Jak jistě víte, kromě psaní tohoto blogu, překládám i články Lea Babauty na zenhabits.cz. Dělám to již rok a půl a za tu dobu jsem se sám hodně naučil.  

Jelikož mi Leo Babauta v mnoha ohledech změnil život, věci, kterými mě ovlivnil nejvíce, jsem se rozhodl sepsat. Před několika dny jsem vydal ebook o tom, co mě naučil Leo Babauta — a co může naučit i vás. Můžete si ho STÁHNOUT ZDARMA ZDE.

Pro ty, kteří nechtějí číst celý ebook, si pojďme alespoň ve stručnosti shrnout.

Leo Babauta mě naučil:

1. Rozeznat důležité úkoly od nedůležitých.
2. Eliminovat své cíle.
3. Přemýšlet nad svými návyky a cíleně na nich pracovat.
4. Dělat, co mě baví.
5. Užívat si přítomný okamžik.
6. Nebránit se nahodilým věcem.
7. Nezlobit se na sebe, když zrovna nic nedělám.
8. Běhat.
9. Poznat, jaké to je vstávat do ranního ticha.
10. Být skromnější.
11. Pozorovat svoji mysl.
12. Odolávat nutkání.
13. Odolávat komerci.
14. Nelpět na svých očekáváních.
15. Nenechat se vyrušovat.
16. Soustředit se na jedinou věc.
17. Mít (téměř) trvale uklizený pracovní stůl.
18. Milovat minimalismus.
19. Žít život bez starostí.
20. Zastavit se, zpomalit a změnit svůj život k lepšímu.

Tohle všechno mi dal rok a půl s Babautou. Pokud chcete vědět více, doporučuji si stáhnout ebook — věřím, že v něm najdete aspoň jednu myšlenku, díky které se i váš život změní k lepšímu!

Jelikož recenzí Proměny se na internetu již pár objevilo, v té své jsem se rozhodl spíš než na pocity, které z knihy mám (a jež jsou doopravdy skvělé!), zaměřit především na postřehy zpracované na základě vlastních poznámek, které jsem si během četby dělal.

No a než začneme, je třeba říct pár slov o základním příměru knihy – třech základních prvcích proměny, které bychom si měli ohlídat. Jde o příměr jezdce, slona a cesty, přičemž jezdec značí naši mysl – rozumovou, analytickou část proměny, slon naše emoce, motivaci a vůli změny dosáhnout, a cesta okolní prostředí, které nás může v proměně buďto podporovat nebo nám stát v cestě.

A nyní již se pojďme podívat na postřehy, které jsem si z hnihy odnesl:

Usměrněte jezdce

Hlavním úkolem jezdce je uvědomit si kam jede a následně vymyslet, jak udržet slona na cestě, aniž by to stálo příliš velké úsilí. Jedná se o rozumovou část našeho já, jedná se o analýzu situace, promyšlení možných řešení a následný čin změny. K správnému nasměrování jezdce vám mohou pomoci tyto body:

1/ Odstranění nejasností

Nejasnosti ve vašich záměrech jsou vaším velkým nepřítelem. Říkají to nejen autoři Proměny, ale také třeba David Allen v Mít vše hotovo. Když nevíte kam jdete, dostanete se tam mnohem hůře. Zrovna tak v případě, kdy cíl znáte, ale další krok už ne, se z místa zkrátka nepohnete. To, co vypadá jako odpor, je mnohdy jen nejasnost. Ptejte se vždy minimálně na to, jaký je další krok.

2/ Bílé vrány

Bílé vrány jsou pro mě osobně jedním z nejzajímavějších postřehů, který jsem si z knihy odnesl. Lidé mají zkrátka sklon hledat chyby tam, kde se jim nedaří, avšak tam, kde se jim daří, od důvodech příliš nepřemýšlí. Zkuste to opačně. Vyhledejte věci, které se daří, a zjistěte proč tomu tak je. To jsou bílé vrány a ty je dobré analyzovat.

3/ Drobné změny se zásadním vlivem

Zde vzpomeňme na Paretovo pravdilo, které říká, že 80% úspěchu pochází z 20% našich činů. Pokuste se analyzovat, co je pro úspěšnou změnu nejzásadnější. Často může jít o opravdové maličkosti.

4/ Paralýza rozhodování

Dejte pozor, abyste to “nepřemysleli”. Velká slabost jezdce spočívá v tom, že mnohem raději analyzuje, přemýšlí a plánuje než doopravdy koná. Určitě nebudu sám, kdo to z vlastní zkušenosti velmi dobře zná. Stanovte si proto jasný plán a ten také dodržte.

Udržte slona na cestě

Dali jsme si tipy, jak nasměrovat jezdce, ale neméně důležité je, aby slon šel daným směrem z vlastní vůle. Pokud tomu tak nebude, jezdec jej vlastními silami neudrží na cestě dlouho. Slon je naší emocionální složkou a rozumové rozhodnutí mu jako argument nestačí – slon chce věci vidět, pociťovat na vlastní kůži a až potom je měnit.

5/ Lenost vs. vyčerpání

Věříte-li, že překážkou je vaše lenost, pak vás možná překvapí, že to není vždycky pravda. Častý je případ, kdy jezdec vyčerpá veškerou svou energii a déle slona na cestě již neudrží. Motivujte proto slona, aby šel sám a jezdec mohl šetřit síly.

6/ Tažná síla emocí

Je velký rozdíl mezi situací, kdy víme co bychom měli udělat a situací, kdy jsme k takovému jednání skutečně motivováni. Slona motivují jen a pouze emoce. Ukažte mu, proč by měl jít vaší cestou. Motivujte ho a máte vyhráno.

7/ Malá vítězství

Slon nedokáže kráčet dlouho, nevidí-li, že cesta za ním ubíhá. Začněte proto pomalu. Nějakým malým vítězstvím. Slon tak získá pocit, že úspěch je reálný, což ho motivuje pokračovat dál.

8/ Ztotožnění s cílem

Ztotožněte slona s vaším cílem. Ukažte mu, že se problém dotýká i jeho. Dosáhněte stavu, kdy je jím osobně zaujatý. Přesvěčte ho, že právě on je tím, kdo chce změnu uskutečnit.

9/ Růstové myšlení

Naučte se, že schopnosti vašeho mozku jsou podobné svalům – s cvičením dokážou narůstat. Začněte brát neúspěch jako proces učení. Zdokonalujte se do té doby, dokud nedosáhnete úspěchu. Přijmete-li toto myšlení, je mnohem pravděpodobnější, že v případě neúspěchu nehodíte flintu do žita.

Zprůchodněte cestu

Nejen rozhodnutí jezdce a motivace slona určují, kam dojedou. Správně zvolená a upravená cesta je neméně důležitá. Postarejte se o to, abyste po cestě nemuseli čelit nepříznivým vlivům.

10/ Úprava prostředí

Typickým omylem je, že to, co způsobují vlivy okolí, je připisováno lidem samotným. Upravíme-li vnější okolí, často zjistíme, že společně s tím zmizí také náš problém. Chcete-li přestat vysedávat po hospodách, přestaňte se stýkat s opilci. Chcete-li vstávat brzy, přemístěte budík na druhou stranu pokoje. Své prostředí zkrátka upravte tak, aby bylo snazší se návyků držet než je porušovat.

11/ Spouštěč jednání

Spouštěče jednání jsou vynikající pomůckou každého, kdo se snaží zavést nový návyk. Nestanovujte si pouze, co chcete udělat, ale stanovte si také kdy a kde to uděláte. Stanovte si pro daný návyk přesné místo a čas – například cvičte 20 minut vždycky před snídaní.

12/ Kontrolní seznam

Provádíte-li složitější změny, využijte kontrolního seznamu, který vás ujistí, že na nic nezapomínáte, a navíc do určité míry motivuje ke splnění (a odškrtnutí) úkolu. Chcete-li svůj systém seznamů rozpracovat detailněji, může se vám hodit Allenovo GTD a jeho kniha Mít vše hotovo.

13/ Síla příkladů

Ujistěte se, že lidé vidí to, co vidět mají – pozitivní příklad. Lidé z velké míry dělají věci právě proto, že je vidí u ostatních. Bude-li většina jednat nevhodně, je pravděpodobné, že ostatní se k ní přidají. Pokud však většina jedná správně, dozví-li o tom ostatní, opět se nejspíš přidají.

–

Takové jsou tedy mé postřehy z knihy Proměna. A můj pocit z četby? Byl jsem nadšen a překvapen komplexností, s kterou kniha správný postup proměny probírá – a to jak proměny osobní, tak firemní či společenské.

Kniha ukazuje, že princip proměny má vždy stejné obrysy a úmění úspěšně realizovat změnu se lze do značné míry naučit. Sám si hodlám v budoucnosti přečíst knihu znovu a to samé doporučuji vám.

Každý, kdo se chystá něco měnit a rád by udržel slona na cestě, by si měl Proměnu určitě přečíst.

Občas se mi stane, že jen tak brouzdám po netu, jedu svých pár oblíbených stránek pořád dokola, a vlastně se nudím…

Jsem líný zamyslet se, co lepšího bych mohl dělat.

Elegantní řešení?

Vždy, když si uvědomíte, že brouzdáte po internetu (a vlastně vás to nudí), prohlížeč jednoduše zavřete.

Že teď sedíte, zíráte na prázdný monitor a nudíte se ještě víc?

Máte nutkání prohlížeč znovu spustit?

Překonejte ho…

…a zamyslete se, co opravdu chcete dělat právě teď!

Každý z nás snaží někam zařadit. Snažíme se začlenit do určitých myšlenkových hnutí, což také více nebo méně demonstrujeme navenek.

To dělí lidi na dvě skupiny:

Ti první uctívají symboly. Obklopují se jimi a zbožňují je, protože právě ty jim dávají pocit, že jsou členy něčeho většího – něčeho, co dává smysl.

Ti druzí vidí podstatu. Vidí samotný smysl a proto symbol pro ně mnoho neznamená.

Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto rozdělení lze spatřit takřka všude. Vezměme pár příkladů.

• Dnes tak moderní minimalismus. Jedni milují minimalistický design, staví si minimalistické domy, kupují minimalistický nábytek, vybavení, nástroje a přístroje. Druzí chápou podstatu minimalismu, minimalismem žijí a právě proto by si většinu z toho nikdy nekoupili.
• Víra. Ti první, náboženští fanatici, jsou členy své církve, vyznávají symboly a než aby dovolili jejich znesvěcení, položili by za ně život. Ti druzí, kteří pochopili opravdovou podstatu, těm na symbolech opět nesejde. Nepotřebují se hlásit k symbolům, často ani ke konkrétní církvi.
• Intelektuálové. Ti první, nazvěme je rádoby intelektuálové, mají po stěnách Dalajlámy, Havly, posedávají po čajovnách a při poslechu jazzu, zahaleni v tibetské vlajce, zde hrají deskové hry. Do McDonaldu by nikdy nevkročili, protože nesnáší komerci a globalizaci. Ti druzí, tak ty skoro nepoznáme. Nepotřebují symboly a pokud něco vyznávají, tak to není Dalajláma, ale (jeho) myšlenky, které mají hodnotu.

Mohli bychom pokračovat. Jedni se obklopují symboly a o samotné podstatě nemají moc tušení. Druzí chápou podstatu a symboly je nezajímají (ačkoliv je mnohdy nevědomky vytvářejí).

A o čem to vlastně vypovídá?

Myslím, že o vnitřní vyrovnanosti člověka, celkovém pochopení a přijetí života. Čím méně jsme si vnitřně jistí, tím více se potřebujeme někam zařadit – a to se dělá nejlépe prostřednictvím symbolů. Jakmile však nahlédneme skutečnou podstatu, symboly pro nás (nebo spíš nad námi?) ztrácejí moc.

Poučení: Zaměřme se méně na symboly a více na hledání podstaty.

Mluvil jsem o změně názoru, ale není to jen tato změna, které se většina z nás tolik bojí. Je to každá větší změna. Změna je něco, čemu se chceme vyhnout. Čemu se chceme vyhnout i přes to, že  je to naprosto nemožné. A možná právě marná snaha vyhýbat se změnám, dělá život únavným a vyčerpávajícím.

Lidé, kteří přijdou na to, že změna je nevyhnutelná, jen ti mají vyhráno. Lidé, kteří přijmou změnu, se už nemusí strachovat o to, co se stane zítra nebo za rok. Lidé, kteří přijmou změnu, žijí přítomností a plně si ji užívají. Vědí, že změna je čistý tvůrčí akt a sami jsou toho aktu součástí. Mění svůj svět k lepšímu a málo se starají o budoucnost. Uvědomují si, že svět není statický. Změna je všude kolem nás, náš vesmír je jednou nekončící změnou.

Přijměme změnu a naše životy se od základu změní.

Když jsem dnes stál v centru Ústí, prohlížel si výlohy a zamyslel se nad tím, kdo tam vlastně nabízí své služby, uvědomil jsem si jednu věc — většina z nich nejsou české firmy, ale nadnárodní korporace.

Lidé si dnes často stěžují, jak je situace neúnosná, jak politici kradou, jak je obírají o peníze, že jejich podnikání zahubila konkurence, ale neuvědomují si jednu věc: vše, co politici mají, je pouze moc, kterou jim svěřili sami lidé. Společenská situace, ať už se týče politiky, korupce, rasové nesnášenlivosti či čehokoliv jiného, vychází jen a pouze z lidu. No a z lidu vychází i to, o čem se chci dneska bavit — ekonomicko-politická nadvláda korporací.

Vezměme si jako příklad drobného živnostníka, pana Nováka, který provozuje v centru města obchod s dětským oblečením. Zaměstnává jednu prodavačku, sám v obchodě pracuje, uživí tak svojí rodinu, podnikání se mu celkem daří…

A to až do doby, kdy se přímo v jeho sousedství otevře nové nablýskané obchodní centrum plné nadnárodních řetězců a modních značek (Kdo jiný by si také mohl dovolit takový nájem?). Spokojení zákaznici, kteří dříve u pana Nováka pravidelně nakupovali, jako by na něj najednou zapomněli. Tržby každým měsícem klesají, pan Novák propustí prodavačku a ještě nějaký čas se snaží táhnout celou živnost sám. Jenže po roce je situace neúnosná a svůj krámek zavře.

Jednoho dne si pan Novák povídá se sousedem, majitelem obchodu s elektronikou, který si stěžuje, že hned přes ulici otevřelo pobočku nové elektro, které má třikrát větší prostory, pětkrát větší sortiment a dumpingové ceny. Obává se, že svůj vlastní obchod bude muset prodat.

Druhý den po cestě do nového zaměstnání (nastoupil jako prodavač u konkurence, která ho zruinovala) si pan Novák vzpomene, že potřebuje baterky do ovládače… a místo aby zašel k svému sousedovi, jak to dělal vždycky, zajde do toho nového, nablýskaného elektra, které otevřelo přes ulici. Mají přece širší výběr a dokonce lepší ceny.

Kážem vodu, pijem víno

Co jsem tím chtěl říct? Když nadnárodní korporace ničí naše podnikání, když politici tunelují státní majetek, když lidé zneužívají systém či sociální dávky, je to všechno jenom proto, že to sami dovolíme. Ano, můžeme si za to sami. Vystupujeme proti tomu, někdo veřejně, jiný v křesle před televizí, ale dokud jenom nadáváme a zároveň sami přispíváme k problému, nic se nevyřeší.

Je až absurdní, že člověk, jehož podnikání zruinovala nadnárodní konkurence (a že jich je dost), jde, a své těžce vydělané peníze utrácí v nablýskaných nákupních centrech, zadupávajíc tak další drobné živnostníky do země. Je až absurdní, že člověk, který nadává na zkorumpované politiky, nabídne úplatek policistovi, když ho přistihne při jízdě na červenou. Je až absurdní, že člověk brojící proti zneužívání sociálních dávek, sám pobírá příspěvky, které mu jsou přiděleny neprávem.

Lidé si neuvědomují, že společnost se musí změnit odspodu. To, jací jsou politici a další tváře, které známe z médií, je jen zrcadlem společnosti. Protože pouze společnost, skrze své jednotlivé členy, určuje, jakým způsobem se bude vyvíjet, kterým lidem svěří moc i komu svěří své peníze.

Nechme své peníze doma

Ačkoliv jsem odpůrce nacionalismu z pohledu etnického, jako sympatický se mi jeví, lze-li to tak nazvat, „nacionalismus ekonomický“. Dnešní krizi ekonomiky a vůbec celého systému západní „demokracie“ spatřuji v tom, že v ekonomice globální úrovně získali nadnárodní korporace větší moc než jednotlivé státy. Původní demokratické uspořádání, kdy stát podporoval svůj lid a jeho podnikání, se obrátil v diktát, kdy nadnárodní korporace uplácejí stát, aby jim pomohl okrádat lid. Tato změna přišla v momentě, kdy význam a moc korporací přerostl význam a moc jednotlivých států. A samozřejmě v momentě, kdy to lid posvětil tím, že začal korporacím dávat peníze.

Problém je, že dneska neexistuje způsob, jak vrátit systém do původního stavu, aniž bychom se dopustili vyvlastňování či jiných neetických praktik. Vlastně ano, jedno řešení tu je. Lidé musí své rozhodnutí změnit. Musí si uvědomit, komu dávají své peníze a jaké to má důsledky. Musí si uvědomit, jak strašně velký je rozdíl mezi tím, když dají své peníze místnímu živnostníkovi a tím, když je dají nadnárodní korporaci. Musí začít upřednostňovat místní výrobky před zahraničními.

Věřím, že pouze to, že si lidé toto v dostatečné míře uvědomí, nás může z područí nadnárodních korporací vysvobodit. Po malých krůčcích si můžeme budovat svojí, do určité míry nezávislou ekonomiku — ekonomický koloběh bohatství a prosperity.

Roztočme koloběh bohatství

Zvyk odmítat to české a toužit po tom cizím, jako by byl naší společnosti pevně daný. Možná je to pozůstatek z dob socialismu, kdy všichni toužili po západním zboží a české zboží bylo zbožím druhořadým. Možná je dnes české zboží na nás příliš drahé a raději si nakoupíme u Vietnamců.

Ať už je to jak chce, myslím že bychom to měli překonat a pokud je to jen trošku možné, upřednostnit české věci. Nic za to nedáme a může nás hřát dobrý pocit, že pomáháme roztáčet koloběh bohatství, který zahrnuje nás všechny.

Zjednodušeně: svými potřebami přispějeme na živobytí lidem ze svého okolí, a ti budou mít díky nám na to, aby přispěli na živobytí zase nám. A nejen, že to takto půjde stále dokola, objem peněz v koloběhu se bude nabalovat jako sněhová koule. Pokud nepustíme naše finance pryč, všechny peníze, které k lidem v koloběhu přijdou, se stanou součástí toho neustále rostoucího systému.

Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street. Utěsněme proto díry v koloběhu a neposílejme peníze dál, než je nezbytně nutné.

Je to na každém z nás

Jak jsem zmínil výše a ještě jednou zopakuji, změnit se to musí zdola. Musí si to uvědomit každý z nás a jediný správný způsob je začít sám u sebe. Prosím vás tedy, abyste se nad tím zamysleli. Přemýšlejte nad tím, které věci kupujete a komu tím v důsledku posíláte peníze. Je třeba si uvědomit, že platbou cesta vašich peněz nekončí. Naopak, to, komu své peníze předáte je nesmírně důležité. Každý člověk, který začne kupovat místní výrobky, pomáhá podnikatelům ze svého okolí, aby ve své snaze vytrvali, aby nemuseli propouštět, aby zaměstnali další lidi, aby si vydělali na slušné živobytí a mohli víc peněz předávat dalším — třeba právě vám.

Přemýšlejte o tom a šiřte tu myšlenku dál. Myslím, že to stojí za to.

O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.

Nebojím se proto tvrdit, že psaní je skvělý způsob, jak poznávat sám sebe, jak zjistit, kam kráčím, jak se lépe vyznat ve svých vlastních pocitech a jak se mnohému sám od sebe naučit.

Psaní mi slouží jako pomyslná baterka v temných chodbách mojí mysli. Psaní je kužel světla, který osvětluje myšlenky a já se k nim mohu snadno vracet, aniž bych musel znovu tápat v temnotách.

To, co nenapíšu, jako bych snad ani nevěděl. Nemohu se podle toho řídit, jelikož to nemá jasné obrysy. Jistě, řeknete, že někde to v té hlavě je. A já se s vámi nepřu. Někde to tam skutečně bude, jenže skryté v tmavých koutech, zaházené starým harampádím. A ať už se jedná o pocity nebo naše vědomosti, pracuje se s nimi mnohem hůř, když nevíme, že je máme.

“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut. A má pravdu. Úsměv, i v případě, že vám není zrovna do smíchu, dokáže hotové zázraky. A je proto skvělou zbraní proti podzimnímu splínu.

Vůbec, domnívám se, že to, jakou máme náladu, při troše cviku dokážeme sami určit. Problém je jen v tom, že jednoduché mechanismy, kterými lze nálada měnit, si dost často neuvědomujeme. Kdo by řekl, že stačí trošku zvednout koutky a naše nálada se rapidně zlepší? A není to jistě jediný způsob, jak si vyčarovat náladu na přání. Je jich mnohem víc. Osobně mi pro zlepšení nálady zabírá již zmíněný úsměv, ale také energická hudba, uklízení, manuální práce, pohyb, soustředění se na přítomnost, meditace, uvědomění, že nemusím mít výčitky, pokud se mi zrovna do ničeho nechce,…

A pak je tu ještě druhý problém, který nám v úsměvu brání. Ač si to jen stěží připouštíme, často se své špatné nálady nemíníme vzdát. Vyžíváme se v ní a aktivně bojujeme za její udržení. Pouštíme si melancholickou hudbu, prokrastinujeme, provádíme činnosti, které nás ve skutečnosti nudí, sklesle se procházíme po bytě a demonstrujeme ostatním i sami sobě, že se necítíme zrovna nejlíp. Nemusíme si to uvědomovat, ale podvědomě se zkrátka z nějakého podivného důvodu snažíme zůstat v depresi. Chceme snad potrápit sami sebe? Že by zvláštní forma masochismu?

Ať už je to tak či onak, právě uvědomění si této skutečnosti nám pomůže tento problém překonat. Jestliže si uvědomíte, že jste otrávení jenom proto, jakým způsobem se chováte, je nejvyšší čas sebrat sílu a své chování aspoň na pár vteřin změnit. Jenom jedním krátkým úsměvem. Druhý už bude snazší. Třetí možná od srdce…

Takže, usmějte se! Ještě jednou! A ještě!

Skákejte, tančete, pusťte si motivační hudbu, zvedněte se, ukliďte kolem sebe a běžte něco dělat. Hned teď!

Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.

S problémem, který sebou přináší změna názoru, se musí poprat každý z nás. Někomu to jde lépe, někomu hůř. Osobně si myslím, že nové názory přijímám celkem (možná až moc) snadno – vždy se pro něco zapálím až do doby, kdy si odnesu podstatné myšlenky a zaujme mě zase něco jiného. Jiní lidé zase u svých názorů setrvávají a přimět se ke změně je pro ně zatraceně těžké.

Jaký z těchto dvou přístupů je lepší? A je častá změna názorů dobrou nebo špatnou vlastností? To jsou otázky, které mi vrtají hlavou.

Jak jsem již na začátku napsal, je v nás něco, jakási kontinuita spojující naše minulé a budoucí já, která nám říká, abychom se svých názorů pevně drželi. Když změníme názor, jako bychom změnili sami sebe. Popřeli to, za čím jsme si ještě včera pevně stáli. Znehodnotili sami sebe v očích svých i očích společnosti. Moderní společnost vnímá svět veskrze dějinně a proto i my máme tendenci si stát za svým názorem. Máme svůj názor a ačkoliv víme, že jistě není dokonalý, budeme se ho držet, budeme se rvát a názor bránit. A proč vlastně? Protože je pravdivý? Nikoliv. Protože je náš. Protože se s ním ztotožňujeme a kdo napadá náš názor, jakoby napadal nás samé.

Na změnu názorů ovšem ovšem lze mít také jiný pohled – můžeme ji vnímat jako vývoj, proměnu, plynulý proud myšlenek vztažených ne k naší osobě v čase, ale pouze k přítomnosti. Proč lpět na názorech, které jsme beztak pouze přejali? Není pravdou, že moudrosti nejlépe dosáhneme tak, že si na vlastní kůži vyzkoušíme každý z názorů? Že se na věc podíváme z obou protipólů namísto toho, abychom celý život zarputile bránili jen jeden z nich? Je něco špatného na tom, když názor po čase opustíme? Je špatné to, když změníme názor každý den? Jaký smysl vlastně má držet si myšlenku déle než okamžik, pro který je bezprostředně platná? Dává smysl posuzovat přítomnost skrze názor z minulosti?

Je názor něco, čeho bychom se měli držet, nebo je stálý názor pouze skrytým strachem ze změny?

Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, mám v posledních týdnech dosti přemýšlivou náladu. A odrazí se to i v dnešním příspěvku. Chtěl bych říct něco o dualismu úspěchu a neúspěchu, radosti a smutku, dobra a zla. Příspěvek to bude krátký.

Zeptám se vás, jak se cítíte, pokud se zrovna necítíte dobře, pokud se vám něco stane, pokud prožíváte neúspěch a nesete to špatně? Že je to divná otázka? Máte pravdu, je to divná otázka. Ačkoliv zcela jistě odpovíte, že se cítíte mizerně, níže zmíním argument, který vám i v takovém případě dodá dobrý pocit.

Zeptám se vás nyní na něco jiného. Jak se cítíte, pokud dokážete něco, po čem toužíte, pokud uspějete, pokud prožíváte rozkoš, pokud se vám dostane štěstí? Opět divná otázka, ale nebojte, zodpovím ji za vás. Cítíte se skvěle. Souhlasíte se mnou? Myslím, že ano. Cítíte se naprosto skvěle!

No, a tady je třetí divná otázka. Jak víte, že se cítíte skvěle a ne mizerně? Zde už je odpověď těžší. Zamyslete se nad tím. Jak poznáte, že se cítíte skvěle a ne mizerně, nebo ještě lépe, co vám dovoluje si nevšednost tohoto pocitu naplno užít?

Teď už jsem vám trochu napověděl. Užít si výjimečnost skvělého pocitu vám dovoluje právě výjimečnost sama. Kdyby ten pocit nebyl nevšední a vy byste se takto cítili pořád, myslíte, že byste si skvělý pocit uvědomovali? Už jste někdy zkoušeli jíst vaše oblíbené jídlo dva měsíce v kuse? Přestalo vás někdy bavit něco, co bylo ještě před chvílí tou největší zábavou?

Ať už se bavíme o skvělém a mizerném pocitu, radosti a smutku, dobru a zlu, platí zde to stejné, neúprosné pravidlo. Jedno bez druhého nemůže existovat. Nepoznáte-li nic jiného než skvělý pocit, nebudete vědět, že je skvělý. Nepoznáte-li nic jiného než mizerný pocit ani o jeho mizernosti se nikdy nedozvíte. Vznikne pocit konstantní, stereotypní a nudný.

Buďme proto vděční za oba dva protipóly, který činí náš život pestrým a zábavným. Každý z těchto pólů nás obohacuje a svým prožitkem nám dává poznat pólu opačného. Jeden bez druhého zde nemohou být. Vnímejme to tak a buďme rádi za každý z nich.

Dnešní článek bude jenom krátký. V předešlém článku jsem mluvil o nesmyslnosti cílů, a chtěl bych se k tomu vrátit. Konkrétně bych chtěl rozvinout část, ve které jsem se věnoval dokonavým a nedokonavým slovesům a jejich návaznosti na cíle a smysl.

Pojmy dokonavé a nedokonavé sloveso pro tentokrát klidně zapomeňme. Vezměme si místo toho dvě naprosto konkrétní slova Změnit a Měnit a ukažme si na nich, jak velký může být rozdíl mezi cílem a smyslem.

Pokud se rozhodnu něco změnit, ať už svůj život, život ostatních, hladomor v Africe nebo celý svět, je to neuvěřitelně těžký a komplexní úkol. Dokona-vá slovesa se snaží produkovat dokona-lé cíle. Vnucují nám představu, že něco změníme a vše bude už navždy skvělé. Jenže tak to není a když zjistíme, že výsledek dokonalý být nemůže, raději to vzdáme.

Oproti tomu druhý případ, kdy chci věci měnit, je naprosto jednoduchý dokonce i v momentě, kdy chci měnit svět. Jakmile se rozhodnu, mohu ihned začít a prožívat potěšení, že svět měním k lepšímu. Tím, že píšu tenhle článek, měním svět. Je to jednoduché, sedl jsem si, začal klepat do klávesnice, měním svět a náramně si to užívám.

Co vše bych však musel udělat, kdybych chtěl svět změnit?

No, nejspíš si sednout a udělat podrobný a dlouhodobý plán o tom, jak té změny dosáhnu. Samotné měnění světa se stane povinností v rámci cíle změnit svět. Plán bude složitý, obsáhlý, demotivující a nejspíš si řeknu, že změnit svět je nad mé síly.

Proto není třeba usilovat o změnu. Když budeme měnit, změna přijde sama.

Prožívám vnitřní změnu. Nevím, jak jinak to nazvat. Někteří to nazvali vyhořením, já to doteď nazýval podzimním útlumem, který mi přichází v tuto dobu pravidelně. Ale ani jedno z označení neodráží skutečnost. Je v tom něco víc. Je v tom uvědomění.

Uvědomuji si chybu zakořeněnou hluboko v sobě, v mnoha ostatních, ale také v celé společnosti. Uvědomuji si ji čím dál víc. Příčí se mi označení chyba, protože si nejsem jist, zda chybou nutně musí být. Ostatně jde jen o můj pohled na svět. No ale pojďme k tomu, co chci říct.

Jak se dneska ozývá z mnoha koutů, již delší dobu cítím, že na dnešní společnosti je cosi nezdravého a že chybu nelze jen tak vyřešit. Chyba není na povrchu, ale někde hluboko v systému, kde zůstává skrytá zrakům většiny. Mnozí za tu chybu považují peníze, náš ekonomický systém, který klade zisk přede vše ostatní, který vytváří odlidštěný aparát vládnoucí tomuto světu, který vytváří pravidla bez ohledu na spravedlnost, bez ohledu na pravdu a lidskost samotnou. Je to paradox, vzhledem k tomu, že samotné slovo prav-idla svým původem na prav-du a s-prav-edlnost odkazuje… ale o tom mluvit nechci. Chci říct, že ekonomický systém, vláda peněz a zisku není tím jádrem, kvůli kterému je systém prohnilý. Vláda peněz a zisku je jen pouhým důsledkem.

Pravý důvod, pravou systémovou chybu, spatřuji v odloučení cílů od smyslu. V dnešní době jsou cíle a smysl dvě odlišné, mnohdy naprosto protikladné věci. Mnoho lidí zná své cíle, ale nezná svůj smysl, celá společnost si klade cíle bez toho, aby hledala jejich smysl. Usilujeme o maximální produktivitu, usilujeme o stále vyšší HDP, usilujeme o pokrok, usilujeme, stále jen usilujeme… kdo však hledá smysl toho všeho?

Je to stejné na společenské i osobní úrovni. Smysl přestal být tím, co moderní člověk hledá, zatímco jej na jeho místě pomalu a plíživě nahradil cíl.

Upustím teď od celospolečenského, globálního pohledu a přenesu se čistě na rovinu osobní. Jaký je tedy rozdíl mezi smyslem a cílem? Pojďme tyto dva pojmy porovnat.

Nesmyslnost cílů v čase

Cíl je věc či záměr, kterého chceme dosáhnout. Cíl vychází z minulosti – okamžiku, kdy si jej stanovíme a učiníme tak závazek – a vztahuje se k budoucnosti – době, kdy se nám cíl povede naplnit a budeme tak moci být šťastní (a soustředit se na další cíle).

Smysl oproti tomu není věc či záměr v budoucnu, ale činnost samotná. Smysl vychází z přítomnosti – okamžiku, kdy se rozhodneme jít dělat něco, co nás naplňuje – a vztahuje se opět k přítomnosti – má to pro nás smysl teď hned, právě teď nás to naplňuje radostí a štěstím bez ohledu na nejistou budoucnost.

Vidíte ten paradox? Ačkoliv se dnes skloňují cíle, jako prostředek ke spokojenosti, daleko častěji než smysl, je u nich výsledek naprosto nejistý. Jejich stanovení pochází z minulosti – pročež neexistuje žádná záruka, že budou v přítomnosti stále aktuální – a vztahuje se k budoucnosti – o které nelze s žádnou jistotou tvrdit, že opravdu nabude podoby, která nás učiní šťastnými.

Nesmyslnost cílů je nekonečná

Dalším důvodem, proč nás cíle nedělají šťastnými, je paradox jejich nekonečného opakování. Zatímco smysl se vztahuje vždy k přítomnosti, k veškerému času na časové přímce, a je tím platný jednou pro vždy, cíle se vztahují pouze k jednomu jedinému bodu na této přímce. Jedinému bodu kdesi v budoucnosti, který, i když uspějeme a podaří se nám jej dosáhnout, se stane realitou jednoho krátkého okamžiku a potom, abychom se neocitli ve vzduchoprázdnu, si stanovíme cíl nový. Samotné štěstí je přítomné jen v tom kratičkém okamžiku, kdy se z cíle jako bodu kdesi v budoucnosti stane na malou chvíli přítomnost.

Cíle možná vedou k rychlejšímu růstu, k pokroku, k rozvoji technologií či schopností (i když si tím jistý nejsem), ale k čemu to je, pokud neznáte důvod toho všeho, smysl. Je třeba si klást otázku: dává nekonečný růst a vývoj vlastně smysl? A pokud je skutečně nekonečný, musí být také neustálý? Proč musí být co nejrychlejší, když je nekonečný? Pokud vývoj nemá cíl a konec (což je v pořádku), není třeba spěchat, abychom ho dosáhli. Namísto toho je třeba hledat alespoň ten smysl.

Ale to jsem trochu odbočili. Když se vrátím na osobní rovinu a tento bod uzavřu: ze smyslu vychází dlouhodobé štěstí, z cílů nekonečný spěch, stres a očekávání.

Nesmyslnost cílů je dokonavá

No a přejděme ke slovům samotným, jelikož ty mnoho prozrazují. Jistě víte, že existují slovesa dokonavá (napsat, namalovat, navrhnout) a slovesa nedokonavá (psát, malovat, navrhovat). Tušíte už trošku, na co tu chci poukázat? Zatímco pro určení cílů obvykle využíváme sloves dokonavých, v případě, že chceme popsat, co nám dává smysl, mnohem lépe se nám budou hodit slovesa nedokonavá. Porovnejte sami, jak mohou znít dva závazky:

Napsat o hledání smyslu života X Psát o hledání smyslu života
Namalovat obraz, který bude inspirovat lidi X Malovat obrazy, které budou inspirovat lidi
Navrhnout dům šetrný k přírodě X Navrhovat domy šetrné k přírodě

Tuším vaši reakci. Řeknete, že se to nevylučuje, že s nedokonavým slovesem jde zkrátka o vyšší perspektivu, která značí něco víc. A přesně o tom to je. Úkol namalovat obraz si může zapsat každý – jenže bude se mu to chtít dělat, bude ho to opravdu naplňovat, co se stane až jej namaluje? Najít smysl je oproti tomu mnohem těžší – těžší, ale naprosto zásadní. Je velmi těžké objevit, že vaším smyslem je “Malovat obrazy, které budou inspirovat lidi”. Není to cíl, není to něco statického a musí to vycházet zevnitř. Pokud to zevnitř skutečně vychází, již si nepotřebujete stanovat cíl “Namalovat obraz, který bude inspirovat lidi”. Malování obrazů jste vy sami, je to váš život a vědomí, že malujete obrazy, provází celou vaši přítomnost. Pokud si kladete cíl “Namalovat obraz”, tak ačkoliv byste jej možná namalovat chtěli, ještě to neznamená, že v malování spatřujete smysl. Možná to znamená pravý opak.

Čekající nesmyslnost

Cíl samotný se téměř vždy pojí s očekáváním. A očekávání, to je v protikladu s jakýmkoliv smyslem. Když něco děláme, děláme to buď pro smysl samotný, nebo pro naše očekávání.

Zůstaňme tedy ještě chvíli u slovíčkaření a pojďme se podívat na to, co to vlastně očekávání je. O-čeká-vání. Samotná podstata očekávání se skrývá ve slovíčku čekat. Klademe-li si před sebe cíle, obvykle čekáme až a zda vůbec se nám vyplní. Ať už se vyplní nebo ne, a ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží, vždy budeme čekat. Potom, v lepším případě, prožijeme krátkou radost, ze splněného očekávání, nebo, v tom horším, rozezlení z nesplněného, a stanovíme si cíl nový. Co znamená? Nic víc a nic míň, než že naše krátkodobá radost pomine a my budeme opět čekat, až se znovu dostaví společně se splněním našeho nového cíle. No a nakonec, co si takto užijeme pár radostných splněných a pár neradostných nesplněných očekávání, po tom všem zemřeme. Zemřeme a budeme si moci říct, že většinu svého života jsem strávili… no, čekáním.

A co s tím, ptáte se. Vzdejte se svých očekávání! Ano, je to těžké. Člověku, který se svými očekáváními žije celý život, se to může zdát doslova nemožné. Bojí se, že ztratí kontrolu, kterou stejně nikdy neměl. Opravdu se má vzdát všeho, co si sám pro sebe i okolní svět naplánoval? Přesně tak. To, co ho skutečně dlouhodobě naplňuje, co mu přináší štěstí, bude dělat dál, i když to nebude mít v plánu – má to totiž pro něj smysl. To, co dělat nebude, smysl nemá, a je to jen nekonečný, stále se zrychlující běh s neustálým čekáním na neznámý cíl, jež se nakonec objeví v podobě smrti.

Máme-li očekávání, čekáme. Čekáme až přijde smrt a zaklepe nám na dveře. A ona přijde, tak jako tak. Chcete čekat, nebo prožít šťastný život, který dává smysl?

Dodatek autora

Vraťme se ještě krátce ke slovům, kterými jsem tento článek začal. Řekl jsem, že prožívám vnitřní změnu. A tak tomu evidentně je. Možná se vám bude zdát, že svým článek popírám mnoho z toho, co jsem dříve napsal… a je to docela dobře možné. Jako každý jiný člověk i já procházím určitým vývojem. Dlouho jsem byl na rozcestí mezi plánováním a spontaneitou, mezi cíli a smyslem, mezi očekáváním a přítomností a v posledních dnech mi dochází, jakým směrem se chci (momentálně) vydat.

Ač se to tak mnohým může zdát, mým záměrem není cíle zcela popřít. Domnívám se však, že velká část z nich je jen určitý druh sebeklamu. Lidem, kteří smysl vidí, mohou cíle fungovat, mohou s nimi být spokojení – na druhou stranu takoví lidé budou spokojeni i bez nich.

Mým cílem není ani hrát si na duchovního mistra, který nahlédl pravdy a nyní ví, jak to na světě chodí. Momentálně mám pocit, že nevím vůbec nic a stále se hledám. Důvod, proč se nebojím podobný článek napsat a neřeším, zda jsem k tomu kompetentní, je jednoduchý. Momentálně mi to dává smysl.

Zapamatuj si také tohle:
Učíš, co se musíš naučit.
Nemusíš být dokonalý, abys mohl mluvit o dokonalosti.
Nemusíš být mistr, abys mohl mluvit o mistrovství.
Nemusíš být na nejvyšším vývojovém stupni, abys mohl mluvit o nejvyšším vývojovém stupni.
Snaž se být upřímný. Snaž se být opravdový.
…
Dělej, co můžeš, a o víc se nestarej.

~ Neal Donald Walsh, Hovory s Bohem III

S kamarádem Václavem vedeme často nad pivem všelijaké diskuze a tak se začátkem minulého týdne dostalo na to, zda nemám pocit, že GTD a vůbec celý timemanagement z člověka dělají tak trochu robota. Vím, je to častá otázka, proti které se dá celkem dobře argumentovat. To jsem také chvíli zkoušel, když jsem se na to rozhodl podívat i z té druhé strany. Opravdu nám to pomáhá dělat to, co skutečně chceme? Nebo může být efekt i opačný? Uvědomil jsem si, že problém v plánování větších i menších úkolů – a věřím, že nejen problém můj – je v tom, že svůj seznam úkolů bereme příliš vážně. Snažíme se dělat to, co je v něm napsáno a když se nám to nedaří, máme špatný pocit.

Naše aktuální činnost mnohdy neodráží aktuální chuť, a i když by nás v jinou dobu bavila, právě teď a tady není víc než povinností. Zamyslete se, kolikrát jste nedělali to, co jste chtěli právě dělat, protože jste měli naplánované něco, čemu jste se zrovna věnovat nechtěli. Často to končí tím, že nakonec neděláme nic, protože do plánované činnosti se nám nechce a nic jiného si dělat nedovolíme, protože bychom nedělali to, co dělat máme. A i když se už do plánované činnosti pustíme, nepůjde nám od ruky tak, jako ta, kterou bychom chtěli dělat právě teď.

Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k názoru, že seznamy úkolů a plánování času jsou možná skvělými pomocníky, ale špatnými pány. V žádném případě bychom neměli dovolit, aby úkoly na našem seznamu byly důležitější než my sami. Nezapomínejte, že váš úkolovník či diář je jen pouhým nástrojem – a nástroje, ty vám mají sloužit, nikoliv vládnout.

Příště až uvidíte, že něco máte udělat, zamyslete se nejprve nad tím, zda to dělat chcete a zda to chcete dělat právě teď. Pokud ne, zachovejte klidné svědomí a bez výčitek se pusťte do něčeho, co je vám momentálně bližší, ač to třeba není v plánu.

Růst, stagnace, růst

Stalo se tak s příchodem pochmurných podzimních dnů, že mi došla moje energie a chuť do práce, jakou jsem pociťoval posledních pár měsíců. Vždy když mám tuto mánii, zdá se, že se všechno daří, vím kam směřuji a všechno je v nejlepším pořádku, mám pocit, že tomu tak bude navždy. Jenže jak tomu tak bývá, nic, ani má nálada, neroste věčně a po lepších dnech přichází útlum. A je to tak správně. Uvědomil jsem si, že má produktivní a energií nabitá období jsou silně vázána na počasí a jednotlivá období v daném roce a rok od roku se zde se opakuje stejný vzorec: vždy na jaře s prvními slunečnými dny přichází růst, který v horkých letních měsících střídá stagnace jen proto, aby ji na konci léta, kdy je sluníčko již nízko, ale svůj boj ještě nevzdává, vystřídal opět růst. A to až do té doby, kdy se dostaví první podzimní plískanice a má energie ochabne a přijde opět útlum. Chápu, že tyto období, jejich čas i intenzita se člověk od člověka liší. Jedno je však myslím stejné – většina z nás se cítí v různou dobu různě a cílem by podle mě mělo být, dokázat si vychutnat i období útlumu.

To je další věc, o které v posledních dnech přemýšlím a které se snažím naučit. Uvědomit si, že čas, kdy jsem rozjížděl jednu věc za druhou, měl pocit nekonečného potenciálu a růstu, pomalu odeznívá a místo toho, abych se snažil udržet tempo za každou cenu, to zkrátka přijmout a bez výčitek zpomalit. Zpomalit do té doby, dokud nebudu mít opět energie na rozdávání.

Domnívám se, že přijmout tento přirozený rytmus je mnohem lepší, než proti němu bojovat. A to zejména pro sebe samotného – není nic špatného na tom nic nedělat, pokud jste smíření s tím, že nic dělat nebudete, nebo je to dokonce vaším cílem. Pak si můžete nicnedělání maximálně užívat.

Bez cílů a očekávání

Hlavou mi to vrtalo už od ManagerExpo, kde jsem se intenzivně setkal jak s myšlenkou přesného plánování a plnění cílů, tak s myšlenkou užívat si cestu a cíl na vědomé úrovni příliš neřešit. Přemýšlel jsem nad rozpory těchto dvou přístupů a nad tím, který z nich je mi osobně bližší. Podvědomě cítím, že je to ten druhý, a ač v tom může mít prsty i období útlumu, chci se jím momentálně řídit víc než doposud.

Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo se svých cílů vzdát, neusilovat o ně, vlastně neusilovat vůbec o nic… jen dělat to, co právě dělat chci. Znamenalo by to válení a nicnedělání? Paradoxně si myslím, že nikoliv – že za válením a prokrastinací stojí právě život s cíli, náš strach dělat to, co právě dělat chceme, protože bychom nedělali to, co jsme si prostřednictvím našich cílů naplánovali. Strach využít momentální inspiraci či příležitost. Strach dělat něco jiného než bylo v plánu. To je ovšem celé špatně. Proč mít strach ležet, když bych měl běžet, a proč mít strach běžet, když mám zrovna ležet? Proč se svazovat úkoly a cíli, které v důsledku neodrážejí budoucnost, aktuální přítomnost, ale jen a pouze představu již minulou?

Tak jako umělci a géniové, kteří nikdy neměli pro svůj život plán, ani my jej nepotřebujeme. Myslíte, že Newton měl mezi cíli napsáno objevit gravitaci? Možná, že kdyby svědomitě sjížděl svůj todo list a plnil jeden úkol za druhým, neměl by čas ležet pod jabloní a nikdy by ji neobjevil. Myslíte, že největší malíři a hudebníci plánovali stát se největšími malíři a hudebníky? Nikoliv, jen dělali, co je baví. Žili přítomností a nedovolili sobě ani svému okolí, aby jim nasadilo ohlávku zvanou Cíle a Úkoly. Velcí umělci byly mnohdy také blázny – alespoň z hlediska většinové společnosti. Velcí umělci nechodí včas, nepřijdou vůbec, vykašlou se na vás, jsou nespolehliví a nemožní, ale jsou pohlceni tím, co zrovna chtějí dělat a dělají to skvěle. Nerespektují autority ani plány, nepřemýšlejí o svém jednání. Zkrátka jednají. Žijí přítomností, plují s proudem, prožívají jedno velké flow, tvoří a nenechají se rušit přízemnosti jako jsou povinnosti, závazky, úkoly či cíle.

O všech těchto věcech jsem přemýšlel, když předevčírem vyšel Babautův nový ebook The Effortless Life. Přišlo mi to, jako kdyby autor věděl o čem v posledních dnech přemýšlím – věnoval se úplně stejnému tématu. Je to průvodce životem bez cílů a očekávání, průvodce nepřetržitým flow a radostí z každého okamžiku. The Effortless Life byl poslední kapkou, která mě ubezpečila, že tento přístup je pro mě v tuto chvíli něco, co bych si chtěl vyzkoušet. Netvrdím, že je bezchybný, vím, že je zatraceně těžké nemít žádná očekávání, vím, že ne vždy je to v reálném světě tak úplně možné. Přesto mi to dává skvělý pocit, když si uvědomím, že není v podstatě nic, co bych dělat musel. Že můj systém cílů a úkolů nepředstavuje seznam povinností, a pokud se mi jej zrovna nechce využívat, vlastně na něm vůbec nezáleží. Rozhodl jsem se dalších 30 dnů věnovat eliminaci svých cílů a očekávání z dlouhodobé i krátkodobé perspektivy, přestat sledovat obzor a víc se rozhlížet kolem sebe.

30 dnů bez cílů

Nebude to o tom, že bych všeho nechal a začal se flákat, nebude to ani o tom, že bych na své cíle úplně rezignoval. Bude to o uvědomění si, že mé cíle a úkoly nejsou víc než jen mé cíle a úkoly – že neexistuje žádná vnější moc, která by mi říkala teď musíš dělat tohle, že bude-li se mi chtít, mohu bez výčitek a navzdory svým plánům dělat něco jiného, že nebude-li se mi chtít, nemusím dělat vůbec nic, že rozjetý projekt neznamená, že ho musím dokončit, a že příliš mnoho práce neznamená, že nesmím začít s něčím novým. Žít tak, jak se mi chce žít právě teď, nekoukat na budoucnost, jako na něco lepšího, užívat si přítomnost ať už dělám cokoliv.

Říkáte si, že jsem se blázen? No možná trošku. Nejsem si jistý, jak moc mi to půjde – uvědomit si, že některé věci skutečně dělat nemusím, že je v pořádku, když se mi nechce zrovna dělat nic, že je v pořádku, ať už dělám či nedělám cokoliv, je občas trošku obtížné. Nemyslím si, že bych se stal během měsíce buddhistickým mnichem a ani si nejsem jist, zda se tomu budu měsíc věnovat. Hrozně rád bych po těch 30 dnů psal pravidelné zápisky o tom, jaké je to žít bez cílů. Jenže je tu jeden problém – byl by to závazek, byl by to úkol, cíl, těm já se vyhýbám a proto vám to neslíbím, i když občas možná něco napíšu. Ostatně i těch 30 dnů je závazek a proto není důležité jestli vytrvám. Když ne, vem to čert. Žít bez cílů přeci není můj cíl. Nemám cíl.

No a myšlenka na závěr

Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.

Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.

Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.

Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.

První, tradiční pohled, je ten, v kterém většina z nás byla vychována, ten, který nám společnost od malička vtlouká do hlavy, ten, který z nás udělá jedno z mnoha koleček v promazaném soustrojí. Nabídne nám průměrné vzdělání, průměrné zaměstnání, průměrné smýšlení, průměrné bydlení, průměrné auto, průměrný plat, průměrnou životní úroveň, průměrný život. Staneme se někým, o kom lidé řeknou: ‘Prostě takový normální člověk.’

Abyste mi rozuměli, být průměrným není zas tak špatné — máte-li to štěstí a žijete ve vyspělém světě, je to vlastně téměř ideální… máte svoji pohodičku, váš život je nenáročný, a i když máte starosti, obvykle nejde o život. Možná je to trošku nuda, možná cítíte, že je někde něco špatně, ale beztak nevíte, co s tím. Procházíte se den za dnem na procházce průměrnosti, až do doby, kdy zjistíte, že už to dál nejde. Už jste příliš unaveni, ba dokonce vyčerpáni. Možná máte deprese, možná jste vyhořeli, určitě nastal ve vašem životě zvrat. Uvědomíte si, že váš pohled na svět, jež vám okolí celý život vštěpovalo, zkrátka selhal. Něco je špatně. Tohle přece není, jak jste chtěli žít.

Pochybujete. Pozorujete. Pátráte a přemýšlíte, zda tu přeci jenom není jiná cesta. Poznáváte zajímavé myšlenky, začínáte si uvědomovat, že vše není takové, jak jste o tom dosud smýšleli. Ač vám začíná být leccos jasné, celou skládačku jste zatím nesložili. Začínáte hodně číst, obklopujete se zajímavými lidmi a postupně vám to začíná docházet. Vše není jen chaos. Je tu něco víc… Síla… a čím víc ji vnímáte, čím víc jste si její přítomnosti vědomi, tím víc tvůrčí energie do vašeho života vnáší.

Cítíte, že po dlouhém hledání přichází změna. Cítíte to a vaše víra v to, že jen vy jste architektem svého života, neustále roste. Začínáte vnímat vlastní mysl, překonávat Strach se stane zábavou. Opouštíte své předchozí názory. S každým dalším úspěchem cítíte Sílu stále blíž. Překonávat Strach se stane životním principem. Získáte pocit svobody, dáte volný průchod svému pravému Já. Své nejlepší myšlenky vyšlete do světa bez jakýchkoliv nároků… a oni se vrátí. Vrátí a přinesou vše, co budete chtít!

S každou myšlenkou, která se vám takto vrátí, jste si tím vším stále jistější. Jako architekt rýsujete čáry do Projektu Život a Síla je to, co vás vede tam, kam chcete jít.

Nikdo jiný vás nemůže zastavit. Pouze vy sami.

–

Dodatek: Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak vyjádřit, co jsem si odnesl z ManagerExpo. Trvalo několik dní než jsem to dokázal aspoň z části popsat slovy (a stále to není ono). Každá přednáška sama o sobě byla výborná, ale teprve všechny přednášky dohromady společně s lidmi, které jsem měl tu čest poznat, mi umožnili spatřit něco jedinečného. Spatřit Sílu, která prostřednictvím nás může měnit svět. Spatřit jasné hranice mezi Starým a Novým myšlením a plně si je uvědomit. Díky ManagerExpo jsem zbytky Starého myšlení u sebe rozpoznal a začal pracovat na jejich odstranění. Uvědomil jsem si svůj Strach i to, že on je to jediné, co omezuje mé možnosti… a vynasnažím se dovolovat mu to co nejméně.

Poděkování: Na tomto místě bych chtěl také poděkovat všem skvělým a inspirativním lidem, které jsem mohl poznat osobně. Jmenovitě děkuji Pavlu Miksovi a jeho ženě, Lukáši Gregorovi a jeho ženě, Martinu Jandovi, Dominiku Formánkovi, Petru Márovi a všem ostatním, s kterými jsem mohl mluvit. Speciální dík pak patří Petru Bírešovi za skvělou organizaci. Ještě jednou díky všem, nesmírně si toho vážím!

Rád bych vám představil svůj nový, experimentální kurz, který jsem se v návaznosti na připravovaný ebook Ranním ptáčetem za 30 dnů rozhodl spustit. Jedná se o online sociální kurz brzkého vstávání, který vám v jeho pilotní BETA verzi nabízím úplně zdarma.

Jak bude kurz probíhat?

Spojení online sociální kurz, které jsem v úvodu zmínil, jsem nepoužil náhodou – nejedná se o klasický emailový kurz, ve kterém bych vám postupně zasílal všelijaké informace, rady a tipy. Jde o kurz, který vás přiměje aktivně se do vlastní změny zapojit.

Kurz probíhá prostřednictvím sítě Google+, účet zde je tedy pro účastníky podmínkou. Každý den zde rozeberu některou z oblastí brzkého vstávání a v diskuzi pod tím budu k dispozici pro případné otázky. Aktivní zapojení, které bude kurz od účastníků vyžadovat, spočívá v pravidelném sdílení jejich zkušeností, úspěchů a nezdarů týkajících se ranního vstávání s ostatními členy kurzu, což výborně poslouží k motivaci účastníků. Případné zájemce raději předem upozorňuji, že bez pravidelného aktivního zapojení nebude kurz možné absolvovat.

Kromě mnoha informací a zpětné vazby, které během 30 dnů účastníci obdrží, se mohou těšit také na 3 videokonference (G+ Setkání), kde probereme zkušenosti s brzkým vstáváním, a po absolvování kurzu také na samotný ebook Ranním ptáčetem za 30 dnů, včetně bonusového obsahu.

Proč zrovna brzké vstávání?

Protože brzké vstávání vám dodá energii do života stejně, jako ji dodalo mě. S brzkým vstáváním experimentuji již nějaký pátek a možná stejně jako vy, také já jsem dlouhou dobu nebyl příliš úspěšný. Až letos se mi podařilo návyk osvojit a udržet jej (snad) již na trvalo. Během kurzu se s vámi podělím o všechny rady, které jsem o brzkém vstávání za poslední 2 roky nasbíral a na vlastní kůži prověřil. Slibuji, že vám nezatajím nic, díky čemu jsem se ranním ptáčetem nakonec úspěšně stal.

Pro koho je kurz určený?

Pro každého, kdo…
…chce měsíčně získat 30 – 60 hodin času pro sebe a své koníčky.
…by ocenil 9 pracovních týdnů ročně navíc.
…nemá čas na realizaci svých snů.
…chce mít dlouhodobě lepší náladu.
…chce vnést do svého života řád.
…chce mít každodenní pocit dobře odvedené práce.
…hledá způsob jak být přes den produktivnější.
…není spokojen se svým současným režimem spánku.
…si myslí, že je ranní ptáče, ale neumí vyskočit z postele.
…si není jistý, zda je ranní ptáče nebo noční pták.
…trpí mírnou nespavostí či jinými lehkými poruchami spánku.
…chce vstávat brzy nebo jen o trochu dřív.

Co získáte absolvováním kurzu

• Kurz vás naučí, jak být na nohou dřív než všichni ostatní a cítit se přitom celý den svěží.
• Zbaví vás problémů se spánkem v jejich lehčí formě, ať se už se jedná o problémy s usínáním, nespavostí či vstáváním
• Dodá vám každodenní energii, motivaci a dobrou náladu, díky čemuž budete lidem okolo vás skvělými společníky.
• Naučí vás dodržovat režim spánku, který zlepší vaši produktivitu, pracovní výkon, soustředění i paměť.
• Učiní váš spánek zdravějším.
• Ukáže vám, jak se zbavit stresu a odpočinout si od dnešního uspěchaného životní stylu.
• Dodá vám spoustu času navíc – vstanete-li každý den o hodinu dřív, získáte navíc 30 hodin měsíčně, což je 365 hodin za rok, víc jak devět 40 hodinových pracovních týdnů ročně!
• Získaný čas můžete využít k naplnění cílů, zdokonalení se ve svém koníčku, vytvoření práce snů, k dálkovému studiu, ke sportu, meditaci nebo čemukoliv jinému.
• Věnujte-li získaný čas práci, zkuste si jej převést na peníze: Jestliže vstanete o hodinu dřív, vynásobte svou hodinovou sazbu 365krát. Výsledkem je finanční hodnota, kterou pro vás tento kurz má.

Zvážíte-li, co vše tento kurz nabízí (a že je zdarma), o nevýhodné koupi rozhodně nelze mluvit. Popravdě řečeno, jestliže si brzké vstávání díky kurzu osvojíte, je to zatraceně dobrý obchod! Navíc již nebude nic, co by vám bránilo vybrat si pro dalších 30 dní návyk další.

Kdy kurz začne?

V případě dostatečného zájmu je začátek kurzu plánován na pondělí 10. října, v opačném případě bude spuštěn po naplnění kapacity.

Jak se přihlásit?

Do kurzu se přihlásíte jednoduše tak, že si místo rezervujete v komentářích pod článkem, kam směřujte také svoje dotazy. A příliš s tím neváhejte, kapacita kurzu je jen 15 účastníků.

*Kurz není určený lidem trpícím chronickou nespavostí či jinými poruchami spánku v jejich závažnější formě. Jestliže jimi trpíte, konzultujte je se svým lékařem.

Vznik tohoto dílu byl velice rychlý a spontánní, psal jsem o prokrastinaci na Twitter, kde jsem se samozřejmě nevešel ani do několika tweetů, a tak jsem začal přemýšlet o napsání článku. A nakonec, díky mé lenosti psát, vzniklo video.

Pokud vám bude připadat, že skáču mezi tématy a obsah nemám předem připraven, pak je váš dojem správný. Natočil jsem 20 minut toho, co mě k prokrastinaci v daný moment napadlo – a konečně mám pocit, že tvorba videocastu nezabere zase tolik času

Pokud chcete vědět o prokrastinaci víc, stahujte ebook Stop prokrastinaci!, a já vám slibuji, že příště se pokusím na natáčení lépe připravit (a snad i opět zapojit grafickou prezentaci).

Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal. 

Jestliže čtete můj Twitter, tak víte, že moje snaha zúčastnit se Ústeckého půlmaratonu, částečně kvůli mé blbosti, nevyšla. Jinými slovy, tak dlouho jsem váhal s registrací, až byla z kapacitních důvodů předčasně uzavřena a i když jsem se snažil domluvit se s pořadateli individuálně, startovní číslo se mi již vydupat nepodařilo.

Smířil jsem se tedy s tím, a rozhodl se, že půlmaraton přesto poběžím. Ve stejný den, ve stejný čas, jen osamocen a na jiném místě. Byl jsem zvědavý, jaké budou mé pocity z absence soutěžení a pozornosti přihlížejících, kterého se na rozdíl od oficiálních běžců nedočkám.

Jenže aby toho nebylo málo, asi pět dnů před závodem - nebo raději před během, já přeci s nikým nezávodím – jsem nějak vypadl z formy. Nevím, zda to bylo zklamáním a určitou rezignací z toho, že oficiální závod nepoběžím, nebo tím, že se o mě pokoušela nějaká nemoc (nejspíš obojím), ale mé síly byly ze dne na den pryč. Následující trénink jsem zaběhl pouhých 5 kilometrů, byl jsem zesláblý, a ačkoliv mi dech stačil a nic konkrétního mě nebolelo, cítil jsem, že víc zkrátka nedám. Takový byl poslední trénink před mým Velkým dnem. Zanechal ve mě mnohé pochyby a moji rezignaci ještě více prohloubil.

Ve zbylých dvou dnech jsem se snažil dostatečně spát, správně jíst, hodně pít, a celkově se chovat tak, aby se situace neopakovala a já měl na půlmaraton dostatek energie.

Můj Velký den začal dnes ráno, vzbudil jsem se brzy, pořádně se nasnídal, protáhnul, připravil odpočítávací web pro ebook Stop prokrastinaci!, podruhé se nasnídal, dal si dvě hodinky pauzu, protáhnul a vyběhl. Počasí bylo vydařené, nebylo příliš teplo ani zima, a ačkoliv mírně mrholilo, považoval jsem to spíše za výhodu než nevýhodu. První tři kilometry běhu byly hrozné – měl jsem stejný problém jako na posledním tréninku – cítil jsem nedostatek energie a narůstající hlad, přemýšlel jsem, že poběžím domů, když v tom přišla spásná myšlenka: "Ty to dnes zaběhneš. A jestli ne, tak to aspoň dojdeš! Je to na tobě.". V tu chvíli jsem věděl, že skončit nemá cenu, pohodlí by mi to stejně nezajistilo, jít se mi nechtělo, takže jsem běžel dál. Je zajímavé, jak dokáže jednoduchá myšlenka člověka zbavit fyzické slabosti, která se blížila hranici únosnosti.

Následně jsem bez problémů běžel zhruba k desátému kilometru, když se najednou mrholení (které průběžně sílilo a já byl z něho již tak dost promočený) rozhodlo změnit v průtrž mračen. Nejdřív jsem chtěl vydržet, ale nakonec jsem usoudil, že situace, kdy z bot můžete lít vodu, nemáte kam dát mobil, aby vám nezmoknul, nasáklé oblečení se vám lepí na tělo a začíná vám v něm být zima, je vhodná možná k uhnání chřipky, ale k zaběhnutí půlmaratonu nikoliv.  Ačkoliv jsem cítil, že to mám rozběhnuté nad všechna má očekávání, pro dnešek jsem to vzdal.

A co z toho plyne?

1. Běhat za deště je super. Je to zvláštní, nikdy jsem to nedělal, kolemjdoucí s deštníky divně koukají a klepou si na čelo, ale to nevadí. Mrholení bylo opravdu příjemné do té doby, než mi začalo téct do bot (doslovně), průtrž mračen již tak příjemná nebyla, a to proto, že mě běh nedokázal dostatečně zahřát a oblečení bylo mokré, jako bych vylezl z bazénu. Přesto když jsem doběhl domů, v horké sprše (a ještě i teď, když o tom píšu) se dostavil úžasný, takřka vítězný pocit. Možná budu v dešti běhat častěji.

2. Nejíst před během není (asi) nic pro mě. Poslední trénink před půlmaratonem i půlmaraton samotný měly společné dvě věci: Za prvé jsem se jako obvykle nenajedl těsně před během (cca hodinu), ale nechal jsem mezi jídlem a během delší odstup. Za druhé se při obou bězích dostavil po několika prvních kilometrech intenzivní pocit slabosti a hladu. Poučení? Příště se najím víc a s menším odstupem. Tři hodiny nejíst a pak sportovat zřejmě není rada pro mě. 

3. Nejlepší motivací jste VY. Vždy, když mě napadla myšlenka, že bych to mohl zabalit, vzpomněl jsem si na tento blog, na vás, jeho čtenáře, a běžel jsem dál. U oficiálního závodu by byla tato motivace předpokládám méně důležitá, když jsem však běžel sám, byla jednou z nejdůležitějších. 

4. Přemýšlím, co oficiální závod. Nevím, zda se může běžecký závod přerušit či odložit kvůli nepřízni počasí, nemám s tím zkušenost. Přemýšlím, zda bych půlmaraton doběhl, kdybych oficiální závod běžel, a myslím, že ano. Atmosféra a vědomí pouze jedné příležitosti by udělalo své a rozmary počasí by na mě neměly takový vliv (navíc bych neměl u sebe mobil, který nesmí zmoknout).

5. Selhání jako součást úspěchu. Mám pocit, že jsem to pochopil zas o něco lépe. Ještě včera byl můj plán takový, že dnes zkusím půlmaraton (možná) zaběhnout, a jestliže se mi to nepodaří, znovu jej nepoběžím dřív, jak na jaře v rámci Pražského půlmaratonu. Díky dnešnímu pokusu, který mi sice překazilo počasí, vím, že to zkusím znovu ještě příští týden – je zajímavé, jak se neúspěch může stát motivací k úspěchu. Selžu totiž teprve tehdy, rozhodnu-li se znovu se o to nepokoušet. A není to jen o běhu – stejně to platí se vším.

Pokud jste 20 tajemství motivace dosud nečetli, zdarma nebo za pivko jej stahujte ZDE

Co se týče samotného natáčení, s minulým dílem se bude možná hůře porovnávat, jelikož jsem tentokrát zvolil rychlejší a praktičtější způsob – povídání bez přípravy, na jeden pokus a následné prostříhání. Můj osobní pocit z natáčení byl tentokrát o dost lepší, chvílemi jsem dokonce zapomínal, že natáčím, a zkrátka jen povídal, co mi přišlo na mysl.

Jo, a místo monitoru mi dělala společnost kytka!

Video naleznete na Vimeu: Kdo neviděl, nepochopí: jak se motivovat

Mrkněte na to, a dejte vědět, zda je to podle vás krok správným směrem, zda na to budete či nebudete koukat, napište mi, v čem mám největší mezery, a co bych měl do příštího dílu zlepšit.

Mým cílem je na sobě v tomto směru pracovat,  takže vás žádám o zpětnou vazbu a doufám, že zlepšení bude vidět každým dílem.

Nemám ani nejmenší pochybnost o tom, že každý muž či žena dosáhne to, co já, když vynaloží stejné úsilí a bude kultivovat stejnou naději a víru.
- Gándhí

Pod jedním z mých posledních článků Mordemy do diskuze napsal: „Na mě to působí, že neustále hledáš zkratky, kterými bys rád osral život…,“ a i když jsem se s ním nedokázal úplně shodnout, myslím, že je na tom něco, o čem stojí napsat.

Možná také proto, že jsem byl přes léto téměř měsíc v Chorvatsku, byl jsem offline a příliš se nevěnoval svému online stereotypu, získal jsem nad věcmi trošku nadhled.

Ale abych se dostal k tomu, o čem chci dnes mluvit: jako už víckrát se zamýšlím nad tím, jak (ne)funguje koncept osobního rozvoje a všechny možné návody, jak zbohatnout či se stát úspěšným.

Ne, netvrdím, že to není možné, stále ještě věřím, že možné je všechno. Je v tom ale háček, o kterém se občas slovo prohodí, ale dostatečně zdůraznit jej nelze: BEZ PRÁCE TO NEPŮJDE! Opravdu – knihy to nezdůrazňují nebo to uvedou jako jednu z milionu zásad úspěšného člověka. Ve skutečnosti je však tahle zásada naprosto klíčová, a bez ní vám žádné ostatní návyky a vzorce chování nepomůžou.

Můžete umět skvěle plánovat, můžete pozitivně myslet, můžete znát přesnou techniku, jak zaběhnout maratón, ale dokud se nezvednete a nepůjdete běhat, bude vám to všechno k ničemu. A nestačí pracovat pár dní a poté, když zjistíte, že se nic nezměnilo, polevit, říct, že to nefungovalo a jít hledat nový jednoduchý návod, jak se stát bohatým šťastným minimalistou žijícím v dřevěné chýši na břehu Tichého oceánu.

Neříkám, že tvrdá práce nutně vede k úspěchu, to rozhodně ne. Existuje spousta lidí, kteří pracují tvrdě, ale jsou chudí a nespokojení. Jde však o to, že vynecháme-li dědice a výherce v loteriích, neexistuje člověk, který nikdy tvrdě nepracoval a dobral by se přitom k úspěchu.

Problém číslo jedna tedy je porazit prokrastinaci a začít dlouhodobě pracovat víc, než je nezbytně nutné. Jakmile získáte tento návyk, můžete na něm stavět a dále se zdokonalovat v čemkoliv, o čem se domníváte, že vás k úspěchu přiblíží.

Než tak ale učiníte, než budete zkoumat kdejaké filosofie bohatství a úspěchu, měli byste umět toto: Neustále mít na paměti svůj cíl a tvrdě na něm pracovat – a nejen, že byste to měli umět, měli byste v tom být proklatě dobří.

Co když nemám cíl

Pak byste jej měli pravděpodobně najít. Hned teď, zítra, za deset let… na tom nesejde. Jsem přesvědčen, že ta část s tou tvrdou prací je stejně mnohem důležitější. Jestliže tedy nemáte cíl, pracujte stejně tvrdě, jako byste jej měli – může vám to pomoci váš cíl poznat, ale hlavně si schopnost tvrdé práce osvojíte.

Konec konců je lepší neznat svůj cíl, ale umět na něm pracovat, než znát svůj cíl, ale nebýt jej schopen realizovat.

Ustavičná práce se usnadňuje návykem.
- Démokritos

Nechtějte výsledek hned

Neočekávat okamžitý výsledek je podle mě druhá věc, kterou si musí člověk osvojit dřív, než se stane úspěšným. Pokud chcete být úspěšný, bohatý, krásný, chytrý, štíhlý,… a to nejraději hned zítra, nedosáhnete toho nikdy. Protože místo abyste vydrželi u jedné metody, která by vás k cíli dovedla, budete je neustále střídat.

Trpělivost je potřebná všude, ale u osobního rozvoje to platí dvojnásob. Tak schválně, kolik z vás implementovalo do svého každodenního života alespoň čtvrtinu toho, co jste na téma osobního rozvoje v poslední době přečetli? Těm co to dokázali, gratuluji (i když polovina by byla jistě lepší), ostatní by se měli zamyslet, zda by neměli méně číst a více přemýšlet o tom, co vlastně čtou. Ostatně, proč jste to tedy četli, když jste to následně nevyužili? Že by prokrastinace? Nakonec právě toto chování většiny čtenářů autory podobných knih živí… kdyby všichni byli úspěšní a bohatí, nebyl by nikdo, kdo by jejich knihy četl.

Radím vám proto vybrat jednu oblíbenou knihu, dlouhodobě se na ni zaměřit a jednu po druhé si osvojovat metody v ní popsané. Dokážete tak autorům i sobě, že jejich kniha neslouží jen k tomu, aby si vydělali na pivo.

Genialita velké dílo začíná, ale jen vytrvalost ho dokončí.
-Joseph Joubert

PS: To, že čtete o osobním rozvoji hodně knih, obvykle neznačí vytrvalost, ale spíš lenost na sobě doopravdy zapracovat.

Ucelenou recenzi knihy asi nemá cenu psát, stačí říct, že je to ten nejlepší průvodce štěstím, kterého si můžete v knihovně půjčit. Autor zde skvěle propojuje východní moudrost se smýšlením západního světa a předkládá ucelený obraz o tom, co štěstí ve skutečnosti je, a jak jej dosáhnout. Ostatně on sám je živým důkazem, že štěstí dosáhnout lze.

Dnes ale nechci mluvit ani tak o štěstí, jako spíš o důvěryhodnosti a právu dávát rady druhým. Ano inspiroval mě k tomu Matthieu Ricard, protože jeho kniha je napsána tak, že mu věříte každé slovo od začátku do konce, a zároveň víte, že neděláte chybu. Stejně jako mnozí jiní buddhističtí učenci zkrátka žije tak, jak káže.

Otázka, na kterou mě přivedl zní: je moudré důvěřovat někomu, kdo sice něco hlásá, ale zároveň to nepraktikuje? Kdo nabízí metodu, která nás má činit šťastnými, ale zároveň sám šťastný není? Nechci teď narážet na nějaké význačné autory z řad filozofů, jako spíš vztáhnout tuto otázku například k sobě. Mohu zde vychvalovat například přítomné bytí, brzké vstávání, GTD a spoustu dalších věcí, když mnohé nedokážu dodržovat tak příkladně, abych výhody z nich plynoucí sám dlouhodobě pociťoval? Mohu o těchto všech věcech psát, když jejich konečným cílem by logicky mělo být přinést člověku štěstí?

Ne, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.

Stejně tak si troufnu říct, že není dokonale šťastný David Allen, Leo Babauta, Stephen Covey či jakýkoliv jiný autor klasické literatury osobního rozvoje. Někteří z nich možná dokonale šťastní jsou, nevím, ale tvrdím, že naprostá většina autorů na tom bude podobně, jako kdejaký jiný člověk. Stále jsou upnuti na minulost, na budoucnost i na svoje ego. Stále se někam ženou, hledají falešná uspokojení a recept na skutečné štěstí zatím nenalezli. Když nedokáží poradit sami sobě, dokáží poradit svým čtenářům? Dokážu jim poradit já?

Otázku nechám otevřenou…

Jak by měli žít druzí, vám řekne každý, jak ale žít svůj vlastní život, ví jen málokdo.
- Autor neznámý

Robert Fulghum ve své knize Třetí přání rozvíjí zajímavou myšlenku – myšlenku o vztahu člověka a jeho svědka. Ač mě jinak kniha příliš nezaujala, myšlenku tzv. svědka jsem přijal za svou, a i když ji možná chápu trošku odlišným způsobem, rád bych se o ní v tomto článku rozepsal.

Svěděk je v mém chápání člověk, který sleduje zpovzdálí váš život, a tím mu dodává určitý smysl – nežijete naprázdno, a když teď zemřete, bude zde někdo, kdo bude mít ucelenou představu o tom, jaký váš život byl. Navíc vám, jako svěřenci, existence svědka dodává jistotu, že na to nejste sami.

Nemusíte o svém svědkovi příliš vědět, nemusí vám ani odpovídat na každý dopis či email. Stačí, že tam někde je, a i v případě klidného mlčení, vás samotná představa jeho existence uspokojuje.

Svědek, který vám naslouchá, kterému svěříte vše, co uznáte za vhodné… možná i to, co byste lidem, s kterými se důvěrně znáte, nesvěřili, protože složitost vztahů vám to nedovolí. Právě z toho důvodu se domnívám, že se svým svědkem byste neměli mít jíný vztah, než právě tento. Ano, můžete se na začátku poznat, abyste věděli, s kým máte tu čest, a zda je na něj spolehnutí… ale rozhodně byste si neměli ze svého svědka udělat blízkého přítele, poznat ho stejně dobře jako zná on vás, a scházet se s ním pravidelně.

Instituci svědka chápu jako vztah čistě jednostranný, jehož cílem je darovat svědkovu svěřenci jistotu, že na to není sám… a možnost se vypovídat. Každý člověk ocení příležitost povídat o sobě, svých radostech a strastech – současných, minulých i budoucích. A právě od toho tu svědek je. Sdělit mu, jak žijete, jak jste žili a jak byste žít chtěli, učinit z něj člověka, který vás zná a tak nějak v poklidu vás sleduje.

Takový svědek vás přiměje sepsat si problémy a tím si je i promyslet, přiměje vás chvíli si sednout a zamyslet se nad svým životem – nad tím, proč tu vlastně jste, kam kráčíte, a co od života doopravdy chcete. Takový svědek je mnohokrát lepší než obyčejný deník… do deníku necítíte potřebu své pocity zapsat. Skutečný svědek vám navíc dodává naději.

Tak schválně, kdo z vás takového svědka má?

Já nikoliv. A myslím, že ani mnoho z vás. Proč není tento vztah častější? Nejspíš právě kvůli tomu, že je založen na důvěře a dlouhodobém závazku. Svědka nelze střídat každý den, ale veberete-li si správně, mělo by to být ideálně pouto na celý život… nebo aspoň do té doby, než povíte vše, co jste povědět chtěli.

Jak tedy takového svědka sehnat? To je těžká otázka. Měl by to být člověk, s kterým nejste ve styku, ale zároveň mu můžete dát svou důvěru. Člověk, který je ochotný váš život zpovzdálí sledovat a občas přispět poznámkou či moudrou radou. Abyste poznali, zda vám bude svědkem vhodným, je asi dobré stanovit si určitou zkušební dobu, případně potenciálního svědka vyzvat, aby řekl, kdo je, proč chce vlastně vaším svědkem být a co od toho očekává.

Co podniknete dál, co vše svému svědkovi povíte, jak dlouho a jak často si s ním budete psát, to už záleží jen na vás a vaší domluvě s ním.

Nevím, třeba to není tak skvělé, jak to vypadá… stejně bych to ale rád zkusil – obě strany vztahu – být svědkem i svěřencem. Rád bych se stal někomu svědkem a zároveň našel svědka svého.

Naleznu?!

Záleží na vás. Pokud se vám tento vztah zamlouvá a stejně jako já byste si jej chtěli vyzkoušet v praxi, napište mi do emailu (mail@badguy.cz), kdo jste a proč byste chtěli být mým svědkem či svěřencem, a třeba si vyberu zrovna vás.

Doba se mění

Nosnou myšlenkou Nepostradatelných je mnohými dosud nezpozorovaná změna, která venku, právě teď, pomalu ale jistě probíhá. Ti, jež si to uvědomí, se stanou vítězi, ti, kteří to budou nadále ignorovat, by se na lepší zítřky těšit rozhodně neměli. Svět se mění. Normálnost, průměrnost, poslušnost a snaha zapadnout, která od nás byla po staletí vyžadována a ke které jsme byli vychováni, již není způsob, který by nám zajistil slušné živobytí. Pravidlo, které nám říká dobře se uč, najdi si práci, choď včas, nevyčnívej, dodržuj pravidla a společnost se o tebe postará, přestává platit. Dnešní doba je jiná – pokud splníte tyto podmínky, tj. budete průměrní, hrozí nebezpečí, že společnost se o vás stejně nakonec nepostará. Je naopak pravděpodpné, že nestanete-li se svému okolí nepostradatelnými, nebudete-li svému zaměstnavateli přinášet zvláštní přidanou hodnotu, dříve nebo později vás vymění stejně snadno, jako ozubené kolečko v pomyslném stroji.

Seth Godin proto navrhuje: Staňte se pilířem! Buďte nepostradatelní! Nebojte se vnést do své práce nový rozměr – lidskost. Zapomeňte na pravidla, na předpisy i na to, že byste neměli vyčnívat. Neříkejte: „Tohle není v mé náplni práce.“ Pracujte s nadšením, s láskou, s emocemi. Nebojte se problémů, naopak je vyhledávejte a snažte se je řešit. Nebuďte kolečkem ve stroji a dokažte všem okolo, že vás není snadné nahradit. Nebojte se prezentovat své dovednosti, získávejte nové kontakty, naučte se vést… postarejte se, ať vás vaše pověst předchází!

Ještěr v nás

Že to není nic pro vás? Že jste rádi za své jisté a nic měnit nechcete? Nechcete nebo se bojíte? V tom je totiž podstatný rozdíl. Zaprvé, jisté nemáte vůbec nic, za druhé, strach měnit věci, vést lidi, ukazovat nový směr a nést za to zodpovědnost, má každý. Já, vy i Seth Godin. Je to přirozené a není na tom nic špatného. Může za to náš ještěří mozek – primitivní část mozku, kterou jsme zdědili po prapředcích, a která nám říká uteč nebo bojuj. A tak bez přemýšlení utíkáme nebo nesmyslně bojujeme, místo abychom věc promysleli a našli správné řešení. Zůstáváme v komfortní zóně a jakémukoliv nebezpečí se zdaleka vyhýbáme… ještěr v nás nerozpozná, že většina nebezpečí v našem světě není skutečných, že o život většinou opravdu nejde. Ještěr se nerad rozhoduje, ještěr nerad kráčí do neznáma, ještěr vymýšlí neexistující problémy jen proto, abychom neuskutečnili změnu. Má rád své teplíčko, a vaším úkolem je, abyste si přítomnost ještěra uvědomili. Nevyhánějte ho, je zakořeněn hluboko ve vás, jen se mu naučte naslouchat. Uvědomte si, když k vám ještěr promlouvá a pak udělejte přesný opak toho, co říká.

Buďte jako pouliční umělec

Buďte tvůrčí, buďte kreativní, rozdávejte dary! Stejně jako pouliční umělec, jenž svým uměním obdaruje všechny kolemjdoucí, i vy rozdávejte dary bez nároku na odměnu. Zapomeňte na dnes tak rozšířenou ekonomiku darů – dávám, jelikož očekávám, že také dostanu. Místo toho se naučte rozdávat, protože to tak chcete: rozdávejte pozitivní emoce, řešte problémy, které jsou nad rámec vašich povinností, usnadňěte lidem cestu nebo se podělte na blogu o své myšlenky – toto jsou skutečné dary, které se vám vrátí mnoha způsoby.

Umělec je člověk, který využívá odvahu, pochopení problému, kreativitu a troufalost, aby změnil současný stav věcí. A umělec to bere osobně.
- Seth Godin, Nepostradatelní

Nebát se řešit problémy, vést ostatní, ukázat jim směr… v tom z velké části spočívá rozdíl mezi průměrným a nepostradatelným člověkem. Dokázat jednat s lidmi a vést je, je druh umění. A jak se tomuto umění naučit? Na to vám Seth Godin ani nikdo jiný odpověď nedá. Vedení totiž spočívá právě v tom, že se neřídíte návody, věříte svým instinktům a nebojíte se udělat krok, přestože můžete spadnout.

I vy se můžete stát nepostradatelnými

Jak píše Seth Godin, nepostradatelným se může stát kdokoliv – stačí se tak rozhodnout. Jistě, vyžádá si to od vás spoustu tvrdé práce. Přestanete však být pouhou součástkou ve stroji – součástkou, s kterou se nepočítá a kterou je tak snadné vyměnit. Místo toho se stanete jedinečnými a nahradit vás beze ztráty bude téměř nemožné.

A jestli to za tu námahu stojí? To už autor nechává na vás.

Chcete-li si Nepostradatelné přečíst (a nemíníte-li zůstat pouhou zaměnitelnou součástkou ve stroji ekonomiky, určitě byste měli), zakoupit si je můžete ZDE, jak v tištěné, tak v elektronické podobě.

Jediná možnost, jak dostat to, co si zasloužíte, je vyniknout, pracovat s emocemi, být považován za nepostradatelného a vytvářet interakce, na nichž budou organizace i lidé výrazně závislí.

- Seth Godin, Nepostradatelní

Zobrazit odkazovaný článek >>

A co nám štěstí nepřinese?

Touha po penězích. Nekonečný hon. Soupeřit, kdo urve větší kus. Neustále se snažit získat o něco víc. Obětovat penězům svůj život. Vydělat, utratit, vydělat, polepšit si, vydělat, spořit, VYDĚLAT, UMŘÍT.

Peníze nejsou špatné, to jen my je špatně chápeme. Nikdy nemáme dost.

A závěr?

Nezáleží kolik peněz člověk má. Štěstí mu přinesou ve chvíli, kdy si uvědomí, že nepotřebuje víc.

A já se ptám: Jak často nás klamou naše dosavadní zkušenosti?! Jak často jsme přesvědčeni, že z Říma není úniku, protože jsme nikdy dříve neodešli?! Mám na mysli věty: „Nemohu dosáhnout úspěchu, protože jsem ho dosud nikdy nedosáhl“, „Nemohu zbohatnout, protože jsem byl vždy chudý.“, „Nedokážu to, protože jsem nikdy nic nedokázal.“

Zamyslete se nad tím.

A pointa? Většina lidí končí v polovině.

Možná to se slovem závislost přeháním, ale závisláci si mnohdy svou závislost nepřipouští. A když se zamyslím nad tím, kolik času na internetu strávím, je to fakt hodně. 6, 9, 12 hodin denně? Klidně.

Otázka je proč tu trávím většinu svého času. Jistě, pracuju tady. Píšu pro své weby, spravuju je, vytvářím nové… ale opravdu mi to zabere takového času? Nebo většinu z něho prostě proflákám?

Zásadním momentem je zjistit, co vlastně na internetu dělám. To bych mohl zvládnout, mám na to v Chromu doplněk. No, nic moc… můj žebříček navštěvovaných stránek vede Facebook (na Twitter mám klienta), v závěsu s různými online magazíny a blogy – i když na nich strávený čas se mi podařilo dost omezit.

Vytvořte si jeden stream

Dám vám radu, jak na to: Dejte všechno do RSS čtečky. Blogy tam mám už dlouho, ale větší magazíny či zpravodajské servery jsem do čtečky do nedávna nedával, jelikož článků produkují moc. Ale to je chyba! Jen je tam dejte a vyhoďte je ze svých záložek. Vše budete mít na jednom místě, a již nebudete v prohlížeči proklikávat oblíbené stránky stále dokola, místo abyste se pustili do práce.

Je to opravdu podstatně rychlejší získávání informací. Navíc nečtete, co vás opravdu nezajímá. Víte proč? Nejste ovlivňováni grafikou a výběrem editorů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to, na co bych klikl na titulní straně iDnes, mě v RSS čtečce, nijak neodlišené od dalších článků, většinou nezaujme. Výsledkem je, že prolítnu nadpisy, vím tak, co se děje, a skutečně přečtu pouze naprosté minimum článků. Prohlédnuté články zmizí a nemusím již mezi nimi hledat novinky tak, jako při návštěvě domovského webu. Časová úspora je obrovská.

Ještě to nemám dotažené k dokonalosti. Ideální by podle bylo mít všechen konzumovaný obsah pohormadě, v jednom velkém streamu, a internetový prohlížeč pro konzumaci vůbec nepoužívat. Tam však zatím nejsem.

Zredukujte zdroje

Další věc, kterou jsem udělal a která pomáhá zmenšit příval informavcí: Zbavte se zdrojů, které nechcete opravdu číst. Použijte metodu Lea Babauty. Nerozhodujte se, co odstraníte, ale co si ponecháte. Dejte všechno na pomyslnou hromadu, a do své čtečky vraťtě pouze to, co opravdu chcete číst. Pokud stále příliv informací nezvládáte, každý den jděte, a odstraňte jeden nejméně přínosný zdroj. Vyhodit jednu položku není tak bolestné, ale po pár týdnech se to jistě pozitivně projeví.

Určete si čas pro internet

Stanovení určitého času pro práci a surfování na internetu je něco, nad čím vážně uvažuji posledních několik dní. Co by se stalo, kdybych si určil, že na internetu budu maximálně 3 hodiny denně? O co bych oproti současné situaci přišel? Udělal bych míň práce? Nestihl bych si přečíst něco důležitého? Nejsem si jistý, ale přemýšlím, zda to nezkusit. Myslím, že podobné omezení člověka motivuje vybrat si priority a udělat na internetu to, co je pro něj opravdu důležité.

Otázkou je, zda pro zbytek dne internet úplně odpojit, či jen zablokovat rušící weby (nebo naopak potřebné povolit). Sympatičtější je mi druhá varianta. Pokud v průběhu dne například zjistím, že potřebuji Google překladač, nevidím důvod, proč ho nepoužít.

Najděte si jinou činnost

To je možná to nejtěžší. Pokud vás nenapadá, co bez internetu dělat, tím spíš byste to měli vyzkoušet. Také s tím mám trochu problém. Zejména v poslední době jsem si všiml, že jakmile mám udělat něco v tom reálném světě, například doma nebo na zahradě, vůbec se mi nechce. Mám pocit, že nemám čas, že mi něco uteče. Ale co mi uteče? Internet?

Myslím, že to není správné, a proto se chci od internetu částečně oprostit. Místo toho mohu například:

• Pracovat na počítači. Ne ke každé práci potřebuji internet, a když, tak jen konkrétní online služby. Například pro psaní nepotřebuji vůbec nic. Hodit se mi může slovník synonym, tak si jej nechám k dispozici. Ostatní weby zablokuji nebo na ně prostě nepůjdu.
• Číst knihy. Opět internet nepotřebuji. A obvykle je obsah knih hodnotnější než ten internetový.
• Koukat na filmy. Internet potřebuji akorát k jejich stažení.
• Pracovat doma či na zahradě. Jak jsem psal výše, mám k tomu poslední dobou tak trochu odpor. Rád bych to změnil.
• Cvičit. V létě jsem běhal, teď přes zimu nedělám nic. Už se těším, až zase na jaře vyběhnu, mohl bych si zatím připravit fyzičku.
• Více se věnovat rodině a přátelům. Jo, trošku mi to uniká a cítím, že bych se na to měl více zaměřit.
• Chodit ven. Vždycky se mi líbila představa jít jen tak na procházku. Odpočinout si. Pozorovat okolí a vychutnávat klid. Ale nikdy jsem to nedělal. Neměl jsem čas.
• Celkově zpomalit. To potřebuji ze všeho nejvíc. A mám čím dál větší dojem, že mi v tom brání pocit, že mi něco uteče – konkrétně něco na internetu.

Kolik času trávíte na internetu vy? A co tam vlastně děláte? Víte to vůbec?

Zjistěte to a následně ho omezte. Pojďte do toho se mnou. Věřím, že to bude změna k lepšímu.

Máte rádi Lea Babautu a jeho blog zenhabits.net? Pák vás můj dnešní článek jistě potěší. Že Leův blog neznáte? Nevadí, přesto čtěte dál. Chystám se vám totiž nabídnout zajímavé čtivo, a to v češtině.

Příběh Lea Babauty lze označit za takovou bloggerskou pohádku. I když ji možná znáte, pojďme si ji zopakovat.

Za devatero horami, a devatero řekami, na malém ostrůvku kdesi v Tichém oceánu žil chlápek, jménem Leo Babauta. Pracoval jako redaktor, doma měl ženu a šest dětí. Kromě nich měl Leo také mnoho zlozvyků. 18. prosince 2005 se proto odhodlal vše změnit, začít žít lépe. Nejprve se rozhodl, že přestane kouřit. A ačkoliv to nezkoušel poprvé, světe div se, tentokrát se mu to podařilo. Tím získal chuť k dalším změnám. Postupně začal běhat, uběhl svůj první marathón, naučil se brzy vstávat, zorganizoval si čas, začal zdravě jíst, zbavil se dluhů, přešel na volnou nohu a zněkolikanásobil svůj příjem. O těchto a mnoha dalších změnách po celou dobu psal (a stále píše) blog zenhabits.net. Jeho návštěvnost neustále rostla, až se mohl Leo začít blogu věnovat na plný úvazek. Brzy napsal také svou první knihu, po níž následovaly další. Dnes patří zenhabits.net mezi nejnavštěvovanější blogy světa a Leovi knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. On ale neztratil skromnost a nadále propaguje minimalismus v každodenním životě. Chodí pěšky, běhá, píše, žije zdravě a dále svůj život zjednodušuje.

Protože jsou Leovy články opravdu zajímavé a zdaleka ne každý je schopen číst anglicky, rozhodl jsem se blog lokalizovat. Na doméně zenhabits.cz budou ode dneška pravidelně vycházet ty nejzajímavější články Lea Babauty přeložené do češtiny. Objeví se zde nejen jeho starší příspěvky, ale také všechny aktuální články, které v budoucnu publikuje.

Chcete-li tedy pravidelný přísun českých článků od mistra zjednodušování a jednoho z nejúspěšnějších bloggerů světa, neváhejte si přidat zenhabits.cz do své RSS čtečky, nebo jej sledujte na Twitteru či Facebooku.

PS: Vzhledem k tomu, že je blog nový, ocením, pomůžete-li o něm dát vědět ostatním. Za každý retweet, či jinou formu sdílení (včetně zkopírování článku na svůj web), mockrát děkuji. Pavel Říha

Proč se nudím?

Čeká tě něco, do čeho se ti nechce? To obvykle bývá důvod, proč se lidi nudí. Odkládají, místo aby se do toho pustili. Takže je něco, co bys teď měl udělat?

Nevím. Měl bych toho udělat spoustu, ale nic konkrétního, co bych teď měl dělat, není.

Tak se bav! Nebude to lepší než se nudit?

Asi jo. Ale vnitřně cítím, že se nemůžu bavit, když mě čekají věci, o kterých nevím, jak dopadnou.

Vím, máš tenhle týden dvě zkoušky, plus by sis jednu rád odložil na příští rok. A co s tím teda teď můžeš udělat?

Mohl bych se asi učit, ale zdá se mi to předčasné. Když se ale půjdu bavit, třeba si číst, bojím se, že něco nestihnu.

Zamysli se tedy, co potřebuješ dneska stihnout a jaký bys chtěl, aby vypadal tvůj dnešní den.

Chtěl bych vyřídit emaily, a pak si jít číst, k čemuž bych si pustil nějakou pěknou hudbu. Poté k večeru, asi tak v šest hodin, bych chtěl napsat na blog, že některé věci beru jinak než dříve a že tolik nepíšu, protože mi věci, o kterých jsem se dříve rozhodl psát, již nedávají takový smysl. Posunul jsem se na více duchovní úroveň. Návody jako “10 tipů na tohle a tamto” mi přijdou povrchní. I když jako titulek poslouží dobře, nezáleží na nich. Nezáleží na ničem a přesto na tom záleží. Na tomhle světě nemůžeme prohrát. Měli bychom se stále zdokonalovat, to nepochybně. Problém je, že většina knih o efektivitě, produktivitě a osobním rozvoji postrádá nějaký hlubší smysl, bez kterého je přitom člověk nemůže pochopit. Příliš se poutají na lepší budoucnost a dávají nám zapomenout na přítomnost, ve které žijem a vždycky žít budem. Pouhým činem v přítomnosti, právě teď, můžeme změnit budoucí přítomnost. Paradoxem je, že pokud se to naučíme, již to nebudeme potřebovat.

…tak tohle ze mě udělalo studium filosofie. Neřekl bych, kolik pravdy lze ve filosofii nalézt. Zdaleka nerozumím filosofickým problémům, ale už dnes mezi nimi vidím základní pravdy, které se prolínají všemi filosofickými a teologickými školami od začátku věků, a které člověk přesto, nebo možná právě proto, není schopen přijmout za své. Přitom, jak věřím, právě přijetí těchto pravd učiní člověka spokojeným a ukáže mu jeho pravé bytí.

nNějak ses rozepsal, nechceš dát na blog tohle?

Já ti nevím, není to moc osobní? Dává to vůbec smysl?

Myslím, že ano. Aspoň to bude zase něco jiného. Navíc si tím ušetříš spoustu práce.

To je taky fakt. Tak proč ne…

Také určité věci stále odkládáte? Nejste-li GTD mástři formátu Davida Allena, pak věřím, že ano.

Nechci teď rozebírat, proč úkoly odkládáme. Zajímá mě spíš, jaký má odkládání vliv na pocit z celého GTD systému.

Mám-li v systému úkol, který neplním, přemění se postupně v malého strašáka. Mám-li tam podobných strašáků víc, je z nich noční můra. A nachází-li se v mém systému noční můra, není mi příjemné s takovým systémem pracovat. Pokaždé, když do něj nahlédnu, křičí na mě: „Podívej, tohle tu máš už rok. Co s tím uděláš?! Zase nic, co?! He?!“

Výsledkem je, že se při práci se systémem cítím frustrovaný, zaneprázdněný a neschopný, případně, že s ním přestanu pracovat úplně.

Otázka zní, co s tím?

Nabízí se dvě možnosti. Buď můžu své úkoly splnit, anebo, a to je často lepší možnost, se můžu jejich splnění vzdát. Jak důležitý je asi úkol, který vám leží v systému bez povšimnutí půl roku? Opravdu jej chcete uskutečnit? Dává ještě dneska smysl? Pokud ano, není třeba jej přeformulovat?

Když se vrátím ke konkrétnímu příkladu sluchátek, tak ano, stále je chci reklamovat. Přesto ale úkol ze systému odstraním. Proč? Protože se nic nestane. Systém na mě přestane řvát, že jsem neschopný a až bude má potřeba urgentní, na reklamaci si vzpomenu i bez něj.

Dá se říct, že sluchátka sice reklamovat chci, ale není to ani naléhavé ani důležité. Ačkoliv úkol vedu jako aktuální, měl by být zařazen v někdy/možná nebo rovnou smazán.

Schválně si projděte svůj systém a zjistěte, zda na svých úkolech opravdu pracujete. Pokud ne, máte tyto možnosti:

• Splnit úkol
• Přeformulovat ho
• Přesunout do někdy/možná
• Smazat

Úkoly, které pro Vás nejsou naléhavé ani důležité, by se dle mého neměly v systému objevit, dokud se naléhavými nebo důležitými nestanou. Pouze tak se vám s ním bude dobře pracovat.

„A v čem se zmýlili jiní alchymisté, kteří hledali zlato a neuspěli?“ „Pořád hledali jenom zlato,“ odpověděl jeho společník. „Hledali poklad svého Osobního příběhu a nepřáli si ten Příběh prožít.“ – Alchymista, Paulo Coelho

Celé mé bádání začalo tím, že mi Pepa Štěpánek, jemuž tímto děkuji, doporučil inspirací skutečně nabitý blog Tomáše Hajzlera, který jsem do té doby neznal. Zde jsem mimo jiné našel zmínky o dvou úžasných knihách a jednom filmu, jmenovitě těchto:

• Laurent Gounelle: Muž, který chtěl být šťastný
• Paulo Coelho: Alchymista
• Dan Millman: Pokojný bojovník (existuje kniha, já viděl filmové zpracování)

Všechna tři díla formou poutavého příběhu pojednávají o člověku, který za pomoci "učitele" poznává základní životní pravdy, a dosahuje tak uvědomění sebe sama, své cesty a jejího smyslu. Troufám si tvrdit, že i ignoranta, kterého nějaká moudra nezajímají, budou knihy bavit. Rozhodně nečekejte slaboduché příručky typu „7 návyků pro spokojený život“ či „13 způsobů jak zvládat práci bez stresu“. Ačkoliv prostředí a detaily příběhu se v jednotlivých knihách liší, jedno mají společné. Nenásilně zmiňují základní principy spokojeného života, o kterých jsme sice slyšeli, dáváme jim zapravdu, ale přesto podle nich nežijeme. Není proto od věci si je čas od času připomenout

Těm, kteří dočetli až sem, přikládám odkazy na své osobní poznámky k jednotlivým knihám. Neměl jsem v plánu je zveřejňovat, ale o to zajímavější možná budou.

• Mé postřehy z knihy Muž, který chtěl být šťastný ZDE
• Mé postřehy z Alchymisty ZDE
• Pro mě zásadní věci z filmu Pokojný bojovník ZDE

Netvrdím, že v poznámkách jsou zachyceny veškeré obsažené myšlenky. Zapsal jsem si myšlenky, na které jsem si dokázal zpětně vzpomenout a které pro mě něco znamenají. Pokud vás některé z nich zaujmou, doporučuji si danou knihu přečíst osobně.

A aby toho nebylo málo, přidávám ke zhlédnutí přednášku Tomáše Hajzlera, která mě rovněž velmi oslovila. PS: Kdybych už do Vánoc nenapsal, přeji krásné a ničím nerušené svátky. Líbil se článek? Linkuj!

S něčím začnu, chvíli na tom dělám, a kdybych vydržel, nabude to úplně jiných rozměrů. Jenže já přestanu. Vždycky. Najde se totiž jiná činnost, která mě znovu pohltí. A zase nevydržím. Vždy mám v hlavě vícero nápadů a mezi nimi pendluju.

Píšu blog, dělám weby, mám další projekty, ať už spuštěné, v přípravě nebo v hlavě. Posun kupředu je ale omezený právě tím, že svůj čas mezi ně dělím. Zkrátka takový dlouhodobý multitasking…

Vím, že ideální je vybrat jeden cíl a zatím si jít. Jenže jaký? Teď mě nejvíc baví tohle, ale za měsíc to bude něco jiného. Několikrát jsem si zkusil vybrat, ale vždy jsem se od “vyvolené činnosti” vrátil a nahradil ji jinou.

Před pár dny mě napadlo, že příčinou mého problému by mohla být absence dlouhodobých cílů. Chybí mi konkrétní vize o tom, kde chci být za jeden, dva nebo deset let. Není tam ona představa, kdy zavřu oči a vidím se jako populární blogger, uznávaný webdesigner či bojovník za světový mír. A když už takovou vizi mám, je krátkodobá. Přečtu si o blogování, a chci být blogger. Přečtu si Bibli, a chci být papež (zatím netestováno). A tak je to se vším, co mě aspoň trochu zaujme. To znamená, že problém není v tom, že bych dlouhodobou vizi neměl. Problém je, že ji měním častěji než ponožky.

Otázka zní, co s tím?

Za dobu, co bloguji, jsem se naučil mnoho věcí, které můj blog posunuly vpřed. Věci, které se zdají samozřejmé, ale často se na ně zapomíná. Dokážete-li je plně využít, váš blog poroste a stane se úspěšným. Nevyužijete-li jich, váš blog upadne v zapomnění.

1/ Zvolte téma blogu

Nejste-li známá osobnost, je nepravděpodobné, že větší množství čtenářů projeví zájem o čistě osobní blog. Chcete-li aby váš blog byl hojně navštěvovaný, doporučuji určit téma, které vás zajímá a držet se ho. Neznamená to, že nemůžete občas trošku odbočit. Já tímto článkem také odbočuji. Jde o to, abyste nepsali jednou o sklizni řepy a podruhé o optimalizaci pro vyhledávače.

Sám jsem vyzkoušel oba přístupy. Původně jsem psal, o čem mě napadlo a teprve před časem jsem zaměřil blog na osobní rozvoj. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zájem čtenářů se podstatně zvýšil a následně se zlepšil i můj pocit z psaní. Není to již jen plané tlachání, ale přináším čtenářům určitou hodnotu.

2/ Buďte jednotní

Máte-li vybrané téma blogu, měli byste se s ním plně ztotožnit. Slaďte s ním název, doménu, motto, design, atd. Toto vše, včetně vašeho vystupování, by mělo reprezentovat hlavní myšlenku blogu. Buďte jednotní a zapamatovatelní, kdekoliv se objevíte.

3/ Publikujte pravidelně

Chcete-li získat pravidelné čtenáře, pište pravidelně. Publikujte alespoň jeden kvalitní článek týdně a zaručuji vám, že se to na vaší návštěvnosti brzy projeví. Díky pravidelnému publikování se čtenáři začnou na vaše články těšit. Budou se vracet a vytvoří vám silné zázemí.

4/ Zakažte si PR články

Jestliže nemyslíte doporučení vážně nebo tematicky nesouvisí s vaším blogem, nepište ho. Je to věc, která čtenáře otráví a rapidně sníží váš kredit. Vztah se čtenáři je z dlouhodobého hlediska mnohem důležitější než pár stovek, které PR článkem vyděláte.

5/ Řekněte, kdo jste

Vytvořte stránku „O mně“. Ukažte čtenářům, kdo jste, co děláte a proč píšete, co píšete. Nikdo nechce číst texty, pod kterými si nemůže představit konkrétního člověka. Dejte čtenářům pocit, že vás znají a začnou mít vaše články raději.

6/ Buďte osobní

Najděte správný poměr mezi fakty a vlastními zkušenosti. Snažte se do článků vložit něco ze sebe. Právě díky osobním názorům a zkušenostem lidé blogy čtou. Suchá fakta si mohou přečíst v novinách.

7/ Nepodceňujte nadpisy

Je všeobecně známo, že nadpis rozhoduje o úspěchu či neúspěchu článku. Podle něho se čtenář rozhoduje, zda bude číst dál. Volte proto takový nadpis, který upoutá. Ale pozor. To co uvádíte v nadpise, musí článek opravdu obsahovat. Vymyslete nadpisů víc a zvolte ten nejlepší.

Při tvorbě nadpisů je dobré inspirovat se jinde. Projeďte si úspěšné blogy a podívejte se, jaké titulky mají jejich nejčtenější články. Většinou budou tipu „10 způsobů, jak ulovit žížalu“ či „19 tajemství Homera Simpsona“.

Klikli jste? Čísla zkrátka přitahují.

8/ Strukturujte

Nepište dlouhé, jednolité texty. Tím čtenáře odstrašíte. Používejte odstavce, nadpisy, seznamy, citace a obrázky. Snažte se, aby byl článek na první pohled členěný, přehledný a dobře čitelný.

9/ Zjednodušujte

Užívejte jednoduchých slov a vět, vyjadřujte se stručně. Po dopsání článku si jej několikrát přečtěte a upravte ho. Zjednodušujte větné stavby, vyškrtněte zbytečná slova i věty. Odstraňte vše, co článku neubere na významu. Čím bude text stručnější, tím víc lidí si ho přečte.

Zvláštní pozornost věnujte zájmenům. Mají mimořádnou schopnost vloudit se do vět, ve kterých nejsou potřeba a zbytečně je znepřehlednit.

10/ Buďte užiteční

Pište články, které budou pro čtenáře přínosem. Snažte se být čtenářům užiteční a těžte z jejich pozitivních emocí. Vždy, když něco napíšete, zamyslete se, jestli byste to chtěli číst na cizím blogu. Pokud ne, není to dost zajímavé ani pro vaše čtenáře.

Alternativou k „být užitečný“ je „být provokativní“, kde naopak těžíte z negativních emocí čtenářů. Zkoušel jsem obojí, ale pozitivní emoce mám raději

Budování komunity

Komunita lidí pravidelně navštěvujících váš blog, je naprostý základ. Tito lidé o vás dávají vědět dál, podporují vás a tvoří jádro vašich čtenářů. Je-li vaše komunita dostatečně silná a najdete-li vhodný obchodní model, můžou vám tito lidé pomoci i vydělávat. Čím větší a silnější komunitu máte, tím úspěšnější váš blog je.

11/ Buďte vidět

Nejlepší způsob, jak přivést nové čtenáře, je být stále na očích. Tweetujte, blogujte, přispívejte, diskutujte, komentujte. Neustále dávejte lidem najevo, že existujete. Čím více jste vidět, tím budou vaše názory pro lidi zajímavější.

12/ Nabídněte odběr

Dejte čtenářům vědět, jakými způsoby mohou vaše články sledovat. Nabídněte jim co nejvíce možností a zajistěte, aby se o nich dozvěděli. Využijte RSS, sociální sítě, odběr článků emailem… Máte-li tu možnost, motivujte je k odběru nějakou odměnou (například ebook, aplikace atd.).

13/ Umožněte sdílet

Využijte síly sociálních sítí a sdílení čtenářům maximálně usnadněte. Vložte do svých článků tlačítka pro sdílení. V českých podmínkách doporučuji využít Facebook, Twitter a Linkuj. Ostatní alternativy příliš návštěvníků nepřinesou a čtenáře budou spíš rušit.

14/ Diskutujte s čtenáři

Vyzívejte v článcích k diskuzi a sami se jí účastněte. Vstoupíte tak do kontaktu s čtenáři, získáte jejich přízeň a umocníte vzájemný vztah. Mnohdy vám navíc diskutující ukáží jiný pohled na věc a rozšíří vaše obzory. Pokud diskuzi vedete dobře, často se stane hodnotnější než samotný článek.

Dobré je diskutující upozornit emailem, odpovíte-li na jejich komentář. Přimějete je tak vrátit se a v diskuzi pokračovat. Pro WordPress k tomuto naleznete mnoho pluginů. Já používám CommentMailer, který mi umožňuje zvolit, komu z diskutujících upozornění odešlu. Neotravuji tak všechny, které se diskuze zúčastnili, ale pouze ty, na jejichž komentář skutečně reaguji.

15/ Nenechte se vyprovokovat

Občas se stane, že některý z diskutujících je k vašemu článku skeptický nebo je dokonce agresivní. Nenechte se podobnými lidmi vyprovokovat, argumentujte a odpovídejte i agresivním diskutujícím slušně. Vím, někdy je to těžké. V takovém případě nechte komentář ležet a odpovězte až trošku vychladnete. Nemá cenu kvůli šťouralům znehodnocovat diskuzi hádkou.

16/ Používejte Twitter

Pokud ještě nejste na Twitteru, je nejvyšší čas začít ho aktivně využívat. Není sice tak rozšířený jako Facebook, jeho síla však spočívá jinde. Na českém Twitteru se nachází především geekové, bloggeři a novináři – lidé, kteří hýbou českým internetem a které rozhodně stojí za to oslovit.

17/ Pište guest posty

Neexistuje lepší způsob získání nových čtenářů, než publikace článků na tematicky spřízněných webech. Vyhledejte takové, navažte kontakt s jejich autory a zkuste se dohodnout. Nabídněte to nejkvalitnější, co dovedete napsat. Nešetřete dobré články pro svůj blog. Aby byl guest post výhodný pro obě strany, musí mít článek určitou hodnotu. Excelentní článek vám navíc přinese mnohem víc čtenářů, než článek průměrný.

Vztah s bloggery

Dobrý vztah s ostatními autory je důležitý pro každého bloggera. Víc než kdekoliv jinde zde platí rčení: „Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“. Přivedete-li bloggerovi čtenáře, odkáže na vás. Urazíte-li ho, pomluví vás.

18/ Nesoupeřte

Pamatujte, že ostatní bloggeři nejsou vaši nepřátelé, ale spojenci. Nemusíte se bát o nich zmínit. Jako bloggeři táhneme všichni za jeden provaz. Skutečnost je taková, že čím víc si vzájemně pomáháme, tím více máme čtenářů. Pomozte bloggerovi a on příště pomůže vám. Takhle to funguje.

19/ Odkazujte

Odkazujte na ostatní blogy, retweetujte, linkujte. Upozorňujte na zajímavé články jiných autorů. Obohatíte je i své čtenáře. A jak jsem psal výše, uvidíte, že se vám to vrátí.

20/ Spolupracujte

Aktivně se podílejte na různých bloggerských projektech, iniciativách i setkáních. Navážete kontakt s ostatními autory a získáte nové čtenáře.

21/ Čtěte a komentujte

Sledujte blogy ostatních autorů a zapojte se do diskuze. Vybudujete si vztah s autorem a díky odkazu na váš blog získáte nové čtenáře. Neznamená to však, že byste měli spamovat. Když nemáte co říct, raději mlčte a alespoň se inspirujte z přečteného článku.

Pište a učte se

Nedopusťte, abyste se příliš soustředili na druhořadé věci. Nejdůležitějším zůstává psaní. Pište! Pište kvalitní články, které budou čtenáře zajímat. Sledujte, které z vašich článků jsou úspěšné, přemýšlejte proč a učte se z toho.

TIP: Zaujalo vás toto téma? Spoustu článků (anglicky) o tom, jak se v psaní zdokonalovat, najdete například na Problogger.net nebo Writetodone.com.

Líbil se vám článek? Linkujte! a budu vám vděčný.

S růstem společenského postavení člověka a jeho majetku mu přibývají také další, méně příjemné věci. Pokud bych je měl jmenovat, uvedl bych tyto:

Očekávání: Společně s úspěchem rostou také očekávání společnosti. Aby si člověk udržel nálepku úspěšného, musí jezdit drahým autem, bydlet v luxusním domě, nosit švýcarské hodinky, cestovat na exotická místa, mít děti na prestižní škole, hrát golf… Jistě si říkáte, že přesně tak byste chtěli žít. Ale není to hloupost? Lidé mají přeci různé potřeby. Od „úspěšných“ se však toto očekává.

Zodpovědnost: S velkým majetkem jsou spojené také starosti. Zodpovědnost za údržbu nemovitostí, chod firmy, zaměstnance, přání zákazníků, splácení hypoték, úvěrů a leasingů… To vše jsou věci, které zvyšují stres a snižují spokojenost.

Výdaje: Tou největší zodpovědností, která je tvořena výše uvedenými, jsou výdaje. Člověk je nucen vydělávat tolik, aby si udržel svůj životní styl a jeho „úspěch“ se nezbortil jako domeček z karet. Často se přitom stává, že všechno své úsilí věnuje této snaze a na to, co by chtěl opravdu dělat, už mu nezbývá čas. A právě tehdy je chudý člověk bohatším.

Závislost: Možná si teď říkáte, že kdyby vám došli peníze, svou životní úroveň snížíte. Ale skutečností je, že věci (ač jste je dřív nepotřebovali) ve vás vyvolají závislost. Představte si následující: Zbavíte se bavoráka, pořídíte si favorit. Prodáte dům, přestěhujete se na sídliště. Zahodíte iPhone a koupíte starou Nokii. Nechtělo by se vám, že? I kdyby vás tížili dluhy, a před lety na sídlišti jste se cítili mnohem lépe, většina z vás by do toho nešla.

Osobně mi hrozně dlouho trvalo, než jsem k podobným závěrům došel. Vždycky jsem byl „komerční“ člověk a o zarytých odpůrcích komerce si stále myslím své. Miloval jsem drahé věci a pokaždé musel mít to nejlepší. V poslední době ale zjišťuji, že to není správná cesta. Peníze a věci štěstí nepřináší. Naopak je utratíte za blbosti a ponoříte se do nejistoty z nedostatku.

Nechci vás přesvědčovat, abyste nekupovali to, po čem toužíte. Sám jsem nikdy nechápal, proč si mnoho boháčů drahé věci nekupuje. Vždyť koupě nablýskaného sporťáku jim nijak neublíží. Až nedávno mi to docvaklo. Nekupují je ze stejného důvodu, jako já nekupuji omalovánky. Zkrátka je nepotřebují. To je vše.

Toužíte-li po věcech, pořiďte si je. Je to o postoji a změně mysli. Máte-li pocit, že bez těch věcí nebudete šťastní, nemá cenu si je odříkat. Teprve až zjistíte, že je k životu nepotřebujete, přestanete za ně utrácet.

Sám zatím s pokušením kupovat zbytečné věci bojuji. Ale myslím, že jsem na dobré cestě.

Bonus na konec: Na závěr bych se s vámi chtěl podělit o video, které sice souvisí s článkem spíše okrajově, ale velmi pěkně ukazuje, že šťastní můžeme být v jakékoliv situaci. (České titulky zapnete pomocí ‘view subtitles’.)

Zkus použít Linkuj! …věř mi, je to bezva pocit

To jsou otázky, na které vám v tomto článku neodpovím. Ano, i já vám mohu říct, že chcete-li něčeho dosáhnout, měli byste se do toho pustit. Je to pravda, ale sám s tím mívám často problémy. Od přírody jsem váhavý člověk a udělat rychlé, odvážné rozhodnutí, je pro mě neuvěřitelně těžké. Mnohdy jsem radši, když rozhodne někdo jiný. Vždyť mě je to vlastně jedno. Ne. Není mi to jedno. Ale sám nevím, co vlastně chci a to je problém. V každé knize se dočtěte, že se máte věnovat tomu, čemu chcete a že v tom máte mít jasno. Jenže co když v tom jasno nemám? Co když nevím, co chci? S tím vám nikdo neporadí. Vlastně ani nemůže. Je to na vás. Pouze vy víte, co chcete. A když ne, musíte to zjistit.

Ptáte se jak na to? Stejně jako knihy, ani já vám nedám přesnou odpověď. Je to jako bludný kruh: Udělej to, jinak nezjistíš, jestli to chceš dělat. Často budete mít pocit, že už jste svou vysněnou činnost našli. Budete nadšení. Budete na ní pracovat ve dne v noci, ale jakmile prvotní nadšení opadne, práce ztratí svůj lesk a stane se z ní rutina. Začnete se k ní nutit. Budete se ptát, zda je to opravdu to, co v životě hledáte. Pravděpodobně ne. Nějakou dobu vám zabere přemýšlení, co dál a pak na to znovu narazíte. Opět vás to pohltí. Otázka zní, na jak dlouho. Může něco člověka pohltit na celý život? Nevím, ale myslím si, že je přirozené měnit oblasti svého zájmu. Alespoň do té doby než najdete ten pravý. I kdybyste ho měli hledat celý život, je to lepší než dělat něco, co vás nebaví.

Sám na sobě pozoruji, že jsem skutečnou náplň života zatím nenašel. Nebo možná ano. V posledních letech jsem zkusil dost věcí. Věnoval jsem se tvorbě webů. Bavilo mě to, ale chtěl jsem si zkusit něco nového. Velmi mě zajímal internetový marketing. Usiloval jsem o pozici SEO konzultanta a kdybych ji získal, věřím, že bych své nadšení udržel. Nakonec se tak nestalo kvůli souběžnému studiu. Nevadí. Člověk má zkusit vše. Stále více času jsem v poslední době věnoval vlastním webům a dneska je mou vášní psaní. Miluji ho. Řekl bych, že ze všeho nejvíc. Psát, sledovat reakce a vidět, že se někomu články líbí, mi dodává úžasný pocit.

Problém je, že na rozdíl od tvorby webů, z psaní zatím nemám ani korunu. Dokážu to změnit? Myslím, že ano. A víte proč? Začal jsem. Nezačal jsem ze dne na den, tento blog už píšu téměř rok. Ale až nedávno jsem se rozhodl, že se psaní stane mojí prioritou a tvorbu webů odsunu do pozadí. Chci psát, a alespoň po dobu studií, se tím chci živit. Myslím, že tentokrát to není jen prvotní nadšení. Je to mnohem lepší než tvorba webů. Budu-li moci za rok říct, že se mi to podařilo, bude to skvělé – pro mě i všechny čtenáře. Protože podaří-li se mi stát v malinkatém českém rybníčku profesionálním bloggerem, pak se dá zvládnout cokoliv. Každý může zvládnout cokoliv. A když se to nepodaří? Nevadí. Kromě tvorby stránek budu rozumět další věci – blogování. Budu mít několik dobře rozjetých webů a zkusím zase něco jiného. Za zkoušku to stojí a já věřím, že s vaší podporou to dokážu!

Jelikož úspěch blogu je tvořen především jeho čtenáři, za jakýkoliv link, tweet, článek, přidání do RSS či doporučení vám jsem nesmírně vděčný.

Linkuj! článek. Díky.

Prostě se ho zbavte. Myslím to vážně. Těžké, co? Úplně vidím, jak sami sebe přesvědčujete, že je užitečný, že zvyšuje vaši produktivitu. Blbost. Vaše mysl pouze ospravedlňuje hračku okrádající vás o čas i peníze.

Pravda je následující:

1/ iPhone vám nedopřeje odpočinku

Nenechá vás chvilku offline. Bez přestání vás zásobuje novými informacemi, požadavky a úkoly. Zvyknete si na to. Když vjedete do tunelu, myslíte, že 5 minut bez 3G připojení nevydržíte.

2/ iPhone vás nepustí z práce

Vaše práce nezůstává v kanceláři. Nezbavíte se jí na obědě. Nezbavíte se jí na záchodě. Nezbavíte se jí nikde.

3/ iPhone vás vyrušuje

Neustále odvádí vaše soustředění. Facebook, Twitter, ICQ, Skype, smsky, emaily, telefonáty… uáááá!

4/ iPhone z vás udělá závisláka

Máte nutkavou potřebu sdělovat světu, co děláte a jak se při tom cítíte. Nefunguje-li Twitter, život pro vás ztrácí smysl.

5/ iPhone vám vykrade byt

Kdekoliv jste, s klidem to na sebe prásknete. Foursquare nebo Gowalla? No přece obojí. Proč neříct zloději, že právě nejste doma?!

6/ iPhone vám podsouvá zbytečnosti

Existují miliony služeb nabízejících aplikaci pro iPhone. Neexistuje rozumný důvod, proč tyto služby používat. Ale co, za zkoušku nic nedáte…

7/ iPhone vás zaměstnává

Neustále instalujete všemožné aplikace. Hrajete si s nimi a říkáte si, jak jste efektivní. Nepřipustíte, že tužka a papír by posloužily lépe.

8/ iPhone vás pohlcuje

Místo věcí kolem sebe věnujete pozornost iPhonu. Nezaznamenáte, že vám ujelo metro. Nepozdravíte přítele, s kterým jste se právě minuli. Možná si nevšimnete červené na přechodu…

9/ iPhone vám nedá spát

Se svým pokladem (telefonem, bohužel) si hrajete dlouho do noci. Ráno nechcete vstát, jste unavení, ale nevadí. Dokonalý budík, sledující spánkový cyklus, vás z postele vytáhne.

10/ iPhone vás nutí synchronizovat

Neustále něco synchronizujete a pochvalujete si, jak jednoduché to s iPhonem je. Kdybyste nic nesynchronizovali, bylo by to jednodušší. Nemyslíte?

11/ iPhone vás stojí spoustu peněz

Opravdu chcete investovat do něčeho, co zvyšuje váš stres? Jistě, má to výhody. Za slušný peníz máte internet vždy po ruce, aplikace stahujete pohodlně z iTunes. Tak pohodlně, že si ani nevšímáte, kolik to vše stojí.

12/ iPhone vás fanatizuje

iPhone se vám líbí. Říkáte si: „Co zkusím dál?“. A pokud jste dost velcí blázni, koupíte si iPad, iPod, iMac… nový iPhone. Peněženka naříká, ale vám to nevadí.

13/ iPhone vás ohrožuje

Stejně jako se iPhone líbí vám, líbí se i partičce stojící opodál. Počkají si za rohem a v lepším případě přijdete jen o iPhone.

14/ iPhone si vás připoutává

Jakmile ho máte, namluvíte si, že je užitečný. Nechcete se ho zbavit. Stala se z něj další věc, na které lpíte. Přitom dokud jste ho neměli, v nejmenším vám nechyběl.

15/ iPhone vás nečiní šťastnými

Ač na první pohled možná dokonalá, je iPhone pouhá věc. A jak známo, věci nás šťastnými nedělají. Prodejte ho a jeďte raději na dovolenou!

Vždycky jsem byl fanoušek mobilních telefonů a technologií obecně. Chtěl jsem vždy to nejlepší. Když přišel mobilní internet, bylo to bezvadné. Mohl jsem na něj, kdy se mi zachtělo. Žádná omezení.

Teď měsíc používám hloupý mobil a vychutnávám si to. K čemu jsou aplikace na kdejakou blbost, neustálé spojení se světem a vyřizování emailů na pláži? Naprostá většina věcí, které na mobilu děláme, je zbytečná – kdybychom ho neměli, neděláme to.

Chytrý mobil nepotřebujeme. Nevím jak vy, ale já nejspíš zůstanu u toho hloupého.

Výzva: Vydrželi byste bez smartphonu? Zkuste to! Věnujte tomu den, týden nebo měsíc. Možná zjistíte, že vám vůbec nechybí. Dokážete to?!

–

Poznámka pod čarou: Článek necílí jen na majitele iPhonu, nýbrž na všechny majitele chytrých telefonů. iPhone jsem použil jako příklad – předem říkám, že proti němu ani jeho majitelům nic nemám.

–

Dejte mi hlas na Linkuj! a Svatý Antoníček vám to stokrát vrátí…

Tipy & triky

1/ Petr Mára: Jak zvládnout pracovní nával a stres a přitom se nezbláznit?

Český GTD guru, Petr Mára v  článku nabízí 10+1 tipů, jak efektivně pracovat a nezapomenout přitom žít. Článek je opravdu komplexní a s klidem mohu říct, že na toto téma nenajdete lepší.

2/ Lukáš Bajer: 8 tipů, jak překonat nechuť nejen k práci

Článek zmiňuje několik strategií, připravených pomoci v boji s prokrastinací. Lukáš Bajer je autorem desítek článků na svém blogu i serveru mitvsehotovo.cz. Vybrat pouze jeden bylo proto celkem obtížné.

3/ Tomáš Bleša: Jak vstávat brzy aneb ranní ptáče

Ani zde nebylo úplně jednoduché vybrat nejlepší článek. Blog zaměřený na osobní rozvoj a podnikání je sice aktualizovaný spíše zřídka, o to zajímavější však jsou postřehy autora. Nakonec jsem vybral příspěvek o brzkém vstávání, jelikož na toto téma najdete lepší jen stěží.

4/ Kateřina Karan: Jak se super rychle naučit cizí jazyk

Tak tady jsem neváhal! Všechny zmíněné tipy jsou do jednoho velmi přínosné. Promagazin.cz je celkově užitečný blog, škoda jen, že zřídka aktualizovaný.

5/ Vůdce: Jak sbalit holku

Zde jsem si nebyl úplně jistý, jestli „balení“ do tohoto výběru patří. Nakonec jsem však usoudil, že ano. Chcete-li vědět, po čem ženy touží, tento blog je správná volba.

Názory & inspirace

6/ Petr Mára: Život & Timemanagement – jak se mění jejich pojetí v čase

Dnes již druhý článek Petra Máry se zamýšlí nad vývojem člověka a změnou jeho priorit v čase. Jedná se o výtečně napsaný článek, který by zde rozhodně neměl chybět.

7/ Pavel Králíček: O normálnosti

Výstižný článek Pavla Králíčka poukazuje na to, že mnohdy je lepší být „divný“ než „normální“. Na jeho blogu naleznete především postřehy o životě a osobním rozvoji.

8/ Dadajax: Jak málo stačí

Přestože se blog rozvoji osobnosti příliš nevěnuje, tento článek jsem si nemohl odpustit. Na příkladu dokonale ukazuje, co dokáže jedno vlídné slovo a jak moc záleží na správném přístupu.

9/ Mordemy: Vyplácí se dělat chyby

Skvělý článek upozorňující, že na neúspěch je třeba pohlížet z té lepší stránky – bez něho bychom totiž úspěchu nikdy nedosáhli. V dalších příspěvcích se autor věnuje především společnosti, psychologii a vztahům.

10/ Lukáš Gregor & Lukáš Bajer: Time management není o uklizeném stole

V rozhovoru se na otázky okolo GTD táže Lukáš Gregor. Od Lukáše Bajera se dozvíme víc než jen o uklizeném stole…

+ Digit.cz: Mějte svůj čas pod kontrolou aneb jak aplikovat metodu GTD

Na konec jsem si nechal 29. díl Digitu. Je věnován GTD a právě u něj pro mě všechno začalo.

Závěrem

Ač jsem si zprvu nebyl jistý, zda dám deset článků dohromady, nakonec jich bylo dost a já musel dlouze vybírat. Opominul-li jsem tedy nějaký příspěvek nebo blog, neváhejte se o něj podělit v komentářích.

Líbilo se? Přidejte hlas na Linkuj!

Člověk je zvláštní tvor! Děsí ho, přichází-li o bohatství, avšak zůstává lhostejný k tomu, že nenávratně míjejí dny jeho života.
- Abu al-Farah Tartusi

Říkáme si, že když budeme nejdřív tvrdě pracovat, vyděláme hromadu peněz, tak si pak užijeme života mnohem lépe. Jenže to je blbost!

Možná se jednou opravdu stanete uznávaní a úspěšní, jak jste o tom vždycky snili. Ale až se podíváte do zrcadla, zjistíte, že jste stárnoucí plešatý páprda, který celý život jenom dřel. Budete to chtít napravit. Vezmete si mladší ženu, začnete sportovat, procestujete svět. Konečně začnete trošku žít, ale už to nebude ono. Začnou vás bolet záda a vy si řeknete: „Celé své mládí jsem strávil honbou za úspěchem a teď bych svůj úspěch vyměnil za mládí.“

Stojí vám to za to?! A co když vás, nedej bože, přejede auto a svého úspěchu se vůbec nedožijete?

Když se zamyslím, kam dnešní honba za úspěchem spěje, vzbuzuje to ve mně obavy. Na člověka jsou kladeny stále větší požadavky a je otázkou, do jaké míry je schopen je zvládat. Pokud se jich nahromadí příliš, skončí v péči lékařů a teprve tehdy si uvědomí, že bezhlavý hon za penězi nebyl správnou volbou. Nechcete se dostat až tak daleko? Ani já ne. Nabízím proto 9 tipů, jak zpomalit a více se soustředit na přítomnost.

TIP1: Eliminujte povinnosti

Projděte si své aktivity, a sami sebe se zeptejte: „Proč zrovna tomuto věnuji svůj čas?“. Ty nejméně důležité činnosti pak vyškrtněte. Možná zjistíte, že vše co děláte, vám smysl dává. Nechte si to projít hlavou, a jestliže se opravdu nehodláte ničeho vzdát, zvolněte alespoň tempo.

TIP2: Buďte offline

Dnes všudypřítomný internet nám nedá odpočinout. Neustále jsme ve spojení s našimi povinnostmi a odpoutat se od nich je čím dál těžší. Je proto dobré určit si čas, kdy jste k dispozici na telefonu, emailu či sociálních sítích a čas, kdy jste zkrátka offline.

TIP3: Nespěchejte

Vstáváte deset minut před odchodem do práce a zuby si čistíte po cestě v metru? Zkuste jednou vstát dřív, v klidu se umýt, najíst a beze spěchu vyrazit. Chvátáte z práce, aby vám náhodou neujel autobus? Co takhle rozhlédnout se kolem sebe, zastavit se, dát si něco na zub. Za chvíli přeci jede další…

TIP4: Choďte pěšky

Vyhněte se přeplněným autobusům či zacpaným silnicím. Jděte pěšky. Je to zdraví prospěšné, uklidňující a mnohdy i rychlejší.

TIP5: Najděte si koníčka

Najděte činnost, která vás naplňuje, a věnujte ji svůj čas. Váš život bude bohatší, pročistíte si hlavu, odreagujete se a v případě sportu uděláte i něco pro své zdraví.

TIP6: Nezapomínejte na své blízké

Odložte práci a věnujte se chvíli rodině a přátelům. Vyrazte s nimi na výlet, běžte sportovat nebo si zajděte na večeři. Než se nadějete, děti vyrostou, přátelé se odstěhují a další společné zážitky už nikdy nezískáte.

TIP7: Vyhraďte si čas pro sebe

Buďte chvíli sami. Běžte se projít, jděte si zaběhat, najděte si klidné místo k přemýšlení. Urovnejte si své cíle, uvažujte o svých projektech a věcech, které byste rádi udělali v budoucnu. Odpočinete si a přijdete na nové myšlenky, které by vás třeba nikdy nenapadly.

TIP8: Žijte přítomností

Když něco děláte, soustřeďte se na to. Více si to užijete a dosáhnete lepšího výsledku. Nemluvím teď pouze o práci, ale o jakékoliv činnosti. Když se sprchujete, věnujte se jen tomu a pocitům s tím spojeným. Uvidíte, že si sprchu užijete jako nikdy předtím. A podobné je to se vším.

TIP9: Usmívejte se

Usmívejte se na svět kolem vás. Dělejte to často. Radujte se z každodenních maličkostí – z nového dne, z východu slunce, z dobře odvedené práce, z dobrého jídla, z chvil strávených s přáteli, ze života.

A jak je to se mnou? Přiznávám, také se ženu za onou nespecifikovatelnou věcí, zvanou úspěch. Uvědomil jsem si však, že neméně důležité jsou věci popsané výše. Pokud jim vyhradíte v životě dostatečné místo, zbavíte se stresu, získáte nové zážitky a budete se cítit lépe. A úspěch? Nebojte, ten počká.

Oslovil vás článek? Dejte mu hlas na Linkuj.cz.

Také máte oblíbené weby, které prohlížíte pořád dokola? Máte spoustu práce, ale předtím než začnete, je musíte zkontrolovat. Jdete se kouknout na Facebook, mrknete na Twitter, zkontrolujete email a RSS čtečku. Pak si uvědomíte, že jste dlouho nebyli na Facebooku a bludný kruh začíná odznovu.

Víte sice, že den proflákaný na internetu vám není ničím prospěšný, vlastně vás to ani nebaví. Nudíte se, ale nemůže přijít na jakoukoliv činnost, které byste se chtěli právě teď věnovat… Věřím, že nejsem sám, kdo čas od času tento problém řeší. Přináším proto několik tipů, které mi v boji proti bezcílnému brouzdání pomáhají.

1/ Zamyslete se

Zastavte se a chvíli popřemýšlejte, co vám bezdůvodné potulování po internetu přináší. Opravdu potřebujete říct světu, že jste včera dobře zakalili, přečíst si, koho zase sbalil Vůdce a mezitím desetkrát zkontrolovat mailbox? Pravděpodobně ne. Nebude tedy lepší začít něco dělat? Cokoliv. Takhle strávený čas je přeci k ničemu.

2/ Zredukujte zdroje

Zamezte ztrátě času odstraněním zbytečných informačních zdrojů. Skryjte na Facebooku statusy „přátel“, které jste potkali poprvé a naposled na Pepíkově oslavě. Projděte si Twitter a zvažte, zda jsou všichni sledovaní pro vás přínosem. Zrevidujte RSS čtečku a smažte blogy, které vás dlouho ničím nezaujaly. Buďte nekompromisní. Zredukujte zdroje o 50% a budete-li se na to cítit, dejte si druhé kolo.

3/ Motivujte se

V situaci, kdy se vám do ničeho nechce, často pomůže motivační článek. Nějaký, který vám připomene, jak důležité jsou vaše cíle, jak příjemné je s nimi pohnout kupředu, nebo poradí, jak z bludného kruhu ven. Uložte si do záložek tento článek a až se vám nebude chtít nic dělat, přečtěte si jej.

TIP: Další motivační články naleznete kromě mého blogu například na mitvsehotovo.cz nebo zenhabits.cz

4/ Začněte

Překonejte svůj odpor a pusťte se do toho. Jakmile to uděláte, zjistíte, že práce není tak hrozná. Pravděpodobně vás bude bavit mnohem víc, než bezcílné brouzdáním po internetu. Budete si říkat: „Proč jsem vlastně nezačal dřív?“

5/ Soustřeďte se

Jestliže jste již s prací začali, nedovolte, abyste se dostali zpátky do bludného kruhu brouzdání. Napadne-li vás zkontrolovat mailbox, Facebook nebo Twitter, zhluboka se nadechněte, řekněte si „NE!“ a myšlenku zažeňte.

TIP 2: Pokud používáte Google Chrome, od rušivých stránek vás spolehlivě ochrání výborný plugin Concentrate, sloužící k tvorbě blacklistu webů a jejich následné blokaci po vámi zvolený čas. Obdobný plugin nepochybně existuje také pro Firefox.

6/ Nenechte se rušit

Není nic horšího, než počítač upozorňující na každý nový email, zprávičku na Twitteru či status na Facebooku. Je velmi pravděpodobné, že s prvním upozorněním sklouznete zpět k bezcílnému brouzdání. Všechna upozornění si proto raději vypněte.

7/ Bavte se

Jestliže i přes všechnu svoji snahu nejste schopni pracovat, nevadí. Přečtěte si knihu, jděte si zaběhat nebo běžte na pivo. Nemějte výčitky a pořádně si to užijte. Zpět se vrátíte odpočinutí a s novou chutí do života.

To je ode mne pro dnešek vše. Pokud používáte nějaké další metody, které jsem v článku nezmínil, budu rád, podělíte-li se o ně v diskuzi.

Námět k diskuzi: Vypozoroval jsem, že nechuť do práce se u mě paradoxně projevuje poté, kdy dosáhnu nějakého většího cíle. Najednou mám pocit, že je vše hotovo, ostatní cíle jsou daleko a mě se nechce pouštět do jejich realizace. Máte to taky tak nebo jsem výjimka?

Oslovil vás článek? Hlasujte pro něj ZDE na Linkuj.cz a dejte vědět ostatním, že stojí za přečtení. Za každý hlas děkuji.

Typickou vlastností snílka – perfekcionalisty je touha znát pro každý problém to nejlepší řešení. A jelikož mu přesně to nabízí literatura osobního rozvoje, není divu, že se do ní zamiluje. V případě, kdy by si jednou za čas přečetl kvalitní knihu, poučil se z ní a své vědomosti využil při plnění úkolů, nebylo by na tom nic špatného. Problém snílků – perfekcionalistů ovšem je v tom, že literatura osobního rozvoje je jejich koníčkem a často také největším žroutem času. Místo aby přečetli jednu knihu a následně se soustředili na práci a osvojení nově nabytých znalostí, začnou hned číst knihu další, jejíž obsah se podobá té předchozí jako vejce vejci.

Vzhledem k motivačnímu účinku těchto knih není divu, že snílci věří ve svůj růst a brzké dosažení cílů. Bohužel, člověk může přečíst tisíce knih jak si uspořádat čas, získat úspěch a splnit své sny, ale dokud nezačne opravdu pracovat, jen stěží se tomu přiblíží.

Jak poznáte snílka – perfekcionalistu

• Je nerozhodný, stále hledá nejlepší způsob, místo aby začal něco dělat
• Své cíle neustále mění podle aktuální nálady/podle toho, co vidí u jiných/podle toho, co se mu zdá výhodnější
• Vzhledem ke sklonu měnit cíle není schopen dotahovat věci do konce
• Je netrpělivý; když vidí, že se nedaří, jde od toho
• Dělá jen to, čím si je jistý; nedokáže vystoupit z komfortní zóny
• Stále zkouší nové nástroje pro plánování času
• Nejčastěji ho zastihnete, jak čte knihu o osobním rozvoji nebo tento blog

Jak poznáte efektivního člověka

• Je rozhodný, neztrácí čas hledáním nejlepší cesty, spoléhá na svůj instinkt a zkušenosti
• Zná své cíle a mění je pouze na základě dlouhodobých pocitů
• Vzhledem ke sklonu na svých cílech tvrdě pracovat, je proměňuje v realitu
• Je vytrvalý; ví, že výsledků dosáhne, pouze když vydrží
• Často zkouší věci, které nikdy nedělal; rozvíjí tím své zkušenosti
• Plánování času má vyřešené a dál ho neřeší
• Nejčastěji ho zastihnete, jak tvrdě pracuje na realizaci svých snů

Osobně jsem přesvědčen, že to, zda je člověk snílek nebo efektivní jedinec, je z velké části vrozené. Neznamená to však, že s tím nemůže nic dělat. Ze všeho nejdůležitější je pro snílka uvědomit si na čem je a začít jednat. Dokud se nepřestane válet v knihách, hledat ideální nástroj pro správu času a snít o úspěchu, nikdy ho nedosáhne.

Poznámka autora: Ačkoliv to nemám nijak podložené, domnívám se, že právě snílek – perfekcionalista je typický čtenář literatury osobního rozvoje. Rození efektivní jedinci, kteří dosahují úspěchů přirozeně, totiž tuto literaturu nepotřebují.

S tím spojený problém je, že autoři, které psaní podobných knih živí, vám většinou neřeknou: „Přestaňte číst mé knihy a běžte něco dělat!“. Ta nejpodstatnější věc, že úspěchu lze dosáhnout pouze tvrdou prací, vytrvalostí a odvážnými rozhodnutími, je v knihách zdůrazňována zřídka. Pro snílka je to přitom zásadní zjištění.

A jak poznáte, zda jste snílek? Je to jednoduché. Zamyslete se, zda se opravdu přibližujete vytyčeným cílům nebo jen hledáte jak jich co nejrychleji dosáhnout. Čtete-li jednu knihu za druhou, přeskakujete praktická cvičení a zmínky o tvrdé práci, vytrvalosti a odvážných rozhodnutích raději ignorujete, je nejvyšší čas to změnit!

Začít běhat bylo tím nejlepším rozhodnutím, které jsem v nedávné době udělal. Dlouho předtím jsem se žádnému sportu nevěnoval, celý den trávil u počítače a můj největší sportovní výkon byla cesta do hospody. Nedostatek fyzického pohybu zapříčinil, že mě moje práce přestávala bavit, byl jsem unavený a znuděný stereotypem. Čím je můj stav mysli způsoben jsem nevěděl do doby, než jsem se náhodou dostal k myšlence začít běhat. Jakmile jsem poprvé vyběhl, všechno se změnilo.

Po prvních pár metrech jsem dostal neuvěřitelnou radost z pohybu a projel mnou intenzivní pocit volnosti. Představa, že jsem nespoutaný, všechny starosti nechávám za sebou a mohu běžet kamkoliv se mi zachce, mě doslova pohltila. Najednou nezáleželo na tom, že do zítřka musím stihnout práci pro důležitého klienta, nezáleželo na mých ostatních problémech. V tu chvíli jsem existoval jen já a svět kolem mě.

Běhu jsem věnoval veškerou koncentraci, a i když se to může zdát absurdní, odpočíval jsem. Když běžíte, soustřeďte se pouze na přítomnost. Vy, cesta a nějaký ten „power song“. Dejte všechno své úsilí do toho, abyste doběhli do cíle. Nezastavujte! Každý další krok bude bolet. Je to výzva! Dokažte si, že na to máte. Radost v cíli vás mnohanásobně odmění. Po doběhnutí si odpočiňte, dejte si sprchu a budete se cítit jako znovuzrození.

Dalším důvodem, pro který běh miluji, je podobnost s reálným životem. Když vás zaujme nová věc a „vyběhnete k cíli“, obvykle jste nadšeni. Nejraději byste jí věnovali všechen svůj čas. Až s přicházející únavou začíná vášeň opadat, postupně se z ní stává dřina a vy máte pocit, že své mety nikdy nedosáhnete. Jenže cíl se přibližuje. Nevzdáváte to. Doběhnete a přichází velké zadostiučinění. Vždy, když vydržím běžet až do cíle a uvědomím si, že stejným způsobem mohu dosáhnout čehokoliv, obrovsky mě to motivuje.

7 důvodů proč začít běhat

• Pocit volnosti – Svoboda, kterou okusíte po vyběhnutí je neopakovatelná. Umocnit ji můžete dobře volenou hudbou nebo načasováním běhu na dobu západu či východu slunce.
• Útěk od problémů – Všechny vaše problémy a povinnosti, necháte stranou. Soustředíte se na radost z pohybu a necháte svou mysl odpočinout. Až se vrátíte, dost možná najdete to pravé řešení.
• Zdraví – Tím, že pravidelně běháte, děláte hodně pro celé své tělo, ať už se jedná o srdce, oběhovou soustavu nebo vaši postavu.
• Seberealizace – Stanovte si své běžecké cíle a jděte za nimi. Nemusí to být rovnou maraton. Každý kilometr zlepšení vám udělá radost.
• Motivace – Dosahováním svých běžeckých cílů, jste motivování k dosažení těch ostatních. Běh vás navíc učí vytrvat.
• Zábava – Pokud s běháním chvíli vydržíte, již se do něj nebudete muset nutit. Stane se z něj zábava a vy se budete těšit, až zase vyběhnete.
• Klid – Běh bude možná jedinou částí dne, kterou strávíte sami se sebou. Užijte si to!

Tak co, začnete?

Původně jsem zakládal BadGuy.cz jako lehce provokativní IT zápisník, avšak po několika prvních článcích mi došlo, že přilákání čtenářů cílenou provokací není to pravé. Od přírody nejsem typ, který by rád provokoval a celkově mi tento styl neseděl. Vlastně celá IT tématika mě začala brzy nudit a blog jsem začal prokládat svými názory, šmrncnul trošku politiky a v poslední době zabrousil také do vod osobního rozvoje.

Jak vidíte, za necelých 8 měsíců existence blogu jsem vystřídal mnoho témat a vývoj to byl často překotný. Postupně se web dostal do situace, kdy má několik skupin čtenářů, z nichž každá očekává od článků něco jiného. A jelikož i můj náhled na svět se za těch 8 měsíců dost změnil, již nechci dál pokračovat tímto stylem. Cítím, že musím najít to správné téma a blog od základu změnit.

Proto se od nynějška zaměřím na růst, rozvoj a efektivitu s tím, že i nadále půjde o osobní blog. Nebudu předkládat zaručené recepty, jak změnit život k lepšímu ani jak mít vše hotovo. Místo toho se podělím o své vlastní zkušenosti, pochlubím svými úspěchy a rozeberu neúspěchy. Věřím, že pokud ve správném poměru namíchám osobní zkušenosti s obecně známými principy, může z dnes tuctového blogu vzniknout blog v českých poměrech jedinečný.

Takže co nového si slibuji od tohoto blogu? Nechci být žádným guru. Mým cílem bude naznačit, kudy kráčím a třeba tak někomu ukázat cestu.

Během doby, kdy GTD aktivně využívám k organizaci času, jsem vyzkoušel už několik aplikací pro správu úkolů, mimo jiné například Remember The Milk, Doit.im nebo GQueues. Po nějakém čase jsem však vždy zjistil, že práce s nimi mi nevyhovuje tak, jak jsem ze začátku myslel, přestával jsem je používat a postupně své úkoly přesouval jinam. Až nyní jsem objevil Nirvanu, která se mi zatím zamlouvá nejvíce a u které, doufejme, chvíli zůstanu.

Uživatelské rozhraní

Čím mě NirvanaHQ nejprve zaujala, je celkově velmi povedený design. Neobsahuje žádné rušivé prvky, je čistý, přehledný a přitom nikde nic nechybí. Pokud se podíváme na aplikaci blíže, zjistíme, že je metodou Davida Allena přinejmenším velmi inspirována a pro komplexní GTD systém obsahuje… Celý článek čtěte na Mitvsehotovo.cz >>

Místo abych problémy řešil, trávil jsem celé dny sledováním filmů, bezcílným flákáním na Facebooku, ponocováním a spánkem do pozdního odpoledne. Přestože má nespokojenost rostla a stále častěji jsem upadal do depresí, od problémů jsem pořád utíkal.

Až jsem jednou při brouzdání na internetu narazil článek Petra Máry o GTD. Zjistil jsem si víc a velmi mě to zaujalo. Getting Things Done mi jako time-managmentová metoda slibovala řešení nahromaděných problémů a Petr Mára vyhlížel jako prototyp spokojeného člověka bez starostí, užívající si života plnými doušky. Po zhlédnutí Digitu na téma GTD jsem se rozhodl, že metodu vyzkouším.

Pročetl jsem desítky článků včetně knihy „Mít vše hotovo“, vybral si vhodné pomůcky a pomalu začal budovat svůj systém. Postupně jsem jej vylepšoval a procházel různými nástroji od RTM přes Doit.im až k dnešnímu GQueues. Používané nástroje však nejsou zas tak důležité. Daleko důležitější je změna, která zasáhne vaši mysl, vaši práci, váš život.

Deprese odezněly a já přestal utíkat od svých problémů. Rychle jsem se zbavil povinností, u kterých jsem si uvědomil, že mi nic nepřináší. Školu, která mě nebavila, jsem opustil s vědomím, že za rok zkusím jinou, odpovídající mým představám. Začal jsem mnoho nových projektů, přijal nové zakázky, založil blogy MyMaemo.cz a BadGuy.cz, zlepšil pracovní proces a udělal nový web pro Web-project.cz. Najednou jsem zvládal mnohem víc úkolů a zároveň se zbavil špatného pocitu, že práce čeká, když jdu s přáteli na pivo.

Od té doby se GTD držím. Získal jsem kontrolu nad přítomností a začal hledět více do budoucnosti. Napadají mě dlouhodobé projekty a cíle, získávám nové pozitivní návyky. Když o tom tak přemýšlím, cítím se lépe než kdy dřív.

A pro koho článek píšu? Především pro ty, kteří jsou na tom podobně, jako já před šesti měsíci. Třeba to bude můj článek, na který narazíte jako já na článek Petra Máry. Třeba si budu moct na vašem blogu jednou přečíst titulek „Jak mi BadGuy změnil život“.

Když jsem zde psal před 2 měsíci o Doit.im, říkal jsem, že u něj nejspíš zůstanu. Během jeho používání jsem však zjistil, že ne vše běží jak má. Drag & drop funguje jen někdy, občas se aplikace zasekne a jednou jsem dokonce přišel po pádu Doit o několik vložených úkolů.

Přestože se jedná o jedno z nejlepších řešení pro Windows a až vyjde slibovaná verze 2.0, dám Doit určitě druhou šanci, před týdnem jsem přešel na GQueues.
Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Co nabízí GQueues

Jak už jsem uvedl v úvodu, GQueues je webovou službou nabízející velice přívětivé prostředí.  Uživatelské rozhraní je velmi jednoduché, přehledné a celkově na člověka působí příjemným dojmem. Jednoduchý vzhled aplikace však neznamená, že by postrádala důležité funkce. GQueues nabízí vše, co běžný uživatel potřebuje. Ať už je to funkční drag & drop řazení a přenášení úkolů, přidávání poznámek k úkolům nebo poměrně bohaté možnosti sdílení v týmu. Co velice oceňuji, je možnost tvorby podúkolů do libovolné úrovně. Díky ní se mi mnohem lépe daří rozdělovat úkoly na dílčí části typu jít támhle, zavolat tomuhle, udělat tamto. Pokud jste doteď nedokázali menší úkoly s více než jedním krokem rozkládat na jednotlivé akce, věřte, že podúkoly vám s tím pomůžou.

Další skvělou funkcí, kterou ocení především lidé používající pro plánování Google kalendář, je plná synchronizace GQueues s ním. Nejenže když vytvoříte v GQueues úkol a přiřadíte mu datum, objeví se vám v Google kalendáři, ale funguje to i opačně. Pokud vytvoříte, přejmenujete nebo přesunete položku v Google kalendáři na jiný termín, změna se automaticky provede také v GQueues. Je přitom jedno, jestli pracujete s přesností na den, nebo přiřazujete konkrétní hodinu. GQueues zvládá obojí.

Vkládání úkolů

Skvělé možnosti poskytuje GQueues také pro přidávání úkolů. Kromě klasického vložení přímo v aplikaci, nabízí vkládání pomocí emailu, IM zprávy (Google Talk), což je podle mě bezkonkurenčně nejrychlejší možnost přidání úkolu z mobilu, přes webovou aplikaci pro iPhone a Android (při použití Hide User Agent také Maemo*) nebo přes zmiňovaný Google kalendář. Co však považuji za velice praktické, je možnost přidání úkolu přímo z prohlížeče pomocí bookmarku (záložky). K takto vloženému úkolu se totiž automaticky přiřadí www adresa, což je dokonalé například pro úkoly týkající se emailů nebo článků na webu.

*Poznámka: Více o synchronizaci Google kalendáře, GQueues a Nokie N900 naleznete v článku ‘Synchronizace kalendáře, úkolovníku a Nokie N900‘ na MyMaemo.cz.

Závěrem

Pokud bych se měl zaměřit na zápory GQueues, byla by to především absence offline přístupu (pokud by zapracovali na podpoře Google Gears, bylo by to ideální), dále pak občasné delší prodlevy při přecházení mezi seznamy.

Ač by se mohlo zdát, že GQueues je aplikací od Googlu (přihlašování přes Google účet, propojení s Google kalendářem, téměř dokonalá služba), bohužel tomu tak není a autoři aplikace nemají s Googlem nic společného. Na aplikaci se stále pilně pracuje, vychytávají se chybičky a přidávají nové funkce. Stejně by ale bylo nejlepší, kdyby ji Google koupil

Jedná se o multiplatformní aplikaci běžící na Adobe Air, která je de facto kopií aplikace Things. Nedosahuje samozřejmě všech kvalit Things a na Macu pravděpodobně Doit využití nenajde. Pro nás spokojené windowsáře je to ale dar z nebes. Uživatelské rozhraní Doit.im je jednoznačně nejpřívětivějším mezi GTD aplikacemi pro Windows a používání aplikace je celkově velice pohodlné.

Doit.im je kompletně přizpůsobené pro GTD, takže ho nemusíte složitě „ohýbat“ jako většinu webových aplikací. Umožní vám jednoduchý sběr informací, ke kterým můžete přiřadit kontexty, příslušnost k projektu, poznámky, datum dokončení, upomínku nebo opakování. V aplikaci pak můžete zobrazit další kroky, dnes, zítra, kalendář, někdy/možná nebo jednotlivé projekty.  Ve všech kategoriích můžete kroky dále filtrovat podle přiřazených kontextů. Jediné, co mi v tomto směru chybí, je kategorie čekám na, která však lze snadno dotvořit pomocí kontextů.

Aplikace podporuje také jednoduché sdílení s přáteli nebo synchronizaci s Google kalendářem. Veškerá data vložená do Doit jsou synchronizována se serverem, takže můžete své seznamy používat na více počítačích, ale i mobilních telefonech. Momentálně existují aplikace pro Android a nově také pro iPhone (Aplikace pro Maemo se asi jen tak nedočkám).

Přestože několik málo funkcí chybí, jedná se o velice dobrou a přehlednou GTD aplikaci. Navíc je stále ve vývoji a v březnu se můžeme těšit na verzi 2.0, ve které se dočkáme mnoha vylepšení, jako například HTML verze, přepracování uživatelského rozhraní, zlepšení správy projektů, rozšíření poznámek, včetně přikládání obrázků a příloh nebo přidávání úkolů prostřednictvím emailu.

Doit.im je v současnosti nejlepší GTD aplikace pro Windows a určitě stojí za to vyzkoušet. Nebo snad znáte lepší?

// Aktualizace: V květnu opravdu přišlo slibované Doit.im 2.0. Jedná se pouze o webovou verzi, což není problém, ale celkově mi nějak nesedí. Pokud bych měl dnes doporučit nějakou aplikaci, byla by to NirvanaHQ, popřípadě GQueues.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.