GQueues je téměř bezchybný online úkolovník, dokonale se hodící pro GTD. Neříkal jsem to posledně o Doit.im? Říkal, ale GQueues mám čím dál raději.
Když jsem zde psal před 2 měsíci o Doit.im, říkal jsem, že u něj nejspíš zůstanu. Během jeho používání jsem však zjistil, že ne vše běží jak má. Drag & drop funguje jen někdy, občas se aplikace zasekne a jednou jsem dokonce přišel po pádu Doit o několik vložených úkolů.
Přestože se jedná o jedno z nejlepších řešení pro Windows a až vyjde slibovaná verze 2.0, dám Doit určitě druhou šanci, před týdnem jsem přešel na GQueues.
Loading ...
Co nabízí GQueues
Jak už jsem uvedl v úvodu, GQueues je webovou službou nabízející velice přívětivé prostředí. Uživatelské rozhraní je velmi jednoduché, přehledné a celkově na člověka působí příjemným dojmem. Jednoduchý vzhled aplikace však neznamená, že by postrádala důležité funkce. GQueues nabízí vše, co běžný uživatel potřebuje. Ať už je to funkční drag & drop řazení a přenášení úkolů, přidávání poznámek k úkolům nebo poměrně bohaté možnosti sdílení v týmu. Co velice oceňuji, je možnost tvorby podúkolů do libovolné úrovně. Díky ní se mi mnohem lépe daří rozdělovat úkoly na dílčí části typu jít támhle, zavolat tomuhle, udělat tamto. Pokud jste doteď nedokázali menší úkoly s více než jedním krokem rozkládat na jednotlivé akce, věřte, že podúkoly vám s tím pomůžou.
Další skvělou funkcí, kterou ocení především lidé používající pro plánování Google kalendář, je plná synchronizace GQueues s ním. Nejenže když vytvoříte v GQueues úkol a přiřadíte mu datum, objeví se vám v Google kalendáři, ale funguje to i opačně. Pokud vytvoříte, přejmenujete nebo přesunete položku v Google kalendáři na jiný termín, změna se automaticky provede také v GQueues. Je přitom jedno, jestli pracujete s přesností na den, nebo přiřazujete konkrétní hodinu. GQueues zvládá obojí.
Vkládání úkolů
Skvělé možnosti poskytuje GQueues také pro přidávání úkolů. Kromě klasického vložení přímo v aplikaci, nabízí vkládání pomocí emailu, IM zprávy (Google Talk), což je podle mě bezkonkurenčně nejrychlejší možnost přidání úkolu z mobilu, přes webovou aplikaci pro iPhone a Android (při použití Hide User Agent také Maemo*) nebo přes zmiňovaný Google kalendář. Co však považuji za velice praktické, je možnost přidání úkolu přímo z prohlížeče pomocí bookmarku (záložky). K takto vloženému úkolu se totiž automaticky přiřadí www adresa, což je dokonalé například pro úkoly týkající se emailů nebo článků na webu.
Pokud bych se měl zaměřit na zápory GQueues, byla by to především absence offline přístupu (pokud by zapracovali na podpoře Google Gears, bylo by to ideální), dále pak občasné delší prodlevy při přecházení mezi seznamy.
Ač by se mohlo zdát, že GQueues je aplikací od Googlu (přihlašování přes Google účet, propojení s Google kalendářem, téměř dokonalá služba), bohužel tomu tak není a autoři aplikace nemají s Googlem nic společného. Na aplikaci se stále pilně pracuje, vychytávají se chybičky a přidávají nové funkce. Stejně by ale bylo nejlepší, kdyby ji Google koupil
K tomuto článku mě inspiroval článek „Hnilobný lid, hnilobná politika“, který zveřejnil Elensar na svém blogu. Rovněž si myslím, že nedostatek lidské slušnosti na dnešní politické scéně je hlavní příčinnou její dlouhodobé krize a nezájmu voličů. Na rozdíl od Elensara však nebudu nestranný a podpořím člověka, o kterém jsem přesvědčen, že morálkou a lidskou slušností oplývá.
Druhy slušnosti, které lze v politice uplatňovat jsou víceméně dva. Tím prvním je, jak píše Elensar, formální slušnost, kdy svého oponenta politik nazve pan Paroubek, pan Topolánek, pan Schwarzenberg, neuráží ho na osobní rovině, nedělá proti němu podlé výpady a drží slovo. Pokud se politik řídí alespoň těmito základními pravidly slušnosti, daleko snáze dosáhne kompromisu či dohody se svými oponenty. Do jednání méně zasahují emoce, sympatie, antipatie a výsledkem je čistší politika. Také občan je spokojenější a více se o ni zajímá.
Druhým stupněm slušnosti v politice je jakási lidská slušnost, dodržování morálních zásad, snaha věci zlepšit, dělat politiku kvůli politice a ne kvůli penězům. Lidí, kterří takto politiku dělají je velmi málo. Naším úkolem by mělo být je rozeznat a dát jim svůj hlas. Jeden takový člověk samozřejmě politiku nespasí, k tomu by jich muselo být podstatně víc. Přesto si myslím, že politik, který se drží morálních zásad a je si vědom odpovědnosti, kterou mu občané jeho zvolením svěřili, může změnit hodně. Pro mě je takovým člověkem Karel Schwarzenberg.
Z úst odpůrců Karla Schwarzenberga často zaznívají slova jako „Vždyť je to Němec.“ „Chce si tu akorát restituovat majetek.“ a podobné nepodložené bláboly. Tito lidé však o něm ani o rodu Schwarzenbergů zpravidla nic nevědí. Rozhodl jsem se proto, ať už patříte mezi jeho příznivce nebo odpůrce, situaci trochu přiblížit.
Rod Schwarzenbergů je starý, původem franský šlechtický rod (nikoliv německý), který byl v novodobé historii rozdělen na dvě větve, starší a bohatší hlubocko-krumlovskou a mladší a chudší orlickou (jmenují se podle českých zámků, slyšíte?). Karel Schwarzenberg pochází s orlické větve, narodil se v Praze a se svými rodiči (jeho otec byl silný český vlastenec) vyrůstal v Jižních Čechách na zámku Orlík. Spokojené Karlovo dětství však netrvalo dlouho. Za druhé světové války byla na Schwarzenberské panství uvalena německá nucená správa a po válce jim veškerý majetek zkonfiskovali komunisté. V roce 1948 je již jako nemajetné přinutili emigrovat do Rakouska. Jak Karel Schwarzenberg vzpomíná v dokumentárním filmu „Zle, matičko, zle, Schwarzenberci zde!“, pro jeho otce, který Orlík a orlické, tenkrát ještě nezatopené, údolí miloval, tím skočila hlavní část jeho života. Domů se již nikdy nevrátil.
Samotný Karel studoval, co by nemajetný student, po dokončení gymnázia ve Vídni, právnickou a lesnickou školu. V roce 1962 byl adoptován svým bezdětným strýcem z hlubocko-krumlovské větve Schwarzenbergů a ze dne na den se tak stal opět movitým člověkem. Po dobu pobytu v zahraničí spravoval rodový majetek, působil v organizacích zabývajících se lidskými právy a podporoval český disent. Po pádu režimu v roce 1989 se vrátil zpět do Čech, bez větších problémů restituoval majetek svého otce a stal se kancléřem Václava Havla. Nárok na vrácení majetku hlubocko-krumlovské větve mu nebyl přiznán, z důvodů nemožnosti uznání adopce proběhnuvší podle rakouských zákonů. O jeho navrácení Karel Schwarzenberg dále neusiloval.
Tolik stručné shrnutí životopisu Karla Schwarzenberga, z něhož vyplývá, že není o nic větším cizincem než jakýkoliv jiný český emigrant. Stejně tak bychom mohli říct, že jsou cizinci Arnošt Lustig, Waldemar Matuška nebo Jaroslav Hutka. Jde tedy spíše o typické čecháčkovství a odpor ke komukoliv, kdo má širší pole působnosti než Českou republiku. Otázka proč tomu tak je, když takoví lidé jsou obvykle úspěšní, moudří a zkušení, by asi vydala na delší článek a zabývat se jí nyní nebudu.
Tento týden jsem měl tu čest se s Karlem Schwarzenbergem setkat osobně a musím říct, že ve mně pouze utvrdil obraz člověka, který je morálně na výši, dělá politiku pro politiku a myslí to s ní vážně.
Poznámka: Více se o Karlu Schwarzenbergovi se může dozvědět například v dokumentárním filmu „Zle,matičko,zle, Schwarzenberci zde!“ v knihách „Knížecí život“ od Karla Hvížďaly nebo „Karel Schwarzenberg - životopis“ od Barbary Thótové.
Nechci Posterous, je to další výstřelek, další zbytečná věc, která mi bude akorát brát čas. Mám přeci Twitter a blog. Mělo by to stačit. Nestačí.
V poslední době se mi často stává, že narazím na zajímavou fotku, video či myšlenku, která se do 140 znaků na Twitteru nevejde. Zkracuju, škrtám, vyhazuju, až je myšlenka hustá jako beton. 140 znaků je však zatraceně málo. „Napíšu o tom na blog,“ řeknu si nakonec. Roztahuju, plácám, kecám, ba dokonce i lžu. Výsledkem je článek řídkej jako… raději nepřirovnávat.
Dnes v noci jsem měl sen. Byl jsem předsedou vesmírného parlamentu a na můj projev čekal celý kosmos s obrovským očekáváním. Předstoupil jsem a pronesl: „Vážení a milí spoluobčané, rád bych vám oznámil, že jednání proběhlo úspěšně. Bůh souhlasil s mým návrhem a Velký krach se odkládá na neurčito.“
Přestože se jedná o pouhý sen a realita je úplně jinde, základní zůstává. Kdo se nezajímá o politiku a dělá mrtvého brouka, nemůže odvrátit Velký krach, světový hladomor ani vysoké daně. O politiku se zajímám i přesto, že ostatní od ní odklánějí zrak a označují ji za prohnilou. Bez aktivní snahy o změnu totiž zůstane prohnilá navždy. V tomto článku bych proto chtěl nastínit, jak je možné se na změně politiky aktivně podílet.
Krok 1 – Nebýt vůl a volit
Loading ...
Vždy existuje lepší možnost než nevolit. Pokud považujete současnou politickou reprezentaci za hnůj, nechcete volit prase bradavičnaté ani falešný a prázdný topol, proč nejdete volit menší, třeba i neparlamentní stranu? Váš hlas sice bude mít nižší hodnotu a možná i propadne, ale aspoň se snažíte něco změnit. Navíc vám to dává důležité právo – právo nadávat na politiku. Pokud nevolíte, nezbude vám nežli držet hubu.
Krok 2 – Založit vlastní stranu
Neexistuje žádná politická strana, kterou byste byli ochotni volit? Založte si vlastní. Podmínky pro založení politické strany nejsou v České republice přísné a svými názory tak opět přispějete k tolik potřebné změně.
Poznámka: Společně s Elensarem již nějakou dobu založení politické strany zvažujeme. Naše aktuální plány jsou založit stranu v takovém termínu, abychom stihli kandidovat za dva roky v krajských volbách. Stranu nebudeme zakládat za účelem volby vyhrát, ale proto, abychom získali potřebné zkušenosti, zjistili, jak věci chodí a v budoucnu mohli opravdu něco změnit.
Krok 3 – Říct o sobě světu
Abyste byli zvoleni a mohli věci skutečně měnit, je třeba dát lidem vědět, že existujete. Zde už je zapotřebí poměrně velké úsilí. Napadají mě pouze dvě cesty. Tou častější je být úspěšnou, veřejně známou osobností, tou méně častou mít geniální volební program a dobrou (neznamená nutně drahou) předvolební kampaň.
Krok 4 – Stát se hlasem lidu
Být zvolen je vlastně úspěšným vyústěním předchozího kroku. Lidé vám uvěřili, vsadili na vás a očekávají změnu. Nejdůležitější nyní je nezklamat očekávání. Pokud nechcete být zvolen poprvé a zároveň naposledy, nesmíte ustoupit ze svých zásad, nenechat se zlákat ke korupci ani populismu. Je třeba se nadále držet svých názorů. Pokud vás díky nim lidé zvolili, nejspíš o ně mají zájem.
Krok 5 – Získat moc
Možná to zní negativně, ale bez dostatečné moci a vlivu to opravdu nejde. Pravděpodobně bude trvat poměrně dlouho, než se stanete hejtmanem, předsedou vlády nebo prezidentem Evropské Unie. Jakmile toho dosáhnete, můžete začít měnit svět.
Poznámka 2: Pokud mluvím o změně, tak tím mám na mysli změnu v souladu s demokratickými principy. Demokracie by rozhodně neměla být potlačena na základě „vyššího dobra“ či čehokoliv jiného. Btw. Doufám, že tak článek nevyznívá.
Krok 6 – Změnit svět
Nyní jste to vy, kdo hýbe věcmi. Vy rozhodujete co dělat, aby byl výsledek nejlepší. Vy navrhujete, jak řešit konflikty. Vy vymýšlíte, jak se vypořádat s globálními problémy. Vy měníte svět k lepšímu.
Krok 7 – Řídit vesmír aneb zpátky do říše snů
Jste ředitelem vesmíru. O budoucnosti kosmu vedete jednání s Bohem. Je pouze na vás a vašich schopnostech kolik bude mít den hodin, jakým směrem se má otáčet Země či zda dokážete odvrátit Velký krach. Lidé k vám vzhlíží a upínají veškerou naději. Vy jste pro ně všechno a oni jsou vše pro vás. Nesmíte je zklamat.
Závěrem
Osobně jsem se zatím do politiky aktivně nepustil (ano, volím). Nevím přesně, jak to chodí, ani co vše budu muset pro založení strany udělat. Jelikož jsem ale inteligentní člověk s jasnými cíly, vím, že pokud se tomu začnu věnovat, získám potřebné zkušenosti a doberu se úspěchu. Stejně jako jinde i zde platí, že pokud něco opravdu chcete, dokážete to.
Varování pro hloupé: Článek je psán do jisté míry s nadsázkou. Opravdu nechci rozhodovat, kolik bude mít den hodin ani jakým směrem se má otáčet Země. Pokud jste to nepochopili, může vám článek přivodit pocity méněcennosti.
Dnešní článek bude tak trošku filosofický. Inspiroval mě k němu můj poslední, poměrně kontroverzní článek, který kromě toho, že se stal nejúspěšnějším příspěvkem na mém blogu, ve mně vyvolal řadu otázek.
Článek „Logo za 21000 aneb srážka s blbcem“, ve kterém jsem se dostal do sporu s jistým exotem a pobavil tak značnou část IT komunity, mi potvrdil známou pravdu, že o kontroverzní článek je vždy největší zájem. Jeho uvedením jsem dvojnásobně překonal rekord návštěvnosti blogu, četnost komentářů i veškerá má očekávání. Přesto jsem večer po jeho uvedení neměl dobrý pocit. Nešlo o to, že bych se domníval, že jsem někomu ukřivdil, nebo že bych s názory uváděnými v článku nebyl ztotožněn. Bál jsem se stopy, kterou po sobě na internetu zanechávám.
Článek ve mně vyvolal otázku, zda mohu na svém blogu, který je naprosto jasně spojen s mou osobou, svobodně publikovat názory bez ohledu na to, jaký budou mít důsledek na mé podnikání. Přemýšlel jsem o dopadu článku, pokud by jej četli moji klienti či obchodní partneři. Co když budou s tím exotem soucítit a mě budou mít za agresivního, namyšleného bloggera?
Podle mého chápání je blogování jedinečný způsob sdílení informací, který nemá obdoby. Díky tomu, že mezi pisatelem a příjemcem sdělení neexistuje prostředník, zůstává informace naprosto nezkreslena. Blogování považuji za absolutní možnou svobodu a právě v tom, že mohu svůj ničím nezkreslený názor sdělit veřejnosti, je jeho síla. Otázkou však zůstává, zda mi využití této síly přinese více škody nebo užitku. Pokusím se nad tím v několika následujících řádcích zamyslet.
Pokud bych se ohlížel, zda můj blog bude číst potenciální klient, rozhodující se na základě mých článků o navázání spolupráce, nemohl bych napsat vůbec nic. Už tím, že na můj Twitter napíšu „Ti co volí Paroubka, se patrně domnívají, že slovo vůl je od slova volit.“, bych mohl teoreticky přijít o 28% zákazníků, kteří si status přečtou. Nejdůležitější otázkou tedy je, zda mám vůbec zájem o klienta, který s mými názory zásadně nesouhlasí. Vzhledem k tomu, že se výrazně liší náš osobní pohled na svět, je velice nepravděpodobné, že v pracovních záležitostech bychom se shodli. Totéž co pro klienty platí i pro obchodní partnery. Beru to zkrátka tak, že člověk, který si přečte můj blog a usoudí, že jsem debil, není hoden spolupráce se mnou. O takovém člověku bych nejspíš také usoudil, že je debil a s debily já nespolupracuji.
Po uvědomění si tohoto závěru, vnímám svůj poslední článek opět v dobrém světle a i nadále jsem připraven psát cokoliv, co mě napadne a co si myslím. Nepřemýšlet o tom, co na článek řeknou lidi, by podle mě měla být zásada každého dobrého bloggera. Takové přemýšlení je totiž cenzura jako každá jiná a připravuje bloggera o onu obrovskou dávku svobody, kterou mu blog nabízí.
A co vy? Spojujete blog se svým jménem? Přemýšlíte, jaké důsledky pro vás mohou v budoucnu vaše články mít?
Loading ...
Posted in BadGuy & osobní rozvoj | Comments (9)