„Někdy mi přijde, že lidé přestávají věnovat pozornost věcem dřív, než je do hloubky pochopí a uvedou do praxe.“
Rád bych vám představil někoho, kdo má cestu od řadového zaměstnance k milionáři již za sebou. Jeho jméno je David Kirš, neuvěřitelně mě inspiruje a je živoucím důkazem, že předávat vlastní zkušenosti druhým se zkrátka vyplácí.
Jak jistě víte, kromě psaní tohoto blogu, překládám i články Lea Babauty na zenhabits.cz. Dělám to již rok a půl a za tu dobu jsem se sám hodně naučil.
Jelikož recenzí Proměny se na internetu již pár objevilo, v té své jsem se rozhodl spíš než na pocity, které z knihy mám (a jež jsou doopravdy skvělé), zaměřit především na postřehy zpracované na základě vlastních poznámek, které jsem si během četby dělal.
Občas se mi stane, že jen tak brouzdám po netu, jedu svých pár oblíbených stránek pořád dokola, a vlastně se nudím…
Jedni se obklopují symboly a o samotné podstatě nemají moc tušení. Druzí chápou podstatu a symboly je nezajímají.
Mluvil jsem o změně názoru, ale není to jen tato změna, které se většina z nás tolik bojí. Je to každá větší změna. Změna je něco, čemu se chceme vyhnout. Čemu se chceme vyhnout i přes to, že je to naprosto nemožné. A možná právě marná snaha vyhýbat se změnám, dělá život únavným a vyčerpávajícím.
Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street.
O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.
“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut.
Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.
Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, mám v posledních týdnech dosti přemýšlivou náladu. A odrazí se to i v dnešním příspěvku. Chtěl bych říct něco o dualismu úspěchu a neúspěchu, radosti a smutku, dobra a zla. Příspěvek to bude krátký.
Dnešní článek bude jenom krátký. Posledně jsem mluvil o nesmyslnosti cílů, a chtěl bych se k tomu vrátit. Konkrétně bych chtěl rozvinout část, ve které jsem se věnoval dokonavým a nedokonavým slovesům a jejich návaznosti na cíle a smysl.
Prožívám vnitřní změnu. Nevím, jak jinak to nazvat. Někteří to nazvali vyhořením, já to doteď nazýval podzimním útlumem, který mi přichází v tuto dobu pravidelně. Ale ani jedno z označení neodráží skutečnost. Je v tom něco víc. Je v tom uvědomění.
Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.
Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.
Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.
Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.
Rád bych vám představil svůj nový, experimentální kurz, který jsem se v návaznosti na připravovaný ebook Ranním ptáčetem za 30 dnů rozhodl spustit. Jedná se o online sociální kurz brzkého vstávání, který vám v jeho pilotní BETA verzi nabízím úplně zdarma.
Tak a je tu další díl mého videocastu, tentokrát na téma prokrastinace.
Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal.
V 2. dílu svého videocastu Kdo neviděl, nepochopí se budu věnovat motivaci a zároveň vám představím ebook 20 tajemství motivace Lea Babauty, který jsem přeložil a prostřednictvím zenhabits.cz před pár dny vydal.
Protože do psaní článků se mi poslední dobou příliš nechce, rozhodl jsem se vyzkoušet opět něco nového. Natočil jsem video, ve kterém bych vám chtěl představit svůj nový videocast, který teď budu více (či méně) pravidelně natáčet.
Pod jedním z mých posledních článků Mordemy do diskuze napsal: „Na mě to působí, že neustále hledáš zkratky, kterými bys rád osral život…,“ a i když sem se s ním nedokázal úplně shodnout, myslím, že je na tom něco, o čem stojí napsat.
Dočetl jsem Knihu o štěstí od bývalého molekulární biologa a současného buddhistického mnicha Matthieu Ricarda, a musím říct, že mě velmi oslovila… a vzbudila ve mně otázku.
Robert Fulghum ve své knize Třetí přání rozvíjí zajímavou myšlenku – myšlenku o vztahu člověka a jeho svědka. Ač mě jinak kniha příliš nezaujala, myšlenku tzv. svědka jsem přijal za svou, a i když ji možná chápu trošku odlišným způsobem, rád bych se o ní v tomto článku rozepsal.
Když jsem se rozhodl přečíst si Nepostradatelné, příliš jsem netušil, co od knihy očekávat. Ačkoliv její autor Seth Godin je takřka světovým fenoménem, byl jsem jeho názory dosud nepoznamenán, a ačkoliv jsem na internetu čas od času narazil na jeho blog, článků jsem si od něj přečetl jen minimálně. Přesto, nebo možná právě proto, mě jeho kniha mile překvapila. A možná dokonce změnila.
