„Někdy mi přijde, že lidé přestávají věnovat pozornost věcem dřív, než je do hloubky pochopí a uvedou do praxe.“
Jak jistě víte, kromě psaní tohoto blogu, překládám i články Lea Babauty na zenhabits.cz. Dělám to již rok a půl a za tu dobu jsem se sám hodně naučil.
Jelikož recenzí Proměny se na internetu již pár objevilo, v té své jsem se rozhodl spíš než na pocity, které z knihy mám (a jež jsou doopravdy skvělé), zaměřit především na postřehy zpracované na základě vlastních poznámek, které jsem si během četby dělal.
Občas se mi stane, že jen tak brouzdám po netu, jedu svých pár oblíbených stránek pořád dokola, a vlastně se nudím…
Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street.
O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.
“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut.
Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.
Publikovat článek, který myslíte vážně, který není vykonstruovaný, ale vychází z vašeho nitra, bývá velmi těžké. Je to těžké i po letech psaní, po tom, co jsem ten pocit, jako bych byl nahý, nesčetněkrát překonal. Píšu-li se záměrem napsat článek nebo píšu-li zkrátka jen proto, abych popsal, o čem zrovna přemýšlím, v tom je obrovský rozdíl.
Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.
Znáte to? Něco, co máte dlouhou dobu v plánu, ale realizace stále nějak pokulhává. V mém případě to bylo poznávání nových lidí. Je tomu něco přes půl roku, co jsem si uvědomil, že bych chtěl většinu lidí, které znám z blogu, Twitteru, zkrátka z internetu, poznat také naživo. Můj plán byl věnovat tomu letní prázdniny. Jenže jsem odjel do Chorvatska a žádné poznávání se nekonalo. Když jsem se vrátil, dále jsem to odkládal…
Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.
Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.
Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.
Tak a je tu další díl mého videocastu, tentokrát na téma prokrastinace.
Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal.
V 2. dílu svého videocastu Kdo neviděl, nepochopí se budu věnovat motivaci a zároveň vám představím ebook 20 tajemství motivace Lea Babauty, který jsem přeložil a prostřednictvím zenhabits.cz před pár dny vydal.
Protože do psaní článků se mi poslední dobou příliš nechce, rozhodl jsem se vyzkoušet opět něco nového. Natočil jsem video, ve kterém bych vám chtěl představit svůj nový videocast, který teď budu více (či méně) pravidelně natáčet.
Tak a je to tu znovu, badguy.cz mění směr. Brzy to bude rok, co jsem zde napsal článek BadGuy zemřel. Ať žije BadGuy!, ve kterém jsem chtěl blog konkrétněji zaměřit. Za hlavní téma jsem si tenkrát zvolil osobní rozvoj a věci s ním spojené… a dnes se možná tak trochu vracím zpátky ke kořenům.
Už dřív jsem zde psal o hostingu v článku Jak mi hosting90 odstavil doménu, tenkrát se článek nesl v negativním duchu, a od té doby jsem hledal takový webhosting, který by mi po všech směrech vyhovoval… až jsem jej před pár měsíci našel.
Tak jo… jsem zvědavej, co ze mě dneska vypadne. Bude to deník, blogový zápisek nebo prostě jenom blábol? Jsem dneska už dost unavený, takže myslím, že poslední je nepravděpodobnější.
Svůj první Mac – MacBook Air 11″ – jsem koupil zhruba před měsícem, jako poměrně spokojený uživatel Windows. Jaké jsou mé první dojmy? Koupil bych si MacBook znovu nebo bych volil raději Windows?
Tímto článkem bych se rád zapojil do řetězovky, kterou započal na svém blogu Lelkoun a kde zmiňuje zajímavé fráze, přes které lidé navštívili jeho blog. Někdy je to vážně zábavné čtení.
V poslední době si často pokládám otázku, proč vlastně píšu blog? Dlouho jsem nic nenapsal a zdůvodňuji si to právě tím, že nevím, kam blog směřuje. Psát něco bez cíle je zkrátka daleko těžší, než kdyby se blog zabýval jednou věcí a měl komunitu vracejících se čtenářů.
Dnes v noci jsem měl sen. Byl jsem předsedou vesmírného parlamentu a na můj projev čekal celý kosmos s obrovským očekáváním. Předstoupil jsem a pronesl: „Vážení a milí spoluobčané, rád bych vám oznámil, že jednání proběhlo úspěšně. Bůh souhlasil s mým návrhem a Velký krach se odkládá na neurčito.“
Dnešní článek bude tak trošku filosofický. Inspiroval mě k němu můj poslední, poměrně kontroverzní článek, který kromě toho, že se stal nejúspěšnějším příspěvkem na mém blogu, ve mně vyvolal řadu otázek.
Inspirován nápadem, který publikoval Fremy na svém blogu, jsem se rozhodl seskupit uživatele Twitteru, kteří žijí, pracují či studují v Ústí nad Labem.
