Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street.
“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut.
Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.
Publikovat článek, který myslíte vážně, který není vykonstruovaný, ale vychází z vašeho nitra, bývá velmi těžké. Je to těžké i po letech psaní, po tom, co jsem ten pocit, jako bych byl nahý, nesčetněkrát překonal. Píšu-li se záměrem napsat článek nebo píšu-li zkrátka jen proto, abych popsal, o čem zrovna přemýšlím, v tom je obrovský rozdíl.
Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.
Znáte to? Něco, co máte dlouhou dobu v plánu, ale realizace stále nějak pokulhává. V mém případě to bylo poznávání nových lidí. Je tomu něco přes půl roku, co jsem si uvědomil, že bych chtěl většinu lidí, které znám z blogu, Twitteru, zkrátka z internetu, poznat také naživo. Můj plán byl věnovat tomu letní prázdniny. Jenže jsem odjel do Chorvatska a žádné poznávání se nekonalo. Když jsem se vrátil, dále jsem to odkládal…
Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.
Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.
Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.
Tak a je tu další díl mého videocastu, tentokrát na téma prokrastinace.
Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal.
V 2. dílu svého videocastu Kdo neviděl, nepochopí se budu věnovat motivaci a zároveň vám představím ebook 20 tajemství motivace Lea Babauty, který jsem přeložil a prostřednictvím zenhabits.cz před pár dny vydal.
Protože do psaní článků se mi poslední dobou příliš nechce, rozhodl jsem se vyzkoušet opět něco nového. Natočil jsem video, ve kterém bych vám chtěl představit svůj nový videocast, který teď budu více (či méně) pravidelně natáčet.
Na přelomu roku, když jsem si koupil Macbook Air, jsem se rozhodl o něm místo článku natočit video. Učinil jsem tak, ale jelikož nejsem Petr Mára, Honza Březina ani Jakub Čížek, a s točením videocastů mám pramalé zkušenosti, nakonec jsem jej nepublikoval… Dnes vám jej ukážu, tak snad nedopadnu jako Natalia Sadness.
Tak a je to tu znovu, badguy.cz mění směr. Brzy to bude rok, co jsem zde napsal článek BadGuy zemřel. Ať žije BadGuy!, ve kterém jsem chtěl blog konkrétněji zaměřit. Za hlavní téma jsem si tenkrát zvolil osobní rozvoj a věci s ním spojené… a dnes se možná tak trochu vracím zpátky ke kořenům.
Už dřív jsem zde psal o hostingu v článku Jak mi hosting90 odstavil doménu, tenkrát se článek nesl v negativním duchu, a od té doby jsem hledal takový webhosting, který by mi po všech směrech vyhovoval… až jsem jej před pár měsíci našel.
Tak jo… jsem zvědavej, co ze mě dneska vypadne. Bude to deník, blogový zápisek nebo prostě jenom blábol? Jsem dneska už dost unavený, takže myslím, že poslední je nepravděpodobnější.
Svůj první Mac – MacBook Air 11″ – jsem koupil zhruba před měsícem, jako poměrně spokojený uživatel Windows. Jaké jsou mé první dojmy? Koupil bych si MacBook znovu nebo bych volil raději Windows?
Tímto článkem bych se rád zapojil do řetězovky, kterou započal na svém blogu Lelkoun a kde zmiňuje zajímavé fráze, přes které lidé navštívili jeho blog. Někdy je to vážně zábavné čtení.
V poslední době si často pokládám otázku, proč vlastně píšu blog? Dlouho jsem nic nenapsal a zdůvodňuji si to právě tím, že nevím, kam blog směřuje. Psát něco bez cíle je zkrátka daleko těžší, než kdyby se blog zabýval jednou věcí a měl komunitu vracejících se čtenářů.
Nechci Posterous, je to další výstřelek, další zbytečná věc, která mi bude akorát brát čas. Mám přeci Twitter a blog. Mělo by to stačit. Nestačí.
Dnes v noci jsem měl sen. Byl jsem předsedou vesmírného parlamentu a na můj projev čekal celý kosmos s obrovským očekáváním. Předstoupil jsem a pronesl: „Vážení a milí spoluobčané, rád bych vám oznámil, že jednání proběhlo úspěšně. Bůh souhlasil s mým návrhem a Velký krach se odkládá na neurčito.“
Dnešní článek bude tak trošku filosofický. Inspiroval mě k němu můj poslední, poměrně kontroverzní článek, který kromě toho, že se stal nejúspěšnějším příspěvkem na mém blogu, ve mně vyvolal řadu otázek.
Inspirován nápadem, který publikoval Fremy na svém blogu, jsem se rozhodl seskupit uživatele Twitteru, kteří žijí, pracují či studují v Ústí nad Labem.
Tak je to tady. Opět se našlo tupé hovado, které sice nemá gule na to, aby prozradilo vlastní přezdívku (pokud vůbec nějakou má), ale zato se vyzná velmi dobře v mé osobě a naprosto přesně ví, že nemohu být ani trošku úspěšný.
Před necelým rokem jsem hledal kvalitní hosting, který mi díky počtu hostovaných domén nabídne speciální, dealerskou cenu. Prošel jsem mnoho nabídek, ale žádná z nich mi nevyhovovala, dokud jsem nenarazil na HOSTING90. Nabídl mi slevu 50% již od tří hostovaných domén, čtyřměsíční zkušební lhůtu, vlastní corporate identity, zázemí silné společnosti a pohotovou podporu. Bohužel to růžově vypadalo jen ze začátku.
Jak se loupe banán je jedno z ožehavých témat, kterým vyvoláte vášnivou diskuzi za jakýchkoliv podmínek. My inteligentnější samozřejmě víme, že banán se loupe od…
