Mimochodem Petr Mára (nedávno jsem byl na jeho školení), mě také hodně ovlivnil. Je to borec.
Off topic: ta Paleo dieta, kterou drží je hodně zajímavá!!!

Nizke ceny, kvalitni hosting. A hlavne maji o neco vetsi financni zazemi – proste jim nehrozi, ze krachnou, kdyz jim hosting nebude kratkodobe vydelavat, coz se o wedosu rici neda. Wedos me hlavne zklamal svym pristupem, tam uz nikdy vice!

osobně mám jedny stránky ACTIVE24 a o WEDOSU jsem přemýšlel, ale trochu mě odradili některé komentáře ke konektivitě a problémům s připojením, tak jsem skusil http://www.attivo.cz a spokojenost. Osobně si myslím, že kromě free hostingů bude fungovat všechno. A když je to za dobrou cenu tak asi neřeším jestli ATTIVO nebo WEDOS nebo FORPSI.

Rád píšu, dalo by se říct, že to i miluju. Moc často sice nepíšu ale když už, tak si to pořádně užívám. Také sice nepíši moc úžasně ale věřím, že když budu častěji psát, tak se to zlepší a na negativní komentáře nekoukám, protože vždy vás někdo bude kritizovat, bez toho by byl život moc snadný.

Tj. mně nejde až tak o živnostníky, byl to jenom nejasně zvolený příklad. Je mi v podstatě jedno, jak velká firma je, jde mi o to, kde působí a utrácí vydělané peníze. Čím blíž, tím líp, tvrdím já.

A jinak dobrá poznámka, zkusím přemýšlet nad tím, v čem jsou korporace pozitivem. I když přijít na to bude zatraceně těžké.

Druhá věc o kterou mi v článku především šlo, byla nedůvěra ke globálnímu ekonomickému systému pod vedením korporací… proto říkám kupujme místní věci, buďme co nejméně závislí na těchto mamutích korporacích. Čim více peněz jim předáváme, tím více jim předáváme také moci a přispíváme tak k tomu, že si dělají co chtějí, de facto je jejich postavení výš než státní moc (zákony se přizpůsobují jim, ne oni zákonům), z čehož plyne většina dnešních systémových problémů.

No a poslední věc, ke které bych něco měl. Ano, kupujeme u korporací levněji. Opět se naskýtá ta otázka za jakou cenu? Co platíme my či co platí jiní za to, že můžeme nakupovat levněji?

Co sa tyka prippomienky o prirodzenej vlastnosti cloveka vidiet veci negativne, tak si myslim, ze ju mozeme vztahovat aj na clanok, ktory vidi velke korporacie len v zlom svetle.

Ale o tom jsem tak úplně nemluvil. Mluvil jsem spíš o principu, o tom, kde je chyba v naší společnosti, proč ekonomika kolabuje a jak se tomu vyhnout… je to neuvěřitelně komplexní a jedinou možností jak to změnit pochopit, že člověk musí začít u sebe a ne obviňovat ostatní (ač třeba z části oprávněně) – u tohoto problému, i u kteréhokoliv jiného.

Vím, že přirozená vlastnost člověka je vidět na všem to negativní, nepravdu, druhou stranu mince. I na tomto článku. Ale zkuste se schválně na problém kouknout znovu a zamyslet se nad tím, v čem bych mohl mít pravdu, a proč není ideální, pokud korporace mají moc, jakou mají (nápověda: ano, nabízí lepší služby, ale výměnou za co?).

Na druhou stranu není pravda, že podpora drobných živnostníků nějak zlepší naši situaci. Ono je to naopak. Pokud nakupujeme u korporací, znamená to většinou, že kupujeme levnějši než u malých prodejců, už jen proto, že ty velcí hráči mají menší průměrné náklady. Tím, že ušetříme pak můžeme tyto peníze použít jinak. Ty ušetřené peníze přeci nevyhodíme do kanálu, ale „vrátíme“ je zpět od systému. A i když třeba jen budou „ležet“ na účtě, tak stejně poslouží jako půjčka pro někoho jiného. A čím více peněz leží na účtech a tím je tedy větší nabídka peněz na trhu, tím levnější jsou úvěry, hypotéky a podobně.

Takže nesouhlasím, že taková ta prvoplánová podpora malých živnostníků někomu prospěje. Těm živnostníkům ano, ale nám ne. Pokud korporace nabízí lepší služby, tak se stane akorát to, že živnostník zkrachuej a bude se muset přeorientovat na něco pro nás prospěšnějšího, abychom u něj zase nakupovali.

Jiná věc ovšem je, pokud sy například hypermarkety z nás dělají odpadiště Evropy a prodává se nekvalitní potraviny, například. Pak je otázka, jestli to byŤ levné, ale nekvalitní zboží ve skutečnosti není relativně dražší vůči kvalitnímu žboží od soukromníka. V tomto ohledu je důležité, aby lidé vyvíjeli tlak na řetězce tím ,že prostě ty nekvalitní potraviny nebudou nakupovat – to je nejlepší regulace jaká existuje.

Ja osobne mám s veľkými korporáciami len a len dobré skúsenosti. Sú to práve malí živnostníci, ktorí mi robia problémy. Nekvalitný tovar, neochota, vysoké ceny a nedoržiavanie si svojich zákonných povinností, ako napríklad pri reklamácii.

Korporácie mi v podstate vymenili a zreklamovali aj tovar, na ktorý som už reklamáciu nemal nárok. Malý „úbohý“ živnostník presne naopak.

Vo veľkých obchodoch ma predavači až „nepríjemne“ obskakujú a dokonca mi dávajú svoje osobné odporúčania, čo si kúpiť a čo nie. V malých obchodoch sa cítim, akoby som bol na občiaž. Preto tam už zásadne nechodím. Možno tak pekárstvo.

Nevedia sa správať, nevedia si vážiť zákazníka, tak nech žerú blato!

Skutečná realita je jenom jedna. Nejlíp je tohle vidět v Matrixu, kde Neo prostě ví, cítí, a je mu jasný, že se světem je cosi v nepořádku a to, v čem žije, je fejk. Úplně stejně se to dá vycítit i v našem světě. Když se zvedneš a vyrazíš do lesa, uděláš si tam oheň a přespíš pod noční oblohou, tak budeš jednoznačně cítit, že tohle je to správný – v tý chvíli není nad čím pochybovat. Jen je potřeba nějak překonat tu vlastní pohodlnost, tu vlastní komformitu, a vykašlat se na to, že „Tam bude strašná zima!“ (no předevčírem byla zima, byla dokonce pekelná zima, ale prostě jsem se ve čtyři ráno zvednul a šel přiložit na oheň). Chce to z tý falešný reality vypadnout občas i fyzicky. V tej přírodě je pak úplně jasný, že to, v čem normálně žijeme, je fejk. Co s tím je pak už věc druhá.

Truman Show jsem zatím neviděl, ale předpokládám, že hlavní hrdina přeci jenom nějak věděl (cítil), že je kolem něho cosi nereálného a tenhle rozpor si pak nějak v průběhu filmu vyřeší.

Jaký je rozdíl mezi realitou a tím, co si namlouváme, o čem jsme přesvědčeni? Existuje realita?

Ale jinak – když vstanu dřív, tak teda vždycky nemám lepší náladu

Daniela

To, že ti je blbě je prostě znamení, že se cosi hýbe. A je potřeba to nebrzdit. Až ti zase bude „líp“, bude to znament pouze to, že jsi přestal přemýšlet (což ano, nelze přemýšlet pořád, že jo

„Vzdejte se svých očekávání!“ – jo, přesně. Aneb „Vzdejte se naděje, jen v totální beznaději je svoboda“. Neočekávat, neplánovat do budoucna. Žít přítomností. Teď a tady! Dělat to, co dělat mám. O tom to celý je.
„Bojí se, že ztratí kontrolu, kterou stejně nikdy neměl.“ – no LOL, moc hezký.

Jinak to, že je se společností cosi špatně už je díky finanční krizi jasný skoro každýmu. Na krizi je super, že se jí podařilo do jistý míry pobořit tu představu, že prachy vedou ke štěstí a jediné, o co tu jde jsou ty cíle (DPH, ekonomika etc.).

Tímhle článkem samozřejmě popíráš spoustu toho, co jsi tu napsal a to je na tom nejvíc super.

Pravdou je, že je blbost „držet smutek“ a odpírat si radost, úsměv apod. Není to ani měsíc co praktikuji se prostě jen tak usmát a je pravda, že to funguje. Takže mohu také doporučit si naordinovat smích a užívat pravidelně několikrát denně!

LINK: https://docs.google.com/spreadsheet/viewform?hl=en_US&formkey=dGJITWcxY2xWMjA1bTI3MnBiUFVEMHc6MQ#gid=0

Obavu z nevhodného komentáře jsem na svém blogu eliminoval jejich vypnutím. Nelíbí se mi a často obsah článků degradují nebo urážejí autora. To je snad dáno naši mentalitou a potřebou kritizovat.

Blog využívám k urovnání myšlenek a prezentaci svých názoru. Mnohdy nemůžu ani dospat jak mám pozřebu něco napsat. Pak to musí ven a uleví se mi. Je to pro mě jako psaní knihy. Tam taky čtenář nepíše komentáře. Prosťe ji odloží, pokud se mu nelíbí.

Všechny autory bych proto prosil aby psali a nebáli s toho. Vypněte komentáře a vypusťte vaše skvělé myšlenky ven. Jsem jedineční a můžeme tak inspirovat ostatní. Pište a užívejte!

@Mr.Atsor Určitě se k psaní vraťte a třeba pod svým pravým jménem. Věk není známkou vyspělosti. Mluvím z vlastní zkušenosti. Váš blog jsem četl a bohužel i komentáře. Pokud píšete hlavně pro sebe a pak pro ctenáře tak komentáře vypněte. Rozhodně se nevzdávejte něčeho, co vás baví.

@Mr.Atsor je mi lito Vasi zkusenosti. hold my cesi mame pocit, ze to nejlepsi, co muzeme pro sebe (i cely svet) udelat je, ze budeme kriticti a negativni. a pokud se najde nekdo, kdo to, co bychom „take radi“, ma, nebo dela, pekne mu to nedarujem!!
je mi 40, a nejednou sem (s velkym prekvapenim) mel „tu cest“, ze me poucil clovek o dvacet let mladsi. a ja jen rekl: „WOW!“….
neni problem vyjadrit kritiku, pokud to myslim uprimne, mam argumenty, a „chci“ tou kritikou pomoci tomu, koho kritizuji. kolik takovych kritickych komentaru ale na internetu je? drzim palce, treba se k blogovani jednou vratite, me zatim teprve ceka i jen svuj blog zalozit

Dlouho jsem nad tím přemýšlel a sám jsem usoudil, že asi ještě nejsem natolik zkušený, abych něco vůbec psal. Ta kritika mě trápila a tak jsem s tím seknul. Mám klid, ale v počítači desítky článků, které nikdy nevydám. Proč? Protože se nechci veřejně nechat kibicovat od někoho, kdo mě buďto nemá rád a nebo si potřebuje rýpnout (a to ještě anonymně). Dnes vím, že jsem nepsal nijak špatně. Psal jsem víc, než by se od mého obyčejného vrstevníka čekalo. Věřím, že kdybych články teď vydal na jiných blozích pod jinými jmény nebo vytvořil anonymní blog s neuvedeným nebo falešným věkem, články by se líbily.

Někdy, když navštěvuji jiné blogy, je to podobné. Často tam někdo kritizuje opravdu hnusným a nechutným způsobem. Myslím si, že by v tomto měl blog být jako kniha. Pokud autor píše špatně, nezajímavě a kniha se mi nelíbí – už si další jeho dílo nekoupím, ale hned autorovi nenapíšu, jaký je blbec. Já s blogováním skončil, začal se věnovat jiným věcem, dnes mi to chybí jen někdy a mám klid od komentářů, které mě měly jen nasrat (s prominutím). Celkově si myslím, že na českém internetu existují projekty, které blogerskou scénu ničí a odrazují kvalitní blogery od psaní. Bohužel je to částečně vina i české povahy…

Nebo možná ne. Možná jsem byl fakt na hovno bloger

Ale vážně, nemít cíle je podle mne špatné, ani ten Newton by nikdy nic neobjevil, kdyby se jen válel pod stromem a si nedal cíl – přijít tomu na kloub. Z tohoto příkladu vyplývá, že je potřeba se válet pod stromem, ale pak se zvednout a geniální myšlenku dotáhnout.

Flow a cíle se podle mne nevylučuje. Pokud pro někoho jeho cíle nejsou zajímavé a nebaví ho to co dělá, pak to není chyba těch cílů ale toho kdo si je stanovil.

Jinak jako provokace dobrý…

Co se týče oněch umělců, kteří „nechodí včas, nepřijdou vůbec, vykašlou se na vás, jsou nespolehliví“ přidal bych ještě to, že jsou nezodpovědní, netolerantní a bezohlední. Děkuji, ale k nim opravdu nechci patřit. Kromě toho se mýlíte, mnoho umělců bylo velmi disciplinovaných, pokud jde o pracovní morálku a „válení se pod stromem“.

Ode mě už se na tomhle blogu asi jiná reakce čekat nedá, ale postopadesáté: „Tohle taky nefunguje.“ Přesně o tom, co popisuješ („Vše je možné, vše je pouze ve vás“) jsem psal v článku nazvaném Křížová výprava. Celé je to o něco málo rychlejší cesta k tomu vyčerpání, únavě a vyhoření, které popisuješ u té takzvané průměrnosti.

Jinak tahle moje reakce je samozřejmě pouze o tom, že ti nerozumím, nechápu, co jsi chtěl vyjádřit, neshodneme se v pojmech a já ti jen něco podsouvám – jinak je náš pohled naprosto totožnej (jak jinak).

Pokud se na vás řada nedostane, ani tak není účast v kurzu ztracena. Kurz se bude velmi pravděpodobně za měsíc opakovat a to posílen a vylepšen o zkušenosti, které díky této jeho první verzi získám. Takže zůstaňte na příjmu a příště se snad dostane i na vás

Přesto se mě osobně jeví život freelancera stále jako ta sympatičtější varianta

s pozdravem
Ondřej Pláteník a.k.a. BetonMAN

Ačkoliv nemám problém vstávat brzo, většinou jsem první hodinu až dvě stejně nepoužitelný. Tak uvidíme, jestli se to změní:)

Dřívější a hlavně pravidelnější vstávání by se mi rozhodně hodilo. Někdy v pohodě celý týden vstávám v 6. Pak ale přijde náročnější den, já si přispím do 7-9 a pak z toho mám špatný pocit xD

S lidma je potřeba komunikovat buďto pořádně anebo vůbec. Tzn. je potřeba říkat nahlas i ty věci, který toho druhýho naserou – i kdyby to mělo znamenat, že spolu další dva roky nepromluvíte (mělo by platit u všech, rodinu a partnerku v to počítaje). Klidně mi napiš, co si o mě myslíš a počítej s tím, že se třeba taky naseru. To je prostě komunikace. Ani v tomto neexistuje dokonalost. Takový ty kecy jako „Teď ti něco řeknu, nenaštvi“ jsou nesmyslný – koukám, že jsem se k tomu stejně úchýlil, když jsem ti řekl „teď to fakt nemyslím pejorativně“ – no myslel jsem, že jo…
Je mi občas vyčítáno, že záměrně vyhledávám konfrontaci. Že mi jde vlastně jen o to se pohádat. Že se nedokážu bavit normálně. A přitom je to furt ta samá hloupost – snaha o čistotu. Komunikovat bez hádek a konfrontace nejde – rozhodně ne s cizíma lidma, s kterejma nejste na stejný vlně (a i s nima to občas skřípe). To, co blogeři pokládají za „souhlas“ nebo „normální chování“ na jejich blogu, je často jen lezení do zadku, nic víc.
Co po mně chceš? Abych s tebou souhlasil, přestože vím, vidím (mám názor), že to tak není? Píšeš „nehodláš svůj názor posunout ani o píď “ – jako what the fuck? To ti mám něco odkývat jen proto, abysme se tu mohli poplácat po zádech a říct si, že jsme se na něčem shodli? Na to tu je spousta jinejch lidí. A hlavně, co je na tomhle proboha reálnýho? K čemu by to bylo? Jakej by to mělo význam? Obviňuješ mě z toho, že mám „absolutní pravdu“ – proboha to musím fakt i v rozhovoru s tebou opakovat, že „Možná to je jen můj názor, možná se mýlím“? Jasně, že je to „jen můj názor“ a třeba jsem úplně vedle. Nemyslím si, ale ta možnost tu přirozeně zůstává. Jen nechápu, co má za smysl na to poukazovat. Zkrátka a dobře: Vzájemný hlazení ega po mě vážně nemůžeš chtít, na to nemám žaludek, to si provozuj s někým jiným.
Pokud ti jde o to, že se díky tomu, co říkám, cejtíš méněcennej nebo mi to jednoduše nežereš, tak s tím už vůbec nemůžu nic udělat.

S tím, že „každej máme svoji pravdu“ na mě už vůbec nechoď. To je postmoderní blábol a už jsem to na svým blogu taky rozebíral, kam tahle představa vede.

Uvědomuju si, v čem je ta hlavní potíž s mejma názorama – jak říkáš, rozebírám vždycky primárně to, co je špatně, co nedělat, co je cesta do pekel. Ale to řešení nabízím. Jen to prostě není nic typu „Kupte si tuhle knížku, naučte se těhle stopadesát technik a všechno bude už navždycky fajn.“ – vím jasně, že psát o něčem takovým by postrádalo smysl, protože to je věc, která nefunguje (a jasně, je to jen můj názor, whatever…). Člověk (a život) prostě nefunguje na bázi „technickejch“ řešení. Je to strašně lákavý, různý guru (ať už GTD nebo třeba ti, co jedou pick-up) na tom staví kšeft i celou svoji osobnost, ale nefunguje to. True story.

A jak jsem psal, nejsem ideální, svejch sraček řeším taky požehnaně. Ale nesnažím se před nima strkat hlavu do písku.

„…věřím, že už si nejednomu z nich zbytečně přivodil nějakou tu depresi.“ – no jo, chudáci, snažit se spatřit pravdu většinou fakt docela bolí, jsem si vědom a soucítím s nima. Ale funguje to tak, že ti lidé se chtějí ničit sami a tu depresi bych jim tím nepřivodil, pokud by o to sami nestáli. Lidi si potřebují dokončit svoji sebedestrukci, potřebují se obviňovat za to, co se jim nedaří, potřebují se vymezovat vůči tomu, co Mordemy kecá a do jaký všeználkovský pozice se to staví (koneckonců je to určitě celý o tom, aby se Mordemy cejtil jako pašák, jinej smysl ty jeho slohy nemaj). Jsou tací, kteří si ke mně pro tu depresi vyloženě chodí, jak feťák pro svoji dávku.

Víš, občas mi připadá, že mi sice cpeš, že hledám něco absolutního, ale přitom seš to ty, kdo si myslí, že má patent na rozum, zná jedinou absolutní pravdu, ví, jak k životu nepřistupovat (čehož je také plný tvůj blog), ale o tom, jak k němu přistupovat neřekneš nic. Myslím, zkrátka, že jestli já se zabývám technikami produktivity, ty se zabýváš jen popíráním, ať už čehokoliv a vlastně je tvým zvrhlým potěšením trýznit sám sebe (a rovněž své čtenáře) myšlenkou, že svět kolem nefunguje ideálně (což je prostě fakt, který je třeba přijmout, ne rozpitvávat). Také já bych ti mohl předhazovat, že máš za své čtenáře zodpovědnost – věřím, že už si nejednomu z nich zbytečně přivodil nějakou tu depresi.

…ale nechci přecházet do protiútoku a vyvolávat nějaký spor o to, kdo je tu víc „špatný“ – k tomu, co jsi napsal již není moc co říct – já to na rozdíl od tebe vnímám tak, že já mám názor, ty máš názor, nepřísluší mi soudit, který je blíž pravdě (a nepřísluší to ani tobě). Já tvůj názor beru, jsem rád, že jsem ho slyšel, nějakým způsobem mě určitě ovlivní, ačkoliv s ním zásadně nesouhlasím.

Jelikož diskuze s tebou je vždy nekonečná (což přisuzuji tomu, že nehodláš svůj názor posunout ani o píď blíže k názoru druhé strany – stojíš si za svou absolutní pravdou a není to jen u mě na blogu), doufám, že se nebudeš zlobit, když ji tímto ukončím

2) Bezva, v pomáhání lidem skutečně je smysl a (na rozdíl třeba od toho vydělávání peněz) je to něco zcela reálnýho. S tím, že u některejch věcí ty prachy pak přichází jen jakoby mimochodem bez výhrad souhlas, super – ještě je to i tak, že ty prachy přijdou pouze v případě, že do toho jde člověk s něčím jiným (prostě tě to bavilo a chtěl jsi pomoct, tak to má bejt). Já u tebe tyhle motivace vidím, jinak bych tu taky asi takhle nekomentoval.
Jo, dělat něco, co tě baví a dostávat za to prachy je hezký. Jenomže to je spíš takovej hezkej sen, kterej když realizuješ, tak se tím, opět paradoxně, strašně omzíš. Funguje to tak, že když si ze svýho koníčka uděláš zaměstnání, tak si strašně omezuješ schopnost reflexe. Koukni se na všechny ty týpky, co si z GTD udělali business (nebudu jmenovat) – jsou na představě toho, že timemanagement je cool, tak závislý, že není možný s nima komunikovat a tvrdit, že GTD je sračka, protože to berou okamžitě jako osobní útok (a nikoliv jako snahu pomoct) nebo dojdou k názoru, že tu jde o mě a že si něco dokazuju. Kdybych psal to, co píšu tady, u nich, tak už mám dávno ban (beze srandy; vyzkoušeno).
Řeknu ti to natvrdo: Začínáš působit dost jako… sráč? (to není přesně to slovo, ale budiž…) Specielně teda na Twitteru, ale i ty obraty tady na blogu jsou někdy strašlivě strojený (někdy=čím dál víc). Vždyť se poslouchej, chvílema mluvíš už jako ten Leo Babauta – stylizuješ se do role „GTD helpera“ (teď to fakt nemyslím pejorativně, jen hledám nějaký výstižný termíny a nenacházím) a „přestáváš být člověkem“. Pouštíš ven tweety, který zní jak vytažený z nějaký marketingový příručky, to samé články, které jsou stále víc „profesionální“ (až z toho mrazí). Taky mi to občas uklouzne, když komentuju něco specifickýho a beru, že je to do jistý míry jen tvoje persona a na netu jsi mnohem víc BadGuy, než Pavel Říhá, ale ono to psaní blogu a věnování se timemanagementu je i trochu nebezpečný. Prostě to, že ti to lidi žerou a slyší na tyhlety témata tě ovlivňuje tím způsobem, že ti to dává pocit, že bys v tom měl pokračovat a věnovat se tomu o to víc (a o to víc tomu, co sám říkáš, věříš). Jako je fajn, že píšeš blog a že tě to baví, jenomže o čem ten blog píšeš? Čemu se věnuje ten novej web, co jsi rozjel? Vždyť už neděláš nic jinýho, než, že píšeš a videocastíš o „osobním rozvoji“. A tady se prostě nelze neptat na to, proč tomu tak je. Proč není tenhle blog o něčem úplně jiným? Jasně, řekneš, že tě to prostě baví – nebo, že chceš lidem pomoct; ale nebude třeba i to pomáhání pak jen důsledkem toho, že se snažíš obhájit si ty techniky jako takový? (což neznamená, že snaha pomoct je neupřímná)

3) a 1) Stručně: Co ti nežeru je, že vidíš tolik, kolik tvrdíš. Protože to v tvý pozici, podle mýho názoru, prostě nelze – anebo jen za cenu obrovský schizofrenie, která tě zničí. To, o čem říkáš, že si toho seš vědomej, víš možná tak na logický úrovni, ale „srdcem“ jedeš magickou pilulku. Nemůžeš propagovat systém a nevěřit v něj. Prostě podstatou technik typu GTD je hledání magický pilulky, která vše vyřeší a hlavní problém je, že v tom lidi hledají něco, co tam není a být nemůže. A dost dobře nelze oddělit pomáhání lidem skrze GTD a víru v něj. Je to alibistický, ale podle mě, pokud by sis byl skutečně vědomej toho, co tvrdíš, tak bys tohle, co děláš (psaní blogu o „osobním rozvoji) dělat nemohl.

Bude to znít strašně pateticky, ale uvědom si, že máš odpovědnost vůči lidem, co tě čtou. Kde, kdy a v jakým článku jsi kdy napsal to, co mi tu teď tvrdíš, že si uvědomuješ? Kde jsi třeba kdy napsal, že peníze sucks a že smysl je v tom pomáhat lidem? Jediný, co děláš je, že propaguješ jednotlivý techniky, případně systém jako takovej. A lidi tě v tom podporujou a tebe to těší, takže to děláš o to víc. Z toho mi nutně vychází, že techniky jsou pro tebe to jediný opravdu podstatný – a ono to z toho, co publikuješ fakt tak vyznívá; to podstatný z tebe člověk musí nakonec vypáčit až v těch komentářích a ono to v sobě samozřejmě máš, jen se prostě plácáš „v hovadinách“.

1/ Já netvrdím, že „GTD blbosti“ či cokoliv jiného jsou univerzálním receptem na štěstí, úspěch, spokojenost, ani to, že za tebe ten smysl najdou. To proč se ale nemohu zabývat tím prvotním – hledáním smyslu – je právě proto, jak si sám napsal: Svůj smysl každý musí najít v sobě samém, ne nikde venku, ne u mě ani u nikoho jiného na blogu. Já můžu jen pomoci v efektivitě vykonávání již nalezeného smyslu, případně trošku ukázat cestu… nalézt smysl někoho jiného zkrátka není mým cílem. Máš pravdu, že dokud člověk svůj smysl nenajde, všechny tyto „GTD blbosti“ mu budou z velké části k ničemu (kromě toho, že bude zkoušet dělat aspoň něco a „GTD blbosti“ ho povedou o sobě přemýšlet, což mu pomůže najít smysl spíš, než když nebude dělat nic) – na druhou stranu já v nich a díky nim smysl našel.

2/ Na to, že vydělávání peněz není smyslem života už jsem přišel taky. Osobně momentálně vidím smysl v pomáhání lidem realizovat ten jejich smysl (ač ty v to, že je to možné, nevěříš). A pokud tímto způsobem přijdou nějaké peníze nebude mi to proti srsti, protože to není cíl, zkrátka jenom přijdou (konkrétní příklad si můžeš dosadit třeba zenhabits.cz, kde je mým smyslem šířit myšlenky Lea Babauty, protože je považuji za dobré a myslím si, že mohou mnohé lidi inspirovat a pomoci jim tak jejich život zlepšit, a v rámci šíření těchto myšlenek jsem z překladu ebooků obdržel i něco málo peněz, které přišly zkrátka mimochodem – kvůli tomu, že lidé oceňují to, co dělám, a v čem vidím smysl. Pokud do budoucna přijdou z některých mých aktivit, v kterých vidím smysl, ve větším množství, přestane tvá teze o tom, že vydělávat peníze není smyslem, ale přesto to musí člověk dělat, platit.

3/ Nemůžu se zbavit pocitu, že mi stále podsouváš myšlenku, že se snažím o jakousi „naprostou čistotu“ a „dokonalost“. Nesnažím. Naprosto si uvědomuji, že je nedosažitelná, a jestli se v něčem skrývá, tak v přijetí a akceptování nedokonalosti. Takže ano, spoustu věcí musíme přijmout takových jaké jsou. Ano, strach nelze překonat, lze ho jen přijmout, čímž ale obvykle překonáme bariéry, které před nás stavěl.

Už jsme to tu jednou rozebírali a mám skoro chuť prohlásit, že proti technikám jako takovým nic nemám, ale to by vypadalo, že popírám sám sebe. Problém je na jedné straně vždy především v tom použití. Vtip je ovšem ten, že ty techniky v zásadě nelze používat „správně“ – protože je jako lidé nejsme schopni tak brát. To, proč brojím proti všem těmhle „GTD blbostem“ (nebo jak tomu mám říkat) není to, že by to bylo špatné samo o sobě. Špatné je na tom to, že to lidi neumí používat a svádí je to na scestí. A správným použitím nemyslím „to, které je v knížkách“. Samozřejmě problém je, že když si tohle, co teď říkám, někdo přečte, tak si akorát řekne „Aha, on to akorát sám nedává, tak proto na to plive, já sám to zvládnu!“ No prosím, proč ne… vykoupení v tom stejně nikdo nenajde.

Prostě to, co se neustále snažím sdělit je, že techniky NEJSOU to podstatné! Ne a ne a ne! Jasně, že GTD je podstatně lepší, než většina timemanagementový literatury předtím, o tom žádná (četl jsem oba díly a tenkrát se mi to moc líbilo), ale je nám to všem k h***u! Vždyť těch lidí, co s tím zápasí je strašně moc – už jen to neustálé omýlání stále stejných témat jako prokrastinace a vyřizování mailů atd. atp. – je to čím dál populárnější, čím dál víc lidí na to slyší a čím dál víc lidí s tím bojuje a čte články takzvaně „o osobním rozvoji“. Protože my chceme OSOBNÍ ROZVOJ a propadáme iluzi, že ho nějak vydolujeme z těch technik (nejde to).
Proč vlastně nikdo neřeší, k čemu teda to GTD používat? Není podstatnější, co teda pak s tím GTD dělat, až ho perfektně ovládnu? Není důležitější, jaké úkoly si dávám, než to, skrze který systém timemanagementu je zvládám?

Abych teda zase neodbýhal od tématu:

„Strach pochází z nedostatku zkušeností a informací, nic víc.“ – to překonávání strachu zní fajn a těžko se proti tomu něco namýtá. Jen teda řeknu to, že i když ty informace máš, tak ti to je k prdu (někdy je to dokonce kontraproduktivní). Vlastně si říkám, že to asi není o strachu – teda je, ale trochu jinak. No, řeknu ti teda, jak to mám se strachem (potažmo s prokrastinací) já:

Jako každej, i já mám svý záseky. Aktuálně je to vydělávání prachů. Vím, že bych toho byl schopnej, vím zhruba jak na to, vím kde, vím, co bych se měl učit, jakým směrem to vést a tak. Jen se k tomu jakoby „dokopat“. Jen sednout k tomu počítači a skutečně začít makat (a ne psát komentáře pod článkem o prokrastinaci). V čem je problém? V tom, že vím, že tohle (vydělávání prachů) není ONO. Tady nejde o to, že si nejsem jistej tím, co je to ONO; jsem si jistej tím, že vydělávání prachů to ONO není. Že vydělávat prachy není „důležitý“ – to už vím zcela jasně a zcela bezpečně (nemá smysl to tu rozvádět, to je na samostatnej článek). Ale je to bohužel nutný, aby měl člověk co jíst, kde spát a za co si kupovat cigára, takže vydělávat prachy musím – jen to prostě není to stěžejní v životě, čemu je potřeba se věnovat.
A teď: Ve chvíli, kdy sednu ke compu, že na něčem konkrétním konečně zamakám, dostaví se pocit, že je to blbost a nemá to smysl. A ona to skutečně blbost je a ten smysl to v zásadě nemá – je to jen nutný zlo. Co bych měl dělat? No snažit se překonat strach, jasně. Z čeho? No strach z toho, že když začnu dělat něco, co je nesmyslný, že mě to nějak „poškodí“, že mě to vzdálí od Reality, od něčeho skutečnýho a smysluplnýho. Obrovským paradoxem je, že ten strach je zcela opodstatněnej a přesto je potřeba ho překonat. Ale překonáním strachu nezpůsobím to, že se vydělávání peněz stane smysluplným – jen prostě budu mít na účtě o pár cifer víc. Ten strach totiž není iracionální. Není z nedostatku informací. Podvědomí ví zatraceně dobře, o co tady sakra jde. Můj mozek to věděl vždycky, že bych se měl věnovat něčemu jinýmu, než je shromažďování chechtáků, až mnohem později mi to došlo i na vědomé úrovni a dokázal jsem si to sám před sebou obhájit.
Prostě vydělávání prachů není to ONO a já to vím. A proto jsem paralyzovanej představou, že budu dělat něco, co nemá smysl. Proto v tomhle směru prokrastinuju. Nejsem schopnej akceptovat, že tam ten smysl není a přesto tím budu ztrácet čas a věnovat tomu úsilí. Musím překonat strach, ale spíš strach ze ztráty sebe sama.
(ne, fakt jsem nikdy netvrdil, že mám něco vyřešený…)

Jde tu asi o to přijmout, že ty věci často skutečně smysl nemají, ale přesto je potřeba je dělat (chci jíst, tak si na to musím vydělat). Jenomže techniky, který mají překonat prokrastinaci si vlastně dávají za cíl překonat tu myšlenku o nesmyslnosti. Mají pomoct člověku s tím, aby si namluvil, že to, co se chystá udělat, je naprosto super a strašně smysluplný. Snaží se pomoct člověku líp si lhát – udržet si iluzi, že lze dělat jen věci, který mají smysl. Nakonec je to tedy něco, čemu říkám „snaha o čistotu“. Snaha o nějakou dokonalost bez kompromisů. Ale my musíme přijmout i tu špinavost, to, že to nebude dokonalý.

Takže abych z toho udělal nějaký hezký heslo: Strach nelze překonat, lze ho jen přijmout.

Nevím, jestli jsem byl dostatečně srozumitelnej. Vím, že pořád jakoby utíkám od toho, co se tu vlastně řeší a o čem píšeš (videocastíš). Ale mně to připadá, že se tu furt šťouráš v něčem nepodstatným a pro stromy nevidíš les. Ty víš, že máš chřipku, tak píšeš blog o tom, co chřipka způsobuje a jak léčit její symptomy. Dáváš rady, jak snížit horečku nebo jak utišit bolest v krku. Fajn. Ale neřešíš tu příčinu. Ta léčba musí být kauzální, nikoliv symptomická. Prokrastinace je pouze symptomem nemoci. Celý GTD a všechny tyhle techniky jsou pouze systém, kterej léčí projevy tý nemoci, ale nemoc samotná zůstává.

A k tomu hledání smyslu: Není potřeba nic hledat (venku), je potřeba to pouze znovuobjevit (v sobě). Už to tam dávno je a pro všechny je to v podstatě to samé a hlavně: Všichni to už dávno víme, jen jsme na to tak trochu zapomněli. A potom je tu zase ten paradox, že nelze jet jen na vlně toho smyslu a na všechno ostatní se vykašlat – byť je to takový strašně nelogický.

“První, co mě udeřilo do uší byla ta rada snažit se potlačit myšlenku na prokrastinaci.”
– Tady musím říct, že to udeřilo do uší i mě. Nechat jí hlavou projít a samovolně nechat vyšumět, aniž bychom ji podlehli, je daleko lepší – bohužel video zpětně neupravím, a tak občas něco řeknu nepřesně. Ale abych neslovíčkařil, uvědomit si PROČ prokrastinuju, je nutné, ale tím, že nebudu potlačovat (nebo nenechám odeznít) myšlenku na prokrastinaci toho stejně nedosáhnu. Nedochází mi, jak bych mohl zjistit něco více o své prokrastinaci tím, že místo abych potlačil myšlenku jít zkontrolovat Facebook, půjdu a ten Facebook zkontroluji. Možná je to opět kvůli mému nepřesnému vyjádření na video, které si špatně pochopil, ale zaměňuješ zamyšlení se nad tím, proč prokrastinuju, s prokrastinací samotnou. To první mi určitě něco dá, to druhé (kromě špatného pocitu, že nedělám co mám) určitě ne a mohu to proto bez obav potlačit.

“„Co má smysl?“ – v tom je jádro celý prokrastinace.”
- Ano, i v tom může být smysl prokrastinace, ale rozhodně ne jediný – a možná bych to pak ani prokrastinací nenazýval, jako spíš hledáním toho správného směru, kterým se chci ubírat. Dokud ten směr nemám, prokrastinovat de facto nemůžu, protože zde není ten smysl, na kterém bych chtěl pracovat, ale neumožňuje mi to to, že trpím prokrastinací. Prokrastinace je v podstatě druh závislosti, nikoliv to, že by daný člověk viděl větší smysl v brouzdání po internetu než v dělání daného úkolů. Jen si zkrátka nemůže pomoci.

“Řešením (prokrastinace) je dělat to, u čeho si jsme jistí, že to má opravdu svůj smysl – pak nějaká prokrastinace přestává existovat.”
- Možná, ale najít to, co nám dává smysl, bude zatraceně těžké nebo dokonce nemožné, v případě, že místo toho, abychom něco dělali a zkoušeli, co nám ten smysl dává, trávíme dni nicneděláním.

“Myšlenková mapa úkolu, kterému nevěříme, nefunguje.”
– Nikdo neříká, že cíli, na jehož příkladě jsem toto zmiňoval, nevěřím. Věřím, jen jsem si do doby než jsem si ho rozplánoval (konkrétně udělal myšlenkovou mapu) neuvědomoval, které z mých stávajících projektů k němu vedou a které nikoliv. Teď to vím, a mohu ho tak mnohem rychleji realizovat – a nejde zde jen o ten cíl, svému konání jsem tak dodal větší smysl (byl tam i předtím, ale já ho neviděl), jsem pro něj víc zapálený, což potlačuje prokrastinaci… Jistěže myšlenková mapa je nástroj, a abychom smysl čehokoliv našli, musíme použít zejména mozek a mysl. Jenže právě to se dělá s myšlenkovou mapou podstatně líp než bez ní, což svědčí o tom, že nástroje/techniky nejsou tak úplně k ničemu, jak říkáš, a není to ani žádné “násilí”.

“To přece není strach z toho, že nebudu vědět, co psali na Twitteru nebo říkali ve zprávách.”
- Ano, i tento strach to může (ale nemusí být). Je to jedna z možností, která se pojí se závislostí, kterou si lidé na sociálních sítích (a dalších způsobech prokrastinace) postupně tvoří. Stane se z toho návyk a z odstranění návyku má dotyčný následně strach. Jestli sis všiml, ve videu strachy rozlišuji na dva druhy: jeden, kdy se bojíme přestat s naší prokrastinační aktivitou, druhý (uznávám, že u většiny lidí častější), kdy se obáváme daného úkolu nebo věcí s nim spojených.

“V nejširším slova smyslu se jedná o strach z toho pohlédnout do svojí mysli a zcela upřímně si přiznat, co má a nemá smysl (to je totiž ta největší práce, před níž se schováváme a kvůli níž prokrastinujeme).”
- Také v tom nám může celkem dobře pomoci myšlenková mapa

“říkáš ve videu správně, že tu jde primárně o strach z toho úkolu a proto před ním utíkáme na Twitter apod., ale i tak – jde o strach, že ten úkol samotný je nesmyslný”
- Nejde. Vezměme si to na příkladu tohoto blogu v době, kdy jsem zvažoval jestli jej založit (zvažoval jsem to tenkrát pár měsíců, a až díky seznámením s GTD jsem to během pár dnů udělal). Vzhledem k tomu, že jsem předtím nikdy nic veřejně nepublikoval, je celkem logické, že jsem měl strach – z úspěchu (bude to číst hodně lidí, někteří mohou s mými názory nesouhlasit,…) i neúspěchu (neumím psát, co když se ztrapním,…). Měl jsem tedy strach, možná jsem si ani tenkrát nebyl jistý, zda úkol je či není nesmyslný, ale nakonec jsem strach/prokrastinaci překonal a do blogu se pustil. Poté jsem jej už vytvářel s nadšením a za celou jeho existenci mě to, že by byl nesmyslný ani nenapadlo.

Strach máme z věcí, které jsme do té doby nezkusili nebo s nimiž máme z dřívějška špatnou zkušenost. Jeho důvodem je mnohem více nedostatek zkušeností než nesmyslnost úkolu.

“Kdesi uvnitř nám naše podvědomí říká „Nebuď idiot, tohle přece není to pravé a ty to víš“ ”
- Ano, něco nám říká „Nebuď idiot, tohle přece není to pravé a ty to víš“, ale není do podvědomí ve smyslu intuice, ale nic víc než právě ten strach. Před dvěma lety jsem pochyboval o tom, zda je blogování to pravé, dnes vím, že je. Proč? Už z něj nemám strach.

“To, že nejsem schopný na něčem pracovat není důsledek toho, že nemám udělanou myšlenkovou mapu nebo najetý GTDčko. GTD a věci související lidé používají proto, že si myslí, že tím překonají to, že nejsou schopní na něčem pracovat. Překonají ten strach – což je nemožný, ten strach (lépe tedy „nejistota“) tu bude dál, protože prapůvodní problém je „strach z nesmyslnosti“, strach z toho, že „Tohle není ONO“.”
– Myslím, že už bych se opakoval. Můj příklad o blogování (a miliony dalších příkladů milionů dalších lidí) to dokládají. Strach z úspěchu, neúspěchu i jakýkoliv jiný strach (kromě snad strachu o život) se VŽDY dají překonat. Stačí o něm vědět a věnovat jeho překonání dostatečné úsilí (= technika k odstranění prokrastinace). Strach pochází z nedostatku zkušeností a informací, nic víc.

A “nejistota”? Tu bych do toho netahal – ta tu bude naopak vždy a nezbývá nám, než se s ní smířit.

Btw. Vzhledem k tomu, že v komentáři zmiňuješ, že řešením je najít a dělat to, co má skutečně smysl (v čemž se s tebou shodnu) celkem by mě zajímalo, jakým způsobem by podle tebe měl člověk ten smysl hledat? Neumím si u tebe představit žádný způsob, jak hledat smysl, který by si zároveň neodmítl. Popravdě mě udivuje, že myslíš, že nějaký smysl vůbec najít lze.

Uff, takový sloh jsem zas napsal… Ty mi dáváš zabrat

A co se týče prokrastinace, také s ní poslední dobou hodně bojuji, ale myslím, že už začínám mít převahu. Nejvíce mi pomáhá zkrátka vypnout všechny myšlenkové pochody a jít na věc. Prostě nepřemýšlet. To byl vždy můj největší problém, moc jsem u všeho přemýšlel. Ale jelikož svou mysl už začínám ovládat, vypadá to se mnou moc dobře.

Tady vlastně vracíme k tomu uvědomění toho, že prokrastinujeme. Do té doby než si to uvědomíme, se jen bezvýsledně přemáháme. Nejhorší na tom je, že si člověk nakonec nevychutná ani ty aktivity, kterými prokrastinuje, protože ví, že by měl dělat něco jiného. Alespoň pro mě je to vždy ohromný balvan, který táhne mou náladu ke dnu. Když si člověk uvědomí, jak se tím celým procesem vlastně týrá, začne být mnohem pohodlnější začít dělat to, co je skutečně důležité a přinese nám nakonec uspokojení z dobře vykonané práce.

Ve finále je to celé o návyku. Pokud se podaří prokrastinaci porazit několikrát za sebou, začneme získávat sebedůvěru, která je právě opakem toho strachu a je téměř vyhráno.

Jako nejlepší cvičení na uvědomění si prokrastinace doporučuji tip z článku „Nejlepší prokrastinační tip vůbec“ na Zenhabits.cz: „Vnímejte všechna tato nutkání. Ale nenechte se jimi uvést do pohybu. Vnímejte svá nutkání, ale zůstaňte v klidu a nechte je projít vaší hlavou. Nutkání budou růst na intenzitě, a pak opět odeznívat — stejně jako vlny. Nechte odeznít každé z nich.“

PS: Těším se na odstranění technické poruchy Pěkný oslí můstek…;-) Nebo ne?

Je to jen takový nápad, dodatek, je totiž jasné, že by to byla jedna z nejpřístupnějších a snesitelnějších variant pro většinu, která bude mít problémy používání internetu razantněji omezit.

—

K tématu: První, co mě udeřilo do uší byla ta rada snažit se potlačit myšlenku na prokrastinaci. Ta myšlenka má přece svůj důvod. Je to nějakej signál, nějaká pochybnost, nejistota, která říká, že to, co se chystáš jít dělat možná není tak úplně to, co bys měl jít dělat – a proto se ti do toho „nechce“. Říkáš, že je potřeba si vůbec uvědomit, že člověk prokrastinuje. Jasně, souhlas. Ale je zároveň je nutný si uvědomit PROČ člověk prokrastinuje. Ne se snažit hned tu myšlenku zahnat – naopak je nutný se jí věnovat a zamyslet se nad tím, jestli to náhodou nemá svůj důvod (to, že si říkáš, že bys šel dělat něco jinýho). Prostě na otázku PROČ prokrastinujeme tohle video vůbec neodpovídá.

Ad. „Úkoly, které někam posouvají/mají smysl“. Jo, tam kladeš naprosto správnou otázku: „Co má smysl?“ – v tom je jádro celý prokrastinace. V tom, že si nejsme jisti, že tohle a tohle má smysl a proto to raději odkládáme, ze strachu, že svůj čas a energii ztratíme na něčem nesmysluplném – výsledkem je pak samozřejmě to, že raději (ze samého strachu) neděláme nic. Ale řešením není ten strach násilím (technikami) překonat; jen aby bylo možný odškrtnout si další splněnej úkol. Řešením je dělat to, u čeho si jsme jistí, že to má opravdu svůj smysl – pak nějaká prokrastinace přestává existovat. Jinými slovy hledat, co ten smysl má. Myšlenková mapa úkolu, kterýmu nevěříme, nefunguje. Stejně tak nefunguje, když se snažíme používat systému typu GTD a nejsme si jistí, na co je vlastně chceme používat. Jako vždycky, důležitý je obsah, ne forma! Antiprokrastinační techniky neodstraní problém – problémem je samotná nejistota u zcela konkrétních věcí.

Ad strach – „strach, o kterém nevíme“ – jo, přesný. Ale opět, strach má svůj důvod. Říkáš to tam zezačátku trochu nepřesně. Co je to za strach? To přece není strach z toho, že nebudu vědět, co psali na Twitteru nebo říkali ve zprávách. Čtení Twitteru a zpráv člověk dělá PRÁVĚ PROTO, aby se mohl vyhnout tomu důležitému (tomu, kvůli čemu prokrastinuje). Tedy je to obrana před tím, co člověk vnímá jako ohrožující, obrana před skutečnou prací – a proč se bráníme té práci? Protože máme pochybnosti o jejím smyslu, o tom že je skutečná a má smysl. Strach tedy nemá co dělat s těmi činnostmi, které děláme, když prokrastinujeme. V nejširším slova smyslu se jedná o strach z toho pohlédnout do svojí mysli a zcela upřímně si přiznat, co má a nemá smysl (to je totiž ta největší práce, před níž se schováváme a kvůli níž prokrastinujeme). Je to strach o pohled do vlastního nitra (trefně vyjádřeno zde: viz. http://jdem.cz/r3bb3).
(pak to nakonec říkáš ve videu správně, že tu jde primárně o strach z toho úkolu a proto před ním utíkáme na Twitter apod., ale i tak – jde o strach, že ten úkol samotný je nesmyslný…)

Ad. „strach z úspěchu“ – to samý. Cítíme, že ten „úspěch“ vlastně není úspěchem v pravém slova smyslu. Kdesi uvnitř nám naše podvědomí říká „Nebuď idiot, tohle přece není to pravé a ty to víš“ – výsledkem je kupodivu zase jen prokrastinace.

Pak tam ještě zaměňuješ příčinu a následek: To, že nejsem schopný na něčem pracovat není důsledek toho, že nemám udělanou myšlenkovou mapu nebo najetý GTDčko. GTD a věci související lidé používají proto, že si myslí, že tím překonají to, že nejsou schopní na něčem pracovat. Překonají ten strach – což je nemožný, ten strach (lépe tedy „nejistota“) tu bude dál, protože prapůvodní problém je „strach z nesmyslnosti“, strach z toho, že „Tohle není ONO“.

No, a problém je, že běh ani zdaleka není jedinou věcí, kterou nám škola ve své dnešní podobě dokáže s velkou jistotou zprotivit.

Btw. Půlmaratón jsem zatím znovu běžet nestihl, ale snad to příští týden napravím

Pavel: Určitě to nenechávej na jaro, jdi do toho co nejdříve znova. Dost jsi mě inspiroval a jelikož od základky nenávidím běh, začal jsem o tom včera uvažovat trošku jinak. Dost mě běh znechutil náš tělocvikář, který chtěl běhat tři kiláky sprintem, tahal nás za pejzy kvuli kdejakemu zakaslani a kdyz to nekdo nedobehl v jeho stanoveny nesmyslný limit, kterého dosáhli jen jeho oblíbenci, mí fotbaloví spolužáci, tak musel klikovat apod. Když se na to teď dívám a na chvíli na toho idiota zapomenu, jeví se mi to jako docela ušlechtilá věc, na zítřek jsem si dal na ráno první běžecký plán.

Pojď na to pivo

No a protože záporná kritika člověka posouvá, tak ještě i trochu té. Nad každým tématem (v příspěvku jich bylo několik) bys měl mít v hlavě koncept – úvod, vysvětlení, příklady a závěr (opakování moudra). Aby to člověk pochopil, intergroval do svého života a zároveň si to zapamatoval. Možná kdybys rozdělil tenhle příspěvek na díly, by to bylo pro posluchače výstižnější…

Pokud chceš díl, ve kterém povídám něco konkrétního, doporučuji již natočený druhý díl videocastu, zaměřený na motivaci a mé zkušenosti s ní.

Ještě jednou děkuji a jsem rád, že tě mé video zaujalo! :-)

Tak teď jen by to chtělo něco konkrétního, aby si posluchač z tvého vyprávění něco odnesl. Hodně čteš, takže nebude problém si tady nějaké odprezentovat. Určitě mě osobně zajímá téma osobního rozvoje, korigování negativních přístupů atd…. Člověk má dobré dny, ale ani špatné se nám nevyhybají. Takže pokud si připravíš "jak se poprat se špatnými dny", ocení to určitě více čtenářů.

Moc pěkné. Líbí se mi, že máš svůj styl. Nevadí, že se koukneš do kindlu, protože si nemůžeš vzpomenout (to je náhodou super, takové lidské). Jenom bych měl dvě drobné připomínky  
Několikrát sis střihem ustřihl poslední slovo z tématu. A druhá drobnost je to kvítko Proč zabírá 60% obrazu?
Jinak super, moc díky i za knížku (za 2 pivka to bylo skoro zadarmo ) a těším se na další videocast.

Co se týče prostřihů, souhlasím s vámi, že jiné by možná byly lepší – vybíral jsem tak dlouho, až jsem přebral. Každopádně z toho, co jsem vyzkoušel, zatím soudím, že pokud je člověk na videu sám, prostřihy výsledný dojem dost zlepší a dodají tomu dynamiku. Jejich styl zkusím příště změnit.

Ohledně kytky, myslím, že až tak rušívá není, ale nedokážu posoudit… tak jako tak zabírala tolik prostoru proto, aby nebyl nikde vidět žádnej bordel Příště bude prostředí zase jiné – možná se vrátí monitor, záleží na tématu.

Pro Fremyho: Také jsem z tohoto důvodu rád, že si začal s videocastem ve stejnou dobu, vzájemná inspirace není rozhodně na škodu.

Jo, a těší mě, že jste to dokoukali až do konce

Jinak stylové strniště

Dnes to docela ubíhalo (až na konec), je tam vidět pokrok. Dodíval sem to celé a fakt dobré.

Předem děkuji za všechna následující videa.

O své strnulosti v projevu vím, ale bohužel to nejde změnit jinak než tréninkem – na to se chci určitě zaměřit.

Ostatní rady vypadají taky rozumně, takže díky i za ně

Zkusím nějakou tu „konstruktivní kritiku“:

- mluv trochu míň „strojově“ – vypadá to buď jako by sis to nacvičoval dopředu (a pak se ti to moc nepovedlo podat) anebo jakože nejsi až tak zvyklej mluvit; ono se to zřejmě poddá časem, u desátýho videa už to bude úplně o něčem jiným, ale chtělo by to víc plynulosti; seš zkrátka „klučina“ a to video tím trochu trpí (zkus na konci vět víc klesnout hlasem, dost ti to lítá nahoru… a mluvi víc do břicha, máš dost vysoko postavenej hlas a drobet to zní jako by ti bylo třináct – s tím toho moc nenaděláš no… zvláště teda to „Ahoj“ bylo dost děsivý)

- s tím souvisí i nějaká ta uvolněnost: sice se to snažíš trochu odlehčit (ten úvod je fajn, hlavně ta hudba na začátku a pak teprve znělka; řemeslně fakt dobrý…), ale je to takové poněkud strojené… nevím, jestli takhle působíš normálně nebo je to tou kamerou, ale chtělo by to víc autenticity (asi zase vychytáš časem…)

- myslím, že není potřeba otáčet se k tej obrazovce, co máš za sebou ani k ní ukazovat rukou, pokud tam zrovna neprobíhá něco, co si žádá vysvětlení (graf, tabulka apod.); mělo by to bejt jako doprovod a ty by ses měl tvářit jakoby za tebou ta „televize“ vůbec nebyla a tys o její existenci neměl ani ponětí, případně teda můžeš komentovat to, co se na obrazovce odehrává, pokud to má smysl (nemá cenu přeříkávat nahlas slova, který se tam objeví)

- taková drobnost: když říkáš, že je něco jasný („Určitě jsou témata zajímavý…“), tak kupodivu vrtíš hlavou jakože „Nee…“ a působí to blbě – udělal jsi to tam myslím ještě jednou nebo dvakrát

Víc mě toho nenapadá, jinak od prvního videa docela posun. Každopádně rozhodně „Keep going!“, ať už budeš povídat o čemkoliv.

Co se týče videa na pozadí, pokud se videocast chytne, a budu v něm pravidelně pokračovat, budu o tom určitě přemýšlet, prvních pár dílů ovšem asi nechám takto, nikdy jsem nic podobného nedělal a té práce je zatím opravdu dost

Máme společný přístup k tvorbě videa. A je výborný, že jsi se k tomu odhodlal. Budu bedlivě sledovat další díly.

Jinak, co se kamery týče, není to rozhodující… s lepší technikou sice bude video po technické stránce kvalitnější, ale tohle je taky natočené mobilem (pač kameru taky nemám), a koukat se na to (snad) dá. A když u toho vydržím a budu točit pravidelně, tak si pak třeba tu kameru koupím

Jen aby to neskončilo prvním videem, tak jako většina videocastů.

Tenhle tvůj přístup je super. Neumím to, tak to budu dělat a naučím se to.

Sám se k natočení videa odhodlávám už dlouhou dobu. Asi budu muset někde konečně sehnat kameru a prostě se do toho pustit

Držím palce, ať ti vydrží nadšení.

No a jasně, že se ti na moje příspěvky špatně odpovídá – jednoduše se nedržím v komentářích klasickejch schémat. Například teď bych ti mohl (měl?) odpovědět cosi jako „Jsem rád, že jsou pro tebe moje příspěvky obohacující“, ale to bych se tu pak musel sám sobě půl hodiny smát

Co se týče článku samotného a termínů v něm použitých, musím uznat, že jsou někdy poněkud mnohoznačné a ne vždy úplně výstižně zvolené, což může vyvolávat mnohé diskuze a nepochopení (blíže jsem je ozřejmil zde v komentáři pod reakcí Lukáše Gregora). Příště až budu něco takového psát, napíšu proto nějaký slovníček pojmů, kde se pokusím blíže přiblížit, co si pod jednotlivými pojmy já osobně představuji. Půjde pak lépe pochopit, co chtěl vlastně básník říci.

Jinak, mám-li ještě něco říct o literatuře osobního rozvoje, o které se tady asi diskutuje nejvíc, stále jsem přesvědčen, že umí-li ji člověk užívat, je ku prospěchu věci. I kdyby nic jiného, alespoň jako jistý druh motivátoru (klidně i krátkodobého), když vaše úsilí poleví, zkrátka funguje – minimálně u mě zatraceně dobře.

Další moje čistě osobní pohnutka, proč se čtení knih ani osobního rozvoje jako takového nehodlám úplně vzdát, je zkrátka to, že kromě toho, že věřím, že mi pomáhá, věřím také, že já mohu skrz předávání získaných zkušeností a informací dál pomáhat dalším lidem, což bych chtěl do budoucna naopak dělat ještě víc než dnes a jednou se třeba i zabývat především tím. No a pokud si někdo myslí, že druhému člověku v jeho životě pomoci nelze, pak s ním jeho názor jednoduše nesdílím – věřím zkrátka, že touží-li jeden člověk po změně, může mu druhý ukázat cestu.

Speciálně pro Mordemyho: Ohledně tvých příspěvků bych chtěl říci, že ač s nimi z většiny nesouhlasím, a nejen kvůli jejich délce se mi na ně špatně odpovídá, tak si jich velice cením a cítím, že mě v mnohém obohacují a rozvíjejí. Ostatně právě tvůj minulý příspěvek dal název tomuto článku

[
Chyba je primárně na straně čtenáře. Ano, ale proč? Protože "literatura o osobním rozvoji" je prostě chápána špatně. Lidé vždycky NĚCO hledají. Touží po tom. Kdesi uvnitř ví, co to asi je, ale na vědomé úrovni to nedokážou uchopit. Hledají nějakou Cestu, způsob, jak žít svůj život, jak se vypořádat se světem a realitou kolem. A ta největší chyba, kterou v případě tohohle typu literatury lidé dělají je, že v tom hledají právě tu Cestu, o které ty knížky nejsou (ačkoliv se tak mnohdy tváří). Lidé se z toho snaží vydolovat jakýsi "návod na život", který tam přirozeně není a být nemůže. Proto jsem vyzýval k tomu ty knihy nečíst. Protože když něco člověk konzumuje, tak si od toho nedokáže udržet odstup (asi jako nelze číst Blesk a neříct si "Ono na tom přeci jenom asi trocha pravdy bude").

Už jen ty slova "literatura o osobním rozvoji" naznačují, že tady má jít jakoby o něco víc, než je pouhé naučení se pár technik timemanagementu. Chyba je tedy i na straně autorů knih, kteří na prvních stránkách neopomenou zdůraznit, jak obrovským způsobem jim právě to, co čtenář teď drží v ruce, pomohlo zlepšit jejich (!) život. Čtenář v tom pak logicky hledá něco, co tam není. Hledá tam magickou pilulku, která vyřeší všechny jeho problémy se světem. A bzrdí ho to v tom skutečně důležitém, protože místo toho, aby svoje problémy se světem řešil tak, jak je to správně (a my samozřejmě VÍME, jak je to správně - stejně jako víme všechno to, co se píše v knihách o osobním rozvoji), schází na scestí a stále víc a víc se plácá ve vlastní bezvýznamné snaze zvládnout to, co si přečetl. Nejvtipnější na tom je, že i ti lidé, kteří mají tolik vůle, že nejenom čtou, ale jsou schopni si osvojit třebas úplně celý systém GTD, nakonec nenajdou to, co hledají a po čem touží. Protože na tu svoji Cestu nikdy nevstoupili.

Jinak moc hezky vyjádřen ten rozdíl mezi literaturou o osobním rozvoji a literaturou vedoucí k osobnímu rozvoji. A je na tom taky hezky vidět ten problém s tím, že to první čtenáře prostě jen stahuje zpátky. Když budu číst jakoukoliv jinou literaturu (román, biografii, faktografii...), tak k tomu nepřistupuju jako k něčemu, co mě spasí. Nevidím v tom ten náznak Cesty. Není tam to prvoplánovité "Tak, teď si to přečtu a zlepším svůj život!". Ten skutečný osobní rozvoj se vždycky přihodí jen jakoby mimochodem.

Prostě pokud tam není, hm... pokora, tak to nefunguje. To je jako když si chlap řekne "Tak a teď, zrovna teď a tady s tou holkou budu mít fakt super sex a skvělej orgasmus!" - a v tej chvíli mu zvadne. To samé s knihami o osobním rozvoji. Jakmile to začneme číst, tak to čteme s tím, že ten osobní rozvoj CHCEME a očekáváme, že ve chvíli, kdy si to teda přečteme a pustíme se do tej práce (stáhneme z holky oblečení a nasadíme si kondom), tak to půjde a dostaneme to. Jenomže ono to najednou nejde, erekce je v háji a to, po čem jsme tak toužili a na co jsme se tak těšili se rozplynulo.

---

"...život je mozaikou z těchto pocitů, emocí a dosažených úspěchů." - to by právě být neměl. Úspěch je fajn, ale opakuji znovu: "Úspěchem to nekončí". A úspěch v tomhle slova smyslu prostě není to, co člověk hledá! Asi se mi nelíbí především to slovíčko úspěch, ale v tom významu, v jakém je chápáno, je to zkrátka jen past. Problém snad ani není v tom jaké cíle si stanovovat (100k měsíčně zkrátka JE blbost), ale že si je stanovujeme tímto způsobem. Stylem "Když udělám padesát pohybů tam a zpět, tímhle a tímhle způsobem, bude z toho skvělá ejakulace" - nebude. Ten pocit, kterej očekáváme, že dostaneme, nakonec nedostaneme. Je to celý jen iluze.
]

S leností bojujeme všichni každý den. Někteří to umí překonat ale někteří ( jako já ) to ještě nedokázali a už si pomalu zvykají na tu „krásnou“ lenost a tak to je každým dnem těžší a těžší.

Snažit se o „osobní rozvoj“ je samo o sobě osráváním života! Ten osobní rozvoj přijde sám ve chvíli, kdy přestaneš osrávat život (snahou aplikovat techniky z knížek). Nelze to dělat naopak! Na vlastní osobní rozvoj se nelze předpřipravit přečtením knih – ani tím, že začnu dělat to, co je v těch knihách popisováno (sám v článku říkáš, že tohle těm lidem dlouho nevydrží a tyhle techniky se jim do života dlouhodobě implementovat nedaří – no proč asi? protože to jednoduše takhle nefunguje).

Ty si tedy na jednu stranu uvědomíš, že hledáš cestičky, jak osrat život a na straně druhé si tu svoji pozici vzápětí hned zase potvrdíš. Řekneš „Čtěte méně knih“ a pak dodáš „Nastudujte si pořádně jednu jedinou“.

Podle mě to nejlepší, co můžeš udělat, je se na tenhle typ literatury úplně vykašlat. A stejně tak se i v praxi vykašlat na to, čemu říkáš osobní rozvoj. Protože osobním rozvoj je to, co se ti stane, když začneš žít život a cítit realitu.

—

„Konec konců je lepší neznat svůj cíl, ale umět na něm pracovat, než znát svůj cíl, ale nebýt jej schopen realizovat.“ – viz. ty takzvaně úspěšné chlapíky navlečené do dobře padnoucího saka, ženoucími se za… sami nevědí čím. Ovšem protože potřebují na tu otázku „cíle“ nějak odpovědět (především sami sobě, ale i okolí), formulují to třeba jako „Vydělávat 100k měsíčně“. A pak tomu uvěří – řeknou si, že konečně našli ten cíl, za kterým se hnali. Vytvoří se tím taková hezká smyčka.

Souhlasil bych s tím, že je lepší se do něčeho pustit, i když ještě zrovna nemám jasno v tom, co je vlastně tím mým „smyslem života“. Jenomže tu čeká past v podobě iluze, že právě TOHLE je teda ten život. Bohužel bych řekl, že to jde spíše na vrub životu.

V článku opět zmiňuješ cosi jako „úspěch“ a „dobrání se úspěchu“. A pak v podstatě tvrdíš, že tím klíčovým problémem je jednak schopnost si ten úspěch sám pro sebe definovat a jednak být schopný se za ním vypravit (odmakat na tom tu „práci“). Já ti fakt nevím. Kdykoliv to slovo (úspěch) slyším, tak mi v hlavě začne blikat červené světýlko, protože mi přijde, že celý ten koncept úspěchu vůbec nezodpovídá jednu zatraceně důležitou otázku:

„Co potom s tím?“ – Co budeš dělat, až toho svého úspěchu dosáhneš? Co si s ním počneš? Co myslíš, že se konkrétně tak moc změní, že se za tím… úspěchem (ať tím myslíš cokoliv) takhle ženeš a vidíš ho jako onu pomyslnou cílovou pásku, kterou snad jednoho dne protrhneš?

Podle mě je odpověď vcelku jednoduchá: Nezmění se nic (drobnosti typu „Mám teď prachy / Předtím jsem je neměl“ ponechávám stranou).

AUtor očividně netuší k čemu je firma. Pokud chce budoivat firmu jen na to aby ji prodal, tak je jeho názorová orientace, která je zcela mimo mísu jasná… Další nemakající a flákající se blb se projevil!

Ten závěr, že z vlastní zkušenosti to nemůže potvrdit ani jeden z nás… tím říkáš, že dokud jednou nepřijdu a neřeknu „Koukej ty vole, tak jsem na to konečně přišel! Tohle je ono!“, tak nemám co mluvit o štěstí? Vzhledem k tomu, co tvrdím, tak se tohle nikdy nestane.

Z vlastní zkušenosti můžu potvrdit hlavně to, že tohle, co propaguješ, nefunguje (zkoušel jsem). Můžeš namítnout, že se mi to zatím zkrátka jen nepodařilo realizovat, že jsem na to šel špatně nebo jsem tam někde dělal nějakou chybu. Já každopádně tvrdím, že tenhle přístup je fundamentálně chybný sám o sobě a je to jen past.

Knihu číst nebudu, s příručkami typu „Jak na život?“ jsem skončil; momentálně nemám problém v tom, že bych nevěděl „jak“. Jen k tomu potřebuju sebrat energii a udělat to. Až se mi to podaří, tak zase bude prostor hledat další řešení – protože teprve potom se otevřou další bílá místa, která má smysl zaplňovat knihami; momentálně mám dost.

Orwell sice říká „Happiness can exist only in acceptance.“, ale on to, řekl bych, myslel i tak, že je potřeba se smířit i s tím, že jsou věci, s nimiž se smířit nelze. Absolutní a konečná řešení neexistují. Živí tvorové a člověk zvláště, nedokáží být statičtí, ani kdyby ta statičnost měla znamenat „věčné štěstí“. Na něco takového nejsme stavění, žádný živý organismus není.

Snažit se dopředu vyvarovat ztráty vnitřního klidu je stejné jako snažit se zařídit si věčné štěstí. V tomhle vážně není rozdíl.

A s druhým odstavcem konec konců také souhlas

Jinak asi s tebou souhlasím, že v určité fázi mohou podobné články člověku pomoci, aby se odrazil ode dna… otázka pak je, zda-li ho dokáží zvednout až na hladinu, nebo je v půli cesty na něm, aby dál již plaval sám, bez jejich pomoci. Jestli se mu po odražení ode dna nestanou opět pomyslným závažím, které mu nedovolí posunout se dál.

Cheš aby ti někdo radil v životě? Poradit může kdokoliv, věři-li, že to co hlásá ho činí šťastným, pak je to v pořádku. Jde o to jestli ty chceš žít „cizí“ štěstí.

…nicméně pokud mluvím o dokonalém štěstí, možná bude lepší, označím-li ho právě za jakési absolutní smíření s tím, že věci jsou takové jaké jsou, a dokonalého štěstí nelze dosáhnout. Neznamená to, že se mi nikdy nemůže přihodit nic zlého, ale spíše to znamená kontinuální pocit naplnění, souznění s okolním světem, atd. A i když se mi něco zlého přihodí, budu s tím „dopředu smířený“ do takové míry, že mě to sice může trápit, ale budu to zkrátka akceptovat, třeba i proti tomu bojovat, ale nepřipraví mě to o můj vnitřní klid a mír, o mé dokonalé štěstí, v rámci kterého prožívám samozřejmě i mnohá neštěstí…

PS: Pokud budeš mít čas a chuť, doporučil bych ti knihu přečíst

Troufám si dokonce říct, že nebýt šťastný vůbec není v nepořádku. A ne proto, že bych souhlasil s pseudopsychologickými výroky typu „Když je vám blbě, je to strašně super, protože je to nejlepší cesta ke změně!“.

„Ne, ještě skutečně nejsem dokonale šťastný.“ – ale no tak, to ještě vážně očekáváš, že někdy budeš? Nic jako recept na štěstí není. Život se dá zvládat tu hůř tu lépe, ale „blbý pocity“ budeš mít vždycky. Nemá smysl se hnát za něčím, co nelze chytit.

Osobně hledám v životě spíš klid a mír, než štěstí. To je podle mě smysluplné hledání, ale rozhodně hledání štěstí vede jen k tomu, že se cítíš stále víc nešťastný a frustrovaný z toho, že k tobě to štěstí pořád nějak nejde. Ostatně proč by taky mělo? Lidé nejsou stvořeni k tomu, aby byli primárně a permanentně šťastní a nelze nijak zařídit, aby tomu tak bylo. Myslet si opak znamená jen utrpení a zklamání, které nutně vede k deziluzi.

Jinak s tím prvním odstavcem naprosto souhlasím.

Myslím, že nemá smysl hledat dokonalé štěstí. Žij tak jak chceš. Jaký si to uděláš, takový to máš, v životě jsou vždy problémy a vždy budou, a je to tak přirozené…

Zde vyvstává otázka, je lepší se za něčím stále hnát, něčeho chtít dosáhnout, zdokonalit se, nebo se s něčím smířit a být šťastný tak jak si..

Kromě toho, že být svědek je očividně sama o sobě nesmírně vděčná role, tak tu touhu po odhalení (vykřičení pravého self do světa) ti to, řekl bych, neuspokojí. Pokud tam opravdu bude pouze ten „jednostranný vztah“ (ačkoliv vztah už ze své definice nemůže být jednostranný), bude to jako bys to psal jen tomu deníčku. Pokud to jednostranné nebude, budeš to ty sám ničit snahou o to, aby to jednostranné zůstalo.

Obcházet až takhle elementární pravidla, podle kterých to ve vztazích funguje, většinou buďto nelze (neseženeš na to člověka, který by to chtěl dělat s tebou a když, tak to má háček…) anebo to prostě nepřináší zamýšlený efekt.

Co mé oko ovšem hodně pohladilo, tak to je web. V tomhle ohledu si to zvládl na jedničku! Rozložení úvodní stránky je perfektní, stejně tak možnost zobrazení v režimu Readability. Vlastně mě to trochu inspirovalo. Já doufám, že až bude víc času, tak tomu dám také mnohem víc. Zajímalo by mě, zda si všechno děláš sám a jestli si to celé udělal od nuly?

A jako poslední by mě ještě zajímalo, kde si Macka koupil? Asi jsem to někde přehlédl, nebo jsem to nenašel, ale moc by mě to zajímalo. Sám o té koupi dost přemýšlím, ale není to málo peněz a je tu dost pro a proti. Co říkáš na kontroverzní názor Radka Hulána?

http://myego.cz/category/thinkpad

Jinak myslím, že lidem se nebude chtít nějak moc opouštět Facebook kvůli nové sociální síti. Hádám, že většině je soukromí úplně šumák, prostě nad tím nepřemýšlí. A dokud bude většina jejich kontaktů zůstávat na Facebooku, tak je k migraci jen tak něco nepřesvědčí, protože FB přeci znají, tak proč se učit něco nového… Otázkou zůstává, jak velkou roli bude hrát zvyšující se penetrace Androidu: „Tady máte nový telefon a jako bonus jste byli automaticky připojeni do nejlepší sociální sitě. Koukněte, co dělají vaši přátelé…“

Jinými slovy: Dle mého to z hlediska uživatelů bude spíš pasivní přechod, skrze naservírovanou nabídku, nežli aktivní migrace. Ovšem v určitém okamžiku se dosáhne bodu zlomu a za pár let po FB nemusí štěknout ani pes. Ovšem jde i o to, jak se FB dál vyvine; nezůstane přeci v téhle situaci nehybně stát na místě.

Jinak, co se blogu týče, píšu tak nějak, jak je zrovna chuť a čas

Ďakujem pekne

Ani jeden není integrován s G+ ( Buzz je aspoň trochu v profilu)

A ad youtube .. zdá se mi nejméně propojenou s ostatníma službami google, jako by si G. nebyl jist co si s Youtube počít…

Jinak velmi good článeček .s 995 se dá souhlasit

Ale porážet Apple? vždyt Apple se snaží dohnat právě microsoft a Google..

Z toho se pak časem může stát obrovská korporace pojímající snad všechny komodity dotýkající se softwaru, internetu a potažmo i hardwaru – mobilní telefony s Androidem už jsou rozšířené a první prototyp notebooků s Google OS už byl v recenzi na Živě.cz.

Dle mého na to Google má a když budu přemýšlet hodně dopředu, tak má na to nejen porazit Facebook, který těží jen z obrovského počtu uživatelů na jedné síti, ale může si stanovit i vyšší cíle. Microsoft? Apple?

A co se stane? No.. podívej se na novinky.cz… blbci zůstali a jako blbci se prezentují neanonymně, jako blbci

A my toliko téměř neblbci, kteří nadáváme jen v anonymitě (např do teploušů těm s nickem Vudce (lol)), jsme v anonymitě zůstali.. až to nepůjde, budeme se zasejc chovat inteligenčně a věcně diskutovat Šéfovi někdy taky do obličeje neřeknete, že je teplouš.. Ale takhle z anonymity se krááásně uleví, nikoho to nebolí a jde se dál =) :-T =)

Co se týče ceny, nepovažuji 24 tisíc za předražený – ač jsem si tím při koupi tak jistý nebyl, po dlouhodobějším používání můžu potvrdit, že se rozhodně nejedná o netbook a prakticky ve všech ohledech snese srovnání se stejně drahými stroji jiných výrobců, a v mnohých parametrech je výrazně předčí. Následující tvrzení je ryze subjektivní, ale kdybych si měl vybrat jakýkoliv notebook bez ohledu na cenu, vyberu si 11″ Macbook Air – mě osobně prostě vyhovuje víc než cokoliv jiného (důvody jsem popsal v článku „Macbook Air očima switchera: dlouhá cesta ke spokojenosti„.

Co se týče produktivity, tak tady bych si netroufl říct, že by mi Macbook Air nějak měřitelně pomohl. Prostě pracuji v odlišném prostředí, a i když je v mnohém pohodlnější, že bych kvůli tomu pracoval víc nebo výrazně rychleji si nemyslím. Navíc na mnohé věci jsem si musel zvykat.

Takže závěr: pokud chce člověk snadno přenosný notebook, který lze používat jako plnohodnotný počítač, je Air nejlepší (a možná jediná) volba. Pokud má jiný počítač, s kterým je spokojený (a nechce se mu zkoumat něco nového), nevadí mu, že se s ním tahá (nebo ho nepotřebuje příliš často přenášet), a po nějaké výměně za nový stroj příliš netouží, pak je to asi celkem zbytečné.

Ten macbook air vypadá fakt pěkně. Jak hodnotíš svůj přechod na maca? Stojí to za ty extra peníze? Projevilo se to nějak na tvojí produktivitě? Anebo je to hlavně o tom pocitu a uživatelském pohodlí?

Co se týče mé zkušenosti s přechodem na Mac, tak bych ho označil za „téměř bezbolestný“. Samozřejmě zde minimálně v prvních týdnech bylo nějaké zvykání, kdy jsem používal oba notebooky souběžně, pač Mac mě sice bavil, ale nedokázal jsem v něm nějak rozumně pracovat. Poté co jsem si ale sehnal náhrady za Windows programy (zde je rozdíl, že ač na Windows zdarma, na Macu jsou dobré alternativy často placené, na druhou stranu zase mnohdy o dost vymakanější, než co je k dispozici na Windows), tak jsem přestal notebook s Windows používat, a na Mac jsem si pak hodně rychle zvykl. A ač v Macu dosud neznám umístění kdejakého nastavení nazpaměť, oblíbil jsem si ho, pracuje se mi v něm dobře a zpět bych neměnil.

Další zkušenosti po pár týdnech užívání můžeš najít také v mém článku: Macbook Air očima switchera: dlouhá cesta ke spokojenosti

A teď otázečka – také nad tímto ntb přemýšlím, ale právě toho přechodu z win na macos se bojím. Byl to bezbolestný přechod? Běžet už jsem ho samozřejmě viděl a i jsem si s ním chvilku hrál, ale své denní rutině jsem jej zatím nevystavil, takže nevím.

Ale povýšit ve smyslu, zvýšit mi plat, poskytnout různé benefity a ponechat větší svobodu rozhodování, abych neodešel k některé z konkurenčních firem, které by mě velmi rády získaly na svoji stranu, to je naopak nevyhnutelné – jsem nepostradatelný, jsem žádané zboží, ve svém oboru umím chodit, mám kontakty, jsem mistr v řešení problémů, umím se sám a kreativně rozhodovat, pro firmu jsem obrovským přínosem…. a co víc, má pověst mě předchází

Používám teď sice asi půl roku Things, ale momentálně jsem v takovém stavu, který bych řekl, že spíš než Things nepoužívám nic – jakákoliv snaha o organizaci u mě v posledních týdnech pokulhává. V tu chvíli se mi často osvědčí systém změnit, abych vlil nové nadšení do žil…

Přestože sám jsem povaha velice zkoumavá, zde potvrzuji, že jsem rovněž líný jako ty, ba snad i línější. A právě proto přepisuji. Protože přepsat pár řádků týdně zabere jednotky minut. Zamyšlení se nad tím, který úkol přepisovat a který ne zabere jednotky vteřin a ušetří desítky a stovky minut a spoustu frustrace způsobené přehrabováním se a organizací ve větším množství úkolů, než je toto, případně energie strávené přesunem k jiné aplikaci a jejímu průzkumu.

Mé rozhodnutí vykašlat se na hledání dokonalé aplikace a přestat trávit čas jejich zkoumáním bylo při učení se organizovat čas klíčové a především (do této chvíle) finální. Vytvářím si vlastní a na míru šitou aplikaci ve svém notesu prakticky denně a už přes půl roku ji tuním

Bez potřeby vyvolávat flame věřím, že je jasné, že díky papíru můžu být o hodně línější

Každopádně věřím, že pro lidi, kteří to neustálé přepisování všeho možného vydrží, může mít papír větší smysl než všechny aplikace světa

PS: Se sluchátky jsem dodnes nic neudělal

Došel jsi přesně k tomu, že úkol ze systému odstraníš a až bude urgentní, vzpomeneš si na něj. Přesně tak to je a proto by ten úkol do systému neměl být vůbec zaváděn. To se ovšem s GTD doporučením „čistěte si hlavu, pište si úplně všechno“ chápe špatně. Ostatně právě toto vnímám jako největší „bug“ GTD, protože pak může snadno dojít k zahlcení mnoha zbytečnými úkoly.

Já mám zase už asi rok píchlou nafukovací karimatku. Úkol „zalepit ji“ mám v hlavě a ani by mě nenapadlo si jej kamkoli zapisovat. Až někam pojedu, tak vím, že to musím spravit. Když na to zapomenu, budu spát půlku noci na tvrdé zemi, protože se karimatka vyfoukne. Přežiju to? Ano. Jaké je tedy riziko, když na úkol zapoměnu? Minimální. Budu si tedy úkol někam evidovat? Ani náhodou.

Se sluchátky je to totéž.

Já využívám papírový notes, který mi podobné bugy vůbec nedovolí. Mám dvojstránku notesu na úkoly pro jeden celý týden. Tento systém fungování mě jednak nikdy nezahltí úkoly, protože se jich fyzicky na dvojstránku vejde „tak akorát“, což už můj mozek nutí podvědomě filtrovat, který úkol je k zápisu do notesu a který ne.

Druhak jsem přirozeně donucen udělat každý týden revizi úkolů, protože jednoduše potřebuji pro nový týden založit novou dvoustránku. To ale znamená přepsat nesplněné úkoly z týdne předchozího. Najdou se takové, přirozeně.

Tento systém využívám od listopadu 2010 a absolutně nejdéle odkládaný úkol v mém notesu jsem přepisovat celých 12 týdnů, každý týden znovu a znovu na nový list. Šlo o úkol nízké priority bez deadlinu, ale přestože byl tak dlouho odkládaný, nešlo o úkol, který by měl být vymazán – což – věř nebo ne – jsem zvažoval týden od týdne silněji a silněji. Úkol byl splněn ve 12 týdnu s naprosto triumfálním pocitem a neskutečnou slastí z toho, že ho nebudu muset přepisovat do dalšího týdne a že UŽ TO FAKT JE HOTOVO Doporučuji zažít

PHATE

Ladislav Klimek: Za tvá doporučení jsem ti jedině vděčný, dávají smysl, takže se podle nich zařídím Na upozornění na komentáře už používám podobný plugin… sice neupozorňuje všechny na každou odpověď, ale já na tu svoji upozornit mohu lidi, kterých se to týká… Přijde mi to jako méně otravná alternativa.

SMO: Sdílím tvou obavu… ale právěže jsem z obavy, zda se to sem hodí, v poslední době už skoro nic nepsal. Říkám, je to experiment, jak to dopadne uvidíme… Pročistit to můžu vždycky

inu, zajímavá volba. Ta homepage je dost neobvyklá, ale dokáže zaujmout.

Někam do hlavičky si dej tu svoji oranžovou palici střapatou, zosobníš to.

V poli pro vložení komentáře nahraď „Název“ za „Jméno“.

Pokud chceš, aby ti diskuze pod články trochu žily, pořiď si tenhle plugin:
http://wordpress.org/extend/plugins/subscribe-to-comments/

Sorry za buzeraci, to víš, profesionální deformace markeťáka zkříženého s UX & IA designérem Ale v zásadě jsem chtěl říct, že hezké

Samozřejmě kecám, díky za echo, asi toho využiji a to hned z několika důvodů.

Myslím, že sis právě vydělal další peníze

PHATE

Ale v článku jsem se nesnažil ani tak poukázat na to, že potřebuji hodně peněz na podobné výstřelky … snažil jsem se poukázat, že potřebuji tolik peněz, abych mohl důstojně žít, a hlavně si potřebuji uvědomit, že snažit se vydělat cokoliv nadmíru (není-li to vyděláno činností, kterou skutečně chci dělat) nedává smysl.

A proč si myslím, že kdyby měl člověk neomezeně peněz, ke štěstí mu minimálně dopomohou? Nemusí jít o to, že některé věci bez peněz dělat nemůžu. Jde prostě o hledání sebe sama. Když se nebudu muset starat o vydělávání peněz, ubude mi značné množství starostí, a budu na něj mít podstatně víc času a chuti, a tudíž jej najdu dřív. Třeba jej nenajdu ani tak, ale peníze mi zkrátka uvolňují ruce k hledání.

Když budeš mít peníze, nemusíš je už vydělávat, oukej. Můžeš „dělat, co se ti líbí a co tě baví“ – tedy věci, které… hm, bez peněz dělat nemůžeš? Aha? Opravdu jsi toho názoru, že tě učiní nějak výrazně šťastnějším to, že budeš moct dělat něco, co lze dělat jen s pěnězi? Co konkrétně to je? Cesta do Číny nebo měsíční pobyt v Irsku nebo serfování v tropickém ráji? Jasně, tohle jsou takzvané zážitky a jsou fajn, ale štěstí ti nepřinesou (a vůbec, vysvětli mi proč by vlastně měly?).

A proč vůbec toužíš po věcech, které lze dělat, jen když máš peníze? V čem jsou ty věci tak odlišné od věcí, které děláš dnes?

Štěstí je myslím opravdu na penězích nezávislé, protože věci, které se dají koupit penězi, ti pocit štěstí nenavodí (radosti možná ano, ale ne štěstí).

Na článek hned kouknu

Zajímavý článek na toto téma: http://www.dailymail.co.uk/news/article-1212851/Has-Osama-Bin-Laden-dead-seven-years–U-S-Britain-covering-continue-war-terror.html

Jinak dik za clanek. Urcite ho budu ukazovat tabulkovym porovnavacum

Stahování všech skladeb z Bandzone.cz do mp3
https://chrome.google.com/extensions/detail/adicpanjnjbpmhpcamgmihddcifhhceg

Rychlé přepínání mezi Mapy.cz a Google Maps
https://chrome.google.com/extensions/detail/hghjhjccnjnjmklfmgohipnifagbaaee

Přidávání událostí z Facebooku do Google kalendáře
https://chrome.google.com/extensions/detail/kdcimpbhnilcgolicdnepifecokinjof

@Michal: Však já vím… čísla jsou sexy

Nemyslím si, že bych měl nějakou mentální závislost na internetu. Spíše jsem na něm závislý v tom smyslu, že bych bez něj nemohl dělat svoji práci.

Nedávno zkusil Iphone kámoš(vyhrál Iphone4, předtím měl HTC s Windows) a dnes je z Iphonu hotovej – už by taky nechtěl nic jiné.

Proto se celkem bojím MacBook vyzkoušet – aby to taky nedopadlo tak že mě začne bavit víc než notas s Winy

Ale to není podstatné, protože nejsem kretén. Kretén neumí filtrovat články které chce a bude si furt stěžovat. Pokud se někomu tohle nechce číst, přečte nadpis a jde dál. Neptej se čtenářů co chtějí a piš to, co tě baví, naplňuje a dělá tě šťastným.

Jsi bad guy scout, nebo se to rozšířilo i za hranice?
Díky a zdar

Já se k tomu Macu nakonec beztak dostanu, jen pro mě momentálně nemá dostatečnou přidanou hodnotu

@Roman: Ano, funguje. Sám ho k monitoru s rozlišením 1920×1080 připojuji K připojení je ovšem potřeba redukce z miniDisplayPort na požadovaný výstup.

fremy: Ono to totiž u tohodle článku bylo ještě jinak. Psal jsem si jentak pro sebe na papír a opravdu to nebylo k publikování myšleno. Ani jsem to nepsal v počítači a musel to přepsat. Na druhou stranu, ačkoliv jsem si nebyl jistý, zda to bude pro někoho zajímavé, pro mě to zajímavé určitě bylo, jelikož to není článek, ale moje myšlenky. Nic jsem neupravoval, nic jsem nedělal tak, aby se se to líbilo, zkrátka jsem to napsal, jak jsem to v tu chvíli cítil. Zajímavé je, že mně samotnému tyto články, které původně nemíním publikovat, dělají asi největší radost…

Všichni: Můj pohled na to dnes tak populární čtivo, nazývané „literaturou osobního rozvoje“ je v tuto chvíli zhruba následující. Má to smysl. Má smysl se s tím seznámit a zjistit, že se tím nedokáže tak úplně člověk řídit, ačkoliv to na úrovni rozumu chápe, má cenu zjistit, že tam chybí něco, co tomu dodává šťávu, má smysl zjistit, že aby se člověk mohl „rozvíjet“, musí se nejdřív poznat. Ona „posedlost osobním rozvojem“ je podle mě jednou z cest, která člověka posouvá v poznání někám dál, k hlubším myšlenkám a k zájmu o sebe samého i svět, ve kterém žije.