Prozraď nám pár slov o sobě. Kdo je Michal Hanuš a jaký je jeho příběh?

Jsem člověk, který je nadšený životem. Před několika lety jsem si uvědomil, že není vůbec jisté, jestli se zítra vzbudím, a že tedy jediný čas, který mám, je teď. Rozhodl jsem se nenastoupit akademickou dráhu a místo toho se začít učit od života to, co jsme se všichni měli učit už ve škole.

Snažím se žít každý den naplno, neustále se rozvíjet, milovat a vytvářet smysluplné věci.

Jaká je, Michale, tvá životní vize? Co si od života slibuješ a za čím si jdeš?

Svoje poslání jsem si už dávno pojmenoval slovy: „Učím se a učím to nejlepší, co na světě je. Vytvářím svět, kde se tohle učí už děti ve škole a v rodině.“

Nejvíc ze všeho miluju učit a spojovat lidi. Nic se pro mě nevyrovná tomu, když vidím druhého, jak si uvědomí, že je jedinečný, může cokoliv, a z tohohle místa začíná tvořit skvělý život.

Neustále propojuji lidi a věci dohromady. Chci vidět na konci života svět, kde se děti zcela samozřejmě učí už ve školách, jak naplno využívat svůj potenciál, objevit to, co skutečně chtějí, jít si za tím a vytvářet při tom hodnotu pro druhé.

Všechno to začalo tím, že jsem chtěl vytvořit změnu pro sebe. Když se ohlédnu zpět, je až neuvěřitelné, co všechno se za těch 5 let přihodilo. Dnes můžu říct, že žiju svůj ideální život – dělám to, co miluju, žiju v nádherném mezonetu s výhledem na Prahu, jsem s lidmi, které mám rád, a pomáhám druhým plnit jejich sny.

Když jsme se viděli posledně, řekl jsi, že máš velmi blízko k minimalismu… Chtěl bych se tedy zeptat, co na minimalismu oceňuješ, a máš sám nějaké minimalistické návyky, které činí tvůj život lepším?

Zamiloval jsem si minimalismus. Že nám věci život ani pocity trvale nezmění, je fakt. Nelíbí se mi celý ten systém, ve kterém je skoro vše spotřebním zbožím. Radši mám jen věci, které doopravdy chci a používám, ale zato dokonale kvalitní a funkční.

Minimalistických návyků bych našel víc, ale chci dát na první místo jeden, který pro mě vše změnil. Je to pravidlo 80/20. Skvěle o něm píše Tim Ferris ve Čtyřhodinovém pracovním týdnu.

Skrze pravidlo 80/20 měřím téměř všechno, od práce, času, zábavy, jídla až po oblečení.

Většina lidí o tomhle pravidle sice ví, ale málokdo ho opravdu používá v jeho plnosti. Někdy mi přijde, že lidé přestávají věnovat pozornost věcem dřív, než je do hloubky pochopí a uvedou do praxe.

A když už jsme u návyků, jakých 5 návyků ti nejvíce pomáhá žít spokojený a naplněný život?

#1 Hodina síly – Každý den hned po ránu dělám ty nejdůležitější věci – cvičím, čtu, medituji a spojuji se s tím, kdo jsem a co je pro mě důležité.

#2 Vděčnost – Většinu času s sebou nosím něco, co mi připomíná, že mám být za co vděčný. Několikrát v průběhu dne se zastavím, zhluboka nadechnu a uvědomím si, že jsem vděčný za to, že jsem na světě, můžu dělat to, co miluju, že svítí slunce, a spoustu dalších maličkostí, které bych jinak bral jako samozřejmost.

#3 Co chci mít na konci – První, co mě u věcí zajímá, je: co má být na konci – jaké výsledky, pocity, přispění tam mají být. Trénuji svou pozornost, abych věděl, za čím jdu, a dělal opravdu smysluplné věci.

#4 Co mi vadí, je můj problém – Vždy když mám z někoho nebo něčeho nepříjemné pocity – jsem naštvaný, mám strach, nechce se mi do toho – uvědomím si, že tenhle nepříjemný pocit je můj problém. Věci jsou takové, jaké jsou. Nepříjemné pocity vznikají až naším hodnocením. Když mi něco pocitově vadí, zpracuji to metodou RUŠ. Jsme tu, abychom žili šťastný život, tak proč si ho znepříjemňovat vlastními myšlenkami.

#5 Je to hra – Tohle si opakuji snad 100x denně. Právě teď letíme nejen my, ale s námi celá naše galaxie ohromným, nekonečným vesmírem. Vždy, když si to uvědomím, připadají mi všechny lidské problémy malé a snadno řešitelné.

Hodně tvoříš a předáváš zkušenosti druhým lidem – používáš GTD, ZTD či nějaké jiné time-managementové metody, které ti pomáhají zvýšit produktivitu?

Používám systém, který vychází z GTD, ale je z jedné strany odlehčený minimalismem a z druhé strany obohacený hloubkou Coveyho systému, kde vše začíná u poslání a těch nejdůležitějších věcí, a strategiemi Tonyho Robbinse, kde se jde za jasnými výsledky s maximálním nasazením.

Většinu věcí zpracovávám elektronicky a s sebou mám jako diář a inbox jen svůj iPhone a paměťový palác ve své mysli.

Před nedávnem jsi spustil Genius Academy, videokurz zdarma o tom, co jsme se měli učit už ve škole – jak rozvinout svůj plný potenciál a žít výjimečný život. Prozradíš nám, co konkrétně mohou účastníci kurzu očekávat?

Do Genius Academy jsem dal to nejlepší, co znám. Během tréninku projdu s lidmi jak velké kroky, které vedou k výjimečnému životu, tak konkrétní strategie, jak si zapamatovat to, co chtějí, nebo jak rychločíst. Čekají je bonusové tréninky, myšlenkové mapy, úkoly a mnoho dalšího.

To může být velmi zajímavé… pokud bys to měl shrnout jednou větou, proč bych měl jít na stránky GeniusAcademy a do kurzu se přihlásit?

Můj záměr je v GA propojit to nejlepší know-how na jednom místě v jasném a praktickém postupu, co, proč a jak dělat. Myslím, že je nejvyšší čas, doučit se to, co jsme se všichni měli učit už ve škole.

A na závěr, máš nějakou zprávu, výzvu či myšlenku, kterou bys chtěl předat čtenářům?

Život je jedna velká hra. Žijte naplno, milujte, rozvíjejte se a dělejte smysluplné věci dnes. Neodsouvejte svůj život a štěstí na zítra, protože žádné zítra nemusí být.

Milionové impérium – pro některé kontroverzní online kurz, pro druhé příležitost jak vybudovat úspěšné podnikání na internetu. Největší info-marketingová kampaň v historii českého internetu, kterou vás v posledních týdnech zaručeně neminula.

Aktivně jsem se zapojil i já. A jelikož jsem kromě pozitivních reakcí objevilo i několik opačných, rozhodl jsem se zcela otevřeně podělit, jak já osobně celou situaci vnímám:

• Jak vnímám Davida Kirše a jeho Milionové Impérium?
• Co se mi na jeho kurzu líbí…
• … a co mi na něm příliš nevoní?
• Proč vlastně Milionové Impérium propaguji, co z jeho propagace mám a proč se do něho i přes jeho mouchy zapojím?

David Kirš, člověk, kterého jsem díky jeho webu budstastny.cz znal ještě dříve, než na jaře spustil EmailAcademy (online kurz email marketingu). Člověk, který mě opakovaně inspiroval, díky kterému jsem to nevzdal a díky jehož inspiraci jsem to nevzdal ani s zenhabits.cz.

Ano, jeho kurz EmailAcademy na mě měl velký vliv a jsem za to Davidovi vděčný… celou březnovou kampaň EmailAcademy jsem sledoval s úžasem a z pouhého pozorování toho, jak to David s vlastním kurzem dělá, jsem se naučil neuvěřitelně mnoho.

Již tehdy jsem si spočítal, že na něm vydělal něco kolem 5 milionů korun. Proto, když představil nový kurz o tom, jak se mu to s EmailAcademy povedlo — o tom, jaké metody využíval, aby dosáhl tak nevídaných výsledků, věděl jsem, že mě to bude zajímat. Navíc jsem si byl jist, že nebudu jediný. Znám Davida a vím, že i tentokrát nabízí kvalitní produkt plný nejen inspirace, ale především užitečných postupů, rad a návodů, které si každý může upravit pro svoje podnikání a jednoduše je aplikovat..

Avšak konec vychvalování, nic není dokonalé a i Milionové Impérium si zaslouží nějakou tu kritiku.

Až příliš „milionové“ impérium

Co mi na propagaci kurzu nejvíc vadí? Jednoznačně to, že je až moc „milionové“. Na celém programu je vidět, že se David Kirš inspiroval v Americe. Nic proti tomu, avšak to, co průměrný americký uživatel bez problému stráví, českém člověku tak trochu pije krev. Ohánění se miliony a zvláště pak věty typu: „Do roka budete pravděpodobně milionáři i vy!“ mi zkrátka (a zdaleka nejsem jediný) tak úplně nesedí.

A i když David takto svoje milióny vydělal a na podobný název kurzu tak má právo víc než kdokoliv z nás, jsem přesvědčen, že jeho volba přesto není nejšťastnější. Kdyby zůstal u tradice předchozích kurzů a pojmenoval tento třeba OnlineAcademy, pro mnohé by kurz byl hned o fous důvěryhodnější.

Špatné jméno nutně neznamená špatný kurz

Škobrtnutí v tomto směru přiznávám. Avšak nevidím důvod, proč bych měl kurz kvůli mírně „přifouknuté“ kampani jako celek odsuzovat.

Jsem přesvědčen, že každý rozumný člověk chápe, že Davidovo povídání o milionech je spíš formou marketingu než reálným „slibem“. Že miliony sice vydělat můžete, ale 99% procent účastníků je pravděpodobně nevydělá – na to jim bude chybět dostatek zapálení a  vlastní akce. Rozumný člověk musí vědět, že pouhou účastí v kurzu nezbohatne. Jako cokoliv jiného i info-podnikání vyžaduje činy. Je třeba vytvořit kvalitní produkt, zapojit marketing a přilákat dostatečnou základnu zájemců. Teprve pak, zvládnete-li tuto dřinu, je možné na již hotové práci poměrně „bezpracně“ vydělávat.

To vše ovšem David ve videích také zmiňuje a rozumný člověk by to pochopil i bez toho. David nedělá nic jiného, než že prostřednictvím kurzu nabízí možnost, jak si toto dřinu aspoň trochu ulehčit. Jak získat zkušenosti a postupy někoho, kdo už si celou cestu prošel a nakonec se mu podařilo uspět. Jak si skrze jeho zkušenosti svojí cestu zkrátit a stihnout to, co by vás jinak stálo léta dřiny za jediný rok.

Milionové Impérium není pro každého. Do roka pravděpodobně nevyděláte milion korun. Avšak zapojíte-li se do kurzu, najdete-li správné téma a vložíte do info-podnikání svoje úsilí, je naprosto reálné vytvořit si příjem v řádu desítek tisíc měsíčně.

O tom jsem přesvědčen. Za tím si stojím.

A právě proto pokládám Davidův kurz za mimořádnou příležitost, která se všem lidem uvažujícím o info-podnikání jednoznačně vyplatí.

Získat více informací a následně vstoupit do prémiového 5 týdeního video kurzu Milionové Impérium Online můžete ZDE

–

A co z propagace kurzu vlastně mám?

Jak jistě tušíte, nejen, že Davida znám, věřím mu a jeho kurzy považuji za to nejlepší, co můžete na českém internetu dostat. Přiznávám a je to logické, že mám z prodaných kurzů také svoji spravedlivou provizi.

Přijde vám to nevhodné?

Také bych to tak vnímal v případě, že bych Davidovi a jeho kurzům ve skutečnosti nevěřil a jenom to tak na vás hrál.

Avšak v případě, kdy jsem z jeho kurzů nadšen, mám s nimi jen nejlepší zkušenost a již od první chvíle vím, že se Milionového Impéria zúčastním, mi to naopak přijde jako skvělá věc!

Miluji vydělávat doporučováním něčeho, o čem jsem sám přesvědčen, že to lidem pomůže – něčeho, na co bych s radostí odkázal i zdarma. Považuji to za mnohem lepší alternativu, než kdybych své weby zahltil PR články a bannerovou reklamou a prodával zde něco, co nepoužívám a čemu doopravdy nevěřím.

No a pokud přesto všechno nemůžete mou aktivitu ohledně Milionového Impéria překousnout?

Pak máte dvě možnosti:

1. Přejděte to s klidem a mé příspěvky na toto téma zkrátka nečtěte.
2. Odstraňte mé weby z RSS, odhlašte se z newsletteru, smažte si mě ze sociálních sítí.

Není nic jednoduššího a je to tak v pořádku. Máte na to plné právo!

A protože uspechvsiti.cz teprve začíná a já na vlastním online podnikání stále pracuji (i když mě již je schopné živit), rád bych vám představil někoho, kdo má cestu od řadového zaměstnance k milionáři již za sebou.

Jeho jméno je David Kirš, neuvěřitelně mě inspiruje a je živoucím důkazem, že předávat vlastní zkušenosti druhým se zkrátka vyplácí.

Do svého kurzu EmailAcademy David letos v březnu získal téměř 1000 účastníků a během 30 dní tak vydělal neuvěřitelných 5.3 milionu korun!

Zajímavé? Zajisté. Ale především je to důkaz, že máte-li hodnotný produkt, který lidé chtějí, není vůbec těžké se jím uživit. Jediné, co potřebujete, je naučit se strategii, jak produkt co nejlépe nabídnout světu.

A právě zde přichází David znovu na scénu. V sérii 3 videí nám zdarma prozradí, co stojí za jeho nevídaným úspěchem.

Co udělal jinak než ostatní? V čem jeho úspěch spočívá? Proč se právě z něj stal během 30 dnů milionář?

Většina lidí by si odpovědi na tyto otázky nechala raději pro sebe. Ne však David. Své know-how se rozhodl předat každému, kdo o něj stojí.

První ze tří videí Davida Kirše shlédněte zdarma zde:

PS: S velkou radostí vám mohu také oznámit, že budu jedním z hostů Davidova webináře, který tento videokurz doplní. Těšte se!

Jak jistě víte, kromě psaní tohoto blogu, překládám i články Lea Babauty na zenhabits.cz. Dělám to již rok a půl a za tu dobu jsem se sám hodně naučil.  

Jelikož mi Leo Babauta v mnoha ohledech změnil život, věci, kterými mě ovlivnil nejvíce, jsem se rozhodl sepsat. Před několika dny jsem vydal ebook o tom, co mě naučil Leo Babauta — a co může naučit i vás. Můžete si ho STÁHNOUT ZDARMA ZDE.

Pro ty, kteří nechtějí číst celý ebook, si pojďme alespoň ve stručnosti shrnout.

Leo Babauta mě naučil:

1. Rozeznat důležité úkoly od nedůležitých.
2. Eliminovat své cíle.
3. Přemýšlet nad svými návyky a cíleně na nich pracovat.
4. Dělat, co mě baví.
5. Užívat si přítomný okamžik.
6. Nebránit se nahodilým věcem.
7. Nezlobit se na sebe, když zrovna nic nedělám.
8. Běhat.
9. Poznat, jaké to je vstávat do ranního ticha.
10. Být skromnější.
11. Pozorovat svoji mysl.
12. Odolávat nutkání.
13. Odolávat komerci.
14. Nelpět na svých očekáváních.
15. Nenechat se vyrušovat.
16. Soustředit se na jedinou věc.
17. Mít (téměř) trvale uklizený pracovní stůl.
18. Milovat minimalismus.
19. Žít život bez starostí.
20. Zastavit se, zpomalit a změnit svůj život k lepšímu.

Tohle všechno mi dal rok a půl s Babautou. Pokud chcete vědět více, doporučuji si stáhnout ebook — věřím, že v něm najdete aspoň jednu myšlenku, díky které se i váš život změní k lepšímu!

Jak lze sloučit více webových prezentací pod jeden účet a ušetřit až 80% provozních nákladů na hosting?

I na českém trhu přibývá firem, které mají více než jednu internetovou aplikaci nebo o spuštění další aplikace uvažují. Firmy provozují kromě standardní prezentace i e-shopy, blogy, intranetové aplikace či diskuzní fóra.

Zvláště u menších firem a živnostníků, kteří nepodnikají v oblasti informačních technologií a nemají vlastní IT oddělení, nastává často problém, jak prezentace spravovat. Malým firmám a živnostníkům často nezbývá než si pořídit více hostingových služeb od jednoho či více poskytovatelů. I přesto, že nejlevnější vhodné hostingové balíčky od kvalitních poskytovatelů stojí často kolem 100 Kč za měsíc, náklady rychle narůstají. Již při provozu 3 aplikací dosahují náklady často 500 Kč i více měsíčně a jen tak si vyzkoušet nejnovější verze aplikací na správu webového obsahu, jakými jsou třeba WordPress, Joomla nebo Drupal, kvůli vzrůstajícím nákladům nepřipadá v úvahu.

Řešením je „Multihosting“ od  ACTIVE 24. O co se jedná? Multihosting je produkt, který umožní mít až 5 prezentací „pod jednou střechou“ za cenu jednoho hostingu – to je za 129 Kč/měsíc.

Nejde přitom o žádné „nízkonákladové“ řešení, ale o plnohodnotný hosting pro až 5 naprosto oddělených domén s různými prezentacemi, databázemi, e-maily a FTP přístupem pro jejich správu. V přehledném uživatelském rozhraní můžete přitom určit, kolik diskového prostoru přidělíte jednotlivým službám. Celkově je k dispozici prostor 5 GB.

A protože ACTIVE 24 patří mezi naprostou technologickou špičku na českém trhu, nepřijdete ani o možnost využít moderních technologií jako jsou DKIM, IPv6, šifrované FTP nebo SSL zabezpečení.

Navíc na multihostingovém balíčku HOME můžete velice rychle a jednoduše nainstalovat nejpopulárnější open-source redakční systémy, a to doslova jedním kliknutím. Instalace WordPressu, Joomly, Drupalu nebo php BB nikdy nebyla jednodušší. Stačí jednou kliknout a dojde k automatické instalaci vybraného redakčního systému. E-mailem pak dostanete zprávu s přístupovými údaji k administraci webových stránek. Poté se stačí do administrace přihlásit a začít vytvářet webové stránky, blog nebo diskuzní fórum.

Pokud se chcete dozvědět více o multighostingu a instalaci jedním kliknutím, přečtěte si o nich na wečbu ACTIVE 24 nebo si rovnou objednejte multihosting, a to i v případě, že máte ještě na několik měsíců předplaceno u stávajícího poskytovatele, protože v takovém případě vám ACTIVE 24 nabízí dvojnásobné období za stejnou cenu.

Více informací na www.active24.cz

Jelikož recenzí Proměny se na internetu již pár objevilo, v té své jsem se rozhodl spíš než na pocity, které z knihy mám (a jež jsou doopravdy skvělé!), zaměřit především na postřehy zpracované na základě vlastních poznámek, které jsem si během četby dělal.

No a než začneme, je třeba říct pár slov o základním příměru knihy – třech základních prvcích proměny, které bychom si měli ohlídat. Jde o příměr jezdce, slona a cesty, přičemž jezdec značí naši mysl – rozumovou, analytickou část proměny, slon naše emoce, motivaci a vůli změny dosáhnout, a cesta okolní prostředí, které nás může v proměně buďto podporovat nebo nám stát v cestě.

A nyní již se pojďme podívat na postřehy, které jsem si z hnihy odnesl:

Usměrněte jezdce

Hlavním úkolem jezdce je uvědomit si kam jede a následně vymyslet, jak udržet slona na cestě, aniž by to stálo příliš velké úsilí. Jedná se o rozumovou část našeho já, jedná se o analýzu situace, promyšlení možných řešení a následný čin změny. K správnému nasměrování jezdce vám mohou pomoci tyto body:

1/ Odstranění nejasností

Nejasnosti ve vašich záměrech jsou vaším velkým nepřítelem. Říkají to nejen autoři Proměny, ale také třeba David Allen v Mít vše hotovo. Když nevíte kam jdete, dostanete se tam mnohem hůře. Zrovna tak v případě, kdy cíl znáte, ale další krok už ne, se z místa zkrátka nepohnete. To, co vypadá jako odpor, je mnohdy jen nejasnost. Ptejte se vždy minimálně na to, jaký je další krok.

2/ Bílé vrány

Bílé vrány jsou pro mě osobně jedním z nejzajímavějších postřehů, který jsem si z knihy odnesl. Lidé mají zkrátka sklon hledat chyby tam, kde se jim nedaří, avšak tam, kde se jim daří, od důvodech příliš nepřemýšlí. Zkuste to opačně. Vyhledejte věci, které se daří, a zjistěte proč tomu tak je. To jsou bílé vrány a ty je dobré analyzovat.

3/ Drobné změny se zásadním vlivem

Zde vzpomeňme na Paretovo pravdilo, které říká, že 80% úspěchu pochází z 20% našich činů. Pokuste se analyzovat, co je pro úspěšnou změnu nejzásadnější. Často může jít o opravdové maličkosti.

4/ Paralýza rozhodování

Dejte pozor, abyste to “nepřemysleli”. Velká slabost jezdce spočívá v tom, že mnohem raději analyzuje, přemýšlí a plánuje než doopravdy koná. Určitě nebudu sám, kdo to z vlastní zkušenosti velmi dobře zná. Stanovte si proto jasný plán a ten také dodržte.

Udržte slona na cestě

Dali jsme si tipy, jak nasměrovat jezdce, ale neméně důležité je, aby slon šel daným směrem z vlastní vůle. Pokud tomu tak nebude, jezdec jej vlastními silami neudrží na cestě dlouho. Slon je naší emocionální složkou a rozumové rozhodnutí mu jako argument nestačí – slon chce věci vidět, pociťovat na vlastní kůži a až potom je měnit.

5/ Lenost vs. vyčerpání

Věříte-li, že překážkou je vaše lenost, pak vás možná překvapí, že to není vždycky pravda. Častý je případ, kdy jezdec vyčerpá veškerou svou energii a déle slona na cestě již neudrží. Motivujte proto slona, aby šel sám a jezdec mohl šetřit síly.

6/ Tažná síla emocí

Je velký rozdíl mezi situací, kdy víme co bychom měli udělat a situací, kdy jsme k takovému jednání skutečně motivováni. Slona motivují jen a pouze emoce. Ukažte mu, proč by měl jít vaší cestou. Motivujte ho a máte vyhráno.

7/ Malá vítězství

Slon nedokáže kráčet dlouho, nevidí-li, že cesta za ním ubíhá. Začněte proto pomalu. Nějakým malým vítězstvím. Slon tak získá pocit, že úspěch je reálný, což ho motivuje pokračovat dál.

8/ Ztotožnění s cílem

Ztotožněte slona s vaším cílem. Ukažte mu, že se problém dotýká i jeho. Dosáhněte stavu, kdy je jím osobně zaujatý. Přesvěčte ho, že právě on je tím, kdo chce změnu uskutečnit.

9/ Růstové myšlení

Naučte se, že schopnosti vašeho mozku jsou podobné svalům – s cvičením dokážou narůstat. Začněte brát neúspěch jako proces učení. Zdokonalujte se do té doby, dokud nedosáhnete úspěchu. Přijmete-li toto myšlení, je mnohem pravděpodobnější, že v případě neúspěchu nehodíte flintu do žita.

Zprůchodněte cestu

Nejen rozhodnutí jezdce a motivace slona určují, kam dojedou. Správně zvolená a upravená cesta je neméně důležitá. Postarejte se o to, abyste po cestě nemuseli čelit nepříznivým vlivům.

10/ Úprava prostředí

Typickým omylem je, že to, co způsobují vlivy okolí, je připisováno lidem samotným. Upravíme-li vnější okolí, často zjistíme, že společně s tím zmizí také náš problém. Chcete-li přestat vysedávat po hospodách, přestaňte se stýkat s opilci. Chcete-li vstávat brzy, přemístěte budík na druhou stranu pokoje. Své prostředí zkrátka upravte tak, aby bylo snazší se návyků držet než je porušovat.

11/ Spouštěč jednání

Spouštěče jednání jsou vynikající pomůckou každého, kdo se snaží zavést nový návyk. Nestanovujte si pouze, co chcete udělat, ale stanovte si také kdy a kde to uděláte. Stanovte si pro daný návyk přesné místo a čas – například cvičte 20 minut vždycky před snídaní.

12/ Kontrolní seznam

Provádíte-li složitější změny, využijte kontrolního seznamu, který vás ujistí, že na nic nezapomínáte, a navíc do určité míry motivuje ke splnění (a odškrtnutí) úkolu. Chcete-li svůj systém seznamů rozpracovat detailněji, může se vám hodit Allenovo GTD a jeho kniha Mít vše hotovo.

13/ Síla příkladů

Ujistěte se, že lidé vidí to, co vidět mají – pozitivní příklad. Lidé z velké míry dělají věci právě proto, že je vidí u ostatních. Bude-li většina jednat nevhodně, je pravděpodobné, že ostatní se k ní přidají. Pokud však většina jedná správně, dozví-li o tom ostatní, opět se nejspíš přidají.

–

Takové jsou tedy mé postřehy z knihy Proměna. A můj pocit z četby? Byl jsem nadšen a překvapen komplexností, s kterou kniha správný postup proměny probírá – a to jak proměny osobní, tak firemní či společenské.

Kniha ukazuje, že princip proměny má vždy stejné obrysy a úmění úspěšně realizovat změnu se lze do značné míry naučit. Sám si hodlám v budoucnosti přečíst knihu znovu a to samé doporučuji vám.

Každý, kdo se chystá něco měnit a rád by udržel slona na cestě, by si měl Proměnu určitě přečíst.

Občas se mi stane, že jen tak brouzdám po netu, jedu svých pár oblíbených stránek pořád dokola, a vlastně se nudím…

Jsem líný zamyslet se, co lepšího bych mohl dělat.

Elegantní řešení?

Vždy, když si uvědomíte, že brouzdáte po internetu (a vlastně vás to nudí), prohlížeč jednoduše zavřete.

Že teď sedíte, zíráte na prázdný monitor a nudíte se ještě víc?

Máte nutkání prohlížeč znovu spustit?

Překonejte ho…

…a zamyslete se, co opravdu chcete dělat právě teď!

Leden, léta Páně 2112.

Po celém světě probíhají masivní protesty a demonstrace.

Vlády států spolu se zástupci výrobního průmyslu v utajení podepsali smlouvu REPTA, zakazující replikaci materiálů a věcí bez povolení původního výrobce. Světové elity se touto smlouvou pokouší zabránit šíření nového vynálezu – replikátoru – a udržet tak moc ve svých rukou. Replikátor, který dovede bez vyšších nákladů na subatomární bázi zkopírovat jakoukoliv věc či materiál, byl vynalezen před několika týdny a od té doby, replikujíc sám sebe, se šíří závratnou rychlostí do celého světa.

Pro dosud známé chápání světa, kde majetek rovná se moc, a zejména pro elity, které majetkem disponují, je replikátor vážnou hrozbou.

Proto přichází se smlouvou REPTA, jejímž cílem je postavit nový vynález mimo zákon a navrátit zastaralý pořádek, kdy elity mají nad světovým majetkem naprostou kontrolu.

REPTA zakazuje nejen kopírování věcí bez povolení původního výrobce, ale také – s odvoláním na potenciální možnost kopírovat chráněné materiály či věci – přísně zakazuje držení či šíření samotného replikátoru. Policie získává právo libovolně prohledat jakoukoliv domácnost a každý nalezený replikátor zabavit a zničit…

No, uznávám, možná nejsem dobrý autor sci-fi, ale všimněte si podobnosti s ACTA a dnešní problematikou autorských práv obecně. Stejně jako v roce 2112, ani dnes není vydavatelský průmysl schopen přizpůsobit se inovaci a namísto toho zatvrzele trvá na starých pořádcích, které pro něj byly výhodnější. Ne ovšem už pro společnost. Odmítat inovaci jenom proto, že se ji někteří nechtějí přizpůsobit, je zkrátka špatný směr. Naopak je třeba nastavit podmínky tak, abychom potenciálu inovace využili pokud možno nejvíce. A to platí jak v případě replikátoru, tak v případě svobodného šíření informací, pro které ten pomyslný replikátor máme již dnes.

Vždyť právě díky svobodné a stále rychlejší výměně informací (tj. kopírování) zažíváme v dnešní době tak obrovský technologický (a možná i duchovní?) růst. A proto tvrdím, že právo na informaci by se mělo stát novým lidským právem 21. století.

Nedávno jsem shlédl film Černý jestřáb sestřelen, který, točen dle skutečné události, vypráví o zpackané operaci amerických jednotek, jež si vyžádala „2 sestřelené bojové vrtulníky, 19 životů a 73 zranění na straně Američanů a asi tisíc (!) mrtvých Somálců.“ Takto nějak nás o dopadech události informují titulky po skončení filmu, ale také česká wikipedie.

A proč jsem to dal do uvozovek? Nehledě na domnělé důvody operace, přijde mi to zkrátka celé trošku absurdní. Několik desítek elitních amerických vojáků tisíce kilometrů od domova, v zemi, kde o ně nikdo nestojí, vraždících Somálce po stovkách před prahy jejich domů – alespoň tak zhruba by vypadal pohled druhé strany (Američan by k tomu zřejmě dodal, že tak činí pro jejich vlastní dobro).

A proto si říkám: opravdu jsou informace o tragických dopadech operace uvedeny ve správném pořadí? Nejprve odečteme vrtulníky, pak 19 speciálně vycvičených profesionálních amerických zabijáků, kteří s tím do toho šli a nakonec se mimochodem zmíníme o tisíci mrtvých Somálcích bez zvláštního výcviku?

Jo, beru, že film divákovi ukazuje, že válka je svinstvo… avšak dobré je si uvědomit, že jako objektivní podání události film rozhodně neobstojí a točit ho z pohledu „domácích“, spotřebovali by filmaři ještě o pěkných pár hektolitrů (falešné) krve víc.

(sarkastické) PS: A nám, co máme rádi opravdové krváky, nezbývá než fandit Somálcům, ať natočí svoji verzi.

Každý z nás snaží někam zařadit. Snažíme se začlenit do určitých myšlenkových hnutí, což také více nebo méně demonstrujeme navenek.

To dělí lidi na dvě skupiny:

Ti první uctívají symboly. Obklopují se jimi a zbožňují je, protože právě ty jim dávají pocit, že jsou členy něčeho většího – něčeho, co dává smysl.

Ti druzí vidí podstatu. Vidí samotný smysl a proto symbol pro ně mnoho neznamená.

Když se nad tím zamyslíme, zjistíme, že toto rozdělení lze spatřit takřka všude. Vezměme pár příkladů.

• Dnes tak moderní minimalismus. Jedni milují minimalistický design, staví si minimalistické domy, kupují minimalistický nábytek, vybavení, nástroje a přístroje. Druzí chápou podstatu minimalismu, minimalismem žijí a právě proto by si většinu z toho nikdy nekoupili.
• Víra. Ti první, náboženští fanatici, jsou členy své církve, vyznávají symboly a než aby dovolili jejich znesvěcení, položili by za ně život. Ti druzí, kteří pochopili opravdovou podstatu, těm na symbolech opět nesejde. Nepotřebují se hlásit k symbolům, často ani ke konkrétní církvi.
• Intelektuálové. Ti první, nazvěme je rádoby intelektuálové, mají po stěnách Dalajlámy, Havly, posedávají po čajovnách a při poslechu jazzu, zahaleni v tibetské vlajce, zde hrají deskové hry. Do McDonaldu by nikdy nevkročili, protože nesnáší komerci a globalizaci. Ti druzí, tak ty skoro nepoznáme. Nepotřebují symboly a pokud něco vyznávají, tak to není Dalajláma, ale (jeho) myšlenky, které mají hodnotu.

Mohli bychom pokračovat. Jedni se obklopují symboly a o samotné podstatě nemají moc tušení. Druzí chápou podstatu a symboly je nezajímají (ačkoliv je mnohdy nevědomky vytvářejí).

A o čem to vlastně vypovídá?

Myslím, že o vnitřní vyrovnanosti člověka, celkovém pochopení a přijetí života. Čím méně jsme si vnitřně jistí, tím více se potřebujeme někam zařadit – a to se dělá nejlépe prostřednictvím symbolů. Jakmile však nahlédneme skutečnou podstatu, symboly pro nás (nebo spíš nad námi?) ztrácejí moc.

Poučení: Zaměřme se méně na symboly a více na hledání podstaty.

Mluvil jsem o změně názoru, ale není to jen tato změna, které se většina z nás tolik bojí. Je to každá větší změna. Změna je něco, čemu se chceme vyhnout. Čemu se chceme vyhnout i přes to, že  je to naprosto nemožné. A možná právě marná snaha vyhýbat se změnám, dělá život únavným a vyčerpávajícím.

Lidé, kteří přijdou na to, že změna je nevyhnutelná, jen ti mají vyhráno. Lidé, kteří přijmou změnu, se už nemusí strachovat o to, co se stane zítra nebo za rok. Lidé, kteří přijmou změnu, žijí přítomností a plně si ji užívají. Vědí, že změna je čistý tvůrčí akt a sami jsou toho aktu součástí. Mění svůj svět k lepšímu a málo se starají o budoucnost. Uvědomují si, že svět není statický. Změna je všude kolem nás, náš vesmír je jednou nekončící změnou.

Přijměme změnu a naše životy se od základu změní.

Když jsem dnes stál v centru Ústí, prohlížel si výlohy a zamyslel se nad tím, kdo tam vlastně nabízí své služby, uvědomil jsem si jednu věc — většina z nich nejsou české firmy, ale nadnárodní korporace.

Lidé si dnes často stěžují, jak je situace neúnosná, jak politici kradou, jak je obírají o peníze, že jejich podnikání zahubila konkurence, ale neuvědomují si jednu věc: vše, co politici mají, je pouze moc, kterou jim svěřili sami lidé. Společenská situace, ať už se týče politiky, korupce, rasové nesnášenlivosti či čehokoliv jiného, vychází jen a pouze z lidu. No a z lidu vychází i to, o čem se chci dneska bavit — ekonomicko-politická nadvláda korporací.

Vezměme si jako příklad drobného živnostníka, pana Nováka, který provozuje v centru města obchod s dětským oblečením. Zaměstnává jednu prodavačku, sám v obchodě pracuje, uživí tak svojí rodinu, podnikání se mu celkem daří…

A to až do doby, kdy se přímo v jeho sousedství otevře nové nablýskané obchodní centrum plné nadnárodních řetězců a modních značek (Kdo jiný by si také mohl dovolit takový nájem?). Spokojení zákaznici, kteří dříve u pana Nováka pravidelně nakupovali, jako by na něj najednou zapomněli. Tržby každým měsícem klesají, pan Novák propustí prodavačku a ještě nějaký čas se snaží táhnout celou živnost sám. Jenže po roce je situace neúnosná a svůj krámek zavře.

Jednoho dne si pan Novák povídá se sousedem, majitelem obchodu s elektronikou, který si stěžuje, že hned přes ulici otevřelo pobočku nové elektro, které má třikrát větší prostory, pětkrát větší sortiment a dumpingové ceny. Obává se, že svůj vlastní obchod bude muset prodat.

Druhý den po cestě do nového zaměstnání (nastoupil jako prodavač u konkurence, která ho zruinovala) si pan Novák vzpomene, že potřebuje baterky do ovládače… a místo aby zašel k svému sousedovi, jak to dělal vždycky, zajde do toho nového, nablýskaného elektra, které otevřelo přes ulici. Mají přece širší výběr a dokonce lepší ceny.

Kážem vodu, pijem víno

Co jsem tím chtěl říct? Když nadnárodní korporace ničí naše podnikání, když politici tunelují státní majetek, když lidé zneužívají systém či sociální dávky, je to všechno jenom proto, že to sami dovolíme. Ano, můžeme si za to sami. Vystupujeme proti tomu, někdo veřejně, jiný v křesle před televizí, ale dokud jenom nadáváme a zároveň sami přispíváme k problému, nic se nevyřeší.

Je až absurdní, že člověk, jehož podnikání zruinovala nadnárodní konkurence (a že jich je dost), jde, a své těžce vydělané peníze utrácí v nablýskaných nákupních centrech, zadupávajíc tak další drobné živnostníky do země. Je až absurdní, že člověk, který nadává na zkorumpované politiky, nabídne úplatek policistovi, když ho přistihne při jízdě na červenou. Je až absurdní, že člověk brojící proti zneužívání sociálních dávek, sám pobírá příspěvky, které mu jsou přiděleny neprávem.

Lidé si neuvědomují, že společnost se musí změnit odspodu. To, jací jsou politici a další tváře, které známe z médií, je jen zrcadlem společnosti. Protože pouze společnost, skrze své jednotlivé členy, určuje, jakým způsobem se bude vyvíjet, kterým lidem svěří moc i komu svěří své peníze.

Nechme své peníze doma

Ačkoliv jsem odpůrce nacionalismu z pohledu etnického, jako sympatický se mi jeví, lze-li to tak nazvat, „nacionalismus ekonomický“. Dnešní krizi ekonomiky a vůbec celého systému západní „demokracie“ spatřuji v tom, že v ekonomice globální úrovně získali nadnárodní korporace větší moc než jednotlivé státy. Původní demokratické uspořádání, kdy stát podporoval svůj lid a jeho podnikání, se obrátil v diktát, kdy nadnárodní korporace uplácejí stát, aby jim pomohl okrádat lid. Tato změna přišla v momentě, kdy význam a moc korporací přerostl význam a moc jednotlivých států. A samozřejmě v momentě, kdy to lid posvětil tím, že začal korporacím dávat peníze.

Problém je, že dneska neexistuje způsob, jak vrátit systém do původního stavu, aniž bychom se dopustili vyvlastňování či jiných neetických praktik. Vlastně ano, jedno řešení tu je. Lidé musí své rozhodnutí změnit. Musí si uvědomit, komu dávají své peníze a jaké to má důsledky. Musí si uvědomit, jak strašně velký je rozdíl mezi tím, když dají své peníze místnímu živnostníkovi a tím, když je dají nadnárodní korporaci. Musí začít upřednostňovat místní výrobky před zahraničními.

Věřím, že pouze to, že si lidé toto v dostatečné míře uvědomí, nás může z područí nadnárodních korporací vysvobodit. Po malých krůčcích si můžeme budovat svojí, do určité míry nezávislou ekonomiku — ekonomický koloběh bohatství a prosperity.

Roztočme koloběh bohatství

Zvyk odmítat to české a toužit po tom cizím, jako by byl naší společnosti pevně daný. Možná je to pozůstatek z dob socialismu, kdy všichni toužili po západním zboží a české zboží bylo zbožím druhořadým. Možná je dnes české zboží na nás příliš drahé a raději si nakoupíme u Vietnamců.

Ať už je to jak chce, myslím že bychom to měli překonat a pokud je to jen trošku možné, upřednostnit české věci. Nic za to nedáme a může nás hřát dobrý pocit, že pomáháme roztáčet koloběh bohatství, který zahrnuje nás všechny.

Zjednodušeně: svými potřebami přispějeme na živobytí lidem ze svého okolí, a ti budou mít díky nám na to, aby přispěli na živobytí zase nám. A nejen, že to takto půjde stále dokola, objem peněz v koloběhu se bude nabalovat jako sněhová koule. Pokud nepustíme naše finance pryč, všechny peníze, které k lidem v koloběhu přijdou, se stanou součástí toho neustále rostoucího systému.

Tím, že pomůžeme druhým, pomůžeme ve výsledku sami sobě. A bude to platit mnohem spíš, když tím druhým bude soused Pepík, než když jím je banka na Wall Street. Utěsněme proto díry v koloběhu a neposílejme peníze dál, než je nezbytně nutné.

Je to na každém z nás

Jak jsem zmínil výše a ještě jednou zopakuji, změnit se to musí zdola. Musí si to uvědomit každý z nás a jediný správný způsob je začít sám u sebe. Prosím vás tedy, abyste se nad tím zamysleli. Přemýšlejte nad tím, které věci kupujete a komu tím v důsledku posíláte peníze. Je třeba si uvědomit, že platbou cesta vašich peněz nekončí. Naopak, to, komu své peníze předáte je nesmírně důležité. Každý člověk, který začne kupovat místní výrobky, pomáhá podnikatelům ze svého okolí, aby ve své snaze vytrvali, aby nemuseli propouštět, aby zaměstnali další lidi, aby si vydělali na slušné živobytí a mohli víc peněz předávat dalším — třeba právě vám.

Přemýšlejte o tom a šiřte tu myšlenku dál. Myslím, že to stojí za to.

O čem přemýšlím bez toho, abych to dal na papír, to je velmi nezřetelné, nedokážu se na to podívat a říct: „Aha, o tomhle si myslím toto“. Nedokážu jasně vidět souvislosti mezi svými myšlenkami. Ty se ukazují až v momentě, kdy si je sepíšu.

Nebojím se proto tvrdit, že psaní je skvělý způsob, jak poznávat sám sebe, jak zjistit, kam kráčím, jak se lépe vyznat ve svých vlastních pocitech a jak se mnohému sám od sebe naučit.

Psaní mi slouží jako pomyslná baterka v temných chodbách mojí mysli. Psaní je kužel světla, který osvětluje myšlenky a já se k nim mohu snadno vracet, aniž bych musel znovu tápat v temnotách.

To, co nenapíšu, jako bych snad ani nevěděl. Nemohu se podle toho řídit, jelikož to nemá jasné obrysy. Jistě, řeknete, že někde to v té hlavě je. A já se s vámi nepřu. Někde to tam skutečně bude, jenže skryté v tmavých koutech, zaházené starým harampádím. A ať už se jedná o pocity nebo naše vědomosti, pracuje se s nimi mnohem hůř, když nevíme, že je máme.

Michal Škoula mě svým komentářem přivedl na zajímavou otázku. Psal jsem o přirozené produktivitě a on se zeptal: “Je to tak skutečně nebo tě to víc baví, protože si namlouváš, že to tak je?” Nejprve jsem chtěl napsat něco jako “A sejde vůbec na tom?”, ale pak mě začaly napadat další otázky.

Co je skutečnost a co si jenom namlouváme? I když pomineme to, že i na základní otázky, zda je tráva zelená, zda je pevná látka pevná či zda jsou vůbec skuteční lidé a věci okolo nás, se hledá odpověď jen těžko, zbude nám tu stejně spoustu věcí, o jejichž skutečnosti můžeme pochybovat. Troufám si tvrdit, že v dnešní společnosti bude velmi těžké najít skutečnost.

Je skutečně správný směr našeho vývoje, je správný pokrok samotný, nebo je správné o pokrok neusilovat? Dělí se naše pocity na skutečné a neskutečné?

Pochybuji, že zde existuje nějaká absolutní pro každého platná skutečnost. Věřím, že vždy záleží na úhlu pohledu a pro každého je skutečné něco jiného (i když si to třeba jen namlouvá).

No, možná si něco namlouváme všichni. Možná i já si tímto článkem jenom něco namlouvám.

Jako zajímavý příklad by nám mohl posloužit Jim Carrey, který ve filmu Truman Show vyrůstá v neskutečném světě. Od svého narození je uzavřen pod obrovským poklopem a již několik desítek let je součástí úspěšné reality show — reality show o jeho vlastním životě. Všichni kolem něj, jeho žena, kolegové, přátelé i neznámí kolemjdoucí, všichni jsou jen herci, kteří mají Jima udržovat v nevědomosti. A dlouhou dobu se to daří. Jim žije spokojený život bez jakéhokoliv podezření, přesně podle scénáře. A to až do doby, kdy se rozhodne odstěhovat a celému obrovskému podvodu postupně přichází na kloub.

No a můžeme se ptát: Byl jeho život skutečný? Nebo si to jen namlouval/namlouvali mu to ostatní? Ze svého života má reálné, mnohdy jistě velmi zajímavé zážitky, stejně jako kdokoliv z nás. Jenže všechny byly předem připravené a sehráli se podle scénáře. Jednalo se tedy o skutečnost nebo ne? Může Jim prohlásit, že jeho život nebyl skutečný? Byl jeho život v rozporu se skutečností od té doby, kdy se narodil, nebo až od doby, kdy neskutečnost svého světa odhalil?

Co je to skutečnost? Existuje? A sejde vůbec na tom?

“Nikdo tě nemá rád. Všichni tě nenáviděj. Posereš to. Usměj se, čuráku…” Tak nějak se motivuje Bruce Willis v dnes již legendární scéně filmu Poslední skaut. A má pravdu. Úsměv, i v případě, že vám není zrovna do smíchu, dokáže hotové zázraky. A je proto skvělou zbraní proti podzimnímu splínu.

Vůbec, domnívám se, že to, jakou máme náladu, při troše cviku dokážeme sami určit. Problém je jen v tom, že jednoduché mechanismy, kterými lze nálada měnit, si dost často neuvědomujeme. Kdo by řekl, že stačí trošku zvednout koutky a naše nálada se rapidně zlepší? A není to jistě jediný způsob, jak si vyčarovat náladu na přání. Je jich mnohem víc. Osobně mi pro zlepšení nálady zabírá již zmíněný úsměv, ale také energická hudba, uklízení, manuální práce, pohyb, soustředění se na přítomnost, meditace, uvědomění, že nemusím mít výčitky, pokud se mi zrovna do ničeho nechce,…

A pak je tu ještě druhý problém, který nám v úsměvu brání. Ač si to jen stěží připouštíme, často se své špatné nálady nemíníme vzdát. Vyžíváme se v ní a aktivně bojujeme za její udržení. Pouštíme si melancholickou hudbu, prokrastinujeme, provádíme činnosti, které nás ve skutečnosti nudí, sklesle se procházíme po bytě a demonstrujeme ostatním i sami sobě, že se necítíme zrovna nejlíp. Nemusíme si to uvědomovat, ale podvědomě se zkrátka z nějakého podivného důvodu snažíme zůstat v depresi. Chceme snad potrápit sami sebe? Že by zvláštní forma masochismu?

Ať už je to tak či onak, právě uvědomění si této skutečnosti nám pomůže tento problém překonat. Jestliže si uvědomíte, že jste otrávení jenom proto, jakým způsobem se chováte, je nejvyšší čas sebrat sílu a své chování aspoň na pár vteřin změnit. Jenom jedním krátkým úsměvem. Druhý už bude snazší. Třetí možná od srdce…

Takže, usmějte se! Ještě jednou! A ještě!

Skákejte, tančete, pusťte si motivační hudbu, zvedněte se, ukliďte kolem sebe a běžte něco dělat. Hned teď!

V nedávném článku O změně názoru jsem popsal dva přístupy, mezi kterými vidím rozpor podobný mnoha jiným otázkám. Měli bychom se soustředit na čas, jakožto minulost a budoucnost, a udržovat konzistentní názor? A nebo bychom se měli odevzdat přítomnosti a na svých předchozích názorech nikterak nelpět?

Stejně jako jinde se zde objevují dvě cesty, které, jak si stále více uvědomuji, se v různých obměnách týkají všeho, co jen trošku řeší základní otázky bytí. Rozeberete-li jednotlivé pohledy v jakékoliv otázce, vždy dojdeme k dvěma protikladům:

Jedna cesta – cesta bytí – považuje život, za akt vázaný jen a pouze na přítomnost, vyznává čiré potěšení z bytí, nezatěžuje se pojmy jako je minulost či budoucnost, nehledá cíl, ale smysl, neplánuje, ale koná, nebere v úvahu dějinnost a kontinuitu času a člověka zasazuje do roviny, kde neexistuje nic než přítomnost.

Druhá cesta – cesta času – naopak považuje život za cestu, která někam spěje, spěje nezadržitelně k cíli, který možná sami neznáme, ale přesto jako bychom se v úsilí o jeho dosažení nesměli ani na okamžik zastavit. Čas je zde vnímán kontinuálně, dějinně, na přímce minulost-budoucnost a pro přítomnost jako by zde často nezůstával prostor. Místo smyslu se zde vyzdvihují cíle. Vývoj. Můžeme dosáhnout čehokoliv, můžeme být čímkoliv se rozhodneme.

Jestliže cesta bytí je přizpůsobení se daným okolnostem, jejich přijmutí a následné oslavování, pak cesta času je věčný boj, postavení se vlastnímu osudu a tlačení na změnu, ať už je jakákoliv.

Zatímco v cestě bytí se vzdáme svých očekávání, a oddáme se přítomnosti, v cestě času svá očekávání naopak posilujeme a snažíme se o jejich budoucí naplnění.

Tak, jako byla cesta bytí uznávána prastarými národy, je dnes uznávána moderní společností cesta času.

Obě cesty přinášejí věci, u kterých se můžeme ptát, zda-li jde o věci pozitivní nebo věci negativní. U cesty bytí je to klid, mír, štěstí, blaženost, který se však z jiného pohledu může jevit jako odevzdanost, stagnace či bezcílnost. Cesta času přinesla naopak věci dříve neznámé, kterými jsou neustálý spěch, stres, konzum, odpoutání od přírody, ale také vývoj, věda, technologie a poznání.

Nesmiřitelná protikladnost těchto cest je důvodem, proč tak často tápeme neschopni přijmout ani jednu z cest. Nejsme schopni se vydat ani po jedné z nich a naše uspokojení stále nemůžeme nalézt. Jakmile se rozhodneme vydat jednou cestou, svedou nás na scestí argumenty cesty druhé. Zůstáváme na rozcestí a nevíme, jak poznat, která cesta je ta pravá.

Jenže toto není o pravdě a argumentech. Argumenty obou cest lze vyložit tak, abychom jim bez váhání uvěřili. Zároveň však ani jedna z cest nedovede popřít druhou z nich. A právě tehdy, kdy je rozum v koncích, zbývá jenom víra.

Kterou z cest si zvolíme – cestu času nebo cestu bytí – to už je jen na nás samých.

Strach ze změny názoru je zajímavá věc, kterou v poslední době na sobě a kolem sebe pozoruji. Strach z nekonzistence, z jakéhosi narušení osobní kontinuity, popření vlastního já tím, že to, co jsem si dosud myslel, přestanu považovat za směrodatné.

S problémem, který sebou přináší změna názoru, se musí poprat každý z nás. Někomu to jde lépe, někomu hůř. Osobně si myslím, že nové názory přijímám celkem (možná až moc) snadno – vždy se pro něco zapálím až do doby, kdy si odnesu podstatné myšlenky a zaujme mě zase něco jiného. Jiní lidé zase u svých názorů setrvávají a přimět se ke změně je pro ně zatraceně těžké.

Jaký z těchto dvou přístupů je lepší? A je častá změna názorů dobrou nebo špatnou vlastností? To jsou otázky, které mi vrtají hlavou.

Jak jsem již na začátku napsal, je v nás něco, jakási kontinuita spojující naše minulé a budoucí já, která nám říká, abychom se svých názorů pevně drželi. Když změníme názor, jako bychom změnili sami sebe. Popřeli to, za čím jsme si ještě včera pevně stáli. Znehodnotili sami sebe v očích svých i očích společnosti. Moderní společnost vnímá svět veskrze dějinně a proto i my máme tendenci si stát za svým názorem. Máme svůj názor a ačkoliv víme, že jistě není dokonalý, budeme se ho držet, budeme se rvát a názor bránit. A proč vlastně? Protože je pravdivý? Nikoliv. Protože je náš. Protože se s ním ztotožňujeme a kdo napadá náš názor, jakoby napadal nás samé.

Na změnu názorů ovšem ovšem lze mít také jiný pohled – můžeme ji vnímat jako vývoj, proměnu, plynulý proud myšlenek vztažených ne k naší osobě v čase, ale pouze k přítomnosti. Proč lpět na názorech, které jsme beztak pouze přejali? Není pravdou, že moudrosti nejlépe dosáhneme tak, že si na vlastní kůži vyzkoušíme každý z názorů? Že se na věc podíváme z obou protipólů namísto toho, abychom celý život zarputile bránili jen jeden z nich? Je něco špatného na tom, když názor po čase opustíme? Je špatné to, když změníme názor každý den? Jaký smysl vlastně má držet si myšlenku déle než okamžik, pro který je bezprostředně platná? Dává smysl posuzovat přítomnost skrze názor z minulosti?

Je názor něco, čeho bychom se měli držet, nebo je stálý názor pouze skrytým strachem ze změny?

Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, probíhá ve mě jakási změna. Snažím se žít přítomně, bez cílů a očekávání a dělat to, co právě dělat chci. Stále si nejsem jistý, zda takový přístup může dlouhodobě fungovat, právě to jsem se však rozhodl vyzkoušet.

První poznatek, ke kterému jsem dospěl ve svém 30 denním experimentu života bez cílů je stav, který bych označil přirozenou produktivitou. Jak už jsem psal, snažím se se do ničeho nenutit a pokud se mi něco dělat nechce, tak to nedělám. Několik prvních dní proto vypadalo tak, že jsem neudělal mnoho. Skutečně jsem potřeboval na chvíli se zastavit a odpočinout si od předchozího zběsilého tempa.

Po pár dnech nepřetržitého nicnedělání se to ovšem změnilo a já opět začínám dělat, ne protože musím, ale protože chci. Nejvíce se to odrazilo v psaní, na kterém chci přirozenou produktivitu demonstrovat.

Dřív, když jsem se rozhodl napsat článek, automaticky jsem předpokládal, že jej budu publikovat — snažil jsem se jej udělat dokonalý, cítil jsem závazek jej dokončit, přemýšlel jsem o tom, jak budou na článek čtenáři reagovat a výsledkem bylo, že mnoho článků nevznikalo. Pokud se mi podařilo napsat jeden článek za den, byl to pro mě úspěch. Dva články za den jsem snad nikdy nenapsal a pokud ano, vyžadovalo to obrovské úsilí.

To se však od doby, kdy jsem se vzdal cílů a očekávání, radikálně změnilo. Už neexistují omezení typu: „Co na to čtenáři řeknou?“, „Chci to co píšu říkat veřejně?“ „Jak článek napsat tak, aby získal hodně čtenářů?“ — to všechno je pryč. Zbyla jen chuť psát. A kdykoliv mě napadne zajímavá myšlenka, tak jelikož nemám žádné povinnosti, jelikož s napsaným textem nemám předem daný záměr (jako jej například publikovat), sednu si k počítači a jenom tak ťukám do klávesnice. Z psaní se stala naprosto čistá spontánní radost, osvobozená od jakýchkoliv očekávání. Ano, radost z psaní jsem cítil už dříve, ale bylo to něco jiného. Samotný záměr toho, proč je třeba článek napsat, ji skryl často tak, že byla jenom těžko viditelná. Místo radosti převládal strach.

Výsledkem toho všeho, co jsem napsal výše, je, že teď píšu článek skoro každý den, píšu jej z čiré radosti, bez přemýšlení zda jej někdy publikuji. Píšu jej s naprostou lehkostí a doba, kterou mi psaní článku zabere, je o hodně kratší než kdykoliv dříve. Nemusím přemýšlet, slova jako by se skrze klávesnici sami přelévali do notebooku. Rovnám si vlastní myšlenky, prožívám absolutní flow a je to skvělý pocit. Předevčírem jsem tímto způsobem napsal články rovnou tři – lehkou rukou, v rychlosti a bez vyčerpání.

Tomu říkám přirozená produktivita.

Píšeš, protože chceš publikovat, nebo píšeš, protože chceš?
@mik3sh

Kdybych si napsání tří článků plánoval, jen horko těžko bych to zvládnul — a hlavně, bych se do toho musel nutit, chyběla by mi inspirace, hotové dílo by nebylo tak zdařilé, neodráželo by moje aktuální pocity.

Další, ještě důležitější věc je, že i kdybych napsal plánované články lépe než ty spontánní, tak by mě to nebavilo. Měl bych pocit, že mám povinnosti. A přitom den, kdy jsem své tři články napsal, byl naprosto pohodový. Četl jsem si, odpočíval, nikam nespěchal a když mě něco napadlo, tak jsem napsal článek. Přirozeně. Bez cílů. Přesto to byl produktivní den.

Pokud se podívám, kolik článků jsem napsal za minulý týden (ne všechny jsem zatím publikoval), je jich víc než za dva měsíce s plánováním. Přitom právě tvorba je to nejdůležitější.

Jak jste si mohli všimnout z předchozích článků, mám v posledních týdnech dosti přemýšlivou náladu. A odrazí se to i v dnešním příspěvku. Chtěl bych říct něco o dualismu úspěchu a neúspěchu, radosti a smutku, dobra a zla. Příspěvek to bude krátký.

Zeptám se vás, jak se cítíte, pokud se zrovna necítíte dobře, pokud se vám něco stane, pokud prožíváte neúspěch a nesete to špatně? Že je to divná otázka? Máte pravdu, je to divná otázka. Ačkoliv zcela jistě odpovíte, že se cítíte mizerně, níže zmíním argument, který vám i v takovém případě dodá dobrý pocit.

Zeptám se vás nyní na něco jiného. Jak se cítíte, pokud dokážete něco, po čem toužíte, pokud uspějete, pokud prožíváte rozkoš, pokud se vám dostane štěstí? Opět divná otázka, ale nebojte, zodpovím ji za vás. Cítíte se skvěle. Souhlasíte se mnou? Myslím, že ano. Cítíte se naprosto skvěle!

No, a tady je třetí divná otázka. Jak víte, že se cítíte skvěle a ne mizerně? Zde už je odpověď těžší. Zamyslete se nad tím. Jak poznáte, že se cítíte skvěle a ne mizerně, nebo ještě lépe, co vám dovoluje si nevšednost tohoto pocitu naplno užít?

Teď už jsem vám trochu napověděl. Užít si výjimečnost skvělého pocitu vám dovoluje právě výjimečnost sama. Kdyby ten pocit nebyl nevšední a vy byste se takto cítili pořád, myslíte, že byste si skvělý pocit uvědomovali? Už jste někdy zkoušeli jíst vaše oblíbené jídlo dva měsíce v kuse? Přestalo vás někdy bavit něco, co bylo ještě před chvílí tou největší zábavou?

Ať už se bavíme o skvělém a mizerném pocitu, radosti a smutku, dobru a zlu, platí zde to stejné, neúprosné pravidlo. Jedno bez druhého nemůže existovat. Nepoznáte-li nic jiného než skvělý pocit, nebudete vědět, že je skvělý. Nepoznáte-li nic jiného než mizerný pocit ani o jeho mizernosti se nikdy nedozvíte. Vznikne pocit konstantní, stereotypní a nudný.

Buďme proto vděční za oba dva protipóly, který činí náš život pestrým a zábavným. Každý z těchto pólů nás obohacuje a svým prožitkem nám dává poznat pólu opačného. Jeden bez druhého zde nemohou být. Vnímejme to tak a buďme rádi za každý z nich.

Dnešní článek bude jenom krátký. V předešlém článku jsem mluvil o nesmyslnosti cílů, a chtěl bych se k tomu vrátit. Konkrétně bych chtěl rozvinout část, ve které jsem se věnoval dokonavým a nedokonavým slovesům a jejich návaznosti na cíle a smysl.

Pojmy dokonavé a nedokonavé sloveso pro tentokrát klidně zapomeňme. Vezměme si místo toho dvě naprosto konkrétní slova Změnit a Měnit a ukažme si na nich, jak velký může být rozdíl mezi cílem a smyslem.

Pokud se rozhodnu něco změnit, ať už svůj život, život ostatních, hladomor v Africe nebo celý svět, je to neuvěřitelně těžký a komplexní úkol. Dokona-vá slovesa se snaží produkovat dokona-lé cíle. Vnucují nám představu, že něco změníme a vše bude už navždy skvělé. Jenže tak to není a když zjistíme, že výsledek dokonalý být nemůže, raději to vzdáme.

Oproti tomu druhý případ, kdy chci věci měnit, je naprosto jednoduchý dokonce i v momentě, kdy chci měnit svět. Jakmile se rozhodnu, mohu ihned začít a prožívat potěšení, že svět měním k lepšímu. Tím, že píšu tenhle článek, měním svět. Je to jednoduché, sedl jsem si, začal klepat do klávesnice, měním svět a náramně si to užívám.

Co vše bych však musel udělat, kdybych chtěl svět změnit?

No, nejspíš si sednout a udělat podrobný a dlouhodobý plán o tom, jak té změny dosáhnu. Samotné měnění světa se stane povinností v rámci cíle změnit svět. Plán bude složitý, obsáhlý, demotivující a nejspíš si řeknu, že změnit svět je nad mé síly.

Proto není třeba usilovat o změnu. Když budeme měnit, změna přijde sama.

Prožívám vnitřní změnu. Nevím, jak jinak to nazvat. Někteří to nazvali vyhořením, já to doteď nazýval podzimním útlumem, který mi přichází v tuto dobu pravidelně. Ale ani jedno z označení neodráží skutečnost. Je v tom něco víc. Je v tom uvědomění.

Uvědomuji si chybu zakořeněnou hluboko v sobě, v mnoha ostatních, ale také v celé společnosti. Uvědomuji si ji čím dál víc. Příčí se mi označení chyba, protože si nejsem jist, zda chybou nutně musí být. Ostatně jde jen o můj pohled na svět. No ale pojďme k tomu, co chci říct.

Jak se dneska ozývá z mnoha koutů, již delší dobu cítím, že na dnešní společnosti je cosi nezdravého a že chybu nelze jen tak vyřešit. Chyba není na povrchu, ale někde hluboko v systému, kde zůstává skrytá zrakům většiny. Mnozí za tu chybu považují peníze, náš ekonomický systém, který klade zisk přede vše ostatní, který vytváří odlidštěný aparát vládnoucí tomuto světu, který vytváří pravidla bez ohledu na spravedlnost, bez ohledu na pravdu a lidskost samotnou. Je to paradox, vzhledem k tomu, že samotné slovo prav-idla svým původem na prav-du a s-prav-edlnost odkazuje… ale o tom mluvit nechci. Chci říct, že ekonomický systém, vláda peněz a zisku není tím jádrem, kvůli kterému je systém prohnilý. Vláda peněz a zisku je jen pouhým důsledkem.

Pravý důvod, pravou systémovou chybu, spatřuji v odloučení cílů od smyslu. V dnešní době jsou cíle a smysl dvě odlišné, mnohdy naprosto protikladné věci. Mnoho lidí zná své cíle, ale nezná svůj smysl, celá společnost si klade cíle bez toho, aby hledala jejich smysl. Usilujeme o maximální produktivitu, usilujeme o stále vyšší HDP, usilujeme o pokrok, usilujeme, stále jen usilujeme… kdo však hledá smysl toho všeho?

Je to stejné na společenské i osobní úrovni. Smysl přestal být tím, co moderní člověk hledá, zatímco jej na jeho místě pomalu a plíživě nahradil cíl.

Upustím teď od celospolečenského, globálního pohledu a přenesu se čistě na rovinu osobní. Jaký je tedy rozdíl mezi smyslem a cílem? Pojďme tyto dva pojmy porovnat.

Nesmyslnost cílů v čase

Cíl je věc či záměr, kterého chceme dosáhnout. Cíl vychází z minulosti – okamžiku, kdy si jej stanovíme a učiníme tak závazek – a vztahuje se k budoucnosti – době, kdy se nám cíl povede naplnit a budeme tak moci být šťastní (a soustředit se na další cíle).

Smysl oproti tomu není věc či záměr v budoucnu, ale činnost samotná. Smysl vychází z přítomnosti – okamžiku, kdy se rozhodneme jít dělat něco, co nás naplňuje – a vztahuje se opět k přítomnosti – má to pro nás smysl teď hned, právě teď nás to naplňuje radostí a štěstím bez ohledu na nejistou budoucnost.

Vidíte ten paradox? Ačkoliv se dnes skloňují cíle, jako prostředek ke spokojenosti, daleko častěji než smysl, je u nich výsledek naprosto nejistý. Jejich stanovení pochází z minulosti – pročež neexistuje žádná záruka, že budou v přítomnosti stále aktuální – a vztahuje se k budoucnosti – o které nelze s žádnou jistotou tvrdit, že opravdu nabude podoby, která nás učiní šťastnými.

Nesmyslnost cílů je nekonečná

Dalším důvodem, proč nás cíle nedělají šťastnými, je paradox jejich nekonečného opakování. Zatímco smysl se vztahuje vždy k přítomnosti, k veškerému času na časové přímce, a je tím platný jednou pro vždy, cíle se vztahují pouze k jednomu jedinému bodu na této přímce. Jedinému bodu kdesi v budoucnosti, který, i když uspějeme a podaří se nám jej dosáhnout, se stane realitou jednoho krátkého okamžiku a potom, abychom se neocitli ve vzduchoprázdnu, si stanovíme cíl nový. Samotné štěstí je přítomné jen v tom kratičkém okamžiku, kdy se z cíle jako bodu kdesi v budoucnosti stane na malou chvíli přítomnost.

Cíle možná vedou k rychlejšímu růstu, k pokroku, k rozvoji technologií či schopností (i když si tím jistý nejsem), ale k čemu to je, pokud neznáte důvod toho všeho, smysl. Je třeba si klást otázku: dává nekonečný růst a vývoj vlastně smysl? A pokud je skutečně nekonečný, musí být také neustálý? Proč musí být co nejrychlejší, když je nekonečný? Pokud vývoj nemá cíl a konec (což je v pořádku), není třeba spěchat, abychom ho dosáhli. Namísto toho je třeba hledat alespoň ten smysl.

Ale to jsem trochu odbočili. Když se vrátím na osobní rovinu a tento bod uzavřu: ze smyslu vychází dlouhodobé štěstí, z cílů nekonečný spěch, stres a očekávání.

Nesmyslnost cílů je dokonavá

No a přejděme ke slovům samotným, jelikož ty mnoho prozrazují. Jistě víte, že existují slovesa dokonavá (napsat, namalovat, navrhnout) a slovesa nedokonavá (psát, malovat, navrhovat). Tušíte už trošku, na co tu chci poukázat? Zatímco pro určení cílů obvykle využíváme sloves dokonavých, v případě, že chceme popsat, co nám dává smysl, mnohem lépe se nám budou hodit slovesa nedokonavá. Porovnejte sami, jak mohou znít dva závazky:

Napsat o hledání smyslu života X Psát o hledání smyslu života
Namalovat obraz, který bude inspirovat lidi X Malovat obrazy, které budou inspirovat lidi
Navrhnout dům šetrný k přírodě X Navrhovat domy šetrné k přírodě

Tuším vaši reakci. Řeknete, že se to nevylučuje, že s nedokonavým slovesem jde zkrátka o vyšší perspektivu, která značí něco víc. A přesně o tom to je. Úkol namalovat obraz si může zapsat každý – jenže bude se mu to chtít dělat, bude ho to opravdu naplňovat, co se stane až jej namaluje? Najít smysl je oproti tomu mnohem těžší – těžší, ale naprosto zásadní. Je velmi těžké objevit, že vaším smyslem je “Malovat obrazy, které budou inspirovat lidi”. Není to cíl, není to něco statického a musí to vycházet zevnitř. Pokud to zevnitř skutečně vychází, již si nepotřebujete stanovat cíl “Namalovat obraz, který bude inspirovat lidi”. Malování obrazů jste vy sami, je to váš život a vědomí, že malujete obrazy, provází celou vaši přítomnost. Pokud si kladete cíl “Namalovat obraz”, tak ačkoliv byste jej možná namalovat chtěli, ještě to neznamená, že v malování spatřujete smysl. Možná to znamená pravý opak.

Čekající nesmyslnost

Cíl samotný se téměř vždy pojí s očekáváním. A očekávání, to je v protikladu s jakýmkoliv smyslem. Když něco děláme, děláme to buď pro smysl samotný, nebo pro naše očekávání.

Zůstaňme tedy ještě chvíli u slovíčkaření a pojďme se podívat na to, co to vlastně očekávání je. O-čeká-vání. Samotná podstata očekávání se skrývá ve slovíčku čekat. Klademe-li si před sebe cíle, obvykle čekáme až a zda vůbec se nám vyplní. Ať už se vyplní nebo ne, a ve skutečnosti na tom vůbec nezáleží, vždy budeme čekat. Potom, v lepším případě, prožijeme krátkou radost, ze splněného očekávání, nebo, v tom horším, rozezlení z nesplněného, a stanovíme si cíl nový. Co znamená? Nic víc a nic míň, než že naše krátkodobá radost pomine a my budeme opět čekat, až se znovu dostaví společně se splněním našeho nového cíle. No a nakonec, co si takto užijeme pár radostných splněných a pár neradostných nesplněných očekávání, po tom všem zemřeme. Zemřeme a budeme si moci říct, že většinu svého života jsem strávili… no, čekáním.

A co s tím, ptáte se. Vzdejte se svých očekávání! Ano, je to těžké. Člověku, který se svými očekáváními žije celý život, se to může zdát doslova nemožné. Bojí se, že ztratí kontrolu, kterou stejně nikdy neměl. Opravdu se má vzdát všeho, co si sám pro sebe i okolní svět naplánoval? Přesně tak. To, co ho skutečně dlouhodobě naplňuje, co mu přináší štěstí, bude dělat dál, i když to nebude mít v plánu – má to totiž pro něj smysl. To, co dělat nebude, smysl nemá, a je to jen nekonečný, stále se zrychlující běh s neustálým čekáním na neznámý cíl, jež se nakonec objeví v podobě smrti.

Máme-li očekávání, čekáme. Čekáme až přijde smrt a zaklepe nám na dveře. A ona přijde, tak jako tak. Chcete čekat, nebo prožít šťastný život, který dává smysl?

Dodatek autora

Vraťme se ještě krátce ke slovům, kterými jsem tento článek začal. Řekl jsem, že prožívám vnitřní změnu. A tak tomu evidentně je. Možná se vám bude zdát, že svým článek popírám mnoho z toho, co jsem dříve napsal… a je to docela dobře možné. Jako každý jiný člověk i já procházím určitým vývojem. Dlouho jsem byl na rozcestí mezi plánováním a spontaneitou, mezi cíli a smyslem, mezi očekáváním a přítomností a v posledních dnech mi dochází, jakým směrem se chci (momentálně) vydat.

Ač se to tak mnohým může zdát, mým záměrem není cíle zcela popřít. Domnívám se však, že velká část z nich je jen určitý druh sebeklamu. Lidem, kteří smysl vidí, mohou cíle fungovat, mohou s nimi být spokojení – na druhou stranu takoví lidé budou spokojeni i bez nich.

Mým cílem není ani hrát si na duchovního mistra, který nahlédl pravdy a nyní ví, jak to na světě chodí. Momentálně mám pocit, že nevím vůbec nic a stále se hledám. Důvod, proč se nebojím podobný článek napsat a neřeším, zda jsem k tomu kompetentní, je jednoduchý. Momentálně mi to dává smysl.

Zapamatuj si také tohle:
Učíš, co se musíš naučit.
Nemusíš být dokonalý, abys mohl mluvit o dokonalosti.
Nemusíš být mistr, abys mohl mluvit o mistrovství.
Nemusíš být na nejvyšším vývojovém stupni, abys mohl mluvit o nejvyšším vývojovém stupni.
Snaž se být upřímný. Snaž se být opravdový.
…
Dělej, co můžeš, a o víc se nestarej.

~ Neal Donald Walsh, Hovory s Bohem III

Pavel Králíček mi svým článkem O psaní, konkrétně o tom, jak těžké je pro něj dát někomu přečíst svoji poezii, přivodil myšlenku, na kterou bych rád poukázal.

Publikovat článek, který myslíte vážně, který není vykonstruovaný, ale vychází z vašeho nitra, bývá velmi těžké. Je to těžké i po letech psaní, po tom, co jsem ten pocit, jako bych byl nahý, nesčetněkrát překonal. Píšu-li se záměrem napsat článek nebo píšu-li zkrátka jen proto, abych popsal, o čem zrovna přemýšlím, v tom je obrovský rozdíl.

Je těžké dát všem na odiv své soukromé myšlenky, které často znáte jen vy sami. Je těžké psát otevřeně a zároveň nevidět, jaké budou reakce. A čtenářů, vašich potenciálních kritiků, je přitom přesila. Vychází-li článek skutečně z vás, je reakce ostatních něco, na čem vám opravdu záleží. Odsoudí-li někdo vaši myšlenku, můžete mít pocit, jakoby odsoudil vás samého. Odsoudí-li vaši myšlenku většina, určitě nebudete mít dobrý pocit. Možná začnete pochybovat.

Začnete pochybovat nad tím, zda-li vaše myšlenky skutečně jsou tak skvělé, zda vy sami jste tak dokonalí. Zda-li vám psaní pomáhá, nebo vás naopak ubíjí. A možná začnete přemýšlet o tom, že byste psát neměli, že vám to za to zkrátka nestojí.

I když se to obvykle nestává a proti vaším myšlenkám se vyhradí pár pochybných existencí, zatímco zbytek vašich čtenářů je bude uznávat (jinak by nebyli vašimi čtenáři), ten strach z odmítnutí, to vědomí, že je to přeci jen možné, to tu zůstává.

A kvůli tomu strachu spousta úžasných článků světlo světa nikdy nespatří. Spousta skvělých článků na celém světě je napsána jen proto, aby se nakonec jejich autor rozhodl, že je nevydá. Spousta skvělých článků autor kvůli strachu psát ani nezačne. A paradoxem je, že právě tyto články, které zůstanou navždy skryty očím čtenářů, jsou jistě ty nejzajímavější. Jsou to články, u kterých sám autor cítí, že jsou něčím odlišné, že přicházejí s něčím novým, šokujícím, zajímavým, trefným,… s něčím, o čem kdekdo jen tak nemluví. S něčím, co vychází zevnitř. A právě proto má strach.

Ten strach mívám pokaždé. Ten strach mám, i když píšu tyto řádky. Ten strach jsem prožíval mnohokrát a vždycky byl zbytečný. Pojďme jej společně překonat. Právě on je totiž důvodem, proč někteří autoři publikují jenom velmi zřídka. Právě on je důvodem, proč mnohým skvělým myšlenkám není dovoleno měnit svět.

S kamarádem Václavem vedeme často nad pivem všelijaké diskuze a tak se začátkem minulého týdne dostalo na to, zda nemám pocit, že GTD a vůbec celý timemanagement z člověka dělají tak trochu robota. Vím, je to častá otázka, proti které se dá celkem dobře argumentovat. To jsem také chvíli zkoušel, když jsem se na to rozhodl podívat i z té druhé strany. Opravdu nám to pomáhá dělat to, co skutečně chceme? Nebo může být efekt i opačný? Uvědomil jsem si, že problém v plánování větších i menších úkolů – a věřím, že nejen problém můj – je v tom, že svůj seznam úkolů bereme příliš vážně. Snažíme se dělat to, co je v něm napsáno a když se nám to nedaří, máme špatný pocit.

Naše aktuální činnost mnohdy neodráží aktuální chuť, a i když by nás v jinou dobu bavila, právě teď a tady není víc než povinností. Zamyslete se, kolikrát jste nedělali to, co jste chtěli právě dělat, protože jste měli naplánované něco, čemu jste se zrovna věnovat nechtěli. Často to končí tím, že nakonec neděláme nic, protože do plánované činnosti se nám nechce a nic jiného si dělat nedovolíme, protože bychom nedělali to, co dělat máme. A i když se už do plánované činnosti pustíme, nepůjde nám od ruky tak, jako ta, kterou bychom chtěli dělat právě teď.

Přemýšlel jsem nad tím a došel jsem k názoru, že seznamy úkolů a plánování času jsou možná skvělými pomocníky, ale špatnými pány. V žádném případě bychom neměli dovolit, aby úkoly na našem seznamu byly důležitější než my sami. Nezapomínejte, že váš úkolovník či diář je jen pouhým nástrojem – a nástroje, ty vám mají sloužit, nikoliv vládnout.

Příště až uvidíte, že něco máte udělat, zamyslete se nejprve nad tím, zda to dělat chcete a zda to chcete dělat právě teď. Pokud ne, zachovejte klidné svědomí a bez výčitek se pusťte do něčeho, co je vám momentálně bližší, ač to třeba není v plánu.

Růst, stagnace, růst

Stalo se tak s příchodem pochmurných podzimních dnů, že mi došla moje energie a chuť do práce, jakou jsem pociťoval posledních pár měsíců. Vždy když mám tuto mánii, zdá se, že se všechno daří, vím kam směřuji a všechno je v nejlepším pořádku, mám pocit, že tomu tak bude navždy. Jenže jak tomu tak bývá, nic, ani má nálada, neroste věčně a po lepších dnech přichází útlum. A je to tak správně. Uvědomil jsem si, že má produktivní a energií nabitá období jsou silně vázána na počasí a jednotlivá období v daném roce a rok od roku se zde se opakuje stejný vzorec: vždy na jaře s prvními slunečnými dny přichází růst, který v horkých letních měsících střídá stagnace jen proto, aby ji na konci léta, kdy je sluníčko již nízko, ale svůj boj ještě nevzdává, vystřídal opět růst. A to až do té doby, kdy se dostaví první podzimní plískanice a má energie ochabne a přijde opět útlum. Chápu, že tyto období, jejich čas i intenzita se člověk od člověka liší. Jedno je však myslím stejné – většina z nás se cítí v různou dobu různě a cílem by podle mě mělo být, dokázat si vychutnat i období útlumu.

To je další věc, o které v posledních dnech přemýšlím a které se snažím naučit. Uvědomit si, že čas, kdy jsem rozjížděl jednu věc za druhou, měl pocit nekonečného potenciálu a růstu, pomalu odeznívá a místo toho, abych se snažil udržet tempo za každou cenu, to zkrátka přijmout a bez výčitek zpomalit. Zpomalit do té doby, dokud nebudu mít opět energie na rozdávání.

Domnívám se, že přijmout tento přirozený rytmus je mnohem lepší, než proti němu bojovat. A to zejména pro sebe samotného – není nic špatného na tom nic nedělat, pokud jste smíření s tím, že nic dělat nebudete, nebo je to dokonce vaším cílem. Pak si můžete nicnedělání maximálně užívat.

Bez cílů a očekávání

Hlavou mi to vrtalo už od ManagerExpo, kde jsem se intenzivně setkal jak s myšlenkou přesného plánování a plnění cílů, tak s myšlenkou užívat si cestu a cíl na vědomé úrovni příliš neřešit. Přemýšlel jsem nad rozpory těchto dvou přístupů a nad tím, který z nich je mi osobně bližší. Podvědomě cítím, že je to ten druhý, a ač v tom může mít prsty i období útlumu, chci se jím momentálně řídit víc než doposud.

Přemýšlel jsem o tom, jaké by to bylo se svých cílů vzdát, neusilovat o ně, vlastně neusilovat vůbec o nic… jen dělat to, co právě dělat chci. Znamenalo by to válení a nicnedělání? Paradoxně si myslím, že nikoliv – že za válením a prokrastinací stojí právě život s cíli, náš strach dělat to, co právě dělat chceme, protože bychom nedělali to, co jsme si prostřednictvím našich cílů naplánovali. Strach využít momentální inspiraci či příležitost. Strach dělat něco jiného než bylo v plánu. To je ovšem celé špatně. Proč mít strach ležet, když bych měl běžet, a proč mít strach běžet, když mám zrovna ležet? Proč se svazovat úkoly a cíli, které v důsledku neodrážejí budoucnost, aktuální přítomnost, ale jen a pouze představu již minulou?

Tak jako umělci a géniové, kteří nikdy neměli pro svůj život plán, ani my jej nepotřebujeme. Myslíte, že Newton měl mezi cíli napsáno objevit gravitaci? Možná, že kdyby svědomitě sjížděl svůj todo list a plnil jeden úkol za druhým, neměl by čas ležet pod jabloní a nikdy by ji neobjevil. Myslíte, že největší malíři a hudebníci plánovali stát se největšími malíři a hudebníky? Nikoliv, jen dělali, co je baví. Žili přítomností a nedovolili sobě ani svému okolí, aby jim nasadilo ohlávku zvanou Cíle a Úkoly. Velcí umělci byly mnohdy také blázny – alespoň z hlediska většinové společnosti. Velcí umělci nechodí včas, nepřijdou vůbec, vykašlou se na vás, jsou nespolehliví a nemožní, ale jsou pohlceni tím, co zrovna chtějí dělat a dělají to skvěle. Nerespektují autority ani plány, nepřemýšlejí o svém jednání. Zkrátka jednají. Žijí přítomností, plují s proudem, prožívají jedno velké flow, tvoří a nenechají se rušit přízemnosti jako jsou povinnosti, závazky, úkoly či cíle.

O všech těchto věcech jsem přemýšlel, když předevčírem vyšel Babautův nový ebook The Effortless Life. Přišlo mi to, jako kdyby autor věděl o čem v posledních dnech přemýšlím – věnoval se úplně stejnému tématu. Je to průvodce životem bez cílů a očekávání, průvodce nepřetržitým flow a radostí z každého okamžiku. The Effortless Life byl poslední kapkou, která mě ubezpečila, že tento přístup je pro mě v tuto chvíli něco, co bych si chtěl vyzkoušet. Netvrdím, že je bezchybný, vím, že je zatraceně těžké nemít žádná očekávání, vím, že ne vždy je to v reálném světě tak úplně možné. Přesto mi to dává skvělý pocit, když si uvědomím, že není v podstatě nic, co bych dělat musel. Že můj systém cílů a úkolů nepředstavuje seznam povinností, a pokud se mi jej zrovna nechce využívat, vlastně na něm vůbec nezáleží. Rozhodl jsem se dalších 30 dnů věnovat eliminaci svých cílů a očekávání z dlouhodobé i krátkodobé perspektivy, přestat sledovat obzor a víc se rozhlížet kolem sebe.

30 dnů bez cílů

Nebude to o tom, že bych všeho nechal a začal se flákat, nebude to ani o tom, že bych na své cíle úplně rezignoval. Bude to o uvědomění si, že mé cíle a úkoly nejsou víc než jen mé cíle a úkoly – že neexistuje žádná vnější moc, která by mi říkala teď musíš dělat tohle, že bude-li se mi chtít, mohu bez výčitek a navzdory svým plánům dělat něco jiného, že nebude-li se mi chtít, nemusím dělat vůbec nic, že rozjetý projekt neznamená, že ho musím dokončit, a že příliš mnoho práce neznamená, že nesmím začít s něčím novým. Žít tak, jak se mi chce žít právě teď, nekoukat na budoucnost, jako na něco lepšího, užívat si přítomnost ať už dělám cokoliv.

Říkáte si, že jsem se blázen? No možná trošku. Nejsem si jistý, jak moc mi to půjde – uvědomit si, že některé věci skutečně dělat nemusím, že je v pořádku, když se mi nechce zrovna dělat nic, že je v pořádku, ať už dělám či nedělám cokoliv, je občas trošku obtížné. Nemyslím si, že bych se stal během měsíce buddhistickým mnichem a ani si nejsem jist, zda se tomu budu měsíc věnovat. Hrozně rád bych po těch 30 dnů psal pravidelné zápisky o tom, jaké je to žít bez cílů. Jenže je tu jeden problém – byl by to závazek, byl by to úkol, cíl, těm já se vyhýbám a proto vám to neslíbím, i když občas možná něco napíšu. Ostatně i těch 30 dnů je závazek a proto není důležité jestli vytrvám. Když ne, vem to čert. Žít bez cílů přeci není můj cíl. Nemám cíl.

No a myšlenka na závěr

Cíl je ten drobný okamžik, kdy jej škrtnete ve svém todo listu a vymyslíte nový. Cesta je zbytek vašeho života. Nemyslete tolik na cíle a o to víc si užívejte cestu.

Znáte to? Něco, co máte dlouhou dobu v plánu, ale realizace stále nějak pokulhává. V mém případě to bylo poznávání nových lidí. Je tomu něco přes půl roku, co jsem si uvědomil, že bych chtěl většinu lidí, které znám z blogu, Twitteru, zkrátka z internetu, poznat také naživo. Můj plán byl věnovat tomu letní prázdniny. Jenže jsem odjel do Chorvatska a žádné poznávání se nekonalo. Když jsem se vrátil, dále jsem to odkládal…

V Ústí není skoro nikdo, s kým bych se znal z internetu (dobře, pár lidí, které bych chtěl poznat, tu je, ale opravdu jen pár) a vyrážet někam dál znělo jako příliš velký závazek — až do doby, dokud jsem se nevypravil na ManagerExpo. Ač to pro mě bylo 7 hodin cesty a 4 dny mimo domov, rozhodně se nejednalo o ztracený čas. Za prvé jsem si připomněl, že cestování je to, co mě baví, za druhé jsem poznal spoustu skvělých lidí (no dobře, spíš opačně — za prvé jsem poznal spoustu skvělých lidí, za druhé jsem si připomněl, že cestovat mě baví). Dokonce jsem si uvědomil, že bych tam nejspíš jel, i kdybych měl poznat jen jednoho z nich… a konečně se ve mě něco zlomilo. Rozhodl jsem se v rámci možností poznávat zajímavé lidi bez ohledu na vzdálenost. Přehodnotil jsem názor, kdy mi přišlo příliš složité jet kvůli setkání do Prahy, dokázal jsem vystoupit ze zaběhnutých pořádků a rozhoupal se k účasti na mnoha zajímavých akcích.

Právě teď, kdy toto píšu, sedím ve vlaku a jedu ze setkáním s Pavlem Králíčkem. Mám skutečnou radost, že jsem ho mohl poznat osobně (Díky, Pavle!) a dnešní odpoledne považuji za odpoledne, které jsem jen těžko mohl využít lépe.

A rozhodně to není má poslední cesta. V příštím měsíci mám akcí, na které mám v plánu vyrazit, hned několik — ať už jde o #srazplzen, Svoboda naživo nebo TEDx Brno, budu rád, když vás tam potkám — protože skutečný člověk je vždycky mnohem zajímavější než anonymní avatar.

Závěr? Poznávat vás — lidi, které znám z internetu — osobně je skvělý pocit. Všichni mě ohromě inspirujete a jsem za to vděčný!

Vám, kteří zatím žijete jen ve světě avatarů, bych chtěl říct toto: nebojte se opustit online svět a vydejte se poznat také ten skutečný, stojí to za to!

PS: Pokud mě na některé ze zmíněných akcí uvidíte, nebojte se ozvat. Rád poznám každého čtenáře svého blogu

Tak na tohle já nemám. Budu vypadat jako magor. Dobré nápady je třeba chránit. Nedokážu to, co jiní. Můj život ovládají druzí. Smyslem života je daleko to dotáhnout.

Strach je naší jedinou překážkou. Neskrývám své vlastní Já a to mi dává svobodu. Dobré nápady je třeba vykřičet do světa. Cokoliv si o sobě myslíte, je pravda. Život je mentální hra. Smyslem je dělat, co mě baví a vést život vyrovnaný ve všech ohledech.

Díváte se na dva pohledy, kterými lze vnímat svět.

První, tradiční pohled, je ten, v kterém většina z nás byla vychována, ten, který nám společnost od malička vtlouká do hlavy, ten, který z nás udělá jedno z mnoha koleček v promazaném soustrojí. Nabídne nám průměrné vzdělání, průměrné zaměstnání, průměrné smýšlení, průměrné bydlení, průměrné auto, průměrný plat, průměrnou životní úroveň, průměrný život. Staneme se někým, o kom lidé řeknou: ‘Prostě takový normální člověk.’

Abyste mi rozuměli, být průměrným není zas tak špatné — máte-li to štěstí a žijete ve vyspělém světě, je to vlastně téměř ideální… máte svoji pohodičku, váš život je nenáročný, a i když máte starosti, obvykle nejde o život. Možná je to trošku nuda, možná cítíte, že je někde něco špatně, ale beztak nevíte, co s tím. Procházíte se den za dnem na procházce průměrnosti, až do doby, kdy zjistíte, že už to dál nejde. Už jste příliš unaveni, ba dokonce vyčerpáni. Možná máte deprese, možná jste vyhořeli, určitě nastal ve vašem životě zvrat. Uvědomíte si, že váš pohled na svět, jež vám okolí celý život vštěpovalo, zkrátka selhal. Něco je špatně. Tohle přece není, jak jste chtěli žít.

Pochybujete. Pozorujete. Pátráte a přemýšlíte, zda tu přeci jenom není jiná cesta. Poznáváte zajímavé myšlenky, začínáte si uvědomovat, že vše není takové, jak jste o tom dosud smýšleli. Ač vám začíná být leccos jasné, celou skládačku jste zatím nesložili. Začínáte hodně číst, obklopujete se zajímavými lidmi a postupně vám to začíná docházet. Vše není jen chaos. Je tu něco víc… Síla… a čím víc ji vnímáte, čím víc jste si její přítomnosti vědomi, tím víc tvůrčí energie do vašeho života vnáší.

Cítíte, že po dlouhém hledání přichází změna. Cítíte to a vaše víra v to, že jen vy jste architektem svého života, neustále roste. Začínáte vnímat vlastní mysl, překonávat Strach se stane zábavou. Opouštíte své předchozí názory. S každým dalším úspěchem cítíte Sílu stále blíž. Překonávat Strach se stane životním principem. Získáte pocit svobody, dáte volný průchod svému pravému Já. Své nejlepší myšlenky vyšlete do světa bez jakýchkoliv nároků… a oni se vrátí. Vrátí a přinesou vše, co budete chtít!

S každou myšlenkou, která se vám takto vrátí, jste si tím vším stále jistější. Jako architekt rýsujete čáry do Projektu Život a Síla je to, co vás vede tam, kam chcete jít.

Nikdo jiný vás nemůže zastavit. Pouze vy sami.

–

Dodatek: Dlouhou dobu jsem přemýšlel, jak vyjádřit, co jsem si odnesl z ManagerExpo. Trvalo několik dní než jsem to dokázal aspoň z části popsat slovy (a stále to není ono). Každá přednáška sama o sobě byla výborná, ale teprve všechny přednášky dohromady společně s lidmi, které jsem měl tu čest poznat, mi umožnili spatřit něco jedinečného. Spatřit Sílu, která prostřednictvím nás může měnit svět. Spatřit jasné hranice mezi Starým a Novým myšlením a plně si je uvědomit. Díky ManagerExpo jsem zbytky Starého myšlení u sebe rozpoznal a začal pracovat na jejich odstranění. Uvědomil jsem si svůj Strach i to, že on je to jediné, co omezuje mé možnosti… a vynasnažím se dovolovat mu to co nejméně.

Poděkování: Na tomto místě bych chtěl také poděkovat všem skvělým a inspirativním lidem, které jsem mohl poznat osobně. Jmenovitě děkuji Pavlu Miksovi a jeho ženě, Lukáši Gregorovi a jeho ženě, Martinu Jandovi, Dominiku Formánkovi, Petru Márovi a všem ostatním, s kterými jsem mohl mluvit. Speciální dík pak patří Petru Bírešovi za skvělou organizaci. Ještě jednou díky všem, nesmírně si toho vážím!

Rád bych vám představil svůj nový, experimentální kurz, který jsem se v návaznosti na připravovaný ebook Ranním ptáčetem za 30 dnů rozhodl spustit. Jedná se o online sociální kurz brzkého vstávání, který vám v jeho pilotní BETA verzi nabízím úplně zdarma.

Jak bude kurz probíhat?

Spojení online sociální kurz, které jsem v úvodu zmínil, jsem nepoužil náhodou – nejedná se o klasický emailový kurz, ve kterém bych vám postupně zasílal všelijaké informace, rady a tipy. Jde o kurz, který vás přiměje aktivně se do vlastní změny zapojit.

Kurz probíhá prostřednictvím sítě Google+, účet zde je tedy pro účastníky podmínkou. Každý den zde rozeberu některou z oblastí brzkého vstávání a v diskuzi pod tím budu k dispozici pro případné otázky. Aktivní zapojení, které bude kurz od účastníků vyžadovat, spočívá v pravidelném sdílení jejich zkušeností, úspěchů a nezdarů týkajících se ranního vstávání s ostatními členy kurzu, což výborně poslouží k motivaci účastníků. Případné zájemce raději předem upozorňuji, že bez pravidelného aktivního zapojení nebude kurz možné absolvovat.

Kromě mnoha informací a zpětné vazby, které během 30 dnů účastníci obdrží, se mohou těšit také na 3 videokonference (G+ Setkání), kde probereme zkušenosti s brzkým vstáváním, a po absolvování kurzu také na samotný ebook Ranním ptáčetem za 30 dnů, včetně bonusového obsahu.

Proč zrovna brzké vstávání?

Protože brzké vstávání vám dodá energii do života stejně, jako ji dodalo mě. S brzkým vstáváním experimentuji již nějaký pátek a možná stejně jako vy, také já jsem dlouhou dobu nebyl příliš úspěšný. Až letos se mi podařilo návyk osvojit a udržet jej (snad) již na trvalo. Během kurzu se s vámi podělím o všechny rady, které jsem o brzkém vstávání za poslední 2 roky nasbíral a na vlastní kůži prověřil. Slibuji, že vám nezatajím nic, díky čemu jsem se ranním ptáčetem nakonec úspěšně stal.

Pro koho je kurz určený?

Pro každého, kdo…
…chce měsíčně získat 30 – 60 hodin času pro sebe a své koníčky.
…by ocenil 9 pracovních týdnů ročně navíc.
…nemá čas na realizaci svých snů.
…chce mít dlouhodobě lepší náladu.
…chce vnést do svého života řád.
…chce mít každodenní pocit dobře odvedené práce.
…hledá způsob jak být přes den produktivnější.
…není spokojen se svým současným režimem spánku.
…si myslí, že je ranní ptáče, ale neumí vyskočit z postele.
…si není jistý, zda je ranní ptáče nebo noční pták.
…trpí mírnou nespavostí či jinými lehkými poruchami spánku.
…chce vstávat brzy nebo jen o trochu dřív.

Co získáte absolvováním kurzu

• Kurz vás naučí, jak být na nohou dřív než všichni ostatní a cítit se přitom celý den svěží.
• Zbaví vás problémů se spánkem v jejich lehčí formě, ať se už se jedná o problémy s usínáním, nespavostí či vstáváním
• Dodá vám každodenní energii, motivaci a dobrou náladu, díky čemuž budete lidem okolo vás skvělými společníky.
• Naučí vás dodržovat režim spánku, který zlepší vaši produktivitu, pracovní výkon, soustředění i paměť.
• Učiní váš spánek zdravějším.
• Ukáže vám, jak se zbavit stresu a odpočinout si od dnešního uspěchaného životní stylu.
• Dodá vám spoustu času navíc – vstanete-li každý den o hodinu dřív, získáte navíc 30 hodin měsíčně, což je 365 hodin za rok, víc jak devět 40 hodinových pracovních týdnů ročně!
• Získaný čas můžete využít k naplnění cílů, zdokonalení se ve svém koníčku, vytvoření práce snů, k dálkovému studiu, ke sportu, meditaci nebo čemukoliv jinému.
• Věnujte-li získaný čas práci, zkuste si jej převést na peníze: Jestliže vstanete o hodinu dřív, vynásobte svou hodinovou sazbu 365krát. Výsledkem je finanční hodnota, kterou pro vás tento kurz má.

Zvážíte-li, co vše tento kurz nabízí (a že je zdarma), o nevýhodné koupi rozhodně nelze mluvit. Popravdě řečeno, jestliže si brzké vstávání díky kurzu osvojíte, je to zatraceně dobrý obchod! Navíc již nebude nic, co by vám bránilo vybrat si pro dalších 30 dní návyk další.

Kdy kurz začne?

V případě dostatečného zájmu je začátek kurzu plánován na pondělí 10. října, v opačném případě bude spuštěn po naplnění kapacity.

Jak se přihlásit?

Do kurzu se přihlásíte jednoduše tak, že si místo rezervujete v komentářích pod článkem, kam směřujte také svoje dotazy. A příliš s tím neváhejte, kapacita kurzu je jen 15 účastníků.

*Kurz není určený lidem trpícím chronickou nespavostí či jinými poruchami spánku v jejich závažnější formě. Jestliže jimi trpíte, konzultujte je se svým lékařem.

Vznik tohoto dílu byl velice rychlý a spontánní, psal jsem o prokrastinaci na Twitter, kde jsem se samozřejmě nevešel ani do několika tweetů, a tak jsem začal přemýšlet o napsání článku. A nakonec, díky mé lenosti psát, vzniklo video.

Pokud vám bude připadat, že skáču mezi tématy a obsah nemám předem připraven, pak je váš dojem správný. Natočil jsem 20 minut toho, co mě k prokrastinaci v daný moment napadlo – a konečně mám pocit, že tvorba videocastu nezabere zase tolik času

Pokud chcete vědět o prokrastinaci víc, stahujte ebook Stop prokrastinaci!, a já vám slibuji, že příště se pokusím na natáčení lépe připravit (a snad i opět zapojit grafickou prezentaci).

Dnes jsem se pokusil zaběhnout půlmaraton, a neselhal jsem! …jen jsem to zkrátka nedal. 

Jestliže čtete můj Twitter, tak víte, že moje snaha zúčastnit se Ústeckého půlmaratonu, částečně kvůli mé blbosti, nevyšla. Jinými slovy, tak dlouho jsem váhal s registrací, až byla z kapacitních důvodů předčasně uzavřena a i když jsem se snažil domluvit se s pořadateli individuálně, startovní číslo se mi již vydupat nepodařilo.

Smířil jsem se tedy s tím, a rozhodl se, že půlmaraton přesto poběžím. Ve stejný den, ve stejný čas, jen osamocen a na jiném místě. Byl jsem zvědavý, jaké budou mé pocity z absence soutěžení a pozornosti přihlížejících, kterého se na rozdíl od oficiálních běžců nedočkám.

Jenže aby toho nebylo málo, asi pět dnů před závodem - nebo raději před během, já přeci s nikým nezávodím – jsem nějak vypadl z formy. Nevím, zda to bylo zklamáním a určitou rezignací z toho, že oficiální závod nepoběžím, nebo tím, že se o mě pokoušela nějaká nemoc (nejspíš obojím), ale mé síly byly ze dne na den pryč. Následující trénink jsem zaběhl pouhých 5 kilometrů, byl jsem zesláblý, a ačkoliv mi dech stačil a nic konkrétního mě nebolelo, cítil jsem, že víc zkrátka nedám. Takový byl poslední trénink před mým Velkým dnem. Zanechal ve mě mnohé pochyby a moji rezignaci ještě více prohloubil.

Ve zbylých dvou dnech jsem se snažil dostatečně spát, správně jíst, hodně pít, a celkově se chovat tak, aby se situace neopakovala a já měl na půlmaraton dostatek energie.

Můj Velký den začal dnes ráno, vzbudil jsem se brzy, pořádně se nasnídal, protáhnul, připravil odpočítávací web pro ebook Stop prokrastinaci!, podruhé se nasnídal, dal si dvě hodinky pauzu, protáhnul a vyběhl. Počasí bylo vydařené, nebylo příliš teplo ani zima, a ačkoliv mírně mrholilo, považoval jsem to spíše za výhodu než nevýhodu. První tři kilometry běhu byly hrozné – měl jsem stejný problém jako na posledním tréninku – cítil jsem nedostatek energie a narůstající hlad, přemýšlel jsem, že poběžím domů, když v tom přišla spásná myšlenka: "Ty to dnes zaběhneš. A jestli ne, tak to aspoň dojdeš! Je to na tobě.". V tu chvíli jsem věděl, že skončit nemá cenu, pohodlí by mi to stejně nezajistilo, jít se mi nechtělo, takže jsem běžel dál. Je zajímavé, jak dokáže jednoduchá myšlenka člověka zbavit fyzické slabosti, která se blížila hranici únosnosti.

Následně jsem bez problémů běžel zhruba k desátému kilometru, když se najednou mrholení (které průběžně sílilo a já byl z něho již tak dost promočený) rozhodlo změnit v průtrž mračen. Nejdřív jsem chtěl vydržet, ale nakonec jsem usoudil, že situace, kdy z bot můžete lít vodu, nemáte kam dát mobil, aby vám nezmoknul, nasáklé oblečení se vám lepí na tělo a začíná vám v něm být zima, je vhodná možná k uhnání chřipky, ale k zaběhnutí půlmaratonu nikoliv.  Ačkoliv jsem cítil, že to mám rozběhnuté nad všechna má očekávání, pro dnešek jsem to vzdal.

A co z toho plyne?

1. Běhat za deště je super. Je to zvláštní, nikdy jsem to nedělal, kolemjdoucí s deštníky divně koukají a klepou si na čelo, ale to nevadí. Mrholení bylo opravdu příjemné do té doby, než mi začalo téct do bot (doslovně), průtrž mračen již tak příjemná nebyla, a to proto, že mě běh nedokázal dostatečně zahřát a oblečení bylo mokré, jako bych vylezl z bazénu. Přesto když jsem doběhl domů, v horké sprše (a ještě i teď, když o tom píšu) se dostavil úžasný, takřka vítězný pocit. Možná budu v dešti běhat častěji.

2. Nejíst před během není (asi) nic pro mě. Poslední trénink před půlmaratonem i půlmaraton samotný měly společné dvě věci: Za prvé jsem se jako obvykle nenajedl těsně před během (cca hodinu), ale nechal jsem mezi jídlem a během delší odstup. Za druhé se při obou bězích dostavil po několika prvních kilometrech intenzivní pocit slabosti a hladu. Poučení? Příště se najím víc a s menším odstupem. Tři hodiny nejíst a pak sportovat zřejmě není rada pro mě. 

3. Nejlepší motivací jste VY. Vždy, když mě napadla myšlenka, že bych to mohl zabalit, vzpomněl jsem si na tento blog, na vás, jeho čtenáře, a běžel jsem dál. U oficiálního závodu by byla tato motivace předpokládám méně důležitá, když jsem však běžel sám, byla jednou z nejdůležitějších. 

4. Přemýšlím, co oficiální závod. Nevím, zda se může běžecký závod přerušit či odložit kvůli nepřízni počasí, nemám s tím zkušenost. Přemýšlím, zda bych půlmaraton doběhl, kdybych oficiální závod běžel, a myslím, že ano. Atmosféra a vědomí pouze jedné příležitosti by udělalo své a rozmary počasí by na mě neměly takový vliv (navíc bych neměl u sebe mobil, který nesmí zmoknout).

5. Selhání jako součást úspěchu. Mám pocit, že jsem to pochopil zas o něco lépe. Ještě včera byl můj plán takový, že dnes zkusím půlmaraton (možná) zaběhnout, a jestliže se mi to nepodaří, znovu jej nepoběžím dřív, jak na jaře v rámci Pražského půlmaratonu. Díky dnešnímu pokusu, který mi sice překazilo počasí, vím, že to zkusím znovu ještě příští týden – je zajímavé, jak se neúspěch může stát motivací k úspěchu. Selžu totiž teprve tehdy, rozhodnu-li se znovu se o to nepokoušet. A není to jen o běhu – stejně to platí se vším.

Pokud jste 20 tajemství motivace dosud nečetli, zdarma nebo za pivko jej stahujte ZDE

Co se týče samotného natáčení, s minulým dílem se bude možná hůře porovnávat, jelikož jsem tentokrát zvolil rychlejší a praktičtější způsob – povídání bez přípravy, na jeden pokus a následné prostříhání. Můj osobní pocit z natáčení byl tentokrát o dost lepší, chvílemi jsem dokonce zapomínal, že natáčím, a zkrátka jen povídal, co mi přišlo na mysl.

Jo, a místo monitoru mi dělala společnost kytka!

Video naleznete na Vimeu: Kdo neviděl, nepochopí: jak se motivovat

Mrkněte na to, a dejte vědět, zda je to podle vás krok správným směrem, zda na to budete či nebudete koukat, napište mi, v čem mám největší mezery, a co bych měl do příštího dílu zlepšit.

Mým cílem je na sobě v tomto směru pracovat,  takže vás žádám o zpětnou vazbu a doufám, že zlepšení bude vidět každým dílem.

Nemám ani nejmenší pochybnost o tom, že každý muž či žena dosáhne to, co já, když vynaloží stejné úsilí a bude kultivovat stejnou naději a víru.
- Gándhí

Pod jedním z mých posledních článků Mordemy do diskuze napsal: „Na mě to působí, že neustále hledáš zkratky, kterými bys rád osral život…,“ a i když jsem se s ním nedokázal úplně shodnout, myslím, že je na tom něco, o čem stojí napsat.

Možná také proto, že jsem byl přes léto téměř měsíc v Chorvatsku, byl jsem offline a příliš se nevěnoval svému online stereotypu, získal jsem nad věcmi trošku nadhled.

Ale abych se dostal k tomu, o čem chci dnes mluvit: jako už víckrát se zamýšlím nad tím, jak (ne)funguje koncept osobního rozvoje a všechny možné návody, jak zbohatnout či se stát úspěšným.

Ne, netvrdím, že to není možné, stále ještě věřím, že možné je všechno. Je v tom ale háček, o kterém se občas slovo prohodí, ale dostatečně zdůraznit jej nelze: BEZ PRÁCE TO NEPŮJDE! Opravdu – knihy to nezdůrazňují nebo to uvedou jako jednu z milionu zásad úspěšného člověka. Ve skutečnosti je však tahle zásada naprosto klíčová, a bez ní vám žádné ostatní návyky a vzorce chování nepomůžou.

Můžete umět skvěle plánovat, můžete pozitivně myslet, můžete znát přesnou techniku, jak zaběhnout maratón, ale dokud se nezvednete a nepůjdete běhat, bude vám to všechno k ničemu. A nestačí pracovat pár dní a poté, když zjistíte, že se nic nezměnilo, polevit, říct, že to nefungovalo a jít hledat nový jednoduchý návod, jak se stát bohatým šťastným minimalistou žijícím v dřevěné chýši na břehu Tichého oceánu.

Neříkám, že tvrdá práce nutně vede k úspěchu, to rozhodně ne. Existuje spousta lidí, kteří pracují tvrdě, ale jsou chudí a nespokojení. Jde však o to, že vynecháme-li dědice a výherce v loteriích, neexistuje člověk, který nikdy tvrdě nepracoval a dobral by se přitom k úspěchu.

Problém číslo jedna tedy je porazit prokrastinaci a začít dlouhodobě pracovat víc, než je nezbytně nutné. Jakmile získáte tento návyk, můžete na něm stavět a dále se zdokonalovat v čemkoliv, o čem se domníváte, že vás k úspěchu přiblíží.

Než tak ale učiníte, než budete zkoumat kdejaké filosofie bohatství a úspěchu, měli byste umět toto: Neustále mít na paměti svůj cíl a tvrdě na něm pracovat – a nejen, že byste to měli umět, měli byste v tom být proklatě dobří.

Co když nemám cíl

Pak byste jej měli pravděpodobně najít. Hned teď, zítra, za deset let… na tom nesejde. Jsem přesvědčen, že ta část s tou tvrdou prací je stejně mnohem důležitější. Jestliže tedy nemáte cíl, pracujte stejně tvrdě, jako byste jej měli – může vám to pomoci váš cíl poznat, ale hlavně si schopnost tvrdé práce osvojíte.

Konec konců je lepší neznat svůj cíl, ale umět na něm pracovat, než znát svůj cíl, ale nebýt jej schopen realizovat.

Ustavičná práce se usnadňuje návykem.
- Démokritos

Nechtějte výsledek hned

Neočekávat okamžitý výsledek je podle mě druhá věc, kterou si musí člověk osvojit dřív, než se stane úspěšným. Pokud chcete být úspěšný, bohatý, krásný, chytrý, štíhlý,… a to nejraději hned zítra, nedosáhnete toho nikdy. Protože místo abyste vydrželi u jedné metody, která by vás k cíli dovedla, budete je neustále střídat.

Trpělivost je potřebná všude, ale u osobního rozvoje to platí dvojnásob. Tak schválně, kolik z vás implementovalo do svého každodenního života alespoň čtvrtinu toho, co jste na téma osobního rozvoje v poslední době přečetli? Těm co to dokázali, gratuluji (i když polovina by byla jistě lepší), ostatní by se měli zamyslet, zda by neměli méně číst a více přemýšlet o tom, co vlastně čtou. Ostatně, proč jste to tedy četli, když jste to následně nevyužili? Že by prokrastinace? Nakonec právě toto chování většiny čtenářů autory podobných knih živí… kdyby všichni byli úspěšní a bohatí, nebyl by nikdo, kdo by jejich knihy četl.

Radím vám proto vybrat jednu oblíbenou knihu, dlouhodobě se na ni zaměřit a jednu po druhé si osvojovat metody v ní popsané. Dokážete tak autorům i sobě, že jejich kniha neslouží jen k tomu, aby si vydělali na pivo.

Genialita velké dílo začíná, ale jen vytrvalost ho dokončí.
-Joseph Joubert

PS: To, že čtete o osobním rozvoji hodně knih, obvykle neznačí vytrvalost, ale spíš lenost na sobě doopravdy zapracovat.

Ucelenou recenzi knihy asi nemá cenu psát, stačí říct, že je to ten nejlepší průvodce štěstím, kterého si můžete v knihovně půjčit. Autor zde skvěle propojuje východní moudrost se smýšlením západního světa a předkládá ucelený obraz o tom, co štěstí ve skutečnosti je, a jak jej dosáhnout. Ostatně on sám je živým důkazem, že štěstí dosáhnout lze.

Dnes ale nechci mluvit ani tak o štěstí, jako spíš o důvěryhodnosti a právu dávát rady druhým. Ano inspiroval mě k tomu Matthieu Ricard, protože jeho kniha je napsána tak, že mu věříte každé slovo od začátku do konce, a zároveň víte, že neděláte chybu. Stejně jako mnozí jiní buddhističtí učenci zkrátka žije tak, jak káže.

Otázka, na kterou mě přivedl zní: je moudré důvěřovat někomu, kdo sice něco hlásá, ale zároveň to nepraktikuje? Kdo nabízí metodu, která nás má činit šťastnými, ale zároveň sám šťastný není? Nechci teď narážet na nějaké význačné autory z řad filozofů, jako spíš vztáhnout tuto otázku například k sobě. Mohu zde vychvalovat například přítomné bytí, brzké vstávání, GTD a spoustu dalších věcí, když mnohé nedokážu dodržovat tak příkladně, abych výhody z nich plynoucí sám dlouhodobě pociťoval? Mohu o těchto všech věcech psát, když jejich konečným cílem by logicky mělo být přinést člověku štěstí?

Ne, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.

Stejně tak si troufnu říct, že není dokonale šťastný David Allen, Leo Babauta, Stephen Covey či jakýkoliv jiný autor klasické literatury osobního rozvoje. Někteří z nich možná dokonale šťastní jsou, nevím, ale tvrdím, že naprostá většina autorů na tom bude podobně, jako kdejaký jiný člověk. Stále jsou upnuti na minulost, na budoucnost i na svoje ego. Stále se někam ženou, hledají falešná uspokojení a recept na skutečné štěstí zatím nenalezli. Když nedokáží poradit sami sobě, dokáží poradit svým čtenářům? Dokážu jim poradit já?

Otázku nechám otevřenou…

Jak by měli žít druzí, vám řekne každý, jak ale žít svůj vlastní život, ví jen málokdo.
- Autor neznámý

Robert Fulghum ve své knize Třetí přání rozvíjí zajímavou myšlenku – myšlenku o vztahu člověka a jeho svědka. Ač mě jinak kniha příliš nezaujala, myšlenku tzv. svědka jsem přijal za svou, a i když ji možná chápu trošku odlišným způsobem, rád bych se o ní v tomto článku rozepsal.

Svěděk je v mém chápání člověk, který sleduje zpovzdálí váš život, a tím mu dodává určitý smysl – nežijete naprázdno, a když teď zemřete, bude zde někdo, kdo bude mít ucelenou představu o tom, jaký váš život byl. Navíc vám, jako svěřenci, existence svědka dodává jistotu, že na to nejste sami.

Nemusíte o svém svědkovi příliš vědět, nemusí vám ani odpovídat na každý dopis či email. Stačí, že tam někde je, a i v případě klidného mlčení, vás samotná představa jeho existence uspokojuje.

Svědek, který vám naslouchá, kterému svěříte vše, co uznáte za vhodné… možná i to, co byste lidem, s kterými se důvěrně znáte, nesvěřili, protože složitost vztahů vám to nedovolí. Právě z toho důvodu se domnívám, že se svým svědkem byste neměli mít jíný vztah, než právě tento. Ano, můžete se na začátku poznat, abyste věděli, s kým máte tu čest, a zda je na něj spolehnutí… ale rozhodně byste si neměli ze svého svědka udělat blízkého přítele, poznat ho stejně dobře jako zná on vás, a scházet se s ním pravidelně.

Instituci svědka chápu jako vztah čistě jednostranný, jehož cílem je darovat svědkovu svěřenci jistotu, že na to není sám… a možnost se vypovídat. Každý člověk ocení příležitost povídat o sobě, svých radostech a strastech – současných, minulých i budoucích. A právě od toho tu svědek je. Sdělit mu, jak žijete, jak jste žili a jak byste žít chtěli, učinit z něj člověka, který vás zná a tak nějak v poklidu vás sleduje.

Takový svědek vás přiměje sepsat si problémy a tím si je i promyslet, přiměje vás chvíli si sednout a zamyslet se nad svým životem – nad tím, proč tu vlastně jste, kam kráčíte, a co od života doopravdy chcete. Takový svědek je mnohokrát lepší než obyčejný deník… do deníku necítíte potřebu své pocity zapsat. Skutečný svědek vám navíc dodává naději.

Tak schválně, kdo z vás takového svědka má?

Já nikoliv. A myslím, že ani mnoho z vás. Proč není tento vztah častější? Nejspíš právě kvůli tomu, že je založen na důvěře a dlouhodobém závazku. Svědka nelze střídat každý den, ale veberete-li si správně, mělo by to být ideálně pouto na celý život… nebo aspoň do té doby, než povíte vše, co jste povědět chtěli.

Jak tedy takového svědka sehnat? To je těžká otázka. Měl by to být člověk, s kterým nejste ve styku, ale zároveň mu můžete dát svou důvěru. Člověk, který je ochotný váš život zpovzdálí sledovat a občas přispět poznámkou či moudrou radou. Abyste poznali, zda vám bude svědkem vhodným, je asi dobré stanovit si určitou zkušební dobu, případně potenciálního svědka vyzvat, aby řekl, kdo je, proč chce vlastně vaším svědkem být a co od toho očekává.

Co podniknete dál, co vše svému svědkovi povíte, jak dlouho a jak často si s ním budete psát, to už záleží jen na vás a vaší domluvě s ním.

Nevím, třeba to není tak skvělé, jak to vypadá… stejně bych to ale rád zkusil – obě strany vztahu – být svědkem i svěřencem. Rád bych se stal někomu svědkem a zároveň našel svědka svého.

Naleznu?!

Záleží na vás. Pokud se vám tento vztah zamlouvá a stejně jako já byste si jej chtěli vyzkoušet v praxi, napište mi do emailu (mail@badguy.cz), kdo jste a proč byste chtěli být mým svědkem či svěřencem, a třeba si vyberu zrovna vás.

Vezměme si potenciální  článek, na který na Google+ odkážu své followery. Jelikož několik uživatelů zaujme, přidají k němu svůj komentář, a tím jej znovu všem uživatelům vrátí do horní části streamu. Díky tomu odkaz nezapadne do propadliště dějin (tak jako u ostatních sítí), ale vydrží na očích dostatečně dlouho, aby si ho všimli další followeři, kteří v době zveřejnění nebyli u počítače. Také ti přidají k odkazu komentář a výsledkem je, že se článek uživatelům znovu a znovu objevuje na vrcholu streamu třeba i několik dní.

Vezmeme-li v úvahu také to, že zajímavý obsah uživatelé Google+ docela hojně sdílí (asi zvyk z Twitteru a tamějšího RT) a vytváří tak nové příspěvky, které jejich followeři komentováním opět vracejí na vrcholek streamu, je zřejmé, že způsob, který Google zvolil pro řazení příspěvků, šíření virálních kampaní přímo nahrává.

Nyní záleží jen na tom, kdy si to marketéři uvědomí a začnou této možnosti plně využívat. Jakmile se tak stane, domnívám se, že se současným způsobem řazení příspěvků může snadno dojít ke stavu, kdy jedna část uživatelů sdílí kdejakou kravinu a spamuje tak stream těm, kteří je za to nenávidí.

Příklad z praxe: Sílu virálního šíření informací přes Google+ ostatně můžeme vidět už dnes, a to zejména na obrázcích porovnávajících Facebook a Google+. Jelikož jsou v určité části Google+ komunity značně oblíbené, velmi rychle se šíří jak pomocí sdílení, tak i komentářů. Efektivitu tohoto způsobu šíření dokládá to, že pravděpodobně není aktivní uživatel Google+, který by na podobný obrázek ve svém streamu dosud nenarazil.

Jak se s tím dobudoucna vypořádá Google i sami uživatelé, je otázkou… nutno však říct, že se nemusí jednat jen o spamování streamu neužitečnými informacemi, ale řazení příspěvků mohou kromě marketérů využít ve svůj prospěch také tvůrci hodnotného obsahu, od bloggerů až po filmaře.

Pravidla pro úspěšné sdílení na Google+ jsou přitom následující:

1/ Nabídnout kvalitní obsah, který lidi osloví a budou jej sdílet dál, což je asi samozřejmostí, která se nijak neliší od ostatních sociálních sítí. Těžko někdo bude sdílet něco, co ho neoslovilo.

2/ Zpracovat sdílenou informaci do takové podoby, aby přiměla lidi komunikovat. Narozdíl od ostatních sociálních sítí totiž na Google+ platí, že čím víc komentářů uživatelé pod váš status přidají, tím víc lidí si jej přečte. Proto, chcete-li získat co největší pozornost, neváhejte se ptát, vyvolávejte zvědavost, nuťte lidi k diskuzi… To samé platí v komentářích pod statusem: na příspěvky reagujte takovým způsobem, abyste diskuzi pořádně rozdmýchali a ideálně do ní přitáhli i další uživatele.

Ať už se tohoto chování Google+ rozhodnete využít jakkoliv, ať už vám vyhovuje nebo ne, jedno je jasné: alespoň do té doby, než Google řazení příspěvků změní, je základem úspěšného statusu vyvolat diskuzi.

1/ Čistší design

Ačkoliv dlouhá léta design Google služeb podle mnohých za moc nestál, učinil Google v Google+ krok dobrým směrem. Oproti Facebooku je design vzdušný, svěží a hlavně bez rušivých reklam a zbytečností. Spolu s příchodem pluska navíc Google pozměnil design také u svých ostatních služeb, jako jsou vyhledávání, Gmail nebo Kalendář. Vše je nyní v jednom, na pohled příjemném stylu. Do většiny služeb byla přidána také nová sociální lišta, o které se rozepíšu níže.

2/ Absence spamu

S čistotou designu jde ruku v ruce i čistota zdi samotné. Oproti Facebooku vás Google+ nezatěžuje zbytečnými informacemi typu, kdo se s kým začal přátelit, kolik kalašnikovů Lojza nakoupil v MafiaWars, ani kolik tun řepy se mu podařilo sklidit Jůlii ve Farmville. To samé platí o notifikacích – neustálé spamování nesmysly na Google+, narozdíl od Facebooku, neexistuje.

3/ Odlišný přístup k organizaci kontaktů

Asi největším rozdílem oproti Facebooku je samotné získávání a organizace kontaktů. Google+ vychází ze skutečného života, kde obvykle působíte v mnoha odlišných skupinách a zastáváte v nich různé sociální role. Toto si vzal Google při tvorbě své sociální sítě k srdci a vytvořil tzv. systém kruhů, do kterého můžete své kontakty třídit a rozdělit je tak stejně, jako ve skutečnosti.

Hlavní výhodou systému kruhů pak je to, že kdykoliv něco zvěřejníte, ať už se jedná o fotky, status nebo cokoliv jiného, můžete se rozhodnout, které kruhy to uvidí. Nestane se vám proto, že si váš šéf bude prohlížet fotky z té vydařené silvestrovské oslavy, a zároveň své přátele nebudete nudit statusy určené pro vaše pracovní kontakty.

Celý systém kruhů je zpracovaný do velmi pěkné a intuitivní grafické podoby, se kterou je opravdu radost pracovat.

4/ Možnost sledovat zajímavé lidi

Další věcí, kterou si Google+ půjčil z Twitteru, je absence nutnosti vzájemného vztahu. Pokud se někoho rozhodnete sledovat, stačí si ho přidat do svých kruhů a nemusíte čekat na to, zda vaše přátelství potvrdí či nikoliv. Jeho veřejné statusy se budou rovnou zobrazovat na vaší zdi. Výhodou takového přístupu je zejména to, že se vám otevírá možnost sledovat, co dělají a co si myslí zajímaví či význační lidé z mnoha oborů. Když už jsme u toho, na Google+ můžete sledovat dokonce profil Marka Zuckerberga, zakladatele Facebooku.

5/ Snazší navázání nových kontaktů

Díky tomu, že Google+ nevyžaduje pro sledování určité osoby oboustranný vztah, se dají daleko lépe navazovat nové kontakty. Pokud váš idol, celebrita nebo jakýkoliv náhodný člověk, kterého sledujete, napíše veřejný status, můžete tento status komentovat a dostat se tak do přímé interakce s danou osobou. Nehledě na to, že pravděpodobně nebudete jediní, kdo přidá svůj komentář, a mezi dalšími komentujícími můžete opět narazit na zajímavé lidi. A platí to i naopak, pokud napíšete veřejný status, který není určen speciálně některému z vašich kruhů, mohou na něj zareagovat noví, vám dosud neznámí uživatelé.

6/ Soukromí a kontrola nad vlastními daty

Na rozdíl od Facebooku, který má se soukromím uživatelů a jeho nastavením již tradičně problémy, nastavení soukromí v Google+ je díky systému kruhů daleko flexibilnější a přitom také přehlednější. A platí to i o kontrole nad vlastními daty. Google+ vám dovolí kdykoliv svá data stáhnout do počítače, smazat je, nebo svůj účet bez problémů zrušit.

7/ Propracovanější správa fotek

Jedním z hlavních taháků, který by vás na Google+ mohl zaujmout, je Facebooku na hony vzdálená správa fotek. Fotogalerie v Google+ totiž Google napojil na svoji webovou galerii Google Picasa, odkud můžete své alba snadno přidávat také na Google+.

Prostřednictvím Google Picasa máte tedy k dispozici takové vymoženosti jako online editor fotografií nebo desktopového klienta pro všechny platformy. Velmi povedený je také samotný prohlížeč fotografií v Google+.

8/ Funkční chat a videohovory

Jednou z největších slabin Facebooku je jeho chat, který trpí častými problémy všemožného charakteru, a rozhodně se o něm nedá říct, že by fungoval spolehlivě, nebo byl dokonce pohodlným způsobem komunikace. Google+ takový problém nemá. Pro komunikaci využívá léty ověřený Google Talk, který podporuje řada IM klientů, a i ve své webové verzi běží naprosto bez problémů. Bonusem oproti Facebooku je i to, že Google Talk nabízí stejně jako Skype videohovory, a v Google+ nově dokonce ve více lidech najednou.

9/ Skvělá Android aplikace

Výhodou Google+ je určitě také vychytaná mobilní aplikace, kterou si můžete stáhnout z Android Marketu. Díky ní se ze svého mobilního telefonu pohodlně dostanete prakticky ke stejným funkcionalitám jako ve webové verzi, vše je přehledně uspořádáno, a oproti webu nabízí dokonce některé funkcionality navíc (viz další bod). Co se mobilní aplikace týče, Facebook i Twitter by se od ní mohli učit.

10/ Huddle aneb skupinový chat

Zmíněnou věcí, kterou nabízí Android aplikace navíc oproti webové verzi, je tzv. Huddle, neboli chat pro více uživatelů na vašem mobilním zařízení. V praxi to funguje tak, že vyberete jednotlivé uživatele, případně některý ze svých kruhů, potvrdíte a můžete chatovat. Jak jednoduché.

11/ Automatické nahrávání fotek z telefonu

Další z klíčových funkcí, které používání Google+ a hlavně práci s fotografiemi zpříjemňují, je možnost automatického nahrávání fotek a videí z telefonu přímo na Google+. Již nemusíte složitě přetahovat fotky do počítače, pokud se o ně chcete podělit s přáteli. Jednoduše je vyfotíte a když přijdete do Google+, jsou tam automaticky připraveny ke sdílení.

Nemusíte se přitom bát toho, že by lidé viděli vše, co svým mobilem vyfotíte, fotky se nahrávají neveřejné a dokud se je nerozhodnete sdílet, vidíte je jen a pouze vy.

A jelikož Android aplikace nabízí možnost „Nahrávat pouze v případě WiFi připojení“ nemusíte se bát dokonce ani o svůj datový tarif.

12/ Témata

Další novinkou, s kterou Google+ přichází, jsou tzv. Témata. Jedná se o možnost navolit si klíčová slova, která vás zajímají a Google+ vám bude v místě k tomu určeném nabízet články, které o těchto tématech pojednávají. Jednoduché a praktické.

13/ Provázanost s Google službami

Bezesporu hlavní výhodou Google+ je provázanost s ostatními službami Googlu, která se, jak lze očekávat, bude do budoucna dále prohlubovat. Nejužší je zatím asi u již zmíněné Picasy či Androidu, předpokládat lze také určitou integraci s Google Chrome, Kalendářem, Dokumenty, Youtube nebo třeba s novým Google Music.

14/ Google+ lišta

Nová Google+ lišta je dnes hlavním prvkem sjednocujícím Google aplikace pod jednu střechu. Pokud Google služby využíváte, určitě jste ji již zaregistrovali v podobě černé lišty, která se v posledních dnech objevila v horní části většiny služeb. Po přihlášení do Google+ přitom tato lišta získává funkci nejen notifikační (notifikace jsou mimochodem mnohem povedenější než na Facebooku, a není proto problém přímo skrze lištu odpovědět na nový komentář pod vaším statusem), ale také pomoci ní můžete aktualizovat svůj status. Nad svým Google+ máte tedy absolutní přehled, ať už jste ve vyhledávači, v Gmailu nebo třeba v Kalendáři.

15/ Příslib velké budoucnosti

Vezmeme-li v úvahu, kolik uživatelů Google sdružuje v rámci všech svých služeb dohromady, vezmeme-li v úvahu, že denně je aktivováno okolo 500 000 nových Androidů, že Google má kapacity Google+ neustále vylepšovat a přitom ho masivně propagovat, musíme dojít k závěru, že přestože Google+ přišel oproti ostatním sociálním sítím s menším zpožděním, má stále dobrou šanci uchytit se na výsluní.

A podíváme-li se na výčet funkcí výše, je jasné, že svým uživatelům rozhodně má co nabídnout.

Nejde jen o budoucnost, Google+ stojí za to vyzkoušet už dnes!

Nevadí přitom, že je zatím jen v betaverzi a pro přístup je třeba pozvánky… Pokud máte zájem, stačí říct a rád vám jednu zašlu.

Jestli vás Google+ zaujal stejně jako mě, a chcete do této nové sociální sítě přitáhnout i své přátele na Facebooku, nebojte se s nimi tento článek sdílet. Budou chtít vědět, v čem je ten Google+ lepší… A proč jim to vysvětlovat znovu, když jsem to právě vysvětlil za vás?

Přidat se můžete také na Facebook stránku Google+ ::: klub spokojených uživatelů. Získáte tak stream aktualit o Google+ a zároveň dáte svým Facebook přátelům vědět, že tu Google+ je.

Jelikož Google+ je v posledních dnech IT tématem číslo 1, a nebojím se říct, že také nejdůležitějším krokem Googlu za posledních pár let, rozhodl jsem se sepsat myšlenky, které mě ve spojitosti s touto novou sociální sítí napadají.

Používáte-li Google+, přidejte si mě mezi své kontakty ZDE. Sháníte-li do Google+ pozvánku, nebojte se říct si o ni v komentářích. Rád vám ji zašlu.

Přidat se můžete také do Facebook skupiny Google+ ::: klub spokojených uživatelů, a dát tak svým přátelům vědět, že něco jako Google+ vůbec existuje.

Google+ vs. Facebook
1/ Běžný uživatel používá sociální síť (Facebook) kvůli kontaktu s ostatními uživateli, a platforma ho v nejmenším nezajímá. Nebude proto používat takovou, která základní funkci sociální sítě, tzn. kontakt s ostatními uživateli, nesplňuje. A to i kdyby byla z technického hlediska naprosto dokonalá.
2/ Minimálně zpočátku bude Google+ konkurovat Twitteru mnohem více než dominujícímu Facebooku.

Google+ vs. Twitter
3/ Ačkoliv mnozí jednoduchost Twitteru vychvalovali, více možností v Google+ přijali s nadšením.
4/ Díky své jednoduchosti Twitter lépe vypovídá o osobě autora. Kouknu na profil a ihned vidím, zda mě daný člověk zajímá či nikoliv.
5/ Domnívám se, že followeři na Twitteru vás znají lépe/jsou věrnější než followeři na Google+. Uvidíme však, jak se to vyvine.
6/ Google+ se totiž umožňuje se svými virtuálními kontakty blíže poznat.
7/ S Google+ také díky komentářům přicházíte daleko častěji do styku s lidmi, které dosud neznáte.
8/ Google+ umožňuje navázat nové kontakty mnohem snadněji než Twitter.
9/ Vzhledem k tomu, že je Google+ v počátcích a všichni hledají ty správné kontakty, nabízí se příležitost získat velké množství followerů. Je třeba být aktivní, sledovat hodně uživatelů, pomáhat jim, diskutovat, mít dobré nápady… zkrátka být vidět.
10/ Google+ je časově náročnější než Twitter.

Google+ & Blogy
11/ Mluví se o konkurenci Twitteru a Facebooku, vezmeme-li ale v úvahu, že se na Google+ přesunula především IT komunita, jedná se také o ohrožení mnohých blogů a microblogů jako je Posterous, atd. Proč psát krátký příspěvek na blog, a pak na něj odkazovat v sociální síti, když jej můžu napsat rovnou do Google+?
12/ Jako bloggerovi, který rád sdílí své názory s komunitou, mi Google+ nabízí něco, co mi dosud nabídnuto nebylo. Platformu, která mi dovolí rozepsat svou myšlenku bez ohledu na počet znaků, ale zároveň mě nenutí psát dlouhý článek na blog. Je proto pravděpodobné, že díky Google+ se o své myšlenky budu dělit častěji.
13/ Nabídne-li časem Google+ po vzoru Facebooku integraci komentářů do blogu, bude to silný nástroj, který autorovi jistě přivede spoustu nových čtenářů.

Integrace Google služeb
14/ Propojení s dalšími Google službami má obrovský potenciál. Čím těsněji budou služby propojeny, tím spíš se podaří Google+ prosadit mezi běžnými uživateli.
15/ Dokážu si představit propojení s Chromem, Androidem, Gmailem, Youtube, Chrome WebStorem, Dokumenty, Kalendářem, Překladačem, Mapami, Google Earth… zkrátka s čímkoliv.
16/ Věřím, že jednotná lišta a grafický vzhled jsou jen začátek. Propojení má potenciál být mnohem užší – takové, abych měl při používání jakýchkoliv služeb od Googlu pocit, že používám vlastně jen jednu jedinou. Google+.
17/ Pokud se toto Googlu skutečně podaří, pak věřím, že v dlouhodobém horizontu může porazit i Facebook.
18/ A co víc, pokud se Googlu podaří prosadit Google+, značně mu to usnadní také zpětnou propagaci ostatních služeb, v Google+ integrovaných.

Google+ & Youtube
19/ Na Youtube chodí téměř každý.
20/ Byla by obrovská chyba integraci s Youtube vynechat.
21/ Sdílená videa na Google+ jsou zatím nahrávána na Picasu. Jsem zvědavý, jak se s tím Google+ popere.

Google+ & Chrome
22/ Jaká by byla reakce uživatelů, kdyby v některé z dalších verzí Google do prohlížeče integroval „Google+ lištu“?

Google+ & Android
23/ Zde lze víc než kde jinde očekávat přímou integraci Google+. Jak by se vám líbila aktualizace stavu přímo z notifikační lišty?

Google+ & Dokumenty
24/ Spojení Google+ s Dokumenty se podle mě vysloveně nabízí. Pokud bude vše intuitivní, může Dokumenty začít používat mnoho nových lidí z řad uživatelů Google+.

Google+ & Chrome OS
25/ „Začněme Dokumenty využívat jako univerzální úložiště, propojme všechny služby v jednu, intergrujme Chrome Appstore a z Google+ udělejme intuitivní rozcestník. To vše zabalme do našeho prohlížeče a máme ucelený operační systém.“
- Tak nějak bych přemýšlel, kdybych pracoval v Googlu.

…a dalo by se pokračovat

+1/ Něco, co by spojilo Google služby dohromady, jsem očekával již dlouho. Uvědomujete si, jak úžasný ekosystém z toho lze do budoucna vybudovat?

Doba se mění

Nosnou myšlenkou Nepostradatelných je mnohými dosud nezpozorovaná změna, která venku, právě teď, pomalu ale jistě probíhá. Ti, jež si to uvědomí, se stanou vítězi, ti, kteří to budou nadále ignorovat, by se na lepší zítřky těšit rozhodně neměli. Svět se mění. Normálnost, průměrnost, poslušnost a snaha zapadnout, která od nás byla po staletí vyžadována a ke které jsme byli vychováni, již není způsob, který by nám zajistil slušné živobytí. Pravidlo, které nám říká dobře se uč, najdi si práci, choď včas, nevyčnívej, dodržuj pravidla a společnost se o tebe postará, přestává platit. Dnešní doba je jiná – pokud splníte tyto podmínky, tj. budete průměrní, hrozí nebezpečí, že společnost se o vás stejně nakonec nepostará. Je naopak pravděpodpné, že nestanete-li se svému okolí nepostradatelnými, nebudete-li svému zaměstnavateli přinášet zvláštní přidanou hodnotu, dříve nebo později vás vymění stejně snadno, jako ozubené kolečko v pomyslném stroji.

Seth Godin proto navrhuje: Staňte se pilířem! Buďte nepostradatelní! Nebojte se vnést do své práce nový rozměr – lidskost. Zapomeňte na pravidla, na předpisy i na to, že byste neměli vyčnívat. Neříkejte: „Tohle není v mé náplni práce.“ Pracujte s nadšením, s láskou, s emocemi. Nebojte se problémů, naopak je vyhledávejte a snažte se je řešit. Nebuďte kolečkem ve stroji a dokažte všem okolo, že vás není snadné nahradit. Nebojte se prezentovat své dovednosti, získávejte nové kontakty, naučte se vést… postarejte se, ať vás vaše pověst předchází!

Ještěr v nás

Že to není nic pro vás? Že jste rádi za své jisté a nic měnit nechcete? Nechcete nebo se bojíte? V tom je totiž podstatný rozdíl. Zaprvé, jisté nemáte vůbec nic, za druhé, strach měnit věci, vést lidi, ukazovat nový směr a nést za to zodpovědnost, má každý. Já, vy i Seth Godin. Je to přirozené a není na tom nic špatného. Může za to náš ještěří mozek – primitivní část mozku, kterou jsme zdědili po prapředcích, a která nám říká uteč nebo bojuj. A tak bez přemýšlení utíkáme nebo nesmyslně bojujeme, místo abychom věc promysleli a našli správné řešení. Zůstáváme v komfortní zóně a jakémukoliv nebezpečí se zdaleka vyhýbáme… ještěr v nás nerozpozná, že většina nebezpečí v našem světě není skutečných, že o život většinou opravdu nejde. Ještěr se nerad rozhoduje, ještěr nerad kráčí do neznáma, ještěr vymýšlí neexistující problémy jen proto, abychom neuskutečnili změnu. Má rád své teplíčko, a vaším úkolem je, abyste si přítomnost ještěra uvědomili. Nevyhánějte ho, je zakořeněn hluboko ve vás, jen se mu naučte naslouchat. Uvědomte si, když k vám ještěr promlouvá a pak udělejte přesný opak toho, co říká.

Buďte jako pouliční umělec

Buďte tvůrčí, buďte kreativní, rozdávejte dary! Stejně jako pouliční umělec, jenž svým uměním obdaruje všechny kolemjdoucí, i vy rozdávejte dary bez nároku na odměnu. Zapomeňte na dnes tak rozšířenou ekonomiku darů – dávám, jelikož očekávám, že také dostanu. Místo toho se naučte rozdávat, protože to tak chcete: rozdávejte pozitivní emoce, řešte problémy, které jsou nad rámec vašich povinností, usnadňěte lidem cestu nebo se podělte na blogu o své myšlenky – toto jsou skutečné dary, které se vám vrátí mnoha způsoby.

Umělec je člověk, který využívá odvahu, pochopení problému, kreativitu a troufalost, aby změnil současný stav věcí. A umělec to bere osobně.
- Seth Godin, Nepostradatelní

Nebát se řešit problémy, vést ostatní, ukázat jim směr… v tom z velké části spočívá rozdíl mezi průměrným a nepostradatelným člověkem. Dokázat jednat s lidmi a vést je, je druh umění. A jak se tomuto umění naučit? Na to vám Seth Godin ani nikdo jiný odpověď nedá. Vedení totiž spočívá právě v tom, že se neřídíte návody, věříte svým instinktům a nebojíte se udělat krok, přestože můžete spadnout.

I vy se můžete stát nepostradatelnými

Jak píše Seth Godin, nepostradatelným se může stát kdokoliv – stačí se tak rozhodnout. Jistě, vyžádá si to od vás spoustu tvrdé práce. Přestanete však být pouhou součástkou ve stroji – součástkou, s kterou se nepočítá a kterou je tak snadné vyměnit. Místo toho se stanete jedinečnými a nahradit vás beze ztráty bude téměř nemožné.

A jestli to za tu námahu stojí? To už autor nechává na vás.

Chcete-li si Nepostradatelné přečíst (a nemíníte-li zůstat pouhou zaměnitelnou součástkou ve stroji ekonomiky, určitě byste měli), zakoupit si je můžete ZDE, jak v tištěné, tak v elektronické podobě.

Vůbec nás nepřekvapuje, když si řemeslník brousí pilu nebo když sportovec tvrdě trénuje. Ale když pracovník s informacemi rozvíjí své schopnosti čelit vlastnímu strachu (ať už je to při navazování kontaktů, mluvení, vynalézání, prodeji či řešení složitých situací), nechápavě kroutíme očima.

- Seth Godin, Nepostradatelní

Jediná možnost, jak dostat to, co si zasloužíte, je vyniknout, pracovat s emocemi, být považován za nepostradatelného a vytvářet interakce, na nichž budou organizace i lidé výrazně závislí.

- Seth Godin, Nepostradatelní

Není se co divit ani tomu, že zisky z appstorů jsou mnohonásobně vyšší, než prodává-li se software klasickými distribučními kanály. Jedná se o jednoduchost dovedenou k dokonalosti. Jednoduchost, která je místy až děsivá. Člověk si díky ní přestává uvědomovat, co kupuje, proč to kupuje, a kolik ho to stojí.

„Prostě chci ten program vyzkoušet.“ „Nudím, se a momentálně nemám nic na práci. Kouknu, co je nového v Appstoru.“ “ Aplikace má zajímavý popisek, podle kterého by se mi mohla hodit.“ „Tak tohle vypadá fakt cool, to musím vyzkoušet.“

Jsem přesvědčen, že podobné důvody, kdy je člověk ke koupi zmanipulován šikovným marketingem a nebezpečnou jednoduchostí nákupu, aniž by aplikaci skutečně potřeboval (nebo dokonce chtěl), jsou základním kamenem úspěchu appstorů, a procento lidí, kteří by si aplikaci podruhé nekoupili bude velmi vysoké.

A co víc, jednoduchost nákupu je návyková a velcí softwaroví hráči tak vytvářejí prostřednictvím svých appstorů nový druh spotřebitele – tzv. appstore závisláka, který se od toho drogového zas tolik neliší.

7 způsobů, jak poznat appstore závisláka

1. V appstorech tráví hodiny času
Nezáleží přitom, o který appstore se jedná, jestli jsou aplikace placené nebo zdarma. Hledat takovou, která mu bude do detailu vyhovovat a zefektivní jeho práci, ho prostě baví… a čas běží.

2. Nepřizná, že bloumání v appstorech není o efektivitě, ale o zábavě
Hledání těch pravých aplikací je pro něj skvělá příležitost k prokrastinaci. Sám sobě totiž může namluvit, že dělá něco užitečného, a jakmile svou vysněnou aplikaci najde, čas se mu tím stokrát vrátí.

3. Nakupování v appstorech ho stojí spoustu peněz
Při hledání vysněné aplikace často narazí na aplikaci, která by jeho kritéria mohla splňovat. Aby v praxi ověřil, zda tomu tak je, nezbývá než aplikaci koupit. A vlastně to dělá rád. Miluje tu lehkost, s jakou jde nákup realizovat. Klik. Klik. A může aplikaci spustit.

4. Nemá žádnou představu, kolik za aplikace utrácí
Ví sice, kolik stojí jednotlivé aplikace, ale kolik to dělá dohromady, nemá ani tušení. Při nákupu nedává z ruky reálné peníze, a proto ho to netíží.

5. Vysněnou aplikaci nikdy nenajde
Jelikož představa toho, jak by měla taková aplikace vypadat, je pouze povrchní, nikdy ji ve skutečnosti nenajde. Bude zkoušet stále další, s žádnou nezůstane spokojený… Sen zůstane snem. Navždy.

6. Naprostou většinu nakoupených aplikací dávno nepoužívá
Zastřeny novějšími úlovky, ukrývají se staré aplikace zapomenuty v temných koutech závislákova zařízení. Párkrát si s nimi užil, a když přišel čas, vyměnil je za mladší. Jaká to nespravedlnost… Útěchou jim může být snad jedině to, že je dosud neodinstaloval.

7. Jeho přeběhlictví se nevztahuje pouze k softwaru, prosakuje i do reálného světa
Stejně jako střídá appstore závislák aplikace, střídá i svůj hardware. Každý nový kousek musí mít, ač vlastně nedokáže o mnoho víc než ten předchozí. Dře jako kůň, aby si ten kousek železa, a aplikace v něm, mohl dopřát. Kousek železa, který bude příští rok nahrazen novějším. A tak stále dokola…

–

Nepopírám, že sám jsem také tak trochu appstore závislák, že občas nakupuju aplikace a produkty, které vlastně nepotřebuji a následně je téměř vůbec nepoužívám. Ovšem zamyslí-li se člověk nad tím, vidí, že nikam jinam, než ke ztrátě času a peněz, tohle všechno nevede.

A jak moc velcí závisláci jste vy?

Zobrazit odkazovaný článek >>

Tak a je to tu znovu, badguy.cz mění směr. Brzy to bude rok, co jsem zde napsal článek BadGuy zemřel. Ať žije BadGuy!, ve kterém jsem chtěl blog konkrétněji zaměřit. Za hlavní téma jsem si tenkrát zvolil osobní rozvoj a věci s ním spojené… a dnes se možná tak trochu vracím zpátky ke kořenům.

Chci totiž psát o všem, co mě zaujme. A nejen psát.

Nový design jsem vybral tak, aby na blogu mohly vedle sebe existovat delší články, kratší poznámky, videa, obrázky nebo odkazy. A přestě to mi nyní blog umožňuje. Rád bych badguy.cz proměnil na jakýsi živý stream informací, které se mě určitým způsobem dotýkají.

Vydrží-li mé nadšení, můžete očekávat, že se zde objeví větší množstí příspěvků, z nichž některé budou třeba jen videa, odkazy, či citace. Šablona umožňuje jednotlivé kategorie příspěvků šikovně třídit, takže ani témata, která vás nezajímají, by vás příliš obtěžovat neměla.

Přecházím zkrátka z klasického blogu na jakýsi experiment, a jsem skutečně zvědavý, jak to dopadne.

PS: I nadále samozřejmě můžete čekat věci týkající se osobního rozvoje, internetu, technologií, ale navíc také aktuálního dění, světa kolem nás, mých osobních zkušeností, myšlenek a názorů.

Už dřív jsem zde psal o hostingu v článku Jak mi hosting90 odstavil doménu, tenkrát se článek nesl v negativním duchu, a od té doby jsem hledal takový webhosting, který by mi po všech směrech vyhovoval… až jsem jej před pár měsíci našel. Až neuvěřitelně pohodovým hostingem se mi stal hosting Wedos. Nejprve mě nalákal na své nízké ceny (hosting bez omezení za 30 Kč/měsíc; CZ doména za 168 Kč; obojí včetně DPH), a proto když jsem přemýšlel, kam BadGuy.cz přesunout, rozhodl jsem se dát Wedosu šanci.

Má zkušenost s Wedosem

A musím říct, že rozhodnutí nelituji. Po několika měsících užívání (postupně jsem sem přesunul několik dalších webů) je má zkušenost pozitivní a jsem stále spokojeným zákazníkem. Hosting je rychlý, stejně tak podpora – několikrát jsem ji využil prostřednictvím online chatu, a na druhé straně jsem vždy narazil na ochotného a schopného operátora, který mi pomohl problém co nejrychleji vyřešit. Další věc, kterou na Wedosu oceňuji, jsou neustále soutěže a akce, které vedou ke zatraktivnění už tak nevídaně nízkých cen. Není dne, kdy bych na wedosu nějakou akci nenašel. Pokud se tam podívám třeba právě teď, vidím, že nabízejí 20% slevu na hosting, navíc budete nákupem zařazeni do slosování hned dvou soutěží: jedna, v níž je výhrou notebook, je kratšího trvání, druhá trvá celý rok, a její hlavní výhrou je Škoda Octavia.

Proč zde hosting Wedos doporučuji

Vím, asi si říkáte, jaký mám zájem dělat zde Wedosu reklamu… i to se dále v článku dozvíte, ale věřte, že bych jej nepsal, pokud bych se službami nebyl naprosto spokojen a skutečně vám je nechtěl doporučit. Služby hostingu Wedos jsem si vážně zamiloval – ať už se jedná o samotný hosting, registraci domén (za nejnižší ceny na trhu), technickou podporu, affiliate systém nebo celkový přístup provozovatele. Jaký jiný webhosting vám například nabídne za přechod od konkurence až 2 roky hostingu zdarma (dvojnásobek doby zbývající u konkurence)? Myslím, že žádný.

Přivýdělek pro každého

Třešničkou na dortu, které občas využiji, a které můžete využít také vy, je poměrně zajímavý affiliate program, ve kterém v závislosti na produktu obdržíte až 50% z ceny hostingu. Sice vás to asi neuživí, ale není důvod, proč si tím pár stovek nevydělat – obzvlášť, pokud jste se službami skutečně spokojeni, a stejně jako já je ostatním rádi doporučíte. Má zkušenost je taková, že jsem se v minulých měsících o Wedosu párkrát zmínil na Twitteru, a na provizním účtu na mě dnes čeká pěkných 1068 Kč. Pokud bych se na propagaci zaměřil, mohlo by to asi být mnohem víc, jelikož Wedos je nejrychleji rostoucím hostingem na trhu, a lidé mají, díky jeho cenové politice a kvalitě služeb, o jeho produkty zájem. Chcete-li affiliate vyzkoušet, více se dozvíte ZDE.

Kdo stojí za Wedosem

A kdo za Wedosem stojí? Nejde o žádné amatéry, nýbrž o lidi, kteří již dříve vybudovali hosting FORPSI (největší webhosting na českém trhu), který následně prodali a v roce 2009 se pustili do WEDOSU. Ten od samého počátku roste raketovým tempem a za dva roky provozu se dostal mezi českou TOP10. Závěrem bych chtěl říct, že ačkoliv se jedná o affiliate linky, upřímně vám doporučuji hosting vyzkoušet. A to i v případě, že místo mých affil linků využijete adresního řádku (což prosím nedělejte ). Jsem přesvědčen, že na českém internetu momentálně neexistuje hosting s lepším poměrem cena/výkon. Provozovatelům hostingu tímto děkuji!

Chci poukázat na to, že je zde dost věcí k zamyšlení.

Jak je pravděpodobné, aby Američané po deseti letech hledání (jehož civilní oběti se vyrovnají počtu obětí 11. září, a pravděpodobně jej i výrazně převyšují) Usámu konečně vypátrali, při pokusu o zadržení jej omylem střelili přímo do hlavy, a pak jej během 24 hodin bez větších cavyků hodili do moře na blíže neurčeném místě?!

Odvolávají se, že jej chtěli pohřbít dle islámské tradice (tj. do 24 hodin). Jenže i kdyby skutečně chtěli, tak podle islámské tradice to rozhodně nebylo. Viz citace z ČT24:

Pařížské muslimské kruhy nicméně upozornily na to, že hození těla do moře je v rozporu s islámem. “Tělo mrtvého musí být nejdříve omyto mýdlovou vodou smýchanou s kafrem. Pak musí být zabaleno do tří vrstev plátna. Pohřbívá se přímo do země, bez rakve. Mrtvý musí být uložen podélně ve směru k Mekce. Hlava je lehce pootočena napravo, aby tvář směřovala k (mekské) svatyni Kábě,” popsal posmrtný rituál jeden z blízkých spolupracovníků rektora pařížské mešity Dalila Boubakeura.
- ČT24

Je tedy náhoda, že tělo bylo pohřbeno způsobem, při kterém nehrozí, že by jej někdo později exhumoval a podrobil zkoumání? Nebo to byl záměr?

Vezmeme-li v úvahu, že to vše se stalo ve chvíli, kdy se americký prezident Barack Obama pomalu připravuje na znovudobytí Bílého domu, je to minimálně zvláštní shoda okolností. Co víc lze americkému lidu nabídnout, než hlavu arciteroristy, nepřítele č. 1, který je posledních deset let strašil prostřednictvím médií?

Myslím, že je zřejmé, že dopadením Usámy, ať už fiktivního nebo skutečného, nakročil Obama k obhájení úřadu v roce 2012.

Mým cílem není vás o čemkoliv přesvědčovat. Vlastně mi nejde ani o Usámu. Jestli někdy žil, byl to nepochybně hajzl. Chci po vás jediné: zamyslete se! Nepřijímejte slepě to, co vám říkají média. Přemýšlejte o tom.

–

PS: A stejně mi na té pohádce o Usámově smrti cosi smrdí.

–

Z údajného záběru mrtvého Usámy se vyklubala fotomontáž; zde zachycen na idnes.cz

A co nám štěstí nepřinese?

Touha po penězích. Nekonečný hon. Soupeřit, kdo urve větší kus. Neustále se snažit získat o něco víc. Obětovat penězům svůj život. Vydělat, utratit, vydělat, polepšit si, vydělat, spořit, VYDĚLAT, UMŘÍT.

Peníze nejsou špatné, to jen my je špatně chápeme. Nikdy nemáme dost.

A závěr?

Nezáleží kolik peněz člověk má. Štěstí mu přinesou ve chvíli, kdy si uvědomí, že nepotřebuje víc.

A já se ptám: Jak často nás klamou naše dosavadní zkušenosti?! Jak často jsme přesvědčeni, že z Říma není úniku, protože jsme nikdy dříve neodešli?! Mám na mysli věty: „Nemohu dosáhnout úspěchu, protože jsem ho dosud nikdy nedosáhl“, „Nemohu zbohatnout, protože jsem byl vždy chudý.“, „Nedokážu to, protože jsem nikdy nic nedokázal.“

Zamyslete se nad tím.

A pointa? Většina lidí končí v polovině.

Možná to se slovem závislost přeháním, ale závisláci si mnohdy svou závislost nepřipouští. A když se zamyslím nad tím, kolik času na internetu strávím, je to fakt hodně. 6, 9, 12 hodin denně? Klidně.

Otázka je proč tu trávím většinu svého času. Jistě, pracuju tady. Píšu pro své weby, spravuju je, vytvářím nové… ale opravdu mi to zabere takového času? Nebo většinu z něho prostě proflákám?

Zásadním momentem je zjistit, co vlastně na internetu dělám. To bych mohl zvládnout, mám na to v Chromu doplněk. No, nic moc… můj žebříček navštěvovaných stránek vede Facebook (na Twitter mám klienta), v závěsu s různými online magazíny a blogy – i když na nich strávený čas se mi podařilo dost omezit.

Vytvořte si jeden stream

Dám vám radu, jak na to: Dejte všechno do RSS čtečky. Blogy tam mám už dlouho, ale větší magazíny či zpravodajské servery jsem do čtečky do nedávna nedával, jelikož článků produkují moc. Ale to je chyba! Jen je tam dejte a vyhoďte je ze svých záložek. Vše budete mít na jednom místě, a již nebudete v prohlížeči proklikávat oblíbené stránky stále dokola, místo abyste se pustili do práce.

Je to opravdu podstatně rychlejší získávání informací. Navíc nečtete, co vás opravdu nezajímá. Víte proč? Nejste ovlivňováni grafikou a výběrem editorů. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že to, na co bych klikl na titulní straně iDnes, mě v RSS čtečce, nijak neodlišené od dalších článků, většinou nezaujme. Výsledkem je, že prolítnu nadpisy, vím tak, co se děje, a skutečně přečtu pouze naprosté minimum článků. Prohlédnuté články zmizí a nemusím již mezi nimi hledat novinky tak, jako při návštěvě domovského webu. Časová úspora je obrovská.

Ještě to nemám dotažené k dokonalosti. Ideální by podle bylo mít všechen konzumovaný obsah pohormadě, v jednom velkém streamu, a internetový prohlížeč pro konzumaci vůbec nepoužívat. Tam však zatím nejsem.

Zredukujte zdroje

Další věc, kterou jsem udělal a která pomáhá zmenšit příval informavcí: Zbavte se zdrojů, které nechcete opravdu číst. Použijte metodu Lea Babauty. Nerozhodujte se, co odstraníte, ale co si ponecháte. Dejte všechno na pomyslnou hromadu, a do své čtečky vraťtě pouze to, co opravdu chcete číst. Pokud stále příliv informací nezvládáte, každý den jděte, a odstraňte jeden nejméně přínosný zdroj. Vyhodit jednu položku není tak bolestné, ale po pár týdnech se to jistě pozitivně projeví.

Určete si čas pro internet

Stanovení určitého času pro práci a surfování na internetu je něco, nad čím vážně uvažuji posledních několik dní. Co by se stalo, kdybych si určil, že na internetu budu maximálně 3 hodiny denně? O co bych oproti současné situaci přišel? Udělal bych míň práce? Nestihl bych si přečíst něco důležitého? Nejsem si jistý, ale přemýšlím, zda to nezkusit. Myslím, že podobné omezení člověka motivuje vybrat si priority a udělat na internetu to, co je pro něj opravdu důležité.

Otázkou je, zda pro zbytek dne internet úplně odpojit, či jen zablokovat rušící weby (nebo naopak potřebné povolit). Sympatičtější je mi druhá varianta. Pokud v průběhu dne například zjistím, že potřebuji Google překladač, nevidím důvod, proč ho nepoužít.

Najděte si jinou činnost

To je možná to nejtěžší. Pokud vás nenapadá, co bez internetu dělat, tím spíš byste to měli vyzkoušet. Také s tím mám trochu problém. Zejména v poslední době jsem si všiml, že jakmile mám udělat něco v tom reálném světě, například doma nebo na zahradě, vůbec se mi nechce. Mám pocit, že nemám čas, že mi něco uteče. Ale co mi uteče? Internet?

Myslím, že to není správné, a proto se chci od internetu částečně oprostit. Místo toho mohu například:

• Pracovat na počítači. Ne ke každé práci potřebuji internet, a když, tak jen konkrétní online služby. Například pro psaní nepotřebuji vůbec nic. Hodit se mi může slovník synonym, tak si jej nechám k dispozici. Ostatní weby zablokuji nebo na ně prostě nepůjdu.
• Číst knihy. Opět internet nepotřebuji. A obvykle je obsah knih hodnotnější než ten internetový.
• Koukat na filmy. Internet potřebuji akorát k jejich stažení.
• Pracovat doma či na zahradě. Jak jsem psal výše, mám k tomu poslední dobou tak trochu odpor. Rád bych to změnil.
• Cvičit. V létě jsem běhal, teď přes zimu nedělám nic. Už se těším, až zase na jaře vyběhnu, mohl bych si zatím připravit fyzičku.
• Více se věnovat rodině a přátelům. Jo, trošku mi to uniká a cítím, že bych se na to měl více zaměřit.
• Chodit ven. Vždycky se mi líbila představa jít jen tak na procházku. Odpočinout si. Pozorovat okolí a vychutnávat klid. Ale nikdy jsem to nedělal. Neměl jsem čas.
• Celkově zpomalit. To potřebuji ze všeho nejvíc. A mám čím dál větší dojem, že mi v tom brání pocit, že mi něco uteče – konkrétně něco na internetu.

Kolik času trávíte na internetu vy? A co tam vlastně děláte? Víte to vůbec?

Zjistěte to a následně ho omezte. Pojďte do toho se mnou. Věřím, že to bude změna k lepšímu.

Dopoledne jsem publikoval aktuální článek na zenhabits, pak jsem se zamiloval do Shakiry a zkouknul snad všechny její klipy, nacož jsem zjistil, že můj blog tvrdí, že je něco v nepořádku z databází a nefunguje. Trošku jsem se zhrozil, jelikož jsem neměl blog zálohovaný ani nepamatuju. Následně jsem se pustil do zkoumání, vyměnil si pál emailů s mým poskytovatelem hostingu a asi po dvou hodinách se mi podařilo situaci s jejich pomocí úspěšně vyřešit. Zajímavé je, že se to rozbilo samo. Nikdo nic nedělal, a web ze dne na den přestal fungovat. No, hlavně, že to dobře dopadlo…

Odběhněme teď trošku jinam. Opět přemýšlím, že to co teď píšu dám na blog – a tak mě napadá otázka pro vás čtenáře. Přijde vám lepší, když publikuju i takovéhle pochybné články jako tento, nebo jen to, na čem si dám záležet, a co obvykle dává smysl i někomu jinému než mně. Zkrátka nejsem si jistý, jestli vás potěším novým článkem nebo si mě vyhodité z RSS čtečky, protože píšu kraviny. Tak co? Jak to vidíte?

Také mě napadá, že bych mohl založit pro tyhle své toky myšlenek nový blog. Buď na subdoméně nebo na nějaké hustodémonsky krutopřísné nové. A nebo si to mám psát jen k sobě pod polštář, jak to ostatně dělám u podobných textů většinou?

Rozumějte, tenhle text je odpad. Vzniká jako vedlejší produkt uklízení a urovnávání mé mysli. To psaní mě uklidňuje, proto to dělám. Jestli je to ještě ke všemu někdo ochoten číst, jsem schopen takových článků poskytnout víc. Ale žádnou kvalitu od toho nečekejte.

Jinak jsem objevil skvělý prográmek v Mac Appstoru. Jmenuje se OmmWriter a pro podobné zápisky je úplně ideální. Otevírá se ve fullcreenu, je podkreslen pěkným pozadím s možností výběru a k psaní vám hraje příjemná relaxační hudba. Nemůžu si ho vynachválit. Je boží! Za 4 dolary skvělá investice…

Dál jsem tu chtěl psát něco málo o týmové spolupráci na jednom nově připravovaném projektu, ale uvědomuji si teď, že jít s tím na veřejnost (ještě v takhle dementním článku), je zatím předčasné. Takže se o něm dozvíte teprve až přijde správný čas. Nejspíš mu věnuji celý jeden článek.

No a teď přemýšlím, jestli to po sobě vůbec číst. Nechce se mi, takže to budete mít asi v původní podobě… A poslední věc. Pokud vás články tohoto typu na mém blogu obtěžují, napište mi to prosím do komentářů a já je budu dávat někam jinam. Chápu, že ne každého zajímá, co se mi v pondělí večer honí hlavou.

A nadpis? Co třeba „Blbé kecy na dobrou noc„? Hmm… zní to zajímavě, na to bych hned kliknul.

To, že jsem skončil u MacBooku Air nezpůsobil ani tak systém uvnitř (ačkoliv přiznávám, že jsem chtěl Mac vyzkoušet), jako spíš fyzické parametry. Jelikož jsem chtěl ultra přenosný, ale zároveň plnohodnotný notebook, neměl jsem na výběr z mnoha možností. Jako nejlepší z nich, jsem nakonec posoudil právě menšího z Airů, který mě zaujal již na podzim při jeho představení.

Od koupi mě odrazoval pouze papírově nižší výkon ve srovnání s Windows notebooky ve stejné cenové hladině. Procesor 1,4 GHz se mi zdál zkrátka málo a nebyl jsem si jist, zda uspokojí mé potřeby…

Rozbalování a první spuštění bylo opravdovým zážitkem, přesně, jak to Steve Jobs u svých produktů zamýšlí… Systém vypadal skvěle. Zdařilé animace, intuitivní ovládání a do detailu propracované aplikace. Zdálo se to být přesně takové, jak říkají všichni ti spokojení Apple uživatelé …no, aspoň pár dní jsem si to myslel.

Zhruba po týdnu, když jsem chtěl na Macu začít opravdu pracovat, přišlo první rozčarování. Těžko říct, co konkrétně mi nesedělo – nejspíš nové, pro mě stále neznámé prostředí. Každopádně jsem po pár minutách vztekání zapnul Windows a práci udělal tam. Rychle, pohodlně, tak, jak jsem zvyklý.

Přestože efektivně pracovat jsem na Macu zatím nedokázal, hůl jsem nad ním nezlomil. Jako druhý, přenosný počítač, sloužil výborně. Běžné činnosti jsem na něm zvládal, a byla to zábava. Pro náročnější práci jsem měl Windows. Koupě jsem tedy nelitoval.

Jak dny strávené s Macem ubíhaly, zvykal jsem si na odlišné prostředí a objevoval nové, často úžasné programy, o kterých se mi na Windows nesnilo. Postupně jsem našel náhradu za většinu aplikací, které jsem ve Windows měl. A co víc, co se uživatelské přívětivosti týče, byla naprostá většina Mac aplikací o krok dál.

A jak jsem na tom dnes? Po měsíci dávám notebook s Windows pryč, a MacBook Air se stává mým jediným počítačem. Sám jsem to nečekal – ani při koupi, ani po prvních dnech užívání. Bál jsem se malého výkonu a nedostatku aplikací… a bylo to zbytečné. Jediným nedostatkem Airu, je pro mě malá kapacita disku (mám 64 GB), kterou vyřeším diskem externím.

9 důvodů, proč si MacBook Air zamilujete

1/ Design & zpracování
O designu asi netřeba říkat mnoho. Je úžasný na pohled, a stejně dokonalé je i zpracování. Pokud znáte MacBook Air pouze zprostředkovaně, rozbalení na vás zapůsobí.

2/ Trackpad
Zde musím potvrdit to, co jsem slýchal, ale příliš tomu nevěřil. Na rozdíl od touchpadů na ostatních noteboocích, je s trackpadem opravdu radost pracovat. Při nenáročných činnostech jej dokonce užívám raději než myš. Při složitější práci, mě pak Air dovádí k lehce schizofrením stavům, kdy mám v jedné ruce myš, zatímco druhou kreslím multidoteková gesta na trackpadu.

3/ Ticho
Při běžném brouzdání či kancelářské práci nevydá Air ani hlásku. Větráček se roztáčí až při náročnějších činnostech vyžadujících výkon grafické karty.

4/ Mobilita
…je prostě úžasná! Až s Airem jsem zjistil, co je to přenosný počítač. Na rozdíl od velkých těžkých krámů, které se jimi jen nazývají, si mohu Air vzít kamkoliv a v tašce ho vůbec necítím. Mohu ho otevřít ve stoje či za chůze, a pohodlně zjistit, co potřebuju. Díky jeho váze není problém udržet ho v ruce i desítky minut. Konečně nemusím zvažovat, zda tahat notebook sebou. Vezmu ho a jdu.

5/ Výdrž baterie
Výdrž sice není největší, ale oproti mému předchozímu notebooku jsem maximálně spokojen. MacBook Air nabízí pěkných 5 hodin a musím říct, že za měsíc užívání se mi nestalo, že by mi to nestačilo.

6/ Okamžité zapnutí
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se pro MacBook Air rozhodl. Již nikdy nečekat na spuštění notebooku – nezní to lákavě?!

7/ Bleskurychlé reakce
Díky flash paměti nahrazující pevný disk, jsou reakce Airu okamžité. Velmi rychle si zvyknete, že na spuštění aplikace či přesuny souborů se zkrátka nečeká.

8/ Aplikace
Bojíte-li se nedostatku aplikací, je to zbytečné. Vhodná alternativa (většinou mnohem přívětivější) existuje téměř ke všem programům, které znáte z Windows. Jediným problémem může být, že zatímco na Windows je spoustu drobných aplikací zdarma, na Macu jsou obvykle placené. Ačkoliv se nejedná o velké částky (jednotky až desítky dolarů), pokud kupujete každou blbinu, tak jako já, brzy to na svém účtu poznáte.

Jedinou věcí, kterou se mi v Macu nepodařilo uspokojivě nahradit, je pokročilá kontrola pravopisu, sledující správnou stavbu vět, atd. (tj. zelené podtržení ve Wordu). Tu budu muset pravděpodobně oželet.

9/ Hry
Ačkoliv pro hráče Mac není, hrajete-li jen oddechově, pak vás potěší. V Appstoru se nachází stále větší množství povedených her (v ceně několika dolarů i úplně zdarma). Najdete mezi nimi hity známé z mobilních telefonů, jako například Angry Birds, Zen Bound 2, Asphalt 6 a mnoho dalších.
Osobně mi tento přístup vyhovuje. Když už hraju, tak jen něco jednoduchého, na zkrácení dlouhé chvíle – a právě takových her nabízí Appstore víc než dost.

Pár slov závěrem

MacBook Air pro mě byl zkouškou, vstupem do světa Applu. A musím říct, že nakonec předčil má očekávání. Dospěl jsem k závěru, že bude mým jediným počítačem až do té doby, dokud svůj jablečný arzenál nerozšířím o iMac.

Máte rádi Lea Babautu a jeho blog zenhabits.net? Pák vás můj dnešní článek jistě potěší. Že Leův blog neznáte? Nevadí, přesto čtěte dál. Chystám se vám totiž nabídnout zajímavé čtivo, a to v češtině.

Příběh Lea Babauty lze označit za takovou bloggerskou pohádku. I když ji možná znáte, pojďme si ji zopakovat.

Za devatero horami, a devatero řekami, na malém ostrůvku kdesi v Tichém oceánu žil chlápek, jménem Leo Babauta. Pracoval jako redaktor, doma měl ženu a šest dětí. Kromě nich měl Leo také mnoho zlozvyků. 18. prosince 2005 se proto odhodlal vše změnit, začít žít lépe. Nejprve se rozhodl, že přestane kouřit. A ačkoliv to nezkoušel poprvé, světe div se, tentokrát se mu to podařilo. Tím získal chuť k dalším změnám. Postupně začal běhat, uběhl svůj první marathón, naučil se brzy vstávat, zorganizoval si čas, začal zdravě jíst, zbavil se dluhů, přešel na volnou nohu a zněkolikanásobil svůj příjem. O těchto a mnoha dalších změnách po celou dobu psal (a stále píše) blog zenhabits.net. Jeho návštěvnost neustále rostla, až se mohl Leo začít blogu věnovat na plný úvazek. Brzy napsal také svou první knihu, po níž následovaly další. Dnes patří zenhabits.net mezi nejnavštěvovanější blogy světa a Leovi knihy byly přeloženy do mnoha jazyků. On ale neztratil skromnost a nadále propaguje minimalismus v každodenním životě. Chodí pěšky, běhá, píše, žije zdravě a dále svůj život zjednodušuje.

Protože jsou Leovy články opravdu zajímavé a zdaleka ne každý je schopen číst anglicky, rozhodl jsem se blog lokalizovat. Na doméně zenhabits.cz budou ode dneška pravidelně vycházet ty nejzajímavější články Lea Babauty přeložené do češtiny. Objeví se zde nejen jeho starší příspěvky, ale také všechny aktuální články, které v budoucnu publikuje.

Chcete-li tedy pravidelný přísun českých článků od mistra zjednodušování a jednoho z nejúspěšnějších bloggerů světa, neváhejte si přidat zenhabits.cz do své RSS čtečky, nebo jej sledujte na Twitteru či Facebooku.

PS: Vzhledem k tomu, že je blog nový, ocením, pomůžete-li o něm dát vědět ostatním. Za každý retweet, či jinou formu sdílení (včetně zkopírování článku na svůj web), mockrát děkuji. Pavel Říha

Proč se nudím?

Čeká tě něco, do čeho se ti nechce? To obvykle bývá důvod, proč se lidi nudí. Odkládají, místo aby se do toho pustili. Takže je něco, co bys teď měl udělat?

Nevím. Měl bych toho udělat spoustu, ale nic konkrétního, co bych teď měl dělat, není.

Tak se bav! Nebude to lepší než se nudit?

Asi jo. Ale vnitřně cítím, že se nemůžu bavit, když mě čekají věci, o kterých nevím, jak dopadnou.

Vím, máš tenhle týden dvě zkoušky, plus by sis jednu rád odložil na příští rok. A co s tím teda teď můžeš udělat?

Mohl bych se asi učit, ale zdá se mi to předčasné. Když se ale půjdu bavit, třeba si číst, bojím se, že něco nestihnu.

Zamysli se tedy, co potřebuješ dneska stihnout a jaký bys chtěl, aby vypadal tvůj dnešní den.

Chtěl bych vyřídit emaily, a pak si jít číst, k čemuž bych si pustil nějakou pěknou hudbu. Poté k večeru, asi tak v šest hodin, bych chtěl napsat na blog, že některé věci beru jinak než dříve a že tolik nepíšu, protože mi věci, o kterých jsem se dříve rozhodl psát, již nedávají takový smysl. Posunul jsem se na více duchovní úroveň. Návody jako “10 tipů na tohle a tamto” mi přijdou povrchní. I když jako titulek poslouží dobře, nezáleží na nich. Nezáleží na ničem a přesto na tom záleží. Na tomhle světě nemůžeme prohrát. Měli bychom se stále zdokonalovat, to nepochybně. Problém je, že většina knih o efektivitě, produktivitě a osobním rozvoji postrádá nějaký hlubší smysl, bez kterého je přitom člověk nemůže pochopit. Příliš se poutají na lepší budoucnost a dávají nám zapomenout na přítomnost, ve které žijem a vždycky žít budem. Pouhým činem v přítomnosti, právě teď, můžeme změnit budoucí přítomnost. Paradoxem je, že pokud se to naučíme, již to nebudeme potřebovat.

…tak tohle ze mě udělalo studium filosofie. Neřekl bych, kolik pravdy lze ve filosofii nalézt. Zdaleka nerozumím filosofickým problémům, ale už dnes mezi nimi vidím základní pravdy, které se prolínají všemi filosofickými a teologickými školami od začátku věků, a které člověk přesto, nebo možná právě proto, není schopen přijmout za své. Přitom, jak věřím, právě přijetí těchto pravd učiní člověka spokojeným a ukáže mu jeho pravé bytí.

nNějak ses rozepsal, nechceš dát na blog tohle?

Já ti nevím, není to moc osobní? Dává to vůbec smysl?

Myslím, že ano. Aspoň to bude zase něco jiného. Navíc si tím ušetříš spoustu práce.

To je taky fakt. Tak proč ne…

Také určité věci stále odkládáte? Nejste-li GTD mástři formátu Davida Allena, pak věřím, že ano.

Nechci teď rozebírat, proč úkoly odkládáme. Zajímá mě spíš, jaký má odkládání vliv na pocit z celého GTD systému.

Mám-li v systému úkol, který neplním, přemění se postupně v malého strašáka. Mám-li tam podobných strašáků víc, je z nich noční můra. A nachází-li se v mém systému noční můra, není mi příjemné s takovým systémem pracovat. Pokaždé, když do něj nahlédnu, křičí na mě: „Podívej, tohle tu máš už rok. Co s tím uděláš?! Zase nic, co?! He?!“

Výsledkem je, že se při práci se systémem cítím frustrovaný, zaneprázdněný a neschopný, případně, že s ním přestanu pracovat úplně.

Otázka zní, co s tím?

Nabízí se dvě možnosti. Buď můžu své úkoly splnit, anebo, a to je často lepší možnost, se můžu jejich splnění vzdát. Jak důležitý je asi úkol, který vám leží v systému bez povšimnutí půl roku? Opravdu jej chcete uskutečnit? Dává ještě dneska smysl? Pokud ano, není třeba jej přeformulovat?

Když se vrátím ke konkrétnímu příkladu sluchátek, tak ano, stále je chci reklamovat. Přesto ale úkol ze systému odstraním. Proč? Protože se nic nestane. Systém na mě přestane řvát, že jsem neschopný a až bude má potřeba urgentní, na reklamaci si vzpomenu i bez něj.

Dá se říct, že sluchátka sice reklamovat chci, ale není to ani naléhavé ani důležité. Ačkoliv úkol vedu jako aktuální, měl by být zařazen v někdy/možná nebo rovnou smazán.

Schválně si projděte svůj systém a zjistěte, zda na svých úkolech opravdu pracujete. Pokud ne, máte tyto možnosti:

• Splnit úkol
• Přeformulovat ho
• Přesunout do někdy/možná
• Smazat

Úkoly, které pro Vás nejsou naléhavé ani důležité, by se dle mého neměly v systému objevit, dokud se naléhavými nebo důležitými nestanou. Pouze tak se vám s ním bude dobře pracovat.

„A v čem se zmýlili jiní alchymisté, kteří hledali zlato a neuspěli?“ „Pořád hledali jenom zlato,“ odpověděl jeho společník. „Hledali poklad svého Osobního příběhu a nepřáli si ten Příběh prožít.“ – Alchymista, Paulo Coelho

Celé mé bádání začalo tím, že mi Pepa Štěpánek, jemuž tímto děkuji, doporučil inspirací skutečně nabitý blog Tomáše Hajzlera, který jsem do té doby neznal. Zde jsem mimo jiné našel zmínky o dvou úžasných knihách a jednom filmu, jmenovitě těchto:

• Laurent Gounelle: Muž, který chtěl být šťastný
• Paulo Coelho: Alchymista
• Dan Millman: Pokojný bojovník (existuje kniha, já viděl filmové zpracování)

Všechna tři díla formou poutavého příběhu pojednávají o člověku, který za pomoci "učitele" poznává základní životní pravdy, a dosahuje tak uvědomění sebe sama, své cesty a jejího smyslu. Troufám si tvrdit, že i ignoranta, kterého nějaká moudra nezajímají, budou knihy bavit. Rozhodně nečekejte slaboduché příručky typu „7 návyků pro spokojený život“ či „13 způsobů jak zvládat práci bez stresu“. Ačkoliv prostředí a detaily příběhu se v jednotlivých knihách liší, jedno mají společné. Nenásilně zmiňují základní principy spokojeného života, o kterých jsme sice slyšeli, dáváme jim zapravdu, ale přesto podle nich nežijeme. Není proto od věci si je čas od času připomenout

Těm, kteří dočetli až sem, přikládám odkazy na své osobní poznámky k jednotlivým knihám. Neměl jsem v plánu je zveřejňovat, ale o to zajímavější možná budou.

• Mé postřehy z knihy Muž, který chtěl být šťastný ZDE
• Mé postřehy z Alchymisty ZDE
• Pro mě zásadní věci z filmu Pokojný bojovník ZDE

Netvrdím, že v poznámkách jsou zachyceny veškeré obsažené myšlenky. Zapsal jsem si myšlenky, na které jsem si dokázal zpětně vzpomenout a které pro mě něco znamenají. Pokud vás některé z nich zaujmou, doporučuji si danou knihu přečíst osobně.

A aby toho nebylo málo, přidávám ke zhlédnutí přednášku Tomáše Hajzlera, která mě rovněž velmi oslovila. PS: Kdybych už do Vánoc nenapsal, přeji krásné a ničím nerušené svátky. Líbil se článek? Linkuj!

S něčím začnu, chvíli na tom dělám, a kdybych vydržel, nabude to úplně jiných rozměrů. Jenže já přestanu. Vždycky. Najde se totiž jiná činnost, která mě znovu pohltí. A zase nevydržím. Vždy mám v hlavě vícero nápadů a mezi nimi pendluju.

Píšu blog, dělám weby, mám další projekty, ať už spuštěné, v přípravě nebo v hlavě. Posun kupředu je ale omezený právě tím, že svůj čas mezi ně dělím. Zkrátka takový dlouhodobý multitasking…

Vím, že ideální je vybrat jeden cíl a zatím si jít. Jenže jaký? Teď mě nejvíc baví tohle, ale za měsíc to bude něco jiného. Několikrát jsem si zkusil vybrat, ale vždy jsem se od “vyvolené činnosti” vrátil a nahradil ji jinou.

Před pár dny mě napadlo, že příčinou mého problému by mohla být absence dlouhodobých cílů. Chybí mi konkrétní vize o tom, kde chci být za jeden, dva nebo deset let. Není tam ona představa, kdy zavřu oči a vidím se jako populární blogger, uznávaný webdesigner či bojovník za světový mír. A když už takovou vizi mám, je krátkodobá. Přečtu si o blogování, a chci být blogger. Přečtu si Bibli, a chci být papež (zatím netestováno). A tak je to se vším, co mě aspoň trochu zaujme. To znamená, že problém není v tom, že bych dlouhodobou vizi neměl. Problém je, že ji měním častěji než ponožky.

Otázka zní, co s tím?

A na jaká klíčová slova jste našli můj blog?

• Co je blogování? – Znečišťování veřejného prostranství vlastními myšlenkami.
• Inteligentní člověk – Zde!
• Blog bůh badguy – Ale no tááák… nepřeháněj
• Firefox instaluje aktualizace a za chvíli se spustí – Takže sis zatím pustil Chrome? Správná volba.
• Proč nechci podnikat? – Zkus se zeptat sebe. V některých věcech ti ani strýček Google neporadí.
• Už mám práci – Aha, tak to bude asi tím…
• Dosáhneme vesmíru – Z toho mě vynech.
• Udělej mi to – Ne, díky.
• Bukvice mizerná – Uklidni se, na mém blogu mluvíme slušně.
• Je ti jasné, že jsi blbec? – Ano, jsem blbec. Ale příště na takové otázky odpovídat nebudu.
• Jak poznat iPhone? – Kdože je tu blbec?
• iPhone se nepustí - Zakousl se ti do zadku? Já říkal, že se ho máš zbavit.
• Jak se loupe banán? - Samozřejmě od stopky
• Cikáni nekradou – To ví přece každý.
• Snílek efektivní – Co to je? Vzácný živočišný druh, vyskytující se zejména na mém blogu.
• Co udělat s knihami, které nebudu už číst? – Obřadně spálit uprostřed obýváku.
• Zkurvený studenti – Nech mě tipovat. Nepustili tě sednout v MHD?
• Zkurvenej marketing – Není nad to, pořádně si zanadávat do Googlu… uleví se ti.
• A tím bych to uzavřel – Jak myslíš, tím to uzavřeme. Jen by mě zajímalo, proč jsi toto hledal?

* Z důvodu lepší čitelnosti byla k původní podobě frází doplněna interpunkce.

Tak to bylo trošku na odlehčení. Ale nebojte, již brzy zde vyjde další plnohodnotný článek na téma osobního rozvoje.

Za dobu, co bloguji, jsem se naučil mnoho věcí, které můj blog posunuly vpřed. Věci, které se zdají samozřejmé, ale často se na ně zapomíná. Dokážete-li je plně využít, váš blog poroste a stane se úspěšným. Nevyužijete-li jich, váš blog upadne v zapomnění.

1/ Zvolte téma blogu

Nejste-li známá osobnost, je nepravděpodobné, že větší množství čtenářů projeví zájem o čistě osobní blog. Chcete-li aby váš blog byl hojně navštěvovaný, doporučuji určit téma, které vás zajímá a držet se ho. Neznamená to, že nemůžete občas trošku odbočit. Já tímto článkem také odbočuji. Jde o to, abyste nepsali jednou o sklizni řepy a podruhé o optimalizaci pro vyhledávače.

Sám jsem vyzkoušel oba přístupy. Původně jsem psal, o čem mě napadlo a teprve před časem jsem zaměřil blog na osobní rozvoj. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že zájem čtenářů se podstatně zvýšil a následně se zlepšil i můj pocit z psaní. Není to již jen plané tlachání, ale přináším čtenářům určitou hodnotu.

2/ Buďte jednotní

Máte-li vybrané téma blogu, měli byste se s ním plně ztotožnit. Slaďte s ním název, doménu, motto, design, atd. Toto vše, včetně vašeho vystupování, by mělo reprezentovat hlavní myšlenku blogu. Buďte jednotní a zapamatovatelní, kdekoliv se objevíte.

3/ Publikujte pravidelně

Chcete-li získat pravidelné čtenáře, pište pravidelně. Publikujte alespoň jeden kvalitní článek týdně a zaručuji vám, že se to na vaší návštěvnosti brzy projeví. Díky pravidelnému publikování se čtenáři začnou na vaše články těšit. Budou se vracet a vytvoří vám silné zázemí.

4/ Zakažte si PR články

Jestliže nemyslíte doporučení vážně nebo tematicky nesouvisí s vaším blogem, nepište ho. Je to věc, která čtenáře otráví a rapidně sníží váš kredit. Vztah se čtenáři je z dlouhodobého hlediska mnohem důležitější než pár stovek, které PR článkem vyděláte.

5/ Řekněte, kdo jste

Vytvořte stránku „O mně“. Ukažte čtenářům, kdo jste, co děláte a proč píšete, co píšete. Nikdo nechce číst texty, pod kterými si nemůže představit konkrétního člověka. Dejte čtenářům pocit, že vás znají a začnou mít vaše články raději.

6/ Buďte osobní

Najděte správný poměr mezi fakty a vlastními zkušenosti. Snažte se do článků vložit něco ze sebe. Právě díky osobním názorům a zkušenostem lidé blogy čtou. Suchá fakta si mohou přečíst v novinách.

7/ Nepodceňujte nadpisy

Je všeobecně známo, že nadpis rozhoduje o úspěchu či neúspěchu článku. Podle něho se čtenář rozhoduje, zda bude číst dál. Volte proto takový nadpis, který upoutá. Ale pozor. To co uvádíte v nadpise, musí článek opravdu obsahovat. Vymyslete nadpisů víc a zvolte ten nejlepší.

Při tvorbě nadpisů je dobré inspirovat se jinde. Projeďte si úspěšné blogy a podívejte se, jaké titulky mají jejich nejčtenější články. Většinou budou tipu „10 způsobů, jak ulovit žížalu“ či „19 tajemství Homera Simpsona“.

Klikli jste? Čísla zkrátka přitahují.

8/ Strukturujte

Nepište dlouhé, jednolité texty. Tím čtenáře odstrašíte. Používejte odstavce, nadpisy, seznamy, citace a obrázky. Snažte se, aby byl článek na první pohled členěný, přehledný a dobře čitelný.

9/ Zjednodušujte

Užívejte jednoduchých slov a vět, vyjadřujte se stručně. Po dopsání článku si jej několikrát přečtěte a upravte ho. Zjednodušujte větné stavby, vyškrtněte zbytečná slova i věty. Odstraňte vše, co článku neubere na významu. Čím bude text stručnější, tím víc lidí si ho přečte.

Zvláštní pozornost věnujte zájmenům. Mají mimořádnou schopnost vloudit se do vět, ve kterých nejsou potřeba a zbytečně je znepřehlednit.

10/ Buďte užiteční

Pište články, které budou pro čtenáře přínosem. Snažte se být čtenářům užiteční a těžte z jejich pozitivních emocí. Vždy, když něco napíšete, zamyslete se, jestli byste to chtěli číst na cizím blogu. Pokud ne, není to dost zajímavé ani pro vaše čtenáře.

Alternativou k „být užitečný“ je „být provokativní“, kde naopak těžíte z negativních emocí čtenářů. Zkoušel jsem obojí, ale pozitivní emoce mám raději

Budování komunity

Komunita lidí pravidelně navštěvujících váš blog, je naprostý základ. Tito lidé o vás dávají vědět dál, podporují vás a tvoří jádro vašich čtenářů. Je-li vaše komunita dostatečně silná a najdete-li vhodný obchodní model, můžou vám tito lidé pomoci i vydělávat. Čím větší a silnější komunitu máte, tím úspěšnější váš blog je.

11/ Buďte vidět

Nejlepší způsob, jak přivést nové čtenáře, je být stále na očích. Tweetujte, blogujte, přispívejte, diskutujte, komentujte. Neustále dávejte lidem najevo, že existujete. Čím více jste vidět, tím budou vaše názory pro lidi zajímavější.

12/ Nabídněte odběr

Dejte čtenářům vědět, jakými způsoby mohou vaše články sledovat. Nabídněte jim co nejvíce možností a zajistěte, aby se o nich dozvěděli. Využijte RSS, sociální sítě, odběr článků emailem… Máte-li tu možnost, motivujte je k odběru nějakou odměnou (například ebook, aplikace atd.).

13/ Umožněte sdílet

Využijte síly sociálních sítí a sdílení čtenářům maximálně usnadněte. Vložte do svých článků tlačítka pro sdílení. V českých podmínkách doporučuji využít Facebook, Twitter a Linkuj. Ostatní alternativy příliš návštěvníků nepřinesou a čtenáře budou spíš rušit.

14/ Diskutujte s čtenáři

Vyzívejte v článcích k diskuzi a sami se jí účastněte. Vstoupíte tak do kontaktu s čtenáři, získáte jejich přízeň a umocníte vzájemný vztah. Mnohdy vám navíc diskutující ukáží jiný pohled na věc a rozšíří vaše obzory. Pokud diskuzi vedete dobře, často se stane hodnotnější než samotný článek.

Dobré je diskutující upozornit emailem, odpovíte-li na jejich komentář. Přimějete je tak vrátit se a v diskuzi pokračovat. Pro WordPress k tomuto naleznete mnoho pluginů. Já používám CommentMailer, který mi umožňuje zvolit, komu z diskutujících upozornění odešlu. Neotravuji tak všechny, které se diskuze zúčastnili, ale pouze ty, na jejichž komentář skutečně reaguji.

15/ Nenechte se vyprovokovat

Občas se stane, že některý z diskutujících je k vašemu článku skeptický nebo je dokonce agresivní. Nenechte se podobnými lidmi vyprovokovat, argumentujte a odpovídejte i agresivním diskutujícím slušně. Vím, někdy je to těžké. V takovém případě nechte komentář ležet a odpovězte až trošku vychladnete. Nemá cenu kvůli šťouralům znehodnocovat diskuzi hádkou.

16/ Používejte Twitter

Pokud ještě nejste na Twitteru, je nejvyšší čas začít ho aktivně využívat. Není sice tak rozšířený jako Facebook, jeho síla však spočívá jinde. Na českém Twitteru se nachází především geekové, bloggeři a novináři – lidé, kteří hýbou českým internetem a které rozhodně stojí za to oslovit.

17/ Pište guest posty

Neexistuje lepší způsob získání nových čtenářů, než publikace článků na tematicky spřízněných webech. Vyhledejte takové, navažte kontakt s jejich autory a zkuste se dohodnout. Nabídněte to nejkvalitnější, co dovedete napsat. Nešetřete dobré články pro svůj blog. Aby byl guest post výhodný pro obě strany, musí mít článek určitou hodnotu. Excelentní článek vám navíc přinese mnohem víc čtenářů, než článek průměrný.

Vztah s bloggery

Dobrý vztah s ostatními autory je důležitý pro každého bloggera. Víc než kdekoliv jinde zde platí rčení: „Chovej se k lidem tak, jak chceš, aby se oni chovali k tobě“. Přivedete-li bloggerovi čtenáře, odkáže na vás. Urazíte-li ho, pomluví vás.

18/ Nesoupeřte

Pamatujte, že ostatní bloggeři nejsou vaši nepřátelé, ale spojenci. Nemusíte se bát o nich zmínit. Jako bloggeři táhneme všichni za jeden provaz. Skutečnost je taková, že čím víc si vzájemně pomáháme, tím více máme čtenářů. Pomozte bloggerovi a on příště pomůže vám. Takhle to funguje.

19/ Odkazujte

Odkazujte na ostatní blogy, retweetujte, linkujte. Upozorňujte na zajímavé články jiných autorů. Obohatíte je i své čtenáře. A jak jsem psal výše, uvidíte, že se vám to vrátí.

20/ Spolupracujte

Aktivně se podílejte na různých bloggerských projektech, iniciativách i setkáních. Navážete kontakt s ostatními autory a získáte nové čtenáře.

21/ Čtěte a komentujte

Sledujte blogy ostatních autorů a zapojte se do diskuze. Vybudujete si vztah s autorem a díky odkazu na váš blog získáte nové čtenáře. Neznamená to však, že byste měli spamovat. Když nemáte co říct, raději mlčte a alespoň se inspirujte z přečteného článku.

Pište a učte se

Nedopusťte, abyste se příliš soustředili na druhořadé věci. Nejdůležitějším zůstává psaní. Pište! Pište kvalitní články, které budou čtenáře zajímat. Sledujte, které z vašich článků jsou úspěšné, přemýšlejte proč a učte se z toho.

TIP: Zaujalo vás toto téma? Spoustu článků (anglicky) o tom, jak se v psaní zdokonalovat, najdete například na Problogger.net nebo Writetodone.com.

Líbil se vám článek? Linkujte! a budu vám vděčný.

S růstem společenského postavení člověka a jeho majetku mu přibývají také další, méně příjemné věci. Pokud bych je měl jmenovat, uvedl bych tyto:

Očekávání: Společně s úspěchem rostou také očekávání společnosti. Aby si člověk udržel nálepku úspěšného, musí jezdit drahým autem, bydlet v luxusním domě, nosit švýcarské hodinky, cestovat na exotická místa, mít děti na prestižní škole, hrát golf… Jistě si říkáte, že přesně tak byste chtěli žít. Ale není to hloupost? Lidé mají přeci různé potřeby. Od „úspěšných“ se však toto očekává.

Zodpovědnost: S velkým majetkem jsou spojené také starosti. Zodpovědnost za údržbu nemovitostí, chod firmy, zaměstnance, přání zákazníků, splácení hypoték, úvěrů a leasingů… To vše jsou věci, které zvyšují stres a snižují spokojenost.

Výdaje: Tou největší zodpovědností, která je tvořena výše uvedenými, jsou výdaje. Člověk je nucen vydělávat tolik, aby si udržel svůj životní styl a jeho „úspěch“ se nezbortil jako domeček z karet. Často se přitom stává, že všechno své úsilí věnuje této snaze a na to, co by chtěl opravdu dělat, už mu nezbývá čas. A právě tehdy je chudý člověk bohatším.

Závislost: Možná si teď říkáte, že kdyby vám došli peníze, svou životní úroveň snížíte. Ale skutečností je, že věci (ač jste je dřív nepotřebovali) ve vás vyvolají závislost. Představte si následující: Zbavíte se bavoráka, pořídíte si favorit. Prodáte dům, přestěhujete se na sídliště. Zahodíte iPhone a koupíte starou Nokii. Nechtělo by se vám, že? I kdyby vás tížili dluhy, a před lety na sídlišti jste se cítili mnohem lépe, většina z vás by do toho nešla.

Osobně mi hrozně dlouho trvalo, než jsem k podobným závěrům došel. Vždycky jsem byl „komerční“ člověk a o zarytých odpůrcích komerce si stále myslím své. Miloval jsem drahé věci a pokaždé musel mít to nejlepší. V poslední době ale zjišťuji, že to není správná cesta. Peníze a věci štěstí nepřináší. Naopak je utratíte za blbosti a ponoříte se do nejistoty z nedostatku.

Nechci vás přesvědčovat, abyste nekupovali to, po čem toužíte. Sám jsem nikdy nechápal, proč si mnoho boháčů drahé věci nekupuje. Vždyť koupě nablýskaného sporťáku jim nijak neublíží. Až nedávno mi to docvaklo. Nekupují je ze stejného důvodu, jako já nekupuji omalovánky. Zkrátka je nepotřebují. To je vše.

Toužíte-li po věcech, pořiďte si je. Je to o postoji a změně mysli. Máte-li pocit, že bez těch věcí nebudete šťastní, nemá cenu si je odříkat. Teprve až zjistíte, že je k životu nepotřebujete, přestanete za ně utrácet.

Sám zatím s pokušením kupovat zbytečné věci bojuji. Ale myslím, že jsem na dobré cestě.

Bonus na konec: Na závěr bych se s vámi chtěl podělit o video, které sice souvisí s článkem spíše okrajově, ale velmi pěkně ukazuje, že šťastní můžeme být v jakékoliv situaci. (České titulky zapnete pomocí ‘view subtitles’.)

Zkus použít Linkuj! …věř mi, je to bezva pocit

To jsou otázky, na které vám v tomto článku neodpovím. Ano, i já vám mohu říct, že chcete-li něčeho dosáhnout, měli byste se do toho pustit. Je to pravda, ale sám s tím mívám často problémy. Od přírody jsem váhavý člověk a udělat rychlé, odvážné rozhodnutí, je pro mě neuvěřitelně těžké. Mnohdy jsem radši, když rozhodne někdo jiný. Vždyť mě je to vlastně jedno. Ne. Není mi to jedno. Ale sám nevím, co vlastně chci a to je problém. V každé knize se dočtěte, že se máte věnovat tomu, čemu chcete a že v tom máte mít jasno. Jenže co když v tom jasno nemám? Co když nevím, co chci? S tím vám nikdo neporadí. Vlastně ani nemůže. Je to na vás. Pouze vy víte, co chcete. A když ne, musíte to zjistit.

Ptáte se jak na to? Stejně jako knihy, ani já vám nedám přesnou odpověď. Je to jako bludný kruh: Udělej to, jinak nezjistíš, jestli to chceš dělat. Často budete mít pocit, že už jste svou vysněnou činnost našli. Budete nadšení. Budete na ní pracovat ve dne v noci, ale jakmile prvotní nadšení opadne, práce ztratí svůj lesk a stane se z ní rutina. Začnete se k ní nutit. Budete se ptát, zda je to opravdu to, co v životě hledáte. Pravděpodobně ne. Nějakou dobu vám zabere přemýšlení, co dál a pak na to znovu narazíte. Opět vás to pohltí. Otázka zní, na jak dlouho. Může něco člověka pohltit na celý život? Nevím, ale myslím si, že je přirozené měnit oblasti svého zájmu. Alespoň do té doby než najdete ten pravý. I kdybyste ho měli hledat celý život, je to lepší než dělat něco, co vás nebaví.

Sám na sobě pozoruji, že jsem skutečnou náplň života zatím nenašel. Nebo možná ano. V posledních letech jsem zkusil dost věcí. Věnoval jsem se tvorbě webů. Bavilo mě to, ale chtěl jsem si zkusit něco nového. Velmi mě zajímal internetový marketing. Usiloval jsem o pozici SEO konzultanta a kdybych ji získal, věřím, že bych své nadšení udržel. Nakonec se tak nestalo kvůli souběžnému studiu. Nevadí. Člověk má zkusit vše. Stále více času jsem v poslední době věnoval vlastním webům a dneska je mou vášní psaní. Miluji ho. Řekl bych, že ze všeho nejvíc. Psát, sledovat reakce a vidět, že se někomu články líbí, mi dodává úžasný pocit.

Problém je, že na rozdíl od tvorby webů, z psaní zatím nemám ani korunu. Dokážu to změnit? Myslím, že ano. A víte proč? Začal jsem. Nezačal jsem ze dne na den, tento blog už píšu téměř rok. Ale až nedávno jsem se rozhodl, že se psaní stane mojí prioritou a tvorbu webů odsunu do pozadí. Chci psát, a alespoň po dobu studií, se tím chci živit. Myslím, že tentokrát to není jen prvotní nadšení. Je to mnohem lepší než tvorba webů. Budu-li moci za rok říct, že se mi to podařilo, bude to skvělé – pro mě i všechny čtenáře. Protože podaří-li se mi stát v malinkatém českém rybníčku profesionálním bloggerem, pak se dá zvládnout cokoliv. Každý může zvládnout cokoliv. A když se to nepodaří? Nevadí. Kromě tvorby stránek budu rozumět další věci – blogování. Budu mít několik dobře rozjetých webů a zkusím zase něco jiného. Za zkoušku to stojí a já věřím, že s vaší podporou to dokážu!

Jelikož úspěch blogu je tvořen především jeho čtenáři, za jakýkoliv link, tweet, článek, přidání do RSS či doporučení vám jsem nesmírně vděčný.

Linkuj! článek. Díky.

Prostě se ho zbavte. Myslím to vážně. Těžké, co? Úplně vidím, jak sami sebe přesvědčujete, že je užitečný, že zvyšuje vaši produktivitu. Blbost. Vaše mysl pouze ospravedlňuje hračku okrádající vás o čas i peníze.

Pravda je následující:

1/ iPhone vám nedopřeje odpočinku

Nenechá vás chvilku offline. Bez přestání vás zásobuje novými informacemi, požadavky a úkoly. Zvyknete si na to. Když vjedete do tunelu, myslíte, že 5 minut bez 3G připojení nevydržíte.

2/ iPhone vás nepustí z práce

Vaše práce nezůstává v kanceláři. Nezbavíte se jí na obědě. Nezbavíte se jí na záchodě. Nezbavíte se jí nikde.

3/ iPhone vás vyrušuje

Neustále odvádí vaše soustředění. Facebook, Twitter, ICQ, Skype, smsky, emaily, telefonáty… uáááá!

4/ iPhone z vás udělá závisláka

Máte nutkavou potřebu sdělovat světu, co děláte a jak se při tom cítíte. Nefunguje-li Twitter, život pro vás ztrácí smysl.

5/ iPhone vám vykrade byt

Kdekoliv jste, s klidem to na sebe prásknete. Foursquare nebo Gowalla? No přece obojí. Proč neříct zloději, že právě nejste doma?!

6/ iPhone vám podsouvá zbytečnosti

Existují miliony služeb nabízejících aplikaci pro iPhone. Neexistuje rozumný důvod, proč tyto služby používat. Ale co, za zkoušku nic nedáte…

7/ iPhone vás zaměstnává

Neustále instalujete všemožné aplikace. Hrajete si s nimi a říkáte si, jak jste efektivní. Nepřipustíte, že tužka a papír by posloužily lépe.

8/ iPhone vás pohlcuje

Místo věcí kolem sebe věnujete pozornost iPhonu. Nezaznamenáte, že vám ujelo metro. Nepozdravíte přítele, s kterým jste se právě minuli. Možná si nevšimnete červené na přechodu…

9/ iPhone vám nedá spát

Se svým pokladem (telefonem, bohužel) si hrajete dlouho do noci. Ráno nechcete vstát, jste unavení, ale nevadí. Dokonalý budík, sledující spánkový cyklus, vás z postele vytáhne.

10/ iPhone vás nutí synchronizovat

Neustále něco synchronizujete a pochvalujete si, jak jednoduché to s iPhonem je. Kdybyste nic nesynchronizovali, bylo by to jednodušší. Nemyslíte?

11/ iPhone vás stojí spoustu peněz

Opravdu chcete investovat do něčeho, co zvyšuje váš stres? Jistě, má to výhody. Za slušný peníz máte internet vždy po ruce, aplikace stahujete pohodlně z iTunes. Tak pohodlně, že si ani nevšímáte, kolik to vše stojí.

12/ iPhone vás fanatizuje

iPhone se vám líbí. Říkáte si: „Co zkusím dál?“. A pokud jste dost velcí blázni, koupíte si iPad, iPod, iMac… nový iPhone. Peněženka naříká, ale vám to nevadí.

13/ iPhone vás ohrožuje

Stejně jako se iPhone líbí vám, líbí se i partičce stojící opodál. Počkají si za rohem a v lepším případě přijdete jen o iPhone.

14/ iPhone si vás připoutává

Jakmile ho máte, namluvíte si, že je užitečný. Nechcete se ho zbavit. Stala se z něj další věc, na které lpíte. Přitom dokud jste ho neměli, v nejmenším vám nechyběl.

15/ iPhone vás nečiní šťastnými

Ač na první pohled možná dokonalá, je iPhone pouhá věc. A jak známo, věci nás šťastnými nedělají. Prodejte ho a jeďte raději na dovolenou!

Vždycky jsem byl fanoušek mobilních telefonů a technologií obecně. Chtěl jsem vždy to nejlepší. Když přišel mobilní internet, bylo to bezvadné. Mohl jsem na něj, kdy se mi zachtělo. Žádná omezení.

Teď měsíc používám hloupý mobil a vychutnávám si to. K čemu jsou aplikace na kdejakou blbost, neustálé spojení se světem a vyřizování emailů na pláži? Naprostá většina věcí, které na mobilu děláme, je zbytečná – kdybychom ho neměli, neděláme to.

Chytrý mobil nepotřebujeme. Nevím jak vy, ale já nejspíš zůstanu u toho hloupého.

Výzva: Vydrželi byste bez smartphonu? Zkuste to! Věnujte tomu den, týden nebo měsíc. Možná zjistíte, že vám vůbec nechybí. Dokážete to?!

–

Poznámka pod čarou: Článek necílí jen na majitele iPhonu, nýbrž na všechny majitele chytrých telefonů. iPhone jsem použil jako příklad – předem říkám, že proti němu ani jeho majitelům nic nemám.

–

Dejte mi hlas na Linkuj! a Svatý Antoníček vám to stokrát vrátí…

Tipy & triky

1/ Petr Mára: Jak zvládnout pracovní nával a stres a přitom se nezbláznit?

Český GTD guru, Petr Mára v  článku nabízí 10+1 tipů, jak efektivně pracovat a nezapomenout přitom žít. Článek je opravdu komplexní a s klidem mohu říct, že na toto téma nenajdete lepší.

2/ Lukáš Bajer: 8 tipů, jak překonat nechuť nejen k práci

Článek zmiňuje několik strategií, připravených pomoci v boji s prokrastinací. Lukáš Bajer je autorem desítek článků na svém blogu i serveru mitvsehotovo.cz. Vybrat pouze jeden bylo proto celkem obtížné.

3/ Tomáš Bleša: Jak vstávat brzy aneb ranní ptáče

Ani zde nebylo úplně jednoduché vybrat nejlepší článek. Blog zaměřený na osobní rozvoj a podnikání je sice aktualizovaný spíše zřídka, o to zajímavější však jsou postřehy autora. Nakonec jsem vybral příspěvek o brzkém vstávání, jelikož na toto téma najdete lepší jen stěží.

4/ Kateřina Karan: Jak se super rychle naučit cizí jazyk

Tak tady jsem neváhal! Všechny zmíněné tipy jsou do jednoho velmi přínosné. Promagazin.cz je celkově užitečný blog, škoda jen, že zřídka aktualizovaný.

5/ Vůdce: Jak sbalit holku

Zde jsem si nebyl úplně jistý, jestli „balení“ do tohoto výběru patří. Nakonec jsem však usoudil, že ano. Chcete-li vědět, po čem ženy touží, tento blog je správná volba.

Názory & inspirace

6/ Petr Mára: Život & Timemanagement – jak se mění jejich pojetí v čase

Dnes již druhý článek Petra Máry se zamýšlí nad vývojem člověka a změnou jeho priorit v čase. Jedná se o výtečně napsaný článek, který by zde rozhodně neměl chybět.

7/ Pavel Králíček: O normálnosti

Výstižný článek Pavla Králíčka poukazuje na to, že mnohdy je lepší být „divný“ než „normální“. Na jeho blogu naleznete především postřehy o životě a osobním rozvoji.

8/ Dadajax: Jak málo stačí

Přestože se blog rozvoji osobnosti příliš nevěnuje, tento článek jsem si nemohl odpustit. Na příkladu dokonale ukazuje, co dokáže jedno vlídné slovo a jak moc záleží na správném přístupu.

9/ Mordemy: Vyplácí se dělat chyby

Skvělý článek upozorňující, že na neúspěch je třeba pohlížet z té lepší stránky – bez něho bychom totiž úspěchu nikdy nedosáhli. V dalších příspěvcích se autor věnuje především společnosti, psychologii a vztahům.

10/ Lukáš Gregor & Lukáš Bajer: Time management není o uklizeném stole

V rozhovoru se na otázky okolo GTD táže Lukáš Gregor. Od Lukáše Bajera se dozvíme víc než jen o uklizeném stole…

+ Digit.cz: Mějte svůj čas pod kontrolou aneb jak aplikovat metodu GTD

Na konec jsem si nechal 29. díl Digitu. Je věnován GTD a právě u něj pro mě všechno začalo.

Závěrem

Ač jsem si zprvu nebyl jistý, zda dám deset článků dohromady, nakonec jich bylo dost a já musel dlouze vybírat. Opominul-li jsem tedy nějaký příspěvek nebo blog, neváhejte se o něj podělit v komentářích.

Líbilo se? Přidejte hlas na Linkuj!

Člověk je zvláštní tvor! Děsí ho, přichází-li o bohatství, avšak zůstává lhostejný k tomu, že nenávratně míjejí dny jeho života.
- Abu al-Farah Tartusi

Říkáme si, že když budeme nejdřív tvrdě pracovat, vyděláme hromadu peněz, tak si pak užijeme života mnohem lépe. Jenže to je blbost!

Možná se jednou opravdu stanete uznávaní a úspěšní, jak jste o tom vždycky snili. Ale až se podíváte do zrcadla, zjistíte, že jste stárnoucí plešatý páprda, který celý život jenom dřel. Budete to chtít napravit. Vezmete si mladší ženu, začnete sportovat, procestujete svět. Konečně začnete trošku žít, ale už to nebude ono. Začnou vás bolet záda a vy si řeknete: „Celé své mládí jsem strávil honbou za úspěchem a teď bych svůj úspěch vyměnil za mládí.“

Stojí vám to za to?! A co když vás, nedej bože, přejede auto a svého úspěchu se vůbec nedožijete?

Když se zamyslím, kam dnešní honba za úspěchem spěje, vzbuzuje to ve mně obavy. Na člověka jsou kladeny stále větší požadavky a je otázkou, do jaké míry je schopen je zvládat. Pokud se jich nahromadí příliš, skončí v péči lékařů a teprve tehdy si uvědomí, že bezhlavý hon za penězi nebyl správnou volbou. Nechcete se dostat až tak daleko? Ani já ne. Nabízím proto 9 tipů, jak zpomalit a více se soustředit na přítomnost.

TIP1: Eliminujte povinnosti

Projděte si své aktivity, a sami sebe se zeptejte: „Proč zrovna tomuto věnuji svůj čas?“. Ty nejméně důležité činnosti pak vyškrtněte. Možná zjistíte, že vše co děláte, vám smysl dává. Nechte si to projít hlavou, a jestliže se opravdu nehodláte ničeho vzdát, zvolněte alespoň tempo.

TIP2: Buďte offline

Dnes všudypřítomný internet nám nedá odpočinout. Neustále jsme ve spojení s našimi povinnostmi a odpoutat se od nich je čím dál těžší. Je proto dobré určit si čas, kdy jste k dispozici na telefonu, emailu či sociálních sítích a čas, kdy jste zkrátka offline.

TIP3: Nespěchejte

Vstáváte deset minut před odchodem do práce a zuby si čistíte po cestě v metru? Zkuste jednou vstát dřív, v klidu se umýt, najíst a beze spěchu vyrazit. Chvátáte z práce, aby vám náhodou neujel autobus? Co takhle rozhlédnout se kolem sebe, zastavit se, dát si něco na zub. Za chvíli přeci jede další…

TIP4: Choďte pěšky

Vyhněte se přeplněným autobusům či zacpaným silnicím. Jděte pěšky. Je to zdraví prospěšné, uklidňující a mnohdy i rychlejší.

TIP5: Najděte si koníčka

Najděte činnost, která vás naplňuje, a věnujte ji svůj čas. Váš život bude bohatší, pročistíte si hlavu, odreagujete se a v případě sportu uděláte i něco pro své zdraví.

TIP6: Nezapomínejte na své blízké

Odložte práci a věnujte se chvíli rodině a přátelům. Vyrazte s nimi na výlet, běžte sportovat nebo si zajděte na večeři. Než se nadějete, děti vyrostou, přátelé se odstěhují a další společné zážitky už nikdy nezískáte.

TIP7: Vyhraďte si čas pro sebe

Buďte chvíli sami. Běžte se projít, jděte si zaběhat, najděte si klidné místo k přemýšlení. Urovnejte si své cíle, uvažujte o svých projektech a věcech, které byste rádi udělali v budoucnu. Odpočinete si a přijdete na nové myšlenky, které by vás třeba nikdy nenapadly.

TIP8: Žijte přítomností

Když něco děláte, soustřeďte se na to. Více si to užijete a dosáhnete lepšího výsledku. Nemluvím teď pouze o práci, ale o jakékoliv činnosti. Když se sprchujete, věnujte se jen tomu a pocitům s tím spojeným. Uvidíte, že si sprchu užijete jako nikdy předtím. A podobné je to se vším.

TIP9: Usmívejte se

Usmívejte se na svět kolem vás. Dělejte to často. Radujte se z každodenních maličkostí – z nového dne, z východu slunce, z dobře odvedené práce, z dobrého jídla, z chvil strávených s přáteli, ze života.

A jak je to se mnou? Přiznávám, také se ženu za onou nespecifikovatelnou věcí, zvanou úspěch. Uvědomil jsem si však, že neméně důležité jsou věci popsané výše. Pokud jim vyhradíte v životě dostatečné místo, zbavíte se stresu, získáte nové zážitky a budete se cítit lépe. A úspěch? Nebojte, ten počká.

Oslovil vás článek? Dejte mu hlas na Linkuj.cz.

Také máte oblíbené weby, které prohlížíte pořád dokola? Máte spoustu práce, ale předtím než začnete, je musíte zkontrolovat. Jdete se kouknout na Facebook, mrknete na Twitter, zkontrolujete email a RSS čtečku. Pak si uvědomíte, že jste dlouho nebyli na Facebooku a bludný kruh začíná odznovu.

Víte sice, že den proflákaný na internetu vám není ničím prospěšný, vlastně vás to ani nebaví. Nudíte se, ale nemůže přijít na jakoukoliv činnost, které byste se chtěli právě teď věnovat… Věřím, že nejsem sám, kdo čas od času tento problém řeší. Přináším proto několik tipů, které mi v boji proti bezcílnému brouzdání pomáhají.

1/ Zamyslete se

Zastavte se a chvíli popřemýšlejte, co vám bezdůvodné potulování po internetu přináší. Opravdu potřebujete říct světu, že jste včera dobře zakalili, přečíst si, koho zase sbalil Vůdce a mezitím desetkrát zkontrolovat mailbox? Pravděpodobně ne. Nebude tedy lepší začít něco dělat? Cokoliv. Takhle strávený čas je přeci k ničemu.

2/ Zredukujte zdroje

Zamezte ztrátě času odstraněním zbytečných informačních zdrojů. Skryjte na Facebooku statusy „přátel“, které jste potkali poprvé a naposled na Pepíkově oslavě. Projděte si Twitter a zvažte, zda jsou všichni sledovaní pro vás přínosem. Zrevidujte RSS čtečku a smažte blogy, které vás dlouho ničím nezaujaly. Buďte nekompromisní. Zredukujte zdroje o 50% a budete-li se na to cítit, dejte si druhé kolo.

3/ Motivujte se

V situaci, kdy se vám do ničeho nechce, často pomůže motivační článek. Nějaký, který vám připomene, jak důležité jsou vaše cíle, jak příjemné je s nimi pohnout kupředu, nebo poradí, jak z bludného kruhu ven. Uložte si do záložek tento článek a až se vám nebude chtít nic dělat, přečtěte si jej.

TIP: Další motivační články naleznete kromě mého blogu například na mitvsehotovo.cz nebo zenhabits.cz

4/ Začněte

Překonejte svůj odpor a pusťte se do toho. Jakmile to uděláte, zjistíte, že práce není tak hrozná. Pravděpodobně vás bude bavit mnohem víc, než bezcílné brouzdáním po internetu. Budete si říkat: „Proč jsem vlastně nezačal dřív?“

5/ Soustřeďte se

Jestliže jste již s prací začali, nedovolte, abyste se dostali zpátky do bludného kruhu brouzdání. Napadne-li vás zkontrolovat mailbox, Facebook nebo Twitter, zhluboka se nadechněte, řekněte si „NE!“ a myšlenku zažeňte.

TIP 2: Pokud používáte Google Chrome, od rušivých stránek vás spolehlivě ochrání výborný plugin Concentrate, sloužící k tvorbě blacklistu webů a jejich následné blokaci po vámi zvolený čas. Obdobný plugin nepochybně existuje také pro Firefox.

6/ Nenechte se rušit

Není nic horšího, než počítač upozorňující na každý nový email, zprávičku na Twitteru či status na Facebooku. Je velmi pravděpodobné, že s prvním upozorněním sklouznete zpět k bezcílnému brouzdání. Všechna upozornění si proto raději vypněte.

7/ Bavte se

Jestliže i přes všechnu svoji snahu nejste schopni pracovat, nevadí. Přečtěte si knihu, jděte si zaběhat nebo běžte na pivo. Nemějte výčitky a pořádně si to užijte. Zpět se vrátíte odpočinutí a s novou chutí do života.

To je ode mne pro dnešek vše. Pokud používáte nějaké další metody, které jsem v článku nezmínil, budu rád, podělíte-li se o ně v diskuzi.

Námět k diskuzi: Vypozoroval jsem, že nechuť do práce se u mě paradoxně projevuje poté, kdy dosáhnu nějakého většího cíle. Najednou mám pocit, že je vše hotovo, ostatní cíle jsou daleko a mě se nechce pouštět do jejich realizace. Máte to taky tak nebo jsem výjimka?

Oslovil vás článek? Hlasujte pro něj ZDE na Linkuj.cz a dejte vědět ostatním, že stojí za přečtení. Za každý hlas děkuji.

Typickou vlastností snílka – perfekcionalisty je touha znát pro každý problém to nejlepší řešení. A jelikož mu přesně to nabízí literatura osobního rozvoje, není divu, že se do ní zamiluje. V případě, kdy by si jednou za čas přečetl kvalitní knihu, poučil se z ní a své vědomosti využil při plnění úkolů, nebylo by na tom nic špatného. Problém snílků – perfekcionalistů ovšem je v tom, že literatura osobního rozvoje je jejich koníčkem a často také největším žroutem času. Místo aby přečetli jednu knihu a následně se soustředili na práci a osvojení nově nabytých znalostí, začnou hned číst knihu další, jejíž obsah se podobá té předchozí jako vejce vejci.

Vzhledem k motivačnímu účinku těchto knih není divu, že snílci věří ve svůj růst a brzké dosažení cílů. Bohužel, člověk může přečíst tisíce knih jak si uspořádat čas, získat úspěch a splnit své sny, ale dokud nezačne opravdu pracovat, jen stěží se tomu přiblíží.

Jak poznáte snílka – perfekcionalistu

• Je nerozhodný, stále hledá nejlepší způsob, místo aby začal něco dělat
• Své cíle neustále mění podle aktuální nálady/podle toho, co vidí u jiných/podle toho, co se mu zdá výhodnější
• Vzhledem ke sklonu měnit cíle není schopen dotahovat věci do konce
• Je netrpělivý; když vidí, že se nedaří, jde od toho
• Dělá jen to, čím si je jistý; nedokáže vystoupit z komfortní zóny
• Stále zkouší nové nástroje pro plánování času
• Nejčastěji ho zastihnete, jak čte knihu o osobním rozvoji nebo tento blog

Jak poznáte efektivního člověka

• Je rozhodný, neztrácí čas hledáním nejlepší cesty, spoléhá na svůj instinkt a zkušenosti
• Zná své cíle a mění je pouze na základě dlouhodobých pocitů
• Vzhledem ke sklonu na svých cílech tvrdě pracovat, je proměňuje v realitu
• Je vytrvalý; ví, že výsledků dosáhne, pouze když vydrží
• Často zkouší věci, které nikdy nedělal; rozvíjí tím své zkušenosti
• Plánování času má vyřešené a dál ho neřeší
• Nejčastěji ho zastihnete, jak tvrdě pracuje na realizaci svých snů

Osobně jsem přesvědčen, že to, zda je člověk snílek nebo efektivní jedinec, je z velké části vrozené. Neznamená to však, že s tím nemůže nic dělat. Ze všeho nejdůležitější je pro snílka uvědomit si na čem je a začít jednat. Dokud se nepřestane válet v knihách, hledat ideální nástroj pro správu času a snít o úspěchu, nikdy ho nedosáhne.

Poznámka autora: Ačkoliv to nemám nijak podložené, domnívám se, že právě snílek – perfekcionalista je typický čtenář literatury osobního rozvoje. Rození efektivní jedinci, kteří dosahují úspěchů přirozeně, totiž tuto literaturu nepotřebují.

S tím spojený problém je, že autoři, které psaní podobných knih živí, vám většinou neřeknou: „Přestaňte číst mé knihy a běžte něco dělat!“. Ta nejpodstatnější věc, že úspěchu lze dosáhnout pouze tvrdou prací, vytrvalostí a odvážnými rozhodnutími, je v knihách zdůrazňována zřídka. Pro snílka je to přitom zásadní zjištění.

A jak poznáte, zda jste snílek? Je to jednoduché. Zamyslete se, zda se opravdu přibližujete vytyčeným cílům nebo jen hledáte jak jich co nejrychleji dosáhnout. Čtete-li jednu knihu za druhou, přeskakujete praktická cvičení a zmínky o tvrdé práci, vytrvalosti a odvážných rozhodnutích raději ignorujete, je nejvyšší čas to změnit!

Začít běhat bylo tím nejlepším rozhodnutím, které jsem v nedávné době udělal. Dlouho předtím jsem se žádnému sportu nevěnoval, celý den trávil u počítače a můj největší sportovní výkon byla cesta do hospody. Nedostatek fyzického pohybu zapříčinil, že mě moje práce přestávala bavit, byl jsem unavený a znuděný stereotypem. Čím je můj stav mysli způsoben jsem nevěděl do doby, než jsem se náhodou dostal k myšlence začít běhat. Jakmile jsem poprvé vyběhl, všechno se změnilo.

Po prvních pár metrech jsem dostal neuvěřitelnou radost z pohybu a projel mnou intenzivní pocit volnosti. Představa, že jsem nespoutaný, všechny starosti nechávám za sebou a mohu běžet kamkoliv se mi zachce, mě doslova pohltila. Najednou nezáleželo na tom, že do zítřka musím stihnout práci pro důležitého klienta, nezáleželo na mých ostatních problémech. V tu chvíli jsem existoval jen já a svět kolem mě.

Běhu jsem věnoval veškerou koncentraci, a i když se to může zdát absurdní, odpočíval jsem. Když běžíte, soustřeďte se pouze na přítomnost. Vy, cesta a nějaký ten „power song“. Dejte všechno své úsilí do toho, abyste doběhli do cíle. Nezastavujte! Každý další krok bude bolet. Je to výzva! Dokažte si, že na to máte. Radost v cíli vás mnohanásobně odmění. Po doběhnutí si odpočiňte, dejte si sprchu a budete se cítit jako znovuzrození.

Dalším důvodem, pro který běh miluji, je podobnost s reálným životem. Když vás zaujme nová věc a „vyběhnete k cíli“, obvykle jste nadšeni. Nejraději byste jí věnovali všechen svůj čas. Až s přicházející únavou začíná vášeň opadat, postupně se z ní stává dřina a vy máte pocit, že své mety nikdy nedosáhnete. Jenže cíl se přibližuje. Nevzdáváte to. Doběhnete a přichází velké zadostiučinění. Vždy, když vydržím běžet až do cíle a uvědomím si, že stejným způsobem mohu dosáhnout čehokoliv, obrovsky mě to motivuje.

7 důvodů proč začít běhat

• Pocit volnosti – Svoboda, kterou okusíte po vyběhnutí je neopakovatelná. Umocnit ji můžete dobře volenou hudbou nebo načasováním běhu na dobu západu či východu slunce.
• Útěk od problémů – Všechny vaše problémy a povinnosti, necháte stranou. Soustředíte se na radost z pohybu a necháte svou mysl odpočinout. Až se vrátíte, dost možná najdete to pravé řešení.
• Zdraví – Tím, že pravidelně běháte, děláte hodně pro celé své tělo, ať už se jedná o srdce, oběhovou soustavu nebo vaši postavu.
• Seberealizace – Stanovte si své běžecké cíle a jděte za nimi. Nemusí to být rovnou maraton. Každý kilometr zlepšení vám udělá radost.
• Motivace – Dosahováním svých běžeckých cílů, jste motivování k dosažení těch ostatních. Běh vás navíc učí vytrvat.
• Zábava – Pokud s běháním chvíli vydržíte, již se do něj nebudete muset nutit. Stane se z něj zábava a vy se budete těšit, až zase vyběhnete.
• Klid – Běh bude možná jedinou částí dne, kterou strávíte sami se sebou. Užijte si to!

Tak co, začnete?

Původně jsem zakládal BadGuy.cz jako lehce provokativní IT zápisník, avšak po několika prvních článcích mi došlo, že přilákání čtenářů cílenou provokací není to pravé. Od přírody nejsem typ, který by rád provokoval a celkově mi tento styl neseděl. Vlastně celá IT tématika mě začala brzy nudit a blog jsem začal prokládat svými názory, šmrncnul trošku politiky a v poslední době zabrousil také do vod osobního rozvoje.

Jak vidíte, za necelých 8 měsíců existence blogu jsem vystřídal mnoho témat a vývoj to byl často překotný. Postupně se web dostal do situace, kdy má několik skupin čtenářů, z nichž každá očekává od článků něco jiného. A jelikož i můj náhled na svět se za těch 8 měsíců dost změnil, již nechci dál pokračovat tímto stylem. Cítím, že musím najít to správné téma a blog od základu změnit.

Proto se od nynějška zaměřím na růst, rozvoj a efektivitu s tím, že i nadále půjde o osobní blog. Nebudu předkládat zaručené recepty, jak změnit život k lepšímu ani jak mít vše hotovo. Místo toho se podělím o své vlastní zkušenosti, pochlubím svými úspěchy a rozeberu neúspěchy. Věřím, že pokud ve správném poměru namíchám osobní zkušenosti s obecně známými principy, může z dnes tuctového blogu vzniknout blog v českých poměrech jedinečný.

Takže co nového si slibuji od tohoto blogu? Nechci být žádným guru. Mým cílem bude naznačit, kudy kráčím a třeba tak někomu ukázat cestu.

Během doby, kdy GTD aktivně využívám k organizaci času, jsem vyzkoušel už několik aplikací pro správu úkolů, mimo jiné například Remember The Milk, Doit.im nebo GQueues. Po nějakém čase jsem však vždy zjistil, že práce s nimi mi nevyhovuje tak, jak jsem ze začátku myslel, přestával jsem je používat a postupně své úkoly přesouval jinam. Až nyní jsem objevil Nirvanu, která se mi zatím zamlouvá nejvíce a u které, doufejme, chvíli zůstanu.

Uživatelské rozhraní

Čím mě NirvanaHQ nejprve zaujala, je celkově velmi povedený design. Neobsahuje žádné rušivé prvky, je čistý, přehledný a přitom nikde nic nechybí. Pokud se podíváme na aplikaci blíže, zjistíme, že je metodou Davida Allena přinejmenším velmi inspirována a pro komplexní GTD systém obsahuje… Celý článek čtěte na Mitvsehotovo.cz >>

O tom, že se velké zpravodajské servery z reklamy těžko uživí, není pochyb. Proč tedy vydavatelé svůj obsah nezpoplatní? Jistě by to rádi udělali, ale jak zařídit, aby všichni čtenáři neodešli ke konkurenčnímu portálu, nabízejícímu obsah zdarma? Ideální by pro ně bylo, aby se stalo zpoplatnění běžným a zřídili ho všichni. K tomu je však nutné najít několik lídrů, kteří model úspěšně aplikují. Teprve poté je bude následovat celý trh.

Východiskem z bludného kruhu může být zpoplatnění unikátního obsahu, který konkurenční weby nenabízí a poté nenápadně zpoplatněnou zónu rozšiřovat. Kde ale má zpravodajský server exkluzivní obsah vzít? Způsob zpoplatnění v tomto článku nenastíním, jelikož ho neznám. Věřím však, že vydavatelé na to v následujících letech přijdou. Možná jim ukáže cestu Rupert Murdoch.

V naprosto odlišné situaci jsou odborné weby. Ty jsou mnohdy placené již dnes, a to kvůli tomu, že exklusivní obsah dokáží nabídnout. Zpoplatnění jim dovoluje psát vysoce kvalitní články, které by reklama uživila velice těžko a které si díky úzkému zaměření najdou své čtenáře.

Ať už bude zpoplatňování postupovat jakkoliv, jednoho dne s ním vydavatelé přijdou a změní tím celý internet. Již nebude vše volně dostupné, nebudeme moci bezstarostně surfovat a pročítat, co se nám zlíbí. Možná je trošku škoda, že budeme ochuzeni o spoustu zajímavých článků, za které platit zkrátka nechceme. Na druhou stranu jsme informacemi dnes přesyceni a otázkou je, zda všechny k životu potřebujeme.

A můj názor?

Lidé mohou říkat, co chtějí, mohou nadávat, protestovat. Nakonec však stejně o zpoplatnění rozhodne vydavatel, který má na to plné právo. Právem čtenáře je se rozhodnout, jestli zaplatí nebo odejde. Osobně, pokud bude obsah zajímavý a kvalitní, za něj zaplatím rád.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Pro vyřešení složitého stavu kolem nelegálního obsahu, bude zcela jistě zapotřebí ochoty všech stran. Myslím, že není možné porušování autorských práv zamezit pouze restriktivními opatřeními, ale na druhou stranu ani tím, že producenti dokáží obsah lépe prodat. Pozitivní i negativní motivace musí jít ruku v ruce a neméně důležitá je i celková změna smýšlení ve společnosti.

Věcí, která je nutná, přestože ji většina internetových uživatelů nemá moc v lásce, jsou restriktivní opatření. Věřím, že pomocí nich lze z velké míry sdílení obsahu porušujícího autorská práva omezit. Stačí přitom jen několik jednoduchých zásahů, jako zákonné ošetření provozu warez fór či serverů na úschovu dat (rapidshare.com a spol.) a jejich přinucení evidovat totožnost uživatelů (viz předchozí článek Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu). Dalším krokem by měl být zákaz samotného stahování a uchovávání nelegálního obsahu. Současná situace, kdy můžete hudbu či filmy beztrestně stahovat a jediné omezení platí pro nelegální software, takovému chování jedině nahrává.

Jak by se to dělat nemělo: Dnes na idnes.cz vyšel článek říkající, že Česká protipirátská unie slaví největší úspěch za poslední čtyři roky. Člověk by si řekl, čeho tak zásadního dosáhli? Podařilo se jim zavřít warforum.cz? Nebo uložto.cz? Nikoliv. Dopadli šestnáctiletého chlapce, který využíval nejasně stanovených pravidel ohledně autorsky chráněného obsahu a možná si ani nebyl vědom, že dělá něco nelegálního. Chápu, že zavření jednoho chlapce může působit jako výstraha pro ostatní. Přesto se mi takový postup nelíbí. Je důležité pravidla nejprve jasně stanovit a teprve v momentě, kdy si lidé řeknou: „Aha, teď už stahovat nemůžeme,“ lze přijít s ráznými postihy.

Kromě restriktivních opatření, která jsou nutná, je také potřeba, aby se internetu přizpůsobili vlastníci autorských práv. Troufám si tvrdit, že více jak polovina lidí dnes stahuje pouze proto, že je to nejjednodušší cesta, jak se k obsahu dostat. Jednoduché zakoupení hudby přes internet je v ČR pouhou fantazií. Ano, existuje několik obchodů typu ilegalne.cz, ale dostanete v nich ke stažení cédéčko s neotagovanými WMV soubory, které vaši mpétrojku asi moc nepotěší. A pokud byste si chtěli stáhnout hudbu třeba z iTunes, musíte, na rozdíl od stažení z rapidshare, porušit zákon. O online nakupování filmů se snad raději nebudu ani zmiňovat.

Domnívám se přitom, že není příliš těžké poskytnout obsah ve vysoké kvalitě online. Věřím, že jakmile se k tomu nějaký vydavatel odhodlá, přinese mu to nečekané zisky a další jej budou následovat.

Jak by se to dělat nemělo 2: Druhou ukázkou, jak by se to dělat nemělo, je pro mě Česká pirátská strana a pirátské strany obecně. Právo na duševní vlastnictví považuji za jedno z lidských práv a stavím ho rozhodně výš, než právo mít zdarma dostupné cokoliv mě napadne. Vyjádření: „Autorské a patentové zákony se musí buď radikálně změnit, nebo úplně zrušit,“ je pro mě nepřijatelné a volební program České pirátské strany bych se nebál v některých pasážích („Místo monopolu – tvořit spolu“) přirovnat k programu komunistickému. Ke komunistům internetového věku, kteří místo reálného majetku znárodňují duševní vlastnictví a jeho ochranu vracejí hluboko pod úroveň dnešní Číny.

O tom, že tendence zamezení porušování autorských existuje, není pochyb. Příklady mohou být zákon HADOPI ve Francii, který však byl sestaven velmi nešťastně a následně zrušen ústavním soudem, nebo kauza okolo Pirate Bay. Celkově podobné nahodilé zásahy považuji za nevhodné řešení. Nejprve je třeba rozsáhlá veřejná diskuze o nových pravidlech a teprve až vstoupí v platnost, je možné podle nich soudit. Soudit podle současných, takřka neexistujících zákonů nemá smysl.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

O tomto, díky kauze Prolux vs. Internet Info či zpřísňování diskuzí na zpravodajských serverech, žhavém tématu bylo napsáno již mnoho. Nebudu se proto zabývat úvahami, zda jsou v právu příznivci nebo odpůrci anonymní diskuze. Namísto toho zkusím předložit řešení.

Jádrem celého problému je absence pravidel pro určení zodpovědnosti za webový obsah. Provozovatelé se domnívají, že ručí pouze za vlastní obsah. Běžní uživatelé zase žijí v domnění, že mohou beztrestně psát cokoliv a svoji zodpovědnost si díky anonymitě neuvědomují vůbec. Ideálním řešením by proto podle mě bylo dát provozovatelům na výběr, zda odpovědnost za své uživatele přijmou nebo omezí jejich anonymitu a přesunou tak zodpovědnost na ně.

V případě omezení anonymity se pro identifikaci přispívajících nabízí ověření pomocí poštovní adresy. To ale skýtá několik komplikací. Doba ověření je příliš dlouhá a na provozovatele serveru klade postup příliš velké nároky. Ověření jako takové by proto měl zajistit stát a stejně jako zavádí datové schránky, přidělil by každému člověku ověřovací emailovou adresu, pevně spojenou s jeho jménem. Ta by mohla být vydávána třeba společně s občanským průkazem. Kdo by měl o ni zájem ihned, mohl by si na úřad dojít a zřídit si ji. Emailová adresa by pak sloužila k  jednoduchému ověření totožnosti na jakémkoliv webu.

Ověření totožnosti by však neznamenalo, že autor příspěvků bude bezpodmínečně kýmkoliv identifikovatelný. Uživatelé by nadále navenek vystupovali anonymně s tím, že jejich identitu by znal provozovatel webu, který by byl povinen poskytnout ji v případě potřeby příslušným úřadům.

Pokud by se provozovatel rozhodl pro druhou možnost a svým uživatelům umožnit plnou anonymitu, byl by za obsah odpovědný on. Musel by jej kontrolovat a evidentně závadný (urážky, rasismus, warez, atp.) odstraňovat.

Koncept má zcela jistě své nedostatky a nemyslím si, že jsem ho promyslel dokonale. V žádném případě se však nejedná o omezování lidských práv, jak často zastánci anonymního internetu tvrdí. Anonymita základním lidským právem není a nikdy nebyla. A svoboda slova? Ta zůstává. Pouze k ní přibývá také odpovědnost, stejně jako ve skutečném světě.

Ať už se k problému stavíte, jak chcete, určitá změna v této oblasti je nutná a dříve či později k ní dojde.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Dnešní internetový uživatel lze přirovnat k pračlověku s kyjem, který kráčí po lese, tu uloví mamuta, tam ukopne prašivku. Dělá zkrátka, co se mu zachce. Neexistuje nikdo, kdo by mu řekl, co dělat může a co ne. A když už přeci jen poruší jedno z mála pravidel, která pralidi mají, stačí nenápadně zmizet. Jeho identitu nikdo nezná, tak o co jde?!

Tato situace je způsobena především rozvojem internetu, který byl tak rychlý, že společnost zastihl nepřipravenou. Lidé pořádně nevědí, jak s internetem naložit, neuvědomují si jeho rizika a ani legislativa s ním příliš nepočítá. Logické však je, že to takto zůstat nemůže. Je jen otázkou času, kdy si internet společnost přizpůsobí, vštípí mu svá pravidla a on se promění.

Odhaduji, že do 10 let se dočkáme internetu, ve kterém budeme plně zodpovědní za své jednání a stejně jako ve skutečném světě budeme nuceni ctít zákonné i mravní zvyklosti.

Právě o mé vizi, jakými změnami bude internet procházet v následujících několika letech, se zmíním v sérii článků, které publikuji v příštích dnech. Mimo jiné se zamyslím nad internetovou anonymitou, odpovědností za obsah webu, porušováním autorských práv nebo nad zpoplatněním přístupu k informacím.

Věřím, že vás série článků zaujme a vyvolá zajímavou diskusi o těchto tématech.

Obsah seriálu

• Díl první: Konec svobodného internetu do 10 let?!
• Díl druhý: Odpovědnost za obsah aneb konec anonymního internetu
• Díl třetí: Konec nelegálního obsahu?!
• Díl čtvrtý: Za kvalitu se platí… i na netu

Místo abych problémy řešil, trávil jsem celé dny sledováním filmů, bezcílným flákáním na Facebooku, ponocováním a spánkem do pozdního odpoledne. Přestože má nespokojenost rostla a stále častěji jsem upadal do depresí, od problémů jsem pořád utíkal.

Až jsem jednou při brouzdání na internetu narazil článek Petra Máry o GTD. Zjistil jsem si víc a velmi mě to zaujalo. Getting Things Done mi jako time-managmentová metoda slibovala řešení nahromaděných problémů a Petr Mára vyhlížel jako prototyp spokojeného člověka bez starostí, užívající si života plnými doušky. Po zhlédnutí Digitu na téma GTD jsem se rozhodl, že metodu vyzkouším.

Pročetl jsem desítky článků včetně knihy „Mít vše hotovo“, vybral si vhodné pomůcky a pomalu začal budovat svůj systém. Postupně jsem jej vylepšoval a procházel různými nástroji od RTM přes Doit.im až k dnešnímu GQueues. Používané nástroje však nejsou zas tak důležité. Daleko důležitější je změna, která zasáhne vaši mysl, vaši práci, váš život.

Deprese odezněly a já přestal utíkat od svých problémů. Rychle jsem se zbavil povinností, u kterých jsem si uvědomil, že mi nic nepřináší. Školu, která mě nebavila, jsem opustil s vědomím, že za rok zkusím jinou, odpovídající mým představám. Začal jsem mnoho nových projektů, přijal nové zakázky, založil blogy MyMaemo.cz a BadGuy.cz, zlepšil pracovní proces a udělal nový web pro Web-project.cz. Najednou jsem zvládal mnohem víc úkolů a zároveň se zbavil špatného pocitu, že práce čeká, když jdu s přáteli na pivo.

Od té doby se GTD držím. Získal jsem kontrolu nad přítomností a začal hledět více do budoucnosti. Napadají mě dlouhodobé projekty a cíle, získávám nové pozitivní návyky. Když o tom tak přemýšlím, cítím se lépe než kdy dřív.

A pro koho článek píšu? Především pro ty, kteří jsou na tom podobně, jako já před šesti měsíci. Třeba to bude můj článek, na který narazíte jako já na článek Petra Máry. Třeba si budu moct na vašem blogu jednou přečíst titulek „Jak mi BadGuy změnil život“.

Když jsem zde psal před 2 měsíci o Doit.im, říkal jsem, že u něj nejspíš zůstanu. Během jeho používání jsem však zjistil, že ne vše běží jak má. Drag & drop funguje jen někdy, občas se aplikace zasekne a jednou jsem dokonce přišel po pádu Doit o několik vložených úkolů.

Přestože se jedná o jedno z nejlepších řešení pro Windows a až vyjde slibovaná verze 2.0, dám Doit určitě druhou šanci, před týdnem jsem přešel na GQueues.
Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Co nabízí GQueues

Jak už jsem uvedl v úvodu, GQueues je webovou službou nabízející velice přívětivé prostředí.  Uživatelské rozhraní je velmi jednoduché, přehledné a celkově na člověka působí příjemným dojmem. Jednoduchý vzhled aplikace však neznamená, že by postrádala důležité funkce. GQueues nabízí vše, co běžný uživatel potřebuje. Ať už je to funkční drag & drop řazení a přenášení úkolů, přidávání poznámek k úkolům nebo poměrně bohaté možnosti sdílení v týmu. Co velice oceňuji, je možnost tvorby podúkolů do libovolné úrovně. Díky ní se mi mnohem lépe daří rozdělovat úkoly na dílčí části typu jít támhle, zavolat tomuhle, udělat tamto. Pokud jste doteď nedokázali menší úkoly s více než jedním krokem rozkládat na jednotlivé akce, věřte, že podúkoly vám s tím pomůžou.

Další skvělou funkcí, kterou ocení především lidé používající pro plánování Google kalendář, je plná synchronizace GQueues s ním. Nejenže když vytvoříte v GQueues úkol a přiřadíte mu datum, objeví se vám v Google kalendáři, ale funguje to i opačně. Pokud vytvoříte, přejmenujete nebo přesunete položku v Google kalendáři na jiný termín, změna se automaticky provede také v GQueues. Je přitom jedno, jestli pracujete s přesností na den, nebo přiřazujete konkrétní hodinu. GQueues zvládá obojí.

Vkládání úkolů

Skvělé možnosti poskytuje GQueues také pro přidávání úkolů. Kromě klasického vložení přímo v aplikaci, nabízí vkládání pomocí emailu, IM zprávy (Google Talk), což je podle mě bezkonkurenčně nejrychlejší možnost přidání úkolu z mobilu, přes webovou aplikaci pro iPhone a Android (při použití Hide User Agent také Maemo*) nebo přes zmiňovaný Google kalendář. Co však považuji za velice praktické, je možnost přidání úkolu přímo z prohlížeče pomocí bookmarku (záložky). K takto vloženému úkolu se totiž automaticky přiřadí www adresa, což je dokonalé například pro úkoly týkající se emailů nebo článků na webu.

*Poznámka: Více o synchronizaci Google kalendáře, GQueues a Nokie N900 naleznete v článku ‘Synchronizace kalendáře, úkolovníku a Nokie N900‘ na MyMaemo.cz.

Závěrem

Pokud bych se měl zaměřit na zápory GQueues, byla by to především absence offline přístupu (pokud by zapracovali na podpoře Google Gears, bylo by to ideální), dále pak občasné delší prodlevy při přecházení mezi seznamy.

Ač by se mohlo zdát, že GQueues je aplikací od Googlu (přihlašování přes Google účet, propojení s Google kalendářem, téměř dokonalá služba), bohužel tomu tak není a autoři aplikace nemají s Googlem nic společného. Na aplikaci se stále pilně pracuje, vychytávají se chybičky a přidávají nové funkce. Stejně by ale bylo nejlepší, kdyby ji Google koupil

Přestože se jedná o pouhý sen a realita je úplně jinde, základní zůstává. Kdo se nezajímá o politiku a dělá mrtvého brouka, nemůže odvrátit Velký krach, světový hladomor ani vysoké daně. O politiku se zajímám i přesto, že ostatní od ní odklánějí zrak a označují ji za prohnilou. Bez aktivní snahy o změnu totiž zůstane prohnilá navždy. V tomto článku bych proto chtěl nastínit, jak je možné se na změně politiky aktivně podílet.

Krok 1 – Nebýt vůl a volit

Vždy existuje lepší možnost než nevolit. Pokud považujete současnou politickou reprezentaci za hnůj, nechcete volit prase bradavičnaté ani falešný a prázdný topol, proč nejdete volit menší, třeba i neparlamentní stranu? Váš hlas sice bude mít nižší hodnotu a možná i propadne, ale aspoň se snažíte něco změnit. Navíc vám to dává důležité právo – právo nadávat na politiku. Pokud nevolíte, nezbude vám nežli držet hubu.

Krok 2 – Založit vlastní stranu

Neexistuje žádná politická strana, kterou byste byli ochotni volit? Založte si vlastní. Podmínky pro založení politické strany nejsou v České republice přísné a svými názory tak opět přispějete k tolik potřebné změně.

Poznámka: Společně s Elensarem již nějakou dobu založení politické strany zvažujeme. Naše aktuální plány jsou založit stranu v takovém termínu, abychom stihli kandidovat za dva roky v krajských volbách. Stranu nebudeme zakládat za účelem volby vyhrát, ale proto, abychom získali potřebné zkušenosti, zjistili, jak věci chodí a v budoucnu mohli opravdu něco změnit.

Krok 3 – Říct o sobě světu

Abyste byli zvoleni a mohli věci skutečně měnit, je třeba dát lidem vědět, že existujete. Zde už je zapotřebí poměrně velké úsilí. Napadají mě pouze dvě cesty. Tou častější je být úspěšnou, veřejně známou osobností, tou méně častou mít geniální volební program a dobrou (neznamená nutně drahou) předvolební kampaň.

Krok 4 – Stát se hlasem lidu

Být zvolen je vlastně úspěšným vyústěním předchozího kroku. Lidé vám uvěřili, vsadili na vás a očekávají změnu. Nejdůležitější nyní je nezklamat očekávání. Pokud nechcete být zvolen poprvé a zároveň naposledy, nesmíte ustoupit ze svých zásad, nenechat se zlákat ke korupci ani populismu. Je třeba se nadále držet svých názorů. Pokud vás díky nim lidé zvolili, nejspíš o ně mají zájem.

Krok 5 – Získat moc

Možná to zní negativně, ale bez dostatečné moci a vlivu to opravdu nejde. Pravděpodobně bude trvat poměrně dlouho, než se stanete hejtmanem, předsedou vlády nebo prezidentem Evropské Unie. Jakmile toho dosáhnete, můžete začít měnit svět.

Poznámka 2: Pokud mluvím o změně, tak tím mám na mysli změnu v souladu s demokratickými principy. Demokracie by rozhodně neměla být potlačena na základě „vyššího dobra“ či čehokoliv jiného. Btw. Doufám, že tak článek nevyznívá.

Krok 6 – Změnit svět

Nyní jste to vy, kdo hýbe věcmi. Vy rozhodujete co dělat, aby byl výsledek nejlepší. Vy navrhujete, jak řešit konflikty. Vy vymýšlíte, jak se vypořádat s globálními problémy. Vy měníte svět k lepšímu.

Krok 7 – Řídit vesmír aneb zpátky do říše snů

Jste ředitelem vesmíru. O budoucnosti kosmu vedete jednání s Bohem. Je pouze na vás a vašich schopnostech kolik bude mít den hodin, jakým směrem se má otáčet Země či zda dokážete odvrátit Velký krach. Lidé k vám vzhlíží a upínají veškerou naději. Vy jste pro ně všechno a oni jsou vše pro vás. Nesmíte je zklamat.

Závěrem

Osobně jsem se zatím do politiky aktivně nepustil (ano, volím). Nevím přesně, jak to chodí, ani co vše budu muset pro založení strany udělat. Jelikož jsem ale inteligentní člověk s jasnými cíly, vím, že pokud se tomu začnu věnovat, získám potřebné zkušenosti a doberu se úspěchu. Stejně jako jinde i zde platí, že pokud něco opravdu chcete, dokážete to.

Varování: Článek je psán do jisté míry s nadsázkou. Opravdu nechci rozhodovat, kolik bude mít den hodin ani jakým směrem se má otáčet Země. Pokud jste to nepochopili, může vám článek přivodit pocity méněcennosti.

Článek „Logo za 21000 aneb srážka s blbcem“, ve kterém jsem se dostal do sporu s jistým exotem a pobavil tak značnou část IT komunity, mi potvrdil známou pravdu, že o kontroverzní článek je vždy největší zájem. Jeho uvedením jsem dvojnásobně překonal rekord návštěvnosti blogu, četnost komentářů i veškerá má očekávání. Přesto jsem večer po jeho uvedení neměl dobrý pocit. Nešlo o to, že bych se domníval, že jsem někomu ukřivdil, nebo že bych s názory uváděnými v článku nebyl ztotožněn. Bál jsem se stopy, kterou po sobě na internetu zanechávám.

Článek ve mně vyvolal otázku, zda mohu na svém blogu, který je naprosto jasně spojen s mou osobou, svobodně publikovat názory bez ohledu na to, jaký budou mít důsledek na mé podnikání. Přemýšlel jsem o dopadu článku, pokud by jej četli moji klienti či obchodní partneři. Co když budou s tím exotem soucítit a mě budou mít za agresivního, namyšleného bloggera?

Podle mého chápání je blogování jedinečný způsob sdílení informací, který nemá obdoby. Díky tomu, že mezi pisatelem a příjemcem sdělení neexistuje prostředník, zůstává informace naprosto nezkreslena. Blogování považuji za absolutní možnou svobodu a právě v tom, že mohu svůj ničím nezkreslený názor sdělit veřejnosti, je jeho síla. Otázkou však zůstává, zda mi využití této síly přinese více škody nebo užitku. Pokusím se nad tím v několika následujících řádcích zamyslet.

Pokud bych se ohlížel, zda můj blog bude číst potenciální klient, rozhodující se na základě mých článků o navázání spolupráce, nemohl bych napsat vůbec nic. Už tím, že na můj Twitter napíšu „Ti co volí Paroubka, se patrně domnívají, že slovo vůl je od slova volit.“, bych mohl teoreticky přijít o 28% zákazníků, kteří si status přečtou. Nejdůležitější otázkou tedy je, zda mám vůbec zájem o klienta, který s mými názory zásadně nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že se výrazně liší náš osobní pohled na svět, je velice nepravděpodobné, že v pracovních záležitostech bychom se shodli. Totéž co pro klienty platí i pro obchodní partnery. Beru to zkrátka tak, že člověk, který si přečte můj blog a usoudí, že jsem debil, není hoden spolupráce se mnou. O takovém člověku bych nejspíš také usoudil, že je debil a s debily já nespolupracuji.

Po uvědomění si tohoto závěru, vnímám svůj poslední článek opět v dobrém světle a i nadále jsem připraven psát cokoliv, co mě napadne a co si myslím. Nepřemýšlet o tom, co na článek řeknou lidi, by podle mě měla být zásada každého dobrého bloggera. Takové přemýšlení je totiž cenzura jako každá jiná a připravuje bloggera o onu obrovskou dávku svobody, kterou mu blog nabízí.

A co vy? Spojujete blog se svým jménem? Přemýšlíte, jaké důsledky pro vás mohou v budoucnu vaše články mít?

Na adrese @badguycz/usti jsem proto vytvořil seznam Twitteristů – Ústečáků. Pokud mezi ně patříte a nápad se vám líbí, napište mi prosím o zařazení do seznamu v komentářích pod článkem, případně mě kontaktujte jiným způsobem.

Tento seznam přinese jeho členům několik výhod, ať už to jsou aktuální informace z města nebo třeba navázání nových přátelství. Tak doufám, že se přidáte a těším se na vás!

Pokud nejste Ústečáci, nevadí. Můžete začít sledovat alespoň můj Twitter účet.

Jedná se o multiplatformní aplikaci běžící na Adobe Air, která je de facto kopií aplikace Things. Nedosahuje samozřejmě všech kvalit Things a na Macu pravděpodobně Doit využití nenajde. Pro nás spokojené windowsáře je to ale dar z nebes. Uživatelské rozhraní Doit.im je jednoznačně nejpřívětivějším mezi GTD aplikacemi pro Windows a používání aplikace je celkově velice pohodlné.

Doit.im je kompletně přizpůsobené pro GTD, takže ho nemusíte složitě „ohýbat“ jako většinu webových aplikací. Umožní vám jednoduchý sběr informací, ke kterým můžete přiřadit kontexty, příslušnost k projektu, poznámky, datum dokončení, upomínku nebo opakování. V aplikaci pak můžete zobrazit další kroky, dnes, zítra, kalendář, někdy/možná nebo jednotlivé projekty.  Ve všech kategoriích můžete kroky dále filtrovat podle přiřazených kontextů. Jediné, co mi v tomto směru chybí, je kategorie čekám na, která však lze snadno dotvořit pomocí kontextů.

Aplikace podporuje také jednoduché sdílení s přáteli nebo synchronizaci s Google kalendářem. Veškerá data vložená do Doit jsou synchronizována se serverem, takže můžete své seznamy používat na více počítačích, ale i mobilních telefonech. Momentálně existují aplikace pro Android a nově také pro iPhone (Aplikace pro Maemo se asi jen tak nedočkám).

Přestože několik málo funkcí chybí, jedná se o velice dobrou a přehlednou GTD aplikaci. Navíc je stále ve vývoji a v březnu se můžeme těšit na verzi 2.0, ve které se dočkáme mnoha vylepšení, jako například HTML verze, přepracování uživatelského rozhraní, zlepšení správy projektů, rozšíření poznámek, včetně přikládání obrázků a příloh nebo přidávání úkolů prostřednictvím emailu.

Doit.im je v současnosti nejlepší GTD aplikace pro Windows a určitě stojí za to vyzkoušet. Nebo snad znáte lepší?

// Aktualizace: V květnu opravdu přišlo slibované Doit.im 2.0. Jedná se pouze o webovou verzi, což není problém, ale celkově mi nějak nesedí. Pokud bych měl dnes doporučit nějakou aplikaci, byla by to NirvanaHQ, popřípadě GQueues.

Note: There is a poll embedded within this post, please visit the site to participate in this post's poll.

Poslouchejte podcasty s Jablíčky i Wokny

Jelikož podcasty byly původně určeny pro iPod, nabízí Apple jejich nativní podporu pomocí iTunes. Pokud však výrobky Apple nejsou vašimi favority, nemusíte zoufat. V dnešní době můžete podcasty poslouchat na jakékoliv platformě. Zde jsou moje tipy:

• Programy pro Windows: ziePOD, RSSRadio
• Program pro Linux: gPodder
• Program pro Maemo: gPodder
• Více programů, včetně dalších platforem naleznete v  rozsáhlém seznamu na podcastingnews.com

Bída českých podcastů

Jak jsem psal již v článku 11 českých podcastů, které stojí za to, v Čechách podcasting zatím příliš rozšířený není. Největším zdrojem je pravděpodobně Český rozhlas, následován dalšími rádii. Moje tipy na české zdroje jsou následující:

• Digital Universe – jediný, alespoň trochu kvalitní, katalog českých podcastů
• Pořady Českého rozhlasu – velmi kvalitní zdroj, obsahující podcasty téměř všech pořadů ČRo
• Evropa 2 – mírně přiblblé podcasty nejen z vysílání Evropy 2
• Pořady Frekvence 1 – kromě klasických podcastů nabízí Frekvence 1 také několik videocastů
• Podcasty Ráááádia Impuls – zde jsou pravděpodobně nejzajímavější Impulsy Václava Moravce
• Fajn North Music – podcasty severočeského komerčního rádia
• Express – podcasty rádia Express
• Google + weby dalších rádií

Zahraniční podcasty

Na rozdíl od českých podcastů, je zahraničních neuvěřitelně mnoho, takže pokud umíte anglicky, je určitě z čeho vybírat. Zde je několik zdrojů:

• BBC podcasts – téměř všechny pořady BBC ve formě podcastů
• Odeo.com – přehledný katalog obsahující přes 4000 podcastů seřazených do kategorií
• PodcastNation – obsáhlý katalog britských podcastů
• PodcastBlaster – katalog obsahující údajně přes 100 tisíc podcastů

Máte další zajímavé zdroje nebo oblíbené podcasty? Podělte se v komentářích

Co je to podcast?

Jak říká wikipedie: „Jde o zvukové nebo video záznamy, které autor umísťuje na internet v podobě souborů a odkazuje na ně v uzpůsobeném RSS feedu. Ten pak specializovaný program průběžně monitoruje a nové podcasty stahuje do přehrávače.“

V praxi to znamená, že si do programu přidáte podcasty, které chcete sledovat a ty pak máte kdykoliv po ruce. Ve chvílích volna tak můžete poslouchat zpravodajství, vaše oblíbené pořady nebo třeba sledovat Digit.

Mé oblíbené podcasty

Jak jsem již psal, českých podcastů není mnoho. Anglických je zase příliš mnoho a nestihl jsem zatím vybrat ty opravdu kvalitní. Zatím vás tedy seznámím s mými oblíbenými českými podcasty:

Počítače, internet

• Digit.cz – Chlapce z Digitu předpokládám, nemusím příliš představovat. Jedná se o nejznámější český video podcast nejen o moderních technologiích. Úvádějí ho dva čeští geekové, spokojení Apple uživatelé a internetové celebrity – Honza Březina a Petr Mára. Pokud zatím Digit nesledujete, děláte chybu a určitě doporučuji ji napravit:-)
• Týden Živě – Další velmi povedený videocast, ve kterém redaktoři serveru Živě.cz každou neděli diskutují o IT událostech posledního týdne.
• hPod – Český podcast serveru Hrej.cz nejen o počítačových hrách. Zatím jsem slyšel pouze jeden díl a hry navíc nejsou mým šálkem kávy. Nemohu tedy soudit, ale přesto si myslím, že pařani tento podcast ocení.

Zpravodajství, publicistika

• Ozvěny dne – Večerní souhrnná zpravodajská relace Českého rozhlasu 1
• Nad věcí – Čtyřicetiminutový publicistický pořad, do kterého si moderátoři Českého rozhlasu každý všední den zvou zajímavé hosty.
• Impulsy Václava Moravce – Pondělní a čtvrteční pořad rádia Impuls, ve kterém se Václav Moravec ptá svých hostů především na politickou situaci.

Ostatní podcasty

• Happy Tree Friends – Známý animovaný seriál o roztomilých lesních zvířátkách ve formě videopodcastu
• Odvážné palce – Kvalitní český podcast ze světa filmu
• Evropa 2 – Best of Ranní show – Krátké sestřihy těch nejvtipnějších průpovídek Leoše Mareše a Patrika Hezuckého
• Zpátky do minulosti – Leoš Mareš a Patrik Hezucký vykládají události tak, jak se doopravdy staly.
• Jan Kraus a blondýna – Štiplavé poznámky Jana Krause k současnému dění (dostupné video i audio)

Tak to by byly mé oblíbené podcasty. Pokud jste podcastingem dosud nedotčení, doporučuji ho vyzkoušet. Je to pohodlné a velmi rychle si na to zvyknete

Přečtěte si také můj druhý článek o podcastech, ve kterém se dozvíte, kde hledat další podcasty a jaké programy pro sledování podcastů používat. Pokud máte tipy na další zajímavé podcasty, ať už české či zahraniční, podělte se o ně v diskusi.

Nějaký čas vše běželo ok, já jsem registroval u HOSTING90 několik domén měsíčně, oni dostávali svých závazků. Byl jsem zkrátka spokojeným zákazníkem. V Červnu nastal první problém. HOSTING90 nabídl 50ti procentní slevu běžným zákazníkům a podrazil tak své dealery včetně mě. I přes to, že jsem měl vlastní corporate identity (moji zákazníci neměli poznat, že se obchodu účastní HOSTING90), si stojím za tím, že to byl podraz.

Corporate identity totiž nebyla dokonalá. Chybová hláška 404 v základu obsahovala logo HOSTING90, SQL server se jmenoval h90-mysql1 a jednou dokonce poslal HOSTING90 email o úspěšném převodu domény na email klienta místo mého. Samozřejmě, že jsem rázem měl na telefonu rozhořčeného zákazníka, který mi nadával do podvodníků a chtěl  50ti procentní slevu také. To vše byly jen malé nedostatky, které jsem v klidu řešil s podporou HOSTING90. Větší problémy měly teprve přijít.

Dnes jsem již své problémy vyřešil přesunem většiny webů jinam. Používám hosting WEDOS a nemůžu si ho vynachválit. Nízké ceny, rychlý hosting, kvalitní podpora… Více v mém článku: Zkušenosti s Wedos: jednoduše boží hosting

V průběhu prázdnin jsem spustil dva weby běžící na redakčním systému Joomla a záhy mi začala chodit varování o překročení jakéhosi limitu procesorového času. Trochu jsem se o to zajímal a nenašel jsem jiný hosting, který by takovéto limity měl (Jak jsem se dnes dozvěděl od podpory, je to jejich specialita, na kterou jsou asi náležitě pyšní.). Takhle to šlo nějaký čas. Občas se limit pro daný den přiblížil maximu, druhý den byl při stejném vytížení zase na minimu. Říkal jsem si, že Joomla je poměrně náročný systém a čekal jsem, jak se to vyvrbí.

V prosinci jsem u HOSTING90 zaregistroval doménu MyMaemo.cz a spustil na ní web běžící na WordPressu. Překvapením pro mě bylo, když mi přišla výstraha i pro tento web. Pak bylo měsíc vše v pořádku i přesto, že návštěvnost o té doby několikanásobně vzrostla. Dnes ráno se vzbudím a koukám, že web MyMaemo.cz byl odstaven!

Kontaktuji tedy podporu HOSTING90 a chci problém řešit. Dozvídám se však, že jejich problém to není, mám stránky lépe optimalizovat nebo si zaplatit vyšší program. Zkrátka žádná snaha jakkoliv pomoci.

Opravdu nevím, proč na webu uvádějí, že u nich bezproblémově běží open-source systémy, včetně Joomly a Worpressu, když to, podle mých zkušeností, není pravda. Navíc nejsem jediný. Stačí do Googlu zadat „HOSTING90“ nebo „100% limitu procesorového času“ a najdete další případy.

A jak to budu řešit?

Zaplacené peníze za hosting mi sice nevrátí, ale jelikož s arogantní podporou hostingu90 není žádná řeč a pohár mé trpělivosti již přetekl, vezmu své domény a odejdu k jinému poskytovateli. Nejspíš zvolím nějaký multihosting a pevně doufám, že mé zkušenosti budou výrazně lepší. Na to jak profesionálně HOSTING90 z počátku vyhlížel, mě jeho přístup k problémům velice zklamal.

*Obsah článku tvoří mé zkušenosti a subjektivní názor, jeho cílem není HOSTING 90 poškodit. Hostovat tam nikomu nebráním, ale já bych do toho znova nešel.

Pohled z druhé strany: níže v komentářích se Hosting90 vyjádřil takto:

Dobry den,
male vyjadreni i z druhe strany:

1.) K tem chybovym hlaskam v ramci corporate-idnetity. Pokud ji nenastavite u sveho dealerskeho uctu sve vlastni, coz muzete, jsou pouzity nase defaultni. V zadnem pripade se tedy nejedna o zavadu na nasi strane.

2.) K provozu toho WordPressu – v nasi napovede na strankach je jasne uvedeno ze pro WordPress doporucujeme nektery z cachovacich pluginu jinak se Vam muzes stat ze pri vetsi navstevnosti opravdu prekrocite limit. Nejprvne budete na tuto skutecnost automatem upozornen – web je odstaven az pote co tato upozorneni ignorujete a nam nezbyva jina moznost. Snazime se garantovat maximalne kvalitni sluzbu vsem klientum a proto nemuzeme tolerovat provoz jednoho webu ktery by omezoval rychlost ostatnich.

A odkud loupete banán vy? Od stopky, od bubáka, od prostřed nebo ho snad jíte i se slupkou? Pochlubte se v komentářích…

PS: Teď mě tak napadá, jak asi loupe banán Mgr. Radovan Kaluža?

A co plánuji do roku 2010?

Pracovní výzvy

Jelikož jsem se rozhodl pár méně úspěšných činností s koncem roku ukončit, plánuji rozjet několik nových. Nápadů mám opravdu mnoho, a i když jsou dobré, většina jich realizována nebude. Výzvy a plány, které jsem odhodlán v roce 2010 realizovat, jsou tyto:

• Spolupráce s jednou z předních internetových agentur na pozici SEO konzultanta
• Úspěšný rozjezd rodinného eshopu
• Vytvoření české Maemo komunity okolo webu MyMaemo.cz
• Vytvoření úspěšného blogu BadGuy.cz
• Získání nových pracovních zkušeností a kontaktů
• Pokračování v již zaběhnutém podnikání

Osobní výzvy

Jak už jsem se zmínil, mou největší chybou v roce 2009 byl výběr vysoké školy, s kterou jsem v mnoha ohledech nebyl spokojen. Napravit tuto chybu je mým největším cílem. Toto jsou mé osobní plány pro rok 2010:

• Dostat se na Karlovu univerzitu, Fakultu sociálních věd, obor Marketingová studia a PR
• Zdokonalit se v anglickém jazyce a milionu dalších věcí
• Koupit si nové auto
• Cestovat. Momentálně mám v roce 2010 v plánu tři pobyty v zahraničí.
• Užívat si života ještě více než v roce 2009

A co budu dělat na Silvestra?

Oslavím ho se svými přáteli a do nového roku vstoupím s úsměvem. Jsem přesvědčen, že rok 2010 bude plný úspěchů a příležitostí nejen pro mě, ale také pro vás, čtenáře tohoto blogu.

Jsem freelancer a nestydím se za to

Důvod, proč nechci budovat firmu, je jednoduchý. Být úspěšný freelancer je pohodlnější a praktičtější než mít úspěšnou firmu. O svém životě si rozhoduji sám, nejsem k ničemu vázaný, za nikoho zodpovědný, jsem dostatečně zajištěný, cestuji a užívám si života.

Vybudování úspěšné firmy oproti tomu přináší zodpovědnost za její zaměstnance, neustálé dohlížení, zda vše funguje a tvrdou práci 12-15 hodin denně. Těžce vydělané peníze je nutné cpát zpět do firmy a stále hrozí, že se plány sesypou a skončím v dluzích. To vše kvůli vizi, že jednou firmu prodám za spoustu peněz.

Na budování firem nejsou podmínky

Dnešní podmínky navíc vybudovat IT firmu takřka nedovolují. Když porovnáme internetovou realitu nyní a v devadesátých letech, zjistíme, že současný internet má úspěšných firem dost. Zavedené firmy mají dostatečný kapitál a nováčky mezi sebou vidí jen velmi nerady. Tenkrát před deseti lety bych vybudování firmy možná také zvažoval.

Složení současné IT generace

Dalším důvodem, proč současná generace nebuduje firmy, je její složení.

Studenti

Díky dnešní dostupnosti internetu je z velké části tvořena studenty, kteří si chtějí jen přivydělat a o svém budoucím směřování nemají žádné potuchy.

Flákači a lamy

Dále ji tvoří flákači a lamy, kteří se snaží vydělávat na affiliate programech, MFAčkách, SEO šamanství, atd. Právě o těch je myslím článek. Nicméně zaměňuje tyto flákače s celou generací, která se podnikání v IT seriózně věnuje.

Nezávislí profesionálové

Poslední část současné IT generace tvoří lidé jako já, freelanceři, kteří mají svou stálou klientelu, dostatečné příjmy, pohodlný život a vůbec žádný důvod zakládat větší firmu. Ne, že by nechtěli nic dokázat, ale stačí jim to dokázat pod svým jménem.

Nikoliv zkurvený, ale lepší přístup k životu

Rozdíl mezi současnou a předchozí generací je tedy hlavně v jejich myšlení a přístupu k životu. Zatímco předchozí generace se roky dřela, aby vybudovala velkou úspěšnou firmu, současná generace podniká sama za sebe. Není přece třeba živit desítky zaměstnanců, stačí živit sebe, mít méně starostí, více volného času a svobodu.

Doplňky, které mě zaujaly, jsem samozřejmě hned vyzkoušel. Pojďme se na ty nejzajímavější podívat:

1/ Chromed Bird

Chromed Bird je jednoduché Twitter rozšíření. Najdeme zde poslední statusy, možnost přidat příspěvek a zkracovač URL. Podobných rozšíření pro Twitter je mezi doplňky mnoho, mně se nejvíc zalíbilo toto.

2/ Facebook for Google Chrome

Facebook for Google Chrome je, jak je z názvu patrné, rozšíření pro Facebook. Najdete tu kanál aktuálních zpráv, vaši zeď a možnost přidat status nebo komentovat příspěvky. Doplněk mě opět zaujal jednoduchostí a přehledností. Nenajdete tu Chat, ale ten mi nechybí, právě naopak.

3/ RSS Subscription Extension

RSS Subscription Extension umístí do adresního řádku ikonku pro snadné přidání RSS zdroje. Doplněk podporuje čtěčky Google Reader, iGoogle, Bloglines a My Yahoo. Velmi praktické.

4/ Chrome Milk

Chrome Milk je rozšíření mého oblíbeného GTD úkolníčku Remember The Milk (někdy o něm určitě napíšu). Umožňuje náhled aktuálních úkolů i přidávání úkolů nových. V nastavení doplňku lze vybrat 3 možnosti zobrazení.

5/ Chrome Preview

Chrome Preview je doplňek přidávající náhled stránky do vyhledávání Googlu. Sice jsem si již zvykl, že v Googlu náhledy nejsou, ale jelikož jsem vyrostl na Seznamu, rád jsem rozšíření nainstaloval.

6/ Chrome SEO

Chrome SEO je první vlaštovkou mezi SEO a vývojářskými nástroji. Předpokládám, že další se objeví co nevidět.

7/ Google Mail Checker

Google Mail Checker ukazuje, kolik máte ve schránce nepřečtených zpráv. Osobně mail checkry nemám rád, protože odvádějí pozornost od práce. Ale někomu se třeba bude tento doplněk líbit.

8/ Google Translate

Google Translate přidá do prohlížeče ikonku pro překlad do libovolného jazyka. Pro ty, co neumějí anglicky, je doplněk Google Translate jako dělaný.

9/ Google Quick Scroll

Google Quick Scroll je jakýsi pomocník ve vyhledávání, přímo od Googlu. Po přechodu z vyhledávání na danou stránku vás doplněk nasměruje přímo na hledanou frázi.

10/ Concentrate

Odvádějí vás neustále od práce stránky jako Facebook či Twitter. V doplňku Concentrate si můžete vytvořit blaclist a následně nastavit čas, po který vám toto rozšíření nedovolí dané stránky navštívit.

Zajímavých doplňků a rozšíření by se našlo mnohem víc. Toto jsou ty, které jsem zatím stihl vyzkoušet. O dalších budu průběžně informovat na svém Twitteru.

Pokud máte také tipy na užitečné doplňky, podělte se o ně v diskuzi.

Nokia N900. Po dlouhé době zajímavý telefon od Nokie. Zcela nové ovládání, špičkové funkce, obrovský zájem veřejnosti. Jenže N900 není a nejspíš dlouho nebude.

Pro ty z vás, kteří by Nokii N900 neznali, uvedu, že se jedná o špičkový mobilní telefon s dotykovým displayem, hardwarovou klávesnicí a operačním systémem Maemo 5. Její uvedení na trh předcházela poměrně silná reklamní kampaň i zájem odborných médií. V budoucnu by systém Maemo 5, který je postaven na linuxovém jádru, měl zcela nahradit Symbian. Kousek je to tedy opravdu přelomový.

Testování N900 na Facebooku

Říkal jsem si, že N900 si nemohu nechat ujít, i když fanoušek Nokie rozhodně nejsem. Zapojil jsem se tedy do soutěže o testování Nokie N900 na Facebooku. Bohužel jsem zjistil, že Nokia není schopná sehnat dostatek mobilů ani k testování, tudíž se jednotlivá soutěžní kola konají v obrovských časových rozestupech. Před Vánoci se stihlo pouze brněnské a pražské. Rozhodl jsem se proto, že si Nokii N900 raději rovnou koupím.

Nokia eshop a čachry s N900

Přednostně Nokii N900 prodává oficiální Nokia eshop a Alza.cz. Nejdřív jsem ji chtěl objednat na Alze, ale nakonec jsem si řekl, že oficiální shop bude přece jen rychlejší. Objednal jsem a druhý den mi volala paní z prodejny v Ústí nad Labem, že Nokie vůbec nejsou a měli by být v průběhu čtrnácti dnů.

Dnes volala znovu. Popravdě řečeno moc nevím, co říkala, jelikož signál byl fakt mizerný. Jasně jsem ale slyšel slovo leden, a že dřív nebudou, jedině snad v OC Flóra.

Z nabídky Nokia eshopu N900 také zmizela, i přesto, že ještě včera uváděli dobu expedice 1 den. Tak je to bohužel celou dobu. Chvíli tam je, chvíli ji nenabízejí vůbec. Nokia eshop tedy ne.

Dnes jsem zkusil objednat u Alzy. Mají tam napsáno, že bude skladem 14. prosince, tak jsem zvědav. Moc tomu nevěřím.

Proč Nokia není Apple a N900 iPhone?

Při čekání a marném shánění N900 jsem si uvědomil, v čem je Apple a jeho iPhone tak silný. Nejde o reklamní a mediální kampaň, tu umí Nokia taky. Jde o to, že Apple je schopný mít iPhone na skladě a své zájemce uspokojit. Věřím, že kdyby Nokia nedělala reklamu na něco, co nedokáže dodat a N900 na skladě měla, mohla by sklízet téměř stejný úspěch.

Fronta není pouze nešvar komunismu

I když jsem si to dřív myslel, zjišťuji, že tomu tak není. S Nokií N900 jsem na nedostupnost zboží nenarazil poprvé. Vzpomínám, jak jsem kdysi marně sháněl úžasný Siemens SX1 nebo před pár lety zbrusu novou grafickou kartu Nvidia 8800GT. Nicméně odpovědi obchodníků typu „Nemáme a nevíme, kdy budeme mít“, mě stále dokáží pořádně vytočit.

Jakmile budu Nokii N900 mít doma, těšte se na blog & fórum MyMaemo.cz

V čem spočívá síla linkbaitingu?

Jedná se o vytváření obsahu, který čtenáře něčím zaujme nebo překvapí. Čtenář je po přečtení naštvaný, pohoršený, pobavený, (doplňte, co chcete)a odkaz pošle svým přátelům. Povědomí o vašem obsahu a odkazy na něj tak rostou geometrickou řadou.

4 strategie linkbaitingu

„Aby obsah zaujal, musí být jedinečný. Musí působit na emoce nebo být přínosem.“

1/ Kontroverzní linkbaiting

Kontroverzní linkbaiting je nejjednodušší metodou pro ty, kteří mají netypické názory, vysoké sebevědomí a chuť diskutovat. Spočívá především v tom, že většina lidí nebude s vašimi názory souhlasit, bude vám oponovat a myslet si o vás, že jste blbci. Přesto se k vám budou stále vracet, aby zjistili, co jste zase zplodili za kravinu. Reklama, kterou vám tito lidé dělají je především negativní. I to je ovšem druh reklamy a vaše návštěvnost bude stoupat závratnou rychlostí.

Nástroje kontroverzního linkbaitingu: menšinové názory, provokace, útočnost, kritika, vyvolání závisti a negativních emocí

Plusy:

• Pro mnoho lidí poměrně jednoduché
• Není třeba mít velké znalosti
• Funguje velmi dobře

Mínusy:

• Nutná odolnost vůči negativním komentářům
• Potřeba vysokého sebevědomí
• Hloupější lidé myslí, že je autor blbec

Příklady:

• Mgr. Radovan Kaluža – mistr kontroverzního linkbaitingu
• Feministky.cz – kontroverzní, ale také velmi zábavný web
• Radek Hulán – na kontroverzi postavil kariéru, dnes se už krotí

2/ Zábavný linkbaiting

Zábavný linkbaiting je pravým opakem kontroverzního. Cílem je vyvolat pozitivní emoce a čtenáře pobavit. Čtenář bude chtít rozveselit také své přátele, a proto na vás odkáže.

Můžete psát vtipné texty, vytvářet různé hry, zábavné aplikace, aplikace pro facebook nebo videa. Fantazii se žádné meze nekladou a cíl je jediný. Pobavit!

Nástroje zábavného linkbaitingu: vtip, hravost, nápad, vyvolání pozitivních emocí

Plusy:

• Není třeba mít velké znalosti
• Zábavný linkbaiting nedělá nepřátele

Mínusy:

• Být vtipný není jednoduché
• Své názory prezentujete pouze nepřímo

Příklady:

• Achmed the Death Terrorist a jeho autor Jeff Dunham – video výrazně přispělo k jeho dnešním úspěchům
• Vtipy na každý den – Twitter účet s velkým množstvím followerů

3/ Užitečný linkbaiting

Cílem tohoto druhu linkbaitingu je poskytnout čtenářovi něco, co nikde jinde nezíská. Mohou to být odborné znalosti nebo webové aplikace, přinášející nové, nečekané možnosti. Důležité je, aby obsah byl užitečný, informačně nebo funkčně hodnotný.

Nástroje užitečného linkbaitingu: znalosti, zkušenosti, dobrý nápad, vynalézavost

Plusy:

• Nevznikají nepřátelé (kromě závisti).
• Děláte užitečnou věc, jste přínosem
• Vzrůstá vaše autorita
• Na dobrém nápadu můžete hodně vydělat.

Mínusy:

• Potřeba špičkových znalostí a zkušeností (při blogování)
• Potřeba hodně dobrých nápadů (při vývoji webových aplikací)
• Až na výjimky, asi nejpomalejší metoda

Příklady:

• Články Marka Prokopa, či jakýchkoliv jiných uznávaných odborníků.
• Webové aplikace jako Google, Facebook, Twitter
• Esemes.cz – menší český projekt, který je zajímavý díky své jednoduchosti
• Boofi.net – filmová sociální síť, která mě poměrně zaujala

4/ Ostatní linkbaiting

K ostatnímu linkbaitingu můžeme přiřadit věci trefné, aktuální nebo neobvyklé, ale i cokoliv jiného. Je to jen o nápadech. Čím zajímavější nápad bude, tím více odkazů a čtenářů získáte.

Příklad:

• Plaváčkův blábolník – že jsou Plaváčkovi příspěvky neobvyklé a často trefné, to nelze popřít

Jaký druh linkbaitingu upřednostňujete vy?

Každý uživatel internetu byl kdysi lama. Problém je, že víc jak polovina uživatelů lamou zůstane a do fáze inteligentního uživatele se dostane pouze mizivé procento. Pojďme si nyní povědět, jaký je vývoj internetového uživatele z hlediska používaného prohlížeče.

Fáze 1: To „modré éčko“ je prohlížeč a internet je Seznam.cz

Takto omezených uživatelů je velmi mnoho, možná i většina. Nejraději používají IE6 se svým zánovním XPéčkem. Jedinou možností, jak se z této fáze dostat, je potkat rádoby zkušeného kolegu, který řekne: „Ty ještě používáš Explorer? To nevíš, že Firefox je nejlepší?“

Uživatel, vyprovokován tímto podivným dotazem, přijde domů a do Seznamu si zadá slovo „Firefox“. Konečně zjistí, že jsou také jiné alternativy. Téma ho zajímá čím dál víc, až se nakonec rozhodne si Firefox nainstalovat. Vždyť je přece nejlepší.

Fáze 2: Firefox, prohlížeč pro pokročilé lamy

Po stažení Firefoxu uživatel zjistí, že lze instalovat všelijaké doplňky. Je z toho přímo nadšen a nainstaluje každý doplněk, který by se mohl hodit, o nepřehledných skinech nemluvě. Po nějakou dobu si prohlížeč maximálně užívá a ostatním lamám v okolí radí, aby si Firefox stáhly také. Je to přece nejlepší prohlížeč!

Pokud má však předpoklady stát se inteligentním uživatelem, jeho nadšení brzy opadne. Zjistí, že výkon jeho počítače povážlivě klesl. Není výjimkou, že mu prohlížeč sežere polovinu paměti RAM. Stále musí čekat na instalaci všelijakých aktualizací a spuštění Firefoxu trvá snad déle než spuštění celého systému. V tu chvíli ho osvítí Bůh a ukáže mu Operu.

Fáze 3: Osvícený člověk používá Operu

Uživatel, nyní už poměrně zkušený, si nainstaluje Operu. Zjistí, že vše, co kdy potřeboval, už Opera zahrnuje. Je rád, že nemusí stahovat miliony doplňků, které mu zpomalují systém. Opera se mu spustí rychle, stránky se vykreslují také rychleji a díky ušetřenému výkonu si při spuštěném prohlížeči může dokonce přehrávat hudbu.

Nic ale netrvá věčně a nakonec přicházejí problémy i s Operou. V záplavě funkcí se začíná uživatel ztrácet, prohlížeč je stále poměrně náročný, a mnoho webů Operu vůbec nepodporuje. Jako alternativní prohlížeč si proto stáhne Google Chrome.

Fáze 4: Prohlížeč slouží k prohlížení

Google Chrome uživatele okouzlí svou jednoduchostí a nízkými nároky. Uživatel zjistí, že mu funkce předchozích prohlížečů vůbec nechybí. Stává se z něj inteligentní uživatel a pochopí, že prohlížeč slouží k prohlížení internetu. Nyní počítač ani jeho hlavu nezatěžují miliony funkcí a on se může plně soustředit na svou práci.

Fáze 5: Na vrchol s online aplikacemi

Na úplný vrchol se uživatel dostane po objevení online aplikací. Díky nim jde jeho výkon rapidně nahoru a on přestává být vázán na jedno místo. Svá data, dokumenty, fotky, poznámky a upomínky má přístupné online. Na plochu počítače už vůbec nechodí a teoreticky by se spokojil s počítačem s nainstalovaným Google Chrome. Z jeho prohlížeče se stává druhý operační systém a uživatel je schopen velmi efektivně pracovat na jakémkoliv počítači.

A co vy, na jaké jste úrovni?