zřejmě není rada pro mě. 

3. Nejlepší motivací jste VY. Vždy, když mě napadla myšlenka, že bych to mohl zabalit, vzpomněl jsem si na tento blog, na vás, jeho čtenáře, a běžel jsem dál. U oficiálního závodu by byla tato motivace předpokládám méně důležitá, když jsem však běžel sám, byla jednou z nejdůležitějších. 

4. Přemýšlím, co oficiální závod. Nevím, zda se může běžecký závod přerušit či odložit kvůli nepřízni počasí, nemám s tím zkušenost. Přemýšlím, zda bych půlmaraton doběhl, kdybych oficiální závod běžel, a myslím, že ano. Atmosféra a vědomí pouze jedné příležitosti by udělalo své a rozmary počasí by na mě neměly takový vliv (navíc bych neměl u sebe mobil, který nesmí zmoknout).

5. Selhání jako součást úspěchu. Mám pocit, že jsem to pochopil zas o něco lépe. Ještě včera byl můj plán takový, že dnes zkusím půlmaraton (možná) zaběhnout, a jestliže se mi to nepodaří, znovu jej nepoběžím dřív, jak na jaře v rámci Pražského půlmaratonu. Díky dnešnímu pokusu, který mi sice překazilo počasí, vím, že to zkusím znovu ještě příští týden – je zajímavé, jak se neúspěch může stát motivací k úspěchu. Selžu totiž teprve tehdy, rozhodnu-li se znovu se o to nepokoušet. A není to jen o běhu – stejně to platí se vším.

Pokud jste 20 tajemství motivace dosud nečetli, zdarma nebo za pivko jej stahujte ZDE

Co se týče samotného natáčení, s minulým dílem se bude možná hůře porovnávat, jelikož jsem tentokrát zvolil rychlejší a praktičtější způsob – povídání bez přípravy, na jeden pokus a následné prostříhání. Můj osobní pocit z natáčení byl tentokrát o dost lepší, chvílemi jsem dokonce zapomínal, že natáčím, a zkrátka jen povídal, co mi přišlo na mysl.

Jo, a místo monitoru mi dělala společnost kytka!

Video naleznete na Vimeu: Kdo neviděl, nepochopí: jak se motivovat

Mrkněte na to, a dejte vědět, zda je to podle vás krok správným směrem, zda na to budete či nebudete koukat, napište mi, v čem mám největší mezery, a co bych měl do příštího dílu zlepšit.

Mým cílem je na sobě v tomto směru pracovat,  takže vás žádám o zpětnou vazbu a doufám, že zlepšení bude vidět každým dílem.

Nedokázal jsem totiž posoudit, jak moc špatně natočené je. Nedokážu to posoudit ani dnes – po technické stránce je hrozné a sám se sebou nejsem také spokojený. Přesto se dnes o tyto záběry podělím. Tak snad nedopadnu jako Natalia Sadness

PS: Pokud nějaké dotazy k mé zkušenosti s MacBookem Air přeci jen máte, klidně se ptejte v komentářích.

Tak a je to tu znovu, badguy.cz mění směr. Brzy to bude rok, co jsem zde napsal článek BadGuy zemřel. Ať žije BadGuy!, ve kterém jsem chtěl blog konkrétněji zaměřit. Za hlavní téma jsem si tenkrát zvolil osobní rozvoj a věci s ním spojené… a dnes se možná tak trochu vracím zpátky ke kořenům.

Chci totiž psát o všem, co mě zaujme. A nejen psát.

Nový design jsem vybral tak, aby na blogu mohly vedle sebe existovat delší články, kratší poznámky, videa, obrázky nebo odkazy. A přestě to mi nyní blog umožňuje. Rád bych badguy.cz proměnil na jakýsi živý stream informací, které se mě určitým způsobem dotýkají.

Vydrží-li mé nadšení, můžete očekávat, že se zde objeví větší množstí příspěvků, z nichž některé budou třeba jen videa, odkazy, či citace. Šablona umožňuje jednotlivé kategorie příspěvků šikovně třídit, takže ani témata, která vás nezajímají, by vás příliš obtěžovat neměla.

Přecházím zkrátka z klasického blogu na jakýsi experiment, a jsem skutečně zvědavý, jak to dopadne.

PS: I nadále samozřejmě můžete čekat věci týkající se osobního rozvoje, internetu, technologií, ale navíc také aktuálního dění, světa kolem nás, mých osobních zkušeností, myšlenek a názorů.

Už dřív jsem zde psal o hostingu v článku Jak mi hosting90 odstavil doménu, tenkrát se článek nesl v negativním duchu, a od té doby jsem hledal takový webhosting, který by mi po všech směrech vyhovoval… až jsem jej před pár měsíci našel. Až neuvěřitelně pohodovým hostingem se mi stal hosting Wedos. Nejprve mě nalákal na své nízké ceny (hosting bez omezení za 30 Kč/měsíc; CZ doména za 168 Kč; obojí včetně DPH), a proto když jsem přemýšlel, kam BadGuy.cz přesunout, rozhodl jsem se dát Wedosu šanci.

Má zkušenost s Wedosem

A musím říct, že rozhodnutí nelituji. Po několika měsících užívání (postupně jsem sem přesunul několik dalších webů) je má zkušenost pozitivní a jsem stále spokojeným zákazníkem. Hosting je rychlý, stejně tak podpora – několikrát jsem ji využil prostřednictvím online chatu, a na druhé straně jsem vždy narazil na ochotného a schopného operátora, který mi pomohl problém co nejrychleji vyřešit. Další věc, kterou na Wedosu oceňuji, jsou neustále soutěže a akce, které vedou ke zatraktivnění už tak nevídaně nízkých cen. Není dne, kdy bych na wedosu nějakou akci nenašel. Pokud se tam podívám třeba právě teď, vidím, že nabízejí 20% slevu na hosting, navíc budete nákupem zařazeni do slosování hned dvou soutěží: jedna, v níž je výhrou notebook, je kratšího trvání, druhá trvá celý rok, a její hlavní výhrou je Škoda Octavia.

Proč zde hosting Wedos doporučuji

Vím, asi si říkáte, jaký mám zájem dělat zde Wedosu reklamu… i to se dále v článku dozvíte, ale věřte, že bych jej nepsal, pokud bych se službami nebyl naprosto spokojen a skutečně vám je nechtěl doporučit. Služby hostingu Wedos jsem si vážně zamiloval – ať už se jedná o samotný hosting, registraci domén (za nejnižší ceny na trhu), technickou podporu, affiliate systém nebo celkový přístup provozovatele. Jaký jiný webhosting vám například nabídne za přechod od konkurence až 2 roky hostingu zdarma (dvojnásobek doby zbývající u konkurence)? Myslím, že žádný.

Přivýdělek pro každého

Třešničkou na dortu, které občas využiji, a které můžete využít také vy, je poměrně zajímavý affiliate program, ve kterém v závislosti na produktu obdržíte až 50% z ceny hostingu. Sice vás to asi neuživí, ale není důvod, proč si tím pár stovek nevydělat – obzvlášť, pokud jste se službami skutečně spokojeni, a stejně jako já je ostatním rádi doporučíte. Má zkušenost je taková, že jsem se v minulých měsících o Wedosu párkrát zmínil na Twitteru, a na provizním účtu na mě dnes čeká pěkných 1068 Kč. Pokud bych se na propagaci zaměřil, mohlo by to asi být mnohem víc, jelikož Wedos je nejrychleji rostoucím hostingem na trhu, a lidé mají, díky jeho cenové politice a kvalitě služeb, o jeho produkty zájem. Chcete-li affiliate vyzkoušet, více se dozvíte ZDE.

Kdo stojí za Wedosem

A kdo za Wedosem stojí? Nejde o žádné amatéry, nýbrž o lidi, kteří již dříve vybudovali hosting FORPSI (největší webhosting na českém trhu), který následně prodali a v roce 2009 se pustili do WEDOSU. Ten od samého počátku roste raketovým tempem a za dva roky provozu se dostal mezi českou TOP10. Závěrem bych chtěl říct, že ačkoliv se jedná o affiliate linky, upřímně vám doporučuji hosting vyzkoušet. A to i v případě, že místo mých affil linků využijete adresního řádku (což prosím nedělejte ). Jsem přesvědčen, že na českém internetu momentálně neexistuje hosting s lepším poměrem cena/výkon. Provozovatelům hostingu tímto děkuji!

Dopoledne jsem publikoval aktuální článek na zenhabits, pak jsem se zamiloval do Shakiry a zkouknul snad všechny její klipy, nacož jsem zjistil, že můj blog tvrdí, že je něco v nepořádku z databází a nefunguje. Trošku jsem se zhrozil, jelikož jsem neměl blog zálohovaný ani nepamatuju. Následně jsem se pustil do zkoumání, vyměnil si pál emailů s mým poskytovatelem hostingu a asi po dvou hodinách se mi podařilo situaci s jejich pomocí úspěšně vyřešit. Zajímavé je, že se to rozbilo samo. Nikdo nic nedělal, a web ze dne na den přestal fungovat. No, hlavně, že to dobře dopadlo…

Odběhněme teď trošku jinam. Opět přemýšlím, že to co teď píšu dám na blog – a tak mě napadá otázka pro vás čtenáře. Přijde vám lepší, když publikuju i takovéhle pochybné články jako tento, nebo jen to, na čem si dám záležet, a co obvykle dává smysl i někomu jinému než mně. Zkrátka nejsem si jistý, jestli vás potěším novým článkem nebo si mě vyhodité z RSS čtečky, protože píšu kraviny. Tak co? Jak to vidíte?

Také mě napadá, že bych mohl založit pro tyhle své toky myšlenek nový blog. Buď na subdoméně nebo na nějaké hustodémonsky krutopřísné nové. A nebo si to mám psát jen k sobě pod polštář, jak to ostatně dělám u podobných textů většinou?

Rozumějte, tenhle text je odpad. Vzniká jako vedlejší produkt uklízení a urovnávání mé mysli. To psaní mě uklidňuje, proto to dělám. Jestli je to ještě ke všemu někdo ochoten číst, jsem schopen takových článků poskytnout víc. Ale žádnou kvalitu od toho nečekejte.

Jinak jsem objevil skvělý prográmek v Mac Appstoru. Jmenuje se OmmWriter a pro podobné zápisky je úplně ideální. Otevírá se ve fullcreenu, je podkreslen pěkným pozadím s možností výběru a k psaní vám hraje příjemná relaxační hudba. Nemůžu si ho vynachválit. Je boží! Za 4 dolary skvělá investice…

Dál jsem tu chtěl psát něco málo o týmové spolupráci na jednom nově připravovaném projektu, ale uvědomuji si teď, že jít s tím na veřejnost (ještě v takhle dementním článku), je zatím předčasné. Takže se o něm dozvíte teprve až přijde správný čas. Nejspíš mu věnuji celý jeden článek.

No a teď přemýšlím, jestli to po sobě vůbec číst. Nechce se mi, takže to budete mít asi v původní podobě… A poslední věc. Pokud vás články tohoto typu na mém blogu obtěžují, napište mi to prosím do komentářů a já je budu dávat někam jinam. Chápu, že ne každého zajímá, co se mi v pondělí večer honí hlavou.

A nadpis? Co třeba „Blbé kecy na dobrou noc„? Hmm… zní to zajímavě, na to bych hned kliknul.

To, že jsem skončil u MacBooku Air nezpůsobil ani tak systém uvnitř (ačkoliv přiznávám, že jsem chtěl Mac vyzkoušet), jako spíš fyzické parametry. Jelikož jsem chtěl ultra přenosný, ale zároveň plnohodnotný notebook, neměl jsem na výběr z mnoha možností. Jako nejlepší z nich, jsem nakonec posoudil právě menšího z Airů, který mě zaujal již na podzim při jeho představení.

Od koupi mě odrazoval pouze papírově nižší výkon ve srovnání s Windows notebooky ve stejné cenové hladině. Procesor 1,4 GHz se mi zdál zkrátka málo a nebyl jsem si jist, zda uspokojí mé potřeby…

Rozbalování a první spuštění bylo opravdovým zážitkem, přesně, jak to Steve Jobs u svých produktů zamýšlí… Systém vypadal skvěle. Zdařilé animace, intuitivní ovládání a do detailu propracované aplikace. Zdálo se to být přesně takové, jak říkají všichni ti spokojení Apple uživatelé …no, aspoň pár dní jsem si to myslel.

Zhruba po týdnu, když jsem chtěl na Macu začít opravdu pracovat, přišlo první rozčarování. Těžko říct, co konkrétně mi nesedělo – nejspíš nové, pro mě stále neznámé prostředí. Každopádně jsem po pár minutách vztekání zapnul Windows a práci udělal tam. Rychle, pohodlně, tak, jak jsem zvyklý.

Přestože efektivně pracovat jsem na Macu zatím nedokázal, hůl jsem nad ním nezlomil. Jako druhý, přenosný počítač, sloužil výborně. Běžné činnosti jsem na něm zvládal, a byla to zábava. Pro náročnější práci jsem měl Windows. Koupě jsem tedy nelitoval.

Jak dny strávené s Macem ubíhaly, zvykal jsem si na odlišné prostředí a objevoval nové, často úžasné programy, o kterých se mi na Windows nesnilo. Postupně jsem našel náhradu za většinu aplikací, které jsem ve Windows měl. A co víc, co se uživatelské přívětivosti týče, byla naprostá většina Mac aplikací o krok dál.

A jak jsem na tom dnes? Po měsíci dávám notebook s Windows pryč, a MacBook Air se stává mým jediným počítačem. Sám jsem to nečekal – ani při koupi, ani po prvních dnech užívání. Bál jsem se malého výkonu a nedostatku aplikací… a bylo to zbytečné. Jediným nedostatkem Airu, je pro mě malá kapacita disku (mám 64 GB), kterou vyřeším diskem externím.

9 důvodů, proč si MacBook Air zamilujete

1/ Design & zpracování
O designu asi netřeba říkat mnoho. Je úžasný na pohled, a stejně dokonalé je i zpracování. Pokud znáte MacBook Air pouze zprostředkovaně, rozbalení na vás zapůsobí.

2/ Trackpad
Zde musím potvrdit to, co jsem slýchal, ale příliš tomu nevěřil. Na rozdíl od touchpadů na ostatních noteboocích, je s trackpadem opravdu radost pracovat. Při nenáročných činnostech jej dokonce užívám raději než myš. Při složitější práci, mě pak Air dovádí k lehce schizofrením stavům, kdy mám v jedné ruce myš, zatímco druhou kreslím multidoteková gesta na trackpadu.

3/ Ticho
Při běžném brouzdání či kancelářské práci nevydá Air ani hlásku. Větráček se roztáčí až při náročnějších činnostech vyžadujících výkon grafické karty.

4/ Mobilita
…je prostě úžasná! Až s Airem jsem zjistil, co je to přenosný počítač. Na rozdíl od velkých těžkých krámů, které se jimi jen nazývají, si mohu Air vzít kamkoliv a v tašce ho vůbec necítím. Mohu ho otevřít ve stoje či za chůze, a pohodlně zjistit, co potřebuju. Díky jeho váze není problém udržet ho v ruce i desítky minut. Konečně nemusím zvažovat, zda tahat notebook sebou. Vezmu ho a jdu.

5/ Výdrž baterie
Výdrž sice není největší, ale oproti mému předchozímu notebooku jsem maximálně spokojen. MacBook Air nabízí pěkných 5 hodin a musím říct, že za měsíc užívání se mi nestalo, že by mi to nestačilo.

6/ Okamžité zapnutí
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se pro MacBook Air rozhodl. Již nikdy nečekat na spuštění notebooku – nezní to lákavě?!

7/ Bleskurychlé reakce
Díky flash paměti nahrazující pevný disk, jsou reakce Airu okamžité. Velmi rychle si zvyknete, že na spuštění aplikace či přesuny souborů se zkrátka nečeká.

8/ Aplikace
Bojíte-li se nedostatku aplikací, je to zbytečné. Vhodná alternativa (většinou mnohem přívětivější) existuje téměř ke všem programům, které znáte z Windows. Jediným problémem může být, že zatímco na Windows je spoustu drobných aplikací zdarma, na Macu jsou obvykle placené. Ačkoliv se nejedná o velké částky (jednotky až desítky dolarů), pokud kupujete každou blbinu, tak jako já, brzy to na svém účtu poznáte.

Jedinou věcí, kterou se mi v Macu nepodařilo uspokojivě nahradit, je pokročilá kontrola pravopisu, sledující správnou stavbu vět, atd. (tj. zelené podtržení ve Wordu). Tu budu muset pravděpodobně oželet.

9/ Hry
Ačkoliv pro hráče Mac není, hrajete-li jen oddechově, pak vás potěší. V Appstoru se nachází stále větší množství povedených her (v ceně několika dolarů i úplně zdarma). Najdete mezi nimi hity známé z mobilních telefonů, jako například Angry Birds, Zen Bound 2, Asphalt 6 a mnoho dalších.
Osobně mi tento přístup vyhovuje. Když už hraju, tak jen něco jednoduchého, na zkrácení dlouhé chvíle – a právě takových her nabízí Appstore víc než dost.

Pár slov závěrem

MacBook Air pro mě byl zkouškou, vstupem do světa Applu. A musím říct, že nakonec předčil má očekávání. Dospěl jsem k závěru, že bude mým jediným počítačem až do té doby, dokud svůj jablečný arzenál nerozšířím o iMac.

A na jaká klíčová slova jste našli můj blog?

• Co je blogování? – Znečišťování veřejného prostranství vlastními myšlenkami.
• Inteligentní člověk – Zde!
• Blog bůh badguy – Ale no tááák… nepřeháněj
• Firefox instaluje aktualizace a za chvíli se spustí – Takže sis zatím pustil Chrome? Správná volba.
• Proč nechci podnikat? – Zkus se zeptat sebe. V některých věcech ti ani strýček Google neporadí.
• Už mám práci – Aha, tak to bude asi tím…
• Dosáhneme vesmíru – Z toho mě vynech.
• Udělej mi to – Ne, díky.
• Bukvice mizerná – Uklidni se, na mém blogu mluvíme slušně.
• Je ti jasné, že jsi blbec? – Ano, jsem blbec. Ale příště na takové otázky odpovídat nebudu.
• Jak poznat iPhone? – Kdože je tu blbec?
• iPhone se nepustí - Zakousl se ti do zadku? Já říkal, že se ho máš zbavit.
• Jak se loupe banán? - Samozřejmě od stopky
• Cikáni nekradou – To ví přece každý.
• Snílek efektivní – Co to je? Vzácný živočišný druh, vyskytující se zejména na mém blogu.
• Co udělat s knihami, které nebudu už číst? – Obřadně spálit uprostřed obýváku.
• Zkurvený studenti – Nech mě tipovat. Nepustili tě sednout v MHD?
• Zkurvenej marketing – Není nad to, pořádně si zanadávat do Googlu… uleví se ti.
• A tím bych to uzavřel – Jak myslíš, tím to uzavřeme. Jen by mě zajímalo, proč jsi toto hledal?

* Z důvodu lepší čitelnosti byla k původní podobě frází doplněna interpunkce.

Tak to bylo trošku na odlehčení. Ale nebojte, již brzy zde vyjde další plnohodnotný článek na téma osobního rozvoje.

Původně jsem zakládal BadGuy.cz jako lehce provokativní IT zápisník, avšak po několika prvních článcích mi došlo, že přilákání čtenářů cílenou provokací není to pravé. Od přírody nejsem typ, který by rád provokoval a celkově mi tento styl neseděl. Vlastně celá IT tématika mě začala brzy nudit a blog jsem začal prokládat svými názory, šmrncnul trošku politiky a v poslední době zabrousil také do vod osobního rozvoje.

Jak vidíte, za necelých 8 měsíců existence blogu jsem vystřídal mnoho témat a vývoj to byl často překotný. Postupně se web dostal do situace, kdy má několik skupin čtenářů, z nichž každá očekává od článků něco jiného. A jelikož i můj náhled na svět se za těch 8 měsíců dost změnil, již nechci dál pokračovat tímto stylem. Cítím, že musím najít to správné téma a blog od základu změnit.

Proto se od nynějška zaměřím na růst, rozvoj a efektivitu s tím, že i nadále půjde o osobní blog. Nebudu předkládat zaručené recepty, jak změnit život k lepšímu ani jak mít vše hotovo. Místo toho se podělím o své vlastní zkušenosti, pochlubím svými úspěchy a rozeberu neúspěchy. Věřím, že pokud ve správném poměru namíchám osobní zkušenosti s obecně známými principy, může z dnes tuctového blogu vzniknout blog v českých poměrech jedinečný.

Takže co nového si slibuji od tohoto blogu? Nechci být žádným guru. Mým cílem bude naznačit, kudy kráčím a třeba tak někomu ukázat cestu.

V poslední době se mi často stává, že narazím na zajímavou fotku, video či myšlenku, která se do 140 znaků na Twitteru nevejde. Zkracuju, škrtám, vyhazuju, až je myšlenka hustá jako beton. 140 znaků je však zatraceně málo. „Napíšu o tom na blog,“ řeknu si nakonec. Roztahuju, plácám, kecám, ba dokonce i lžu. Výsledkem je článek řídkej jako… raději nepřirovnávat.

Jak toto řešíte vy? Poraďte mi v komentářích.

A co mě vlastně zaujalo?

Tabby! Její videa prostě miluju.

Další videa najdete na YouTube kanále Tabs24x7

Přestože se jedná o pouhý sen a realita je úplně jinde, základní zůstává. Kdo se nezajímá o politiku a dělá mrtvého brouka, nemůže odvrátit Velký krach, světový hladomor ani vysoké daně. O politiku se zajímám i přesto, že ostatní od ní odklánějí zrak a označují ji za prohnilou. Bez aktivní snahy o změnu totiž zůstane prohnilá navždy. V tomto článku bych proto chtěl nastínit, jak je možné se na změně politiky aktivně podílet.

Krok 1 – Nebýt vůl a volit

Vždy existuje lepší možnost než nevolit. Pokud považujete současnou politickou reprezentaci za hnůj, nechcete volit prase bradavičnaté ani falešný a prázdný topol, proč nejdete volit menší, třeba i neparlamentní stranu? Váš hlas sice bude mít nižší hodnotu a možná i propadne, ale aspoň se snažíte něco změnit. Navíc vám to dává důležité právo – právo nadávat na politiku. Pokud nevolíte, nezbude vám nežli držet hubu.

Krok 2 – Založit vlastní stranu

Neexistuje žádná politická strana, kterou byste byli ochotni volit? Založte si vlastní. Podmínky pro založení politické strany nejsou v České republice přísné a svými názory tak opět přispějete k tolik potřebné změně.

Poznámka: Společně s Elensarem již nějakou dobu založení politické strany zvažujeme. Naše aktuální plány jsou založit stranu v takovém termínu, abychom stihli kandidovat za dva roky v krajských volbách. Stranu nebudeme zakládat za účelem volby vyhrát, ale proto, abychom získali potřebné zkušenosti, zjistili, jak věci chodí a v budoucnu mohli opravdu něco změnit.

Krok 3 – Říct o sobě světu

Abyste byli zvoleni a mohli věci skutečně měnit, je třeba dát lidem vědět, že existujete. Zde už je zapotřebí poměrně velké úsilí. Napadají mě pouze dvě cesty. Tou častější je být úspěšnou, veřejně známou osobností, tou méně častou mít geniální volební program a dobrou (neznamená nutně drahou) předvolební kampaň.

Krok 4 – Stát se hlasem lidu

Být zvolen je vlastně úspěšným vyústěním předchozího kroku. Lidé vám uvěřili, vsadili na vás a očekávají změnu. Nejdůležitější nyní je nezklamat očekávání. Pokud nechcete být zvolen poprvé a zároveň naposledy, nesmíte ustoupit ze svých zásad, nenechat se zlákat ke korupci ani populismu. Je třeba se nadále držet svých názorů. Pokud vás díky nim lidé zvolili, nejspíš o ně mají zájem.

Krok 5 – Získat moc

Možná to zní negativně, ale bez dostatečné moci a vlivu to opravdu nejde. Pravděpodobně bude trvat poměrně dlouho, než se stanete hejtmanem, předsedou vlády nebo prezidentem Evropské Unie. Jakmile toho dosáhnete, můžete začít měnit svět.

Poznámka 2: Pokud mluvím o změně, tak tím mám na mysli změnu v souladu s demokratickými principy. Demokracie by rozhodně neměla být potlačena na základě „vyššího dobra“ či čehokoliv jiného. Btw. Doufám, že tak článek nevyznívá.

Krok 6 – Změnit svět

Nyní jste to vy, kdo hýbe věcmi. Vy rozhodujete co dělat, aby byl výsledek nejlepší. Vy navrhujete, jak řešit konflikty. Vy vymýšlíte, jak se vypořádat s globálními problémy. Vy měníte svět k lepšímu.

Krok 7 – Řídit vesmír aneb zpátky do říše snů

Jste ředitelem vesmíru. O budoucnosti kosmu vedete jednání s Bohem. Je pouze na vás a vašich schopnostech kolik bude mít den hodin, jakým směrem se má otáčet Země či zda dokážete odvrátit Velký krach. Lidé k vám vzhlíží a upínají veškerou naději. Vy jste pro ně všechno a oni jsou vše pro vás. Nesmíte je zklamat.

Závěrem

Osobně jsem se zatím do politiky aktivně nepustil (ano, volím). Nevím přesně, jak to chodí, ani co vše budu muset pro založení strany udělat. Jelikož jsem ale inteligentní člověk s jasnými cíly, vím, že pokud se tomu začnu věnovat, získám potřebné zkušenosti a doberu se úspěchu. Stejně jako jinde i zde platí, že pokud něco opravdu chcete, dokážete to.

Varování: Článek je psán do jisté míry s nadsázkou. Opravdu nechci rozhodovat, kolik bude mít den hodin ani jakým směrem se má otáčet Země. Pokud jste to nepochopili, může vám článek přivodit pocity méněcennosti.

Článek „Logo za 21000 aneb srážka s blbcem“, ve kterém jsem se dostal do sporu s jistým exotem a pobavil tak značnou část IT komunity, mi potvrdil známou pravdu, že o kontroverzní článek je vždy největší zájem. Jeho uvedením jsem dvojnásobně překonal rekord návštěvnosti blogu, četnost komentářů i veškerá má očekávání. Přesto jsem večer po jeho uvedení neměl dobrý pocit. Nešlo o to, že bych se domníval, že jsem někomu ukřivdil, nebo že bych s názory uváděnými v článku nebyl ztotožněn. Bál jsem se stopy, kterou po sobě na internetu zanechávám.

Článek ve mně vyvolal otázku, zda mohu na svém blogu, který je naprosto jasně spojen s mou osobou, svobodně publikovat názory bez ohledu na to, jaký budou mít důsledek na mé podnikání. Přemýšlel jsem o dopadu článku, pokud by jej četli moji klienti či obchodní partneři. Co když budou s tím exotem soucítit a mě budou mít za agresivního, namyšleného bloggera?

Podle mého chápání je blogování jedinečný způsob sdílení informací, který nemá obdoby. Díky tomu, že mezi pisatelem a příjemcem sdělení neexistuje prostředník, zůstává informace naprosto nezkreslena. Blogování považuji za absolutní možnou svobodu a právě v tom, že mohu svůj ničím nezkreslený názor sdělit veřejnosti, je jeho síla. Otázkou však zůstává, zda mi využití této síly přinese více škody nebo užitku. Pokusím se nad tím v několika následujících řádcích zamyslet.

Pokud bych se ohlížel, zda můj blog bude číst potenciální klient, rozhodující se na základě mých článků o navázání spolupráce, nemohl bych napsat vůbec nic. Už tím, že na můj Twitter napíšu „Ti co volí Paroubka, se patrně domnívají, že slovo vůl je od slova volit.“, bych mohl teoreticky přijít o 28% zákazníků, kteří si status přečtou. Nejdůležitější otázkou tedy je, zda mám vůbec zájem o klienta, který s mými názory zásadně nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že se výrazně liší náš osobní pohled na svět, je velice nepravděpodobné, že v pracovních záležitostech bychom se shodli. Totéž co pro klienty platí i pro obchodní partnery. Beru to zkrátka tak, že člověk, který si přečte můj blog a usoudí, že jsem debil, není hoden spolupráce se mnou. O takovém člověku bych nejspíš také usoudil, že je debil a s debily já nespolupracuji.

Po uvědomění si tohoto závěru, vnímám svůj poslední článek opět v dobrém světle a i nadále jsem připraven psát cokoliv, co mě napadne a co si myslím. Nepřemýšlet o tom, co na článek řeknou lidi, by podle mě měla být zásada každého dobrého bloggera. Takové přemýšlení je totiž cenzura jako každá jiná a připravuje bloggera o onu obrovskou dávku svobody, kterou mu blog nabízí.

A co vy? Spojujete blog se svým jménem? Přemýšlíte, jaké důsledky pro vás mohou v budoucnu vaše články mít?

Na adrese @badguycz/usti jsem proto vytvořil seznam Twitteristů – Ústečáků. Pokud mezi ně patříte a nápad se vám líbí, napište mi prosím o zařazení do seznamu v komentářích pod článkem, případně mě kontaktujte jiným způsobem.

Tento seznam přinese jeho členům několik výhod, ať už to jsou aktuální informace z města nebo třeba navázání nových přátelství. Tak doufám, že se přidáte a těším se na vás!

Pokud nejste Ústečáci, nevadí. Můžete začít sledovat alespoň můj Twitter účet.

Takže abych to uvedl na pravou míru, nejsem nejúspěšnější na světě, nejsem SEO guru ani ředitel vesmíru. Jsem 19tiletý student, který vydělává dost, aby se nemusel o peníze příliš zajímat. Oproti naprosté většině 19tiletých studentů jsem úspěšný

Flame war najdete zde v DISKUSI NA FAJNBLOG.CZ

Nějaký čas vše běželo ok, já jsem registroval u HOSTING90 několik domén měsíčně, oni dostávali svých závazků. Byl jsem zkrátka spokojeným zákazníkem. V Červnu nastal první problém. HOSTING90 nabídl 50ti procentní slevu běžným zákazníkům a podrazil tak své dealery včetně mě. I přes to, že jsem měl vlastní corporate identity (moji zákazníci neměli poznat, že se obchodu účastní HOSTING90), si stojím za tím, že to byl podraz.

Corporate identity totiž nebyla dokonalá. Chybová hláška 404 v základu obsahovala logo HOSTING90, SQL server se jmenoval h90-mysql1 a jednou dokonce poslal HOSTING90 email o úspěšném převodu domény na email klienta místo mého. Samozřejmě, že jsem rázem měl na telefonu rozhořčeného zákazníka, který mi nadával do podvodníků a chtěl  50ti procentní slevu také. To vše byly jen malé nedostatky, které jsem v klidu řešil s podporou HOSTING90. Větší problémy měly teprve přijít.

Dnes jsem již své problémy vyřešil přesunem většiny webů jinam. Používám hosting WEDOS a nemůžu si ho vynachválit. Nízké ceny, rychlý hosting, kvalitní podpora… Více v mém článku: Zkušenosti s Wedos: jednoduše boží hosting

V průběhu prázdnin jsem spustil dva weby běžící na redakčním systému Joomla a záhy mi začala chodit varování o překročení jakéhosi limitu procesorového času. Trochu jsem se o to zajímal a nenašel jsem jiný hosting, který by takovéto limity měl (Jak jsem se dnes dozvěděl od podpory, je to jejich specialita, na kterou jsou asi náležitě pyšní.). Takhle to šlo nějaký čas. Občas se limit pro daný den přiblížil maximu, druhý den byl při stejném vytížení zase na minimu. Říkal jsem si, že Joomla je poměrně náročný systém a čekal jsem, jak se to vyvrbí.

V prosinci jsem u HOSTING90 zaregistroval doménu MyMaemo.cz a spustil na ní web běžící na WordPressu. Překvapením pro mě bylo, když mi přišla výstraha i pro tento web. Pak bylo měsíc vše v pořádku i přesto, že návštěvnost o té doby několikanásobně vzrostla. Dnes ráno se vzbudím a koukám, že web MyMaemo.cz byl odstaven!

Kontaktuji tedy podporu HOSTING90 a chci problém řešit. Dozvídám se však, že jejich problém to není, mám stránky lépe optimalizovat nebo si zaplatit vyšší program. Zkrátka žádná snaha jakkoliv pomoci.

Opravdu nevím, proč na webu uvádějí, že u nich bezproblémově běží open-source systémy, včetně Joomly a Worpressu, když to, podle mých zkušeností, není pravda. Navíc nejsem jediný. Stačí do Googlu zadat „HOSTING90“ nebo „100% limitu procesorového času“ a najdete další případy.

A jak to budu řešit?

Zaplacené peníze za hosting mi sice nevrátí, ale jelikož s arogantní podporou hostingu90 není žádná řeč a pohár mé trpělivosti již přetekl, vezmu své domény a odejdu k jinému poskytovateli. Nejspíš zvolím nějaký multihosting a pevně doufám, že mé zkušenosti budou výrazně lepší. Na to jak profesionálně HOSTING90 z počátku vyhlížel, mě jeho přístup k problémům velice zklamal.

*Obsah článku tvoří mé zkušenosti a subjektivní názor, jeho cílem není HOSTING 90 poškodit. Hostovat tam nikomu nebráním, ale já bych do toho znova nešel.

Pohled z druhé strany: níže v komentářích se Hosting90 vyjádřil takto:

Dobry den,
male vyjadreni i z druhe strany:

1.) K tem chybovym hlaskam v ramci corporate-idnetity. Pokud ji nenastavite u sveho dealerskeho uctu sve vlastni, coz muzete, jsou pouzity nase defaultni. V zadnem pripade se tedy nejedna o zavadu na nasi strane.

2.) K provozu toho WordPressu – v nasi napovede na strankach je jasne uvedeno ze pro WordPress doporucujeme nektery z cachovacich pluginu jinak se Vam muzes stat ze pri vetsi navstevnosti opravdu prekrocite limit. Nejprvne budete na tuto skutecnost automatem upozornen – web je odstaven az pote co tato upozorneni ignorujete a nam nezbyva jina moznost. Snazime se garantovat maximalne kvalitni sluzbu vsem klientum a proto nemuzeme tolerovat provoz jednoho webu ktery by omezoval rychlost ostatnich.

A odkud loupete banán vy? Od stopky, od bubáka, od prostřed nebo ho snad jíte i se slupkou? Pochlubte se v komentářích…

PS: Teď mě tak napadá, jak asi loupe banán Mgr. Radovan Kaluža?

A co plánuji do roku 2010?

Pracovní výzvy

Jelikož jsem se rozhodl pár méně úspěšných činností s koncem roku ukončit, plánuji rozjet několik nových. Nápadů mám opravdu mnoho, a i když jsou dobré, většina jich realizována nebude. Výzvy a plány, které jsem odhodlán v roce 2010 realizovat, jsou tyto:

• Spolupráce s jednou z předních internetových agentur na pozici SEO konzultanta
• Úspěšný rozjezd rodinného eshopu
• Vytvoření české Maemo komunity okolo webu MyMaemo.cz
• Vytvoření úspěšného blogu BadGuy.cz
• Získání nových pracovních zkušeností a kontaktů
• Pokračování v již zaběhnutém podnikání

Osobní výzvy

Jak už jsem se zmínil, mou největší chybou v roce 2009 byl výběr vysoké školy, s kterou jsem v mnoha ohledech nebyl spokojen. Napravit tuto chybu je mým největším cílem. Toto jsou mé osobní plány pro rok 2010:

• Dostat se na Karlovu univerzitu, Fakultu sociálních věd, obor Marketingová studia a PR
• Zdokonalit se v anglickém jazyce a milionu dalších věcí
• Koupit si nové auto
• Cestovat. Momentálně mám v roce 2010 v plánu tři pobyty v zahraničí.
• Užívat si života ještě více než v roce 2009

A co budu dělat na Silvestra?

Oslavím ho se svými přáteli a do nového roku vstoupím s úsměvem. Jsem přesvědčen, že rok 2010 bude plný úspěchů a příležitostí nejen pro mě, ale také pro vás, čtenáře tohoto blogu.

Jsem freelancer a nestydím se za to

Důvod, proč nechci budovat firmu, je jednoduchý. Být úspěšný freelancer je pohodlnější a praktičtější než mít úspěšnou firmu. O svém životě si rozhoduji sám, nejsem k ničemu vázaný, za nikoho zodpovědný, jsem dostatečně zajištěný, cestuji a užívám si života.

Vybudování úspěšné firmy oproti tomu přináší zodpovědnost za její zaměstnance, neustálé dohlížení, zda vše funguje a tvrdou práci 12-15 hodin denně. Těžce vydělané peníze je nutné cpát zpět do firmy a stále hrozí, že se plány sesypou a skončím v dluzích. To vše kvůli vizi, že jednou firmu prodám za spoustu peněz.

Na budování firem nejsou podmínky

Dnešní podmínky navíc vybudovat IT firmu takřka nedovolují. Když porovnáme internetovou realitu nyní a v devadesátých letech, zjistíme, že současný internet má úspěšných firem dost. Zavedené firmy mají dostatečný kapitál a nováčky mezi sebou vidí jen velmi nerady. Tenkrát před deseti lety bych vybudování firmy možná také zvažoval.

Složení současné IT generace

Dalším důvodem, proč současná generace nebuduje firmy, je její složení.

Studenti

Díky dnešní dostupnosti internetu je z velké části tvořena studenty, kteří si chtějí jen přivydělat a o svém budoucím směřování nemají žádné potuchy.

Flákači a lamy

Dále ji tvoří flákači a lamy, kteří se snaží vydělávat na affiliate programech, MFAčkách, SEO šamanství, atd. Právě o těch je myslím článek. Nicméně zaměňuje tyto flákače s celou generací, která se podnikání v IT seriózně věnuje.

Nezávislí profesionálové

Poslední část současné IT generace tvoří lidé jako já, freelanceři, kteří mají svou stálou klientelu, dostatečné příjmy, pohodlný život a vůbec žádný důvod zakládat větší firmu. Ne, že by nechtěli nic dokázat, ale stačí jim to dokázat pod svým jménem.

Nikoliv zkurvený, ale lepší přístup k životu

Rozdíl mezi současnou a předchozí generací je tedy hlavně v jejich myšlení a přístupu k životu. Zatímco předchozí generace se roky dřela, aby vybudovala velkou úspěšnou firmu, současná generace podniká sama za sebe. Není přece třeba živit desítky zaměstnanců, stačí živit sebe, mít méně starostí, více volného času a svobodu.

Nokia N900. Po dlouhé době zajímavý telefon od Nokie. Zcela nové ovládání, špičkové funkce, obrovský zájem veřejnosti. Jenže N900 není a nejspíš dlouho nebude.

Pro ty z vás, kteří by Nokii N900 neznali, uvedu, že se jedná o špičkový mobilní telefon s dotykovým displayem, hardwarovou klávesnicí a operačním systémem Maemo 5. Její uvedení na trh předcházela poměrně silná reklamní kampaň i zájem odborných médií. V budoucnu by systém Maemo 5, který je postaven na linuxovém jádru, měl zcela nahradit Symbian. Kousek je to tedy opravdu přelomový.

Testování N900 na Facebooku

Říkal jsem si, že N900 si nemohu nechat ujít, i když fanoušek Nokie rozhodně nejsem. Zapojil jsem se tedy do soutěže o testování Nokie N900 na Facebooku. Bohužel jsem zjistil, že Nokia není schopná sehnat dostatek mobilů ani k testování, tudíž se jednotlivá soutěžní kola konají v obrovských časových rozestupech. Před Vánoci se stihlo pouze brněnské a pražské. Rozhodl jsem se proto, že si Nokii N900 raději rovnou koupím.

Nokia eshop a čachry s N900

Přednostně Nokii N900 prodává oficiální Nokia eshop a Alza.cz. Nejdřív jsem ji chtěl objednat na Alze, ale nakonec jsem si řekl, že oficiální shop bude přece jen rychlejší. Objednal jsem a druhý den mi volala paní z prodejny v Ústí nad Labem, že Nokie vůbec nejsou a měli by být v průběhu čtrnácti dnů.

Dnes volala znovu. Popravdě řečeno moc nevím, co říkala, jelikož signál byl fakt mizerný. Jasně jsem ale slyšel slovo leden, a že dřív nebudou, jedině snad v OC Flóra.

Z nabídky Nokia eshopu N900 také zmizela, i přesto, že ještě včera uváděli dobu expedice 1 den. Tak je to bohužel celou dobu. Chvíli tam je, chvíli ji nenabízejí vůbec. Nokia eshop tedy ne.

Dnes jsem zkusil objednat u Alzy. Mají tam napsáno, že bude skladem 14. prosince, tak jsem zvědav. Moc tomu nevěřím.

Proč Nokia není Apple a N900 iPhone?

Při čekání a marném shánění N900 jsem si uvědomil, v čem je Apple a jeho iPhone tak silný. Nejde o reklamní a mediální kampaň, tu umí Nokia taky. Jde o to, že Apple je schopný mít iPhone na skladě a své zájemce uspokojit. Věřím, že kdyby Nokia nedělala reklamu na něco, co nedokáže dodat a N900 na skladě měla, mohla by sklízet téměř stejný úspěch.

Fronta není pouze nešvar komunismu

I když jsem si to dřív myslel, zjišťuji, že tomu tak není. S Nokií N900 jsem na nedostupnost zboží nenarazil poprvé. Vzpomínám, jak jsem kdysi marně sháněl úžasný Siemens SX1 nebo před pár lety zbrusu novou grafickou kartu Nvidia 8800GT. Nicméně odpovědi obchodníků typu „Nemáme a nevíme, kdy budeme mít“, mě stále dokáží pořádně vytočit.

Jakmile budu Nokii N900 mít doma, těšte se na blog & fórum MyMaemo.cz

Obyčejný den Čestmíra Pivoňky

Čestmír Pivoňka je syn svých rodičů. Žije v paneláku, ve třetím patře naproti výtahu, je mu 51 a je zaměstnanec. Má rád odpolední pořady na TV Nova, fotbal, sex v misionářské poloze a miluje pivo. Čestmírův typický den vypadá takto:

6:00 Čestmírovi zvoní budík. Zaklapne ho a spí dál.

6:15 Čestmírovi zvoní druhý budík. Večer si ho nastavil, jelikož věděl, že ten první zaklapne a bude spát dál.

6:30 Čestmír Pivoňka s nechutí vstává a přemýšlí o tom, že ho čeká další příšerně nudný den strávený v práci. Za pět minut mu to jede, takže nasnídat už se nestihne.

6:40 Čestmír jede sockou do práce, prohlíží si svůj odraz v okýnku a leští si pleš.

7:05 Čestmír přišel o pět minut pozdě. Jeho šéf, PhDr. Zbyněk Bukvice, se na něj zlobí. Čestmír ho chtěl požádat, jestli by si nemohl vzít zítra odpoledne volno, za těchto okolností to ale nepřipadá v úvahu.

7:05 – 12:00 Čestmír Pivoňka a jeho kolega Radmil Holinka, koukají na zadky mladším kolegyním, probírají včerejší fotbal, čtou Blesk, sledují porno na internetu, když jde kolem PhDr. Zbyněk Bukvice, dělají, že pracují.

12:00 Čestmír a Radmil mají polední přestávku. Jdou si ven zapálit, pak se jdou najíst do závodní jídelny. K obědu se podává, stejně jako včera, Univerzální hnědá omáčka™, knedlík a něco, co vzdáleně připomíná maso.

13:05 Čestmír s Radmilem opět přišli pozdě a PhDr. Zbyněk Bukvice jim opět vynadal. Tím jejich pracovní morálka klesá k minimum a Čestmír se rozhoduje, že dnes už nic dělat nebude.

13:05 – 16:00 Čestmír Pivoňka dostává svému rozhodnutí a vůbec nic nedělá. Brouzdá na internetu, čte časopis Moderní žena, když jde kolem PhDr. Zbyněk Bukvice, dělá, že pracuje.

16:05 Čestmír jede sockou z práce, prohlíží si svůj odraz v okýnku a leští si pleš.

16:25 Čestmír jde sídlištěm ze zastávky domů. Nějaký panelákový pičus mu hodil pod nohy dělobuch a Čestmír se lekl.

16:26 Pičus utíká, Čestmír láteří.

16:30 Čestmír konečně usedá k oblíbeným odpoledním pořadům na TV Nova a otvírá pivo, které miluje.

16:35 Čestmírova stará, Margarita Pivoňková, vyruší Čestmíra od televize otázkou, jak bylo v práci. Čestmír jí vynadá, protože je z práce unavený a chce mít klid.

17:00 V televizi mluví o úspěších jakéhosi podnikatele. Čestmír nadává, že ti lidé „nahoře“ kradou, podvádí a šidí, ale na ty poctivé, jako je on, se nikdy nedostane.

18:36 Načíná si osmé pivo a přepíná na fotbal.

22:00 Sparta prohrála se Slávií. To není možné! Čestmír Pivoňka je naprosto přesvědčen, že rozhodčí byl podplacený a mají v tom prsty ti „nahoře“. Možná i ten podnikatel, co byl dnes v televizi.

22:15 Čestmír dopíjí jedenácté pivo a jde do postele.

22:30 Čestmír Pivoňka si dělá dobře. Jeho manželka šla někam s „kamarádkami“ a dosud se nevrátila.

6:00 Čestmírovi zvoní budík. Zaklapne ho a spí dál.

Tak co, poznáváte se?

*Čestmír Pivoňka i všechny ostatní postavy jsou smyšlené. Jakákoliv podobnost se žijícím člověkem je pouze náhodná.

Každý uživatel internetu byl kdysi lama. Problém je, že víc jak polovina uživatelů lamou zůstane a do fáze inteligentního uživatele se dostane pouze mizivé procento. Pojďme si nyní povědět, jaký je vývoj internetového uživatele z hlediska používaného prohlížeče.

Fáze 1: To „modré éčko“ je prohlížeč a internet je Seznam.cz

Takto omezených uživatelů je velmi mnoho, možná i většina. Nejraději používají IE6 se svým zánovním XPéčkem. Jedinou možností, jak se z této fáze dostat, je potkat rádoby zkušeného kolegu, který řekne: „Ty ještě používáš Explorer? To nevíš, že Firefox je nejlepší?“

Uživatel, vyprovokován tímto podivným dotazem, přijde domů a do Seznamu si zadá slovo „Firefox“. Konečně zjistí, že jsou také jiné alternativy. Téma ho zajímá čím dál víc, až se nakonec rozhodne si Firefox nainstalovat. Vždyť je přece nejlepší.

Fáze 2: Firefox, prohlížeč pro pokročilé lamy

Po stažení Firefoxu uživatel zjistí, že lze instalovat všelijaké doplňky. Je z toho přímo nadšen a nainstaluje každý doplněk, který by se mohl hodit, o nepřehledných skinech nemluvě. Po nějakou dobu si prohlížeč maximálně užívá a ostatním lamám v okolí radí, aby si Firefox stáhly také. Je to přece nejlepší prohlížeč!

Pokud má však předpoklady stát se inteligentním uživatelem, jeho nadšení brzy opadne. Zjistí, že výkon jeho počítače povážlivě klesl. Není výjimkou, že mu prohlížeč sežere polovinu paměti RAM. Stále musí čekat na instalaci všelijakých aktualizací a spuštění Firefoxu trvá snad déle než spuštění celého systému. V tu chvíli ho osvítí Bůh a ukáže mu Operu.

Fáze 3: Osvícený člověk používá Operu

Uživatel, nyní už poměrně zkušený, si nainstaluje Operu. Zjistí, že vše, co kdy potřeboval, už Opera zahrnuje. Je rád, že nemusí stahovat miliony doplňků, které mu zpomalují systém. Opera se mu spustí rychle, stránky se vykreslují také rychleji a díky ušetřenému výkonu si při spuštěném prohlížeči může dokonce přehrávat hudbu.

Nic ale netrvá věčně a nakonec přicházejí problémy i s Operou. V záplavě funkcí se začíná uživatel ztrácet, prohlížeč je stále poměrně náročný, a mnoho webů Operu vůbec nepodporuje. Jako alternativní prohlížeč si proto stáhne Google Chrome.

Fáze 4: Prohlížeč slouží k prohlížení

Google Chrome uživatele okouzlí svou jednoduchostí a nízkými nároky. Uživatel zjistí, že mu funkce předchozích prohlížečů vůbec nechybí. Stává se z něj inteligentní uživatel a pochopí, že prohlížeč slouží k prohlížení internetu. Nyní počítač ani jeho hlavu nezatěžují miliony funkcí a on se může plně soustředit na svou práci.

Fáze 5: Na vrchol s online aplikacemi

Na úplný vrchol se uživatel dostane po objevení online aplikací. Díky nim jde jeho výkon rapidně nahoru a on přestává být vázán na jedno místo. Svá data, dokumenty, fotky, poznámky a upomínky má přístupné online. Na plochu počítače už vůbec nechodí a teoreticky by se spokojil s počítačem s nainstalovaným Google Chrome. Z jeho prohlížeče se stává druhý operační systém a uživatel je schopen velmi efektivně pracovat na jakémkoliv počítači.

A co vy, na jaké jste úrovni?

Kdo jsem?

Jsem profesionál, který se věnuje tvorbě webových stránek, internetovému marketingu a podnikání na internetu obecně.  S podnikáním jsem začal zhruba před čtyřmi lety a velmi rychle jsem se dočkal úspěchu. V současnosti si především užívám života.

Proč číst můj blog?

Protože se tu dočtete o mých názorech, zkušenostech, zajímavých věcech z oblasti IT i aktuálního denní.

Jak často bude blog aktualizovaný?

Články plánuji přidávat tak 1–2x týdně, takže vy inteligentnější se určitě máte na co těšit. A konec konců, ti méně inteligentní se můžou těšit taky. Budou mít nový objekt k vylévání svého vzteku a frustrace. Ať si klidně zanadávají. Já to unesu:-)

Můj pohled na svět

Život

• Život je tu od toho, abychom si ho užívali. Sedět od rána do večera v kanceláři je nesmysl.

Práce

• Práce je část života, která mě maximálně baví a naplňuje. Práci, která by mě nenaplňovala, bych nikdy 6 hodin denně nevěnoval.
• Práci sežene i moje chromá babička. Kdo říká, že ji nemůže najít, to buď nezkoušel, nebo kecá.
• Bez práce nejsou koláče. Kdo nepracuje, ať nejí.

Peníze

• Vydělávat peníze je jednoduché, stačí být inteligentní a chtít.
• Některé věci si za ně nekoupíte, ale většinu ano.

Čas

• Čas jsou peníze. Tohle Češi ještě nepochopili a asi nikdy nepochopí…
• Kdo si čas neumí uspořádat nebo se o to nikdy nepokusil, je blbec a přichází o svůj potenciál.

IT

• Budoucnost je Google a online aplikace. Microsoft, Apple i Linux jsou dinosauři před vymřením.
• Uživatelům s IE6 bych naprosto znemožnil přístup na stránky s upozorněním, že jsou 100 let za opicemi.
• Takzvaní „SEO specialisté“ jsou v mnoha případech něco jako šamani. Výjimkou jsou Chuck Norris a Marek Prokop.

Jestli vás můj blog zaujal, sledujte mé názory také na Twitteru.

// EDIT o 382 dní později… Opravdu jsem tohle někdy považoval za publikovatelný článek?!